Úplné znění článku, z něhož dnes na Bubínku Revolveru přinášíme ukázku, najdete v čerstvé jarní Revolver Revue (138/2025), kterou si můžete mimo jiné zakoupit na oslavě 40 let Revolver Revue v ARŠE+. Srdečně zveme!
Národní divadlo koncem minulého roku v budově Státní opery uvedlo operu Platée Jeana-Philippa Rameaua. Je to jistě čin, ze kterého se lze radovat už jen pro možnost znovu naživo ocenit skladatelovo mistrovství. Média o inscenaci referují převážně v superlativech, přičemž některé recenze obsahují nemálo nepřesností, opět ilustrujíce, že neznalost není u nás překážkou pro veřejné vystupování. Opakovaně a s patřičnou národní hrdostí bylo upozorněno na článek Frankfurter Allgemeine Zeitung, který provedení označil za jednu z deseti nejzdařilejších operních inscenací roku, aniž by přitom bylo vždy (srov. „Platée ze Státní opery patří podle Frankfurter Allgemeine Zeitung mezi deset nejlepších oper roku 2024“; „Úspěch české kultury. Výstavu v Rudolfinu a operu Platée ocenili v zahraničí“; „Platée ve Státní opeře mezi 10 nejlepšími evropskými operními inscenacemi roku“) odkázáno na příslušný text („Unsere gedankenlosen Alltagsgrausamkeiten“). Jeho autor k inscenaci vyjadřuje také výhrady. Hned zkraje Gerald Felber píše: „Dlouho má člověk nutkání daný pražský operní večer odepsat jako pestrou, bujarou komediální show, opepřenou lacinými sexuálními narážkami a situačními gagy. Při posledních minutách se ale vše převrátí, prostoduchá legrace se zvrtne v takřka šokující bezmocnost a režijní tým SKUTR – Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský – prokazuje, že je schopen rozvíjet nejen povrchní zábavu, ale překvapivě prudkým způsobem se také ponořit do hlubin, v nichž jsme náhle opět konfrontováni s vlastními, často bezmyšlenkovitými každodenními krutostmi: ve chvíli, kdy Platée, titulní postava opery Jeana-Philippa Rameaua, jež byla poprvé uvedena v roce 1745, je doslova zesměšněna k smrti.“
Režijní koncept pražské inscenace ve mně vzbuzuje pochybnosti a domnívám se, že zvolený tragický konec je nemůže vyvrátit, spíš naopak.
Přestože Platée u nás byla uvedena již dříve (Hudební festival Znojmo, 2014), lze předpokládat, že českému publiku není dílo obecně známo, proto připomenu děj: ne zcela využitý potenciál opery v její pražské inscenaci pak bude zjevnější. (V textu přitom uvádím ty podoby jmen postav, s jakými pracuje překlad Rameauova libreta v programu inscenace.)
V Prologu s podtitulem Zrod Komedie budí satyrové a menády na řecké vinici opilého Thespida – básníka, jemuž je přisuzován objev tragédie. Thespis se podvoluje jejich přání opěvovat Bakcha – vlastní děj Platée lze tedy vnímat také jako výplod jeho snu, v interpretaci Martina Kukučky a Lukáše Trpišovského by mohlo jít i o trip navozený halucinogenními šťávami z žáby. Thespis podotýká, že když už byl proti své vůli vytržen z dřímoty, bude se ve svém zpěvu řídit zásadou pravdivosti: umožňuje-li Bakchus skrze smích nazývat věci pravými jmény, nebude přítomné šetřit – pročež ho všichni ihned žádají, aby raději opět usnul. Na pomoc mu přichází múza komedie Thálie, bůh posměchu Momus a bůh lásky Amor. Nově se rodící umělecký tvar má pomocí satiry tepat trapnosti našeho počínání a vést k nápravě nerozumu a nepravostí – lidí i bohů, již řídí lidské osudy. Amor zdůrazňuje, že by báseň měla vyjádřit důležitost osobní volby a odsoudit tvůrčí počiny, jež vznikly bez dostatečného nasazení. Nové dílo má být oslavou tvořivosti, lehkosti ducha a lásky. Jeho provedení se mají zhostit česači hroznů, satyři a menády. Skuteční diváci skutečného představení se mají identifikovat s Thálií, Momem a Amorem a hru sledovat spolu s nimi.
