Česká televize v rámci pořadu Reportéři ČT přinesla dvě investigativní reportáže Jany Neumannové a Michala Fialy o tom, jak České dráhy uzavřely s developerem Luďkem Sekyrou podezřelou smlouvu na prodej státních pozemků pro jeho ambiciózní urbanistický projekt Smíchov City: Sekyra smlouvu získal, aniž předtím o cenu pozemků proběhla soutěž, což je – mírně řečeno – velmi nestandardní. První reportáž na problém upozornila 17. 5. 2021, druhá se k němu vrátila 25. 9. 2023 – bezprostředně poté, co už bylo prodáno, respektive nakoupeno. Ze zjištění reportérů vyplývá, že Sekyra pozemky pro svou novou čtvrť získal zhruba o půl druhé miliardy levněji, než je jejich minimální odhadovaná cena na trhu.
Ačkoli je Luděk Sekyra osoba veřejně známá, stojí za to připomenout si o něm pár životopisných údajů: ročník 1964, agilní člen KSČ a šéf SSM na Právnické fakultě, po listopadu 1989 podnikatel, který se dostal do styku s králem podsvětí Františkem Mrázkem (víc o tom v knižní trilogii Jaroslava Kmenty Kmotr Mrázek) nebo byl v kamarádském spojení s jiným zločincem z polosvěta, lobbistou Romanem Janouškem. Potud v hrubých obrysech veskrze temná strana příběhu. Později se Luděk Sekyra začal profilovat jako křesťansky laděný filantrop. V roce 2018 založil nadaci Sekyra Foundation – její správní a dozorčí radu tvoří kromě něho samého známé osobnosti jako Tomáš Halík, Michael Žantovský, Jiří Pehe, Daniel Kroupa, Martin Palouš, Petr Pithart či Petr Fischer a klade si za cíl – cituji z webových stránek – „podporu lidských práv, morálního univerzalismu, liberálních hodnot a občanské společnosti“. Ještě dříve začal Sekyra sponzorovat například Centrum pro studium politické filozofie, etiky a náboženství. V Oxfordu vybudoval studentské středisko Sekyra House (disponující přednáškovou síní Tomáše Halíka), do tamějšího univerzitního parku nechal nainstalovat jednu z mnoha Laviček Václava Havla, navržených Havlovým dvorním dyzajnérem Bořkem Šípkem. Známá je i Sekyrova podpora KDU-ČSL, jež má být motivována snahou vzkřísit v české politice ducha křesťanství. A to zdaleka není vše. Posledním významným činem donátorovým je stamiliónový dar Oxfordu, který mu vynesl náležitou poctu – byla po něm pojmenovaná profesura.
Nicméně: Půl druhé miliardy, již měl na koupi kusu Smíchova ušetřit, je půl druhé miliardy!
Jestli je za inkriminovaným kšeftem korupce, nebo jestli šikovný byznysmen prokličkoval mezi paragrafy způsobem z právního hlediska nepostihnutelným (přičemž dost možná zneužil hlouposti šéfa Českých drah z období vlády ANO), to rozhodne policejní šetření, případně soud. Ať už to ale dopadne tak či onak, jedno je jisté: Sekyrova role bohulibého mecenáše a Sekyrova podnikatelská praxe spolu tak docela nelícují.
Přetvářka? Pokrytectví? Je nesporné, že skutky Sekyry-filantropa nemohou anulovat skutky Sekyry-developera. A vnucuje se otázka, zda dobročinnost neplní roli fíkového listu. Nemá vznešená fasáda maskovat a relativizovat pravděpodobnou levárnu? I kdyby měl Sekyra na triku jen onu jedinou, úvodem zmíněnou, bohatě by stačila. Už to, s jakou rafinovaností byla zřejmě zosnována (hádám, že šlo o lišácké využití zákonných kliček, nikoli o korupci), poukazuje na ledacos, ale křesťanské hodnoty to nejsou.
Imidž dobroděje si Luděk Sekyra buduje nejen svými peněžními dary, ale i díky tomu, že se svým jménem spojuje populární autority (nejen již uvedené) včetně těch, co už nežijí. Vyzval mimo jiné muže orientované na svět filozofie Daniela Kroupu a Martina Palouše, aby se zamysleli, po kom různé části rodícího se Smíchova City nazvat. Vznikne tak třeba bulvár Madeleine Albrightové, ulice Růženy Vackové, park Hannah Arendtové a tak dále. Ke škole povede ulice Josefa Škvoreckého. Ehm. Není to ale poněkud trpce komické, když si představíme, že školáci si budou chodit pro své vzdělání ulicí, jež na líci ponese jméno autora Zbabělců, a na rubu bude skrývat zchytrale koupenou zem?
