Že se v Salonu, kulturní příloze listu Právo, objevují solidní texty o literatuře spíše výjimečně, o tom se není třeba nějak dlouze rozepisovat. Šestidílný „Seriál Evy Klíčové o současné české literatuře“, který v Salonu vycházel od konce října do začátku prosince loňského roku (a posléze byl postupně publikován na serveru Novinky.cz), je ovšem i na tamější poměry hodně silná káva.

O čem ten klopotný text, čítající nějakých pětadvacet normostran, vlastně pojednává, lze přiblížit jen stěží. Navzdory titulu se tu toho totiž o současné české literatuře mnoho nedozvíme – v hlušině banalit a rádobyprovokativních výroků (jež často s předmětem autorčina psaní, totiž s literaturou, souvisejí jen velmi volně) se skrývá pouze pár prostinkých tezí: vysoká literatura je dávno mrtvá, ostatně za moc nestála ani v dobách své největší slávy; devadesátá léta zabetonovala nepřirozený stav, v jehož rámci byl povýšenecký experiment vydáván za něco cennějšího než poctivá, „realistická“, „mainstreamová“ próza, která si na nic nehraje; literatura reaguje na politický vývoj a někdy se na něm přímo podílí; české školství vychovává omezence a na neblahém stavu české literatury nese značný podíl; čtenářů je u nás málo, a literatura je tudíž vlastně nedůležitá; budoucnost naší literatury je v nejlepším případě temná.

To vše je podáno neotřesitelně sebevědomým, až bohorovným tónem (odkud se bere, je pro mě osobně tou nejvíc vzrušující záhadou, jež psaní Evy Klíčové obestírá – a neplatí to jen pro tento text, nýbrž i pro autorčiny příspěvky z Hosta, Tvaru, Respektu či Lidových novin) a se stylizací posledního vědoucího. Dopřejme si pár ukázek: „Jako bychom byli slepí k tomu, že pestrost české prózy je spíše klamem než skutečností a literatura se stala více méně projektem úniků do fantazie, minulosti či privátna.“ […] „Ale má-li být česká literatura příštích věků spíše volnočasovou aktivitou, ať jí je, bude to o mnoho lepší, než aby se z ní stalo ghetto, kde si každý píše ‚sám pro sebe‘, a kde se tedy mylně předpokládá, že čtenář je větší blbec než autor.“ […] „Zní to možná někomu děsivě, zvláště elitářský intelektuál s vychovatelskými ambicemi se při představě ruky trhu zachvěje hrůzou, jenže to, co si on představuje jako pudovou masu honící se za bestsellerem, může být dost dobře silná občanská společnost.“ […] „Blízká budoucnost se pak může vyjevit jako vzrušující sen fanatického knihomola s absencí vkusu, tedy jako svět zaplavený tituly všeho druhu: románky nedouků generované nejasným zábleskem pocitu talentu, poezií klišovitých výlevů těch, co nepíšou prózu, protože neslepí ani větu, ale také mikrovlnkovými kuchařkami či biografiemi televizních rosniček.“

Vedle oné na odiv stavěné suverenity a nekompromisnosti z textu čiší – nejspíš komplementární – snaha o stylistickou lehkost. Té se však autorka pohříchu snaží dobrat pomocí strašlivých klišé, vtípků a narážek, a výsledkem je často trapnost až fyzicky bolestivá. Poslužme si opět několika příklady: „Dějinná zachvění i otřesy seizmograf literatury svým zvláštním způsobem zakresluje, podvoluje se jim a někdy je i vyvolává.“ […] „Jenže všichni víme, co se přihodilo hlídacím psům demokracie, když jsou někdejší dobrman (MfD) a husky (LN) přivázáni krátkým řetězem k agroboudě a jen zdánlivě na volno pobíhá velký umolousaný bobtail bulváru. Jistě, několik loveckých vzteklounů šmejdí v povzdálí, nicméně zatím lze jen doufat, že záhy nepojdou hlady.“ […] „Vzdálený autor se tu podobá kolegovi z kanceláře, který naši čtenářku všednodenně zásobí rádoby hlubokomyslnými postřehy ze svého nudného života. Podobně na tom možná budou i další profese včetně legendárního skladníka ze šroubárny, který si ani tentokrát nepřečte Vergilia v originále.“ […] „Toto poměřování a připodobňování se západoevropským zvyklostem, standardům i mravům šlo ale jakousi českou zkratkou, která sice byla o něco náročnější, zato však delší, než jsme čekali.“

Podobně působí i silácké obraty, jimiž se Klíčové text rovněž hemží: „Střední (mainstreamové) patro kultury působí jako společensky scelující prvek, čímž oponuje intelektuálnímu kňučení nad tekutostí a fragmentarizací doby/společnosti.“ […] „Všechno kromě realismu, který tak nějak implicitně smrděl socialismem a tupě amúzickou angažovaností“ […] „Zkrátka se to dá číst, ač si nad tím vykladačsky moc nezamachrujete.“ […] „Formánek na to jde s věcností charismatického alkáče, který už se z toho opravdu potřebuje dostat, a protože vypravěče ještě nepostihla alkoholická demence, je i vtipný.“

Nejde však jen o křečovitost jednotlivých výrazových prostředků; nefunkční je výstavba textu jako celku. Chybí tu jakákoli koherence; sled pojednávaných témat působí nahodile, jako by se autorka prostě nechala unášet vším, co ji k dané věci právě napadlo; mnohé postřehy se opakují, občas si protiřečí apod. Člověk se při čtení „seriálu“ Evy Klíčové přistihuje, že si spíše než vznosné otázky po stavu současné české literatury klade dotazy mnohem přízemnější, jako třeba: Redigoval ten text někdo? Četl ho vůbec někdo po autorce? A četla ho po sobě sama autorka?