Prudká bouře značí nikoli vůli bohů ztrestat provinění některého ze smrtelníků, ale Jupiterovu frustraci z ustavičných hádek s nevraživou Juno. Místní král Cithéron (Kithairón) přichází s neotřelým plánem k ukonejšení její zloby: Jupiter má předstírat lásku k ženě tak neskonale trapné, že se Juno při představě jejich mileneckého vztahu bude moct jen rozesmát a uklidní se. Jako vhodný objekt Jupiterova předstíraného záletu nabízí Cithéron najádu Platée, žijící v nedaleké bažině. Kvůli nejapnosti své povahy nebyla schopná v nikom vzbudit lásku, přitom je postižena nymfomanií a navzdory pokročilému věku je přesvědčená o tom, že po ní vzdychá celé mužské pokolení. Dle jejího vlastního mínění se do ní zamiloval i sám Cithéron: „Soudím tak z toho, že jej vidím / občas, jak z velké dálky / co nesmělý milenec se vyhýbá mé přítomnosti.“ Když se její důvěrnice podivuje, že by se mohla nymfa snížit ke vztahu se smrtelníkem, Platée opáčí: „Konec konců se musím nějak rozhodnout: když mě souží tolik těžkostí, / kam jen mám obrátit své city?“ Při setkání s Cithéronem, který si drží zdvořilý odstup, se snaží krále svést čím dál explicitnějšími narážkami, až nakonec propukne v hněvivý křik a v hysterický pláč. Když jí pak Merkur oznámí, že po ní touží sám král bohů, ani vteřinu o tom nepochybuje, zapomíná na Cithérona a netrpělivě se dožaduje Jupiterova dvoření. Vodní nymfy milují vlhkost, a tak Junina žárlivost a z ní vyplývající další dešťové přívaly jsou pro Platée vítané.
Z inscenace Platée ve Státní opeře, foto Pavel Hejný
Jupiter sestupuje z nebes nejprve skryt mrakem, aby svým jasem nezpůsobil nymfě smrt (jako když jej jindy Juno donutila zjevit se před Semelé). Poté se mění nikoli v labuť (jako když se blížil k Lédě) nebo v orla (jako když odvedl Ganyméda na Olymp), ale v osla a sovu. Během příprav na svatbu probíhá sled tanců a zpěvů, který zde má své hlubší opodstatnění: Jupiter chce obřad co nejvíce oddálit, aby k němu nemohlo dojít, dokud nebude Juno připravena ho přerušit. Nakonec se tak stane, Juno strhává závoj Platée a při pohledu na ni propuká v překvapený smích. Božský pár se udobří a vrací se na nebesa. Platée, raněná výsměchem venkovanů, kteří se přišli na slavnost podívat, neobrací svůj hněv na hlavní, božské strůjce krutého žertu, jehož se stala obětí, nýbrž na slabšího Cithérona – činí tak stejně rychle, jako předtím opustila svůj zájem o něj. Nakonec se bezmocně vrhá zpět do své bažiny s výhružkou, že pomstu vyšle z bezpečí své sluje, kde hodlá „rozdýchávat svou zlobu“.
Role Platée nebyla psána pro ženský hlas (jak se domnívá Markéta Michalíková v pořadu České televize Týden v kultuře z 23. 11. 2024), ale mužský. Asi nejvtipnějšího přehmatu se v rámci českých ohlasů dopustil Václav Bečvář na portálu OperaJournal.cz („Baroko ve Státní opeře – Platée zvítězila na plné čáře“), když tenorový hlas „haute-contre“, typický pro francouzskou barokní a klasicistní operu, zkomolil na „haute-coutoure“, takřka jako by šlo o termín z oblasti módy. Když Národní divadlo pro roli Platée oslovilo holandského tenoristu Marcela Beekmana, mělo šťastnou ruku a vsadilo na jistotu. V roli poprvé vystupoval v letech 2013–2014 v inscenaci Opéra comique a Theater an der Wien, již režíroval Robert Carsen a dirigovali William Christie a Paul Agnew. Koncertně part zpíval v New Yorku a Barceloně. V roce 2022 vystupoval v inscenaci Stuttgartské opery (režie Calixto Bieito, dirigenti Stefano Montanari a Benjamin Bayl). Platée se pro Beekmana stala jednou z životních rolí a důvěrně se s ní sžil. I v pražské Státní opeře je po všech stránkách brilantní, natolik sebejistý, že si může dovolit řadu výrazových fines a záměrných hlasových nečistot, které postavě primitivní a namyšlené najády dokonale padnou. Navzdory ženskému kostýmu s nadměrným pozadím je směšný s lehkostí: jeho Platée je přestárlá, lehce hysterická tetka a – i když je v pražské inscenaci méně bohatá na psychologické nuance než v předchozích Beekmanových pojetích této nymfy – má v přihlouplé naivitě, s níž o sobě ani chvilku nepochybuje, i něco zranitelnosti, když ne důstojnosti. Dobromyslné nadšení, se nímž se vrhá do domnělého sňatku s nejvyšším z bohů, svou nepravděpodobnou hloupostí snad trošku ubírá z nízkosti jejích pohnutek, ať už kariérních, či ryze sobeckých. Ve spojení s přesvědčivým hudebním nastudováním Václava Lukse, Collegia Vocale 1704 a Orchestru Státní opery doplněného o členy Collegia 1704 je potěšením Beekmana poslouchat a sledovat. Jako jednu z dílčích výtek by snad bylo možné uvést, že jeho sebevědomá interpretace ostatní pěvce natolik hlasově i herecky převyšuje, až z toho vzniká jistá nerovnováha celku.
Z inscenace Platée ve Státní opeře, foto Pavel Hejný
Zároveň je tím poněkud odkázáno do pozadí hlavní téma díla, kterým je v Prologu nastolená oslava tvůrčí práce, zejména hudebně-divadelní, a které zde po básníkovi Thespidovi nese postava Šílenství. Ačkoli je Platée takřka neustále na scéně a Šílenství se zjevuje až na závěr druhého dějství, má potenciál vše okamžitě opanovat a být nejvýraznější postavou opery. V představení, které jsem zhlédl, Šílenství zpívala Olga Jelínková, která ovšem trochu zanikala ve srovnání s výkonem nejen Beekmanovým, ale i ostatních sólistů. Příchod Šílenství je uveden „mimořádnou symfonií“, v níž hudba přebírá motiv ze začátku Prologu: jako by teprve díky Šílenství měla být směšná zápletka vyvážena a konečně plně rozvinuto téma, jež je jádrem tohoto díla. Šílenství je doprovázeno veselými blázny, oblečenými jako novorozeňata, a blázny vážnými, v oblecích řeckých filozofů. Šílenství si třemi D dur akordy – v pizzicatech smyčců – naladí Apollónovu lyru a spustí veselou, svižnou árii. Jedná se o pastiš vokalíz dobové italské opery (zde ovšem humorně na zavřené zadní zaokrouhlené samohlásce [u], například ve slovech „amour“ nebo „outragé“, pro podobná ekvilibristická čísla lehce groteskní) – tento výstup většinou mívá při uvádění Platée největší úspěch u publika. Vzhledem k jeho virtuozitě a radostnému duchu si posluchač nemusí všimnout, že zhudebňuje šestiverší o tragické metamorfóze Dafné. Po dalších třech zabrnkaných akordech, tentokrát v d moll, spustí Šílenství pomalou, tklivou kompozici ve stylu francouzských lyrických tragédií, opět v kontrastu s vyzněním zpívaných veršů, tentokrát o žertovném laškování Zefyra s Florou. Ostatní jsou nuceni uznat, že Šílenství ve svém umění předčí Polymnii považovanou i za múzu rétoriky.
Šílenství vše převrací naruby, hierarchii, city i logiku. Jeho cílem není pouhá satira. Ústy Šílenství jako by promlouval sám Rameau, také autor řady muzikologických spisů (mj. Pojednání o harmonii chápané z jejích přirozených základů, 1722). Hudba, harmonie, melodie, rytmus, to vše má převahu nad rozumem – výstup Šílenství je velikou oslavou moci hudby. „Chci skončit / něčím geniálním. / Podpořte mě, cítím, že jsem schopno dospět / k mistrovství harmonie,“ uzavírá Šílenství. Celý jeho výstup k oslavě víry v moc umění dospívá k vyvrcholení uhrančivým triem sólistů (v rolích Šílenství, Moma, Cithérona) doprovozeným čtyřhlasými sbory, při jehož hudební nádheře může posluchače napadnout, že je škoda, že Rameau (jež byl rovněž kostelním varhaníkem) nesložil více skladeb církevních. Není náhodou, že postava Šílenství byla do díla přidána až poté, co si Rameau zajistil práva na užití původní hry Platée aneb