Vedle osobností hodných připomnění se do místopisu nového okrsku má ovšem včlenit taky Karel Gott. Sekyra ve svém stavitelském zanícení patrně touží vytvořit jakýsi božský prostor smíření, kde s plnou parádou prolne zdánlivě nespojitelné jako vězeňkyni padesátých let s ikonou normalizačního popu a tribunem Anticharty.
I název Smíchov City stojí za pozornost. Je výrazem Sekyrových sympatií k anglofonní kultuře? Anebo výrazem konjunkturálnosti? Nerazil by Sekyra za jiného geopolitického uspořádání Smíchov Górod? Angličtina tu chce sugerovat světovost, ale zavání provinčností, a především absencí elementárního citu pro češtinu a smíchovského genia loci. Proč se má nějaká čtvrť v Česku jmenovat City? (A to budeme mít ještě Rohan City, ba dokonce – obrať se, Seiferte, v hrobě! – Žižkov City.) Najdou se ale jistě četní movití snobové, jež tenhle název okouzlí.
Sekyra se svůj ušlechtilý profil snaží podezdívat rovněž tím, že od chvíle, kdy se nechal fotografy načapat na hospodské schůzce nad budoucností KDU-ČSL a otevřel se médiím, nabádá v četných rozhovorech k ohleduplnosti a sounáležitosti, horuje proti populismu, politické radikalizaci, protiimigrační hysterii. Dá se mu věřit? Dá. Už protože je znám jeho finanční dar neziskovce Foyer, která v bruselské čtvrti Molenbeek-Saint-Jean, proslulém semeništi terorismu, pomáhá zabraňovat radikalizaci muslimské mládeže. Proč ale publicitě otevřený Sekyra odmítl vystoupit v pořadu Reportéři ČT? Odpověď je nasnadě: Kdyby šel srdnatě do televizní konfrontace a riskoval, že v ní neobstojí, mohl by se pak zbavovat nepěkné braunfíldové skvrny na své kráse o poznání hůře, než když se z toho prostě vyvlíknul a nechal za sebe vystupovat podřízeného.
Dávno předtím, než se pustil do výstavby nových pražských čtvrtí, rekonstruoval Luděk Sekyra Hotel Savoy ve Špindlerově mlýně… Tedy, ono se to za rekonstrukci vydává, ale skutečnost je spíš taková, že developer nechal na místě původní legendárního secesního domu zbudovat hřmotný procovský kýč, čímž nezanedbatelně přispěl k šíření hnusu v proslulém letovisku někdejších veksláků a současných pseudocelebrit. Je to zhruba rok, co nechal Sekyra v Savoyi odhalit bronzovou bystu Franze Kafky od Stefana Milkova, prý toto místo bylo pro pražského literáta speciálně podnětné, neboť tu začal psát Zámek. Že se s Kafkou pracuje jako s komerčním artiklem, není v našich krajích novinkou a kovové poprsí spisovatele, opentlené lacinou špindlerovskou legendou, nepochybně přidá Sekyrovu veřejnému obrazu na lesku. Kafka nebo Gott, hlavně že to zabírá.
Jakkoli Sekyra neoplývá originálním vkusem, tím méně fantazií, v případě Smíchova City mluví v jeho prospěch to, že svěřil návrhy renomovaným architektonickým ateliérům. A v určité fázi vývoje projekt snad nějak otevřel připomínkám ze strany veřejnosti (což je u nás stále ještě úkaz mimořádný, mělo by to být ale běžné). Přesto ani v tomto ohledu nechybí důvody ke zneklidnění: Dominantou jižní části Smíchova City má být cosi, co se nazývá „kampus České spořitelny“. Kampus? Spojit peněžní ústav s pojmem, který se váže k univerzitnímu prostředí? To je perverze. Další Sekyrův způsob, jak prodat v hezkém balení nahnilý obsah? Může nás to ale ještě překvapit? Skutečnost, že bude na Smíchově City trůnit olbřímí bankovní areál, přece nádherně koresponduje s tím, že jde nakonec vždycky jenom o prachy – tak jako o ně šlo i při nákupu smíchovských pozemků firmou Sekyra Group.
Samozřejmě, máme u nás gaunery, jejichž počínání je neporovnatelně nepěknější. Oproti Andreji Babišovi a jiným se Luděk Sekyra může jevit málem jako cherubín. Jenomže morální měřítka by se neměla nastavovat podle největších grázlů. A mají platit padni komu padni.