Stejně neuspokojivý je text co do věcné stránky. Jak už bylo řečeno, výchozí teze jsou prostinké (a ostatně dosti sporné); rozvedeny či ilustrovány jsou pak zcela mlhavě, bez sebemenší analýzy či snahy o propracovanější soud. Není tu vlastně ani s čím polemizovat, poněvadž autorka žongluje s termíny a koncepty zcela nezávazně, necítí potřebu svá vágní spojení nějak blíže určit, promítá si do nich porůznu, co se jí zrovna hodí – příkladem za všechny budiž spojení „vysoká kultura“ či „elitní čtenář“.

Navíc tu citelně chybí několik témat, která by asi v textu o soudobé literatuře opomenuta být neměla. Autorka se třeba nijak nevěnuje roli literárních časopisů a nakladatelství (což překvapí zvlášť při vědomí, že je Klíčová redaktorkou literární revue Host, sesterského podniku stejnojmenného nakladatelství). Literární kritikou a teorií se zabývá pouze natolik, nakolik ji může použít k ilustraci svých tezí – ve shodě s „mainstreamovým“ publikem, které ve svém textu vzývá, ji zřejmě nepovažuje za svébytný literární druh. A především ve svém výkladu zcela opomíjí poezii – možná z téhož důvodu jako kritiku: ani poezie nemá kýžený „masový“ dopad (inu, jak autorka říká: „Význam literatury ve společnosti se nutně odvíjí především od toho, zda se ona literatura dá číst, a to s prominutím masově.“). Literatura tak v jejím pojetí znamená výhradně prózu.

Této rafinované redukce si už v Týdeníku Echo č. 46/2015 povšiml Lukáš Novosad: „k formulaci všeznalé konstrukce tu stačí jmenovat sedm románů (ejhle, literatura z názvu se zúžila na prózu), z nichž šest není starších pěti let“. V době psaní svého textu měl ovšem Novosad k dispozici jen polovinu celkového textu – ve zbývajících třech pokračováních ještě na pár dalších děl došlo. Podívejme se tedy konkrétně, co stálo autorce za zmínku.

Nuže, ve svém „seriálu o současné české literatuře“ jmenuje Klíčová následující knihy: Sestru Jáchyma Topola, Oslavu Ivana Matouška, Lucemburskou zahradu Michala Ajvaze, Stropy Zuzany Brabcové, Mlýn na mumie Petra Stančíka, Básníka Martina Reinera, Vítr, tmu, přítomnost Václava Kahudy; ve znevažujícím plurálu, jenž má implikovat bídu současné řekněme konfesijní produkce, pak odkazuje – bez uvedení autorů – na sedm dalších děl z nedávné doby: „Jenže k čemu nakonec všechny ty Mapy Ann, Šaty z igelitu, Pálenky, Do tmy, Zázemí, Spouště, Juhásové jsou?“ Jediného náznaku kritického rozboru v celém textu se poté – příznačně – dostane autorům a titulům, u nichž se Klíčová domnívá vidět jakýsi dopad na čtenářskou obec (a jež „vygeneroval pohled na prodejní žebříček Kosmasu, Cenu čtenářů Magnesie Litery, případně na cenu Český bestseller“). Diskutováni jsou tu následující: Zdeněk Svěrák a jeho knihy Nové povídky a Po strništi bos; Josef Formánek a jeho Prsatý muž a zloděj příběhů; Kateřina Tučková, Petra Soukupová a Michal Viewegh (bez uvedení titulů); Evžen Boček a jeho „‚aristokratické‘ novely“; „značně bizarní kniha ekonomického dua Markéty Šichtařové a Vladimíra Pikory Lumpové a beránci“ a „lichožroutí trilogie Pavla Šruta a Galiny Miklínové“. Nakonec jsou připomenuti ještě dva perestrojkoví velikáni, Pavel Frýbort a Zdeněk Zapletal, na doklad toho, že k „implementaci pokrokových názorů“ může dojít i „v bestsellerovém druhém patře“. A tím výčet končí. Vskutku reprezentativní.

Přes všechny výše uvedené výhrady – a našla by se ještě řada dalších – však stojí za to zatnout zuby a dočíst onen podivuhodný „seriál o současné české literatuře“ do konce. Člověk se totiž definitivně ujistí v tom, co už tušil dříve – že nevykořenitelná tuzemská tradice diletantského, ale o to ambicióznějšího psaní o literatuře, reprezentovaná v posledních pětadvaceti letech lidmi jako Vladimír Novotný, Radim Kopáč či Vojtěch Varyš, našla v Evě Klíčové výraznou pokračovatelku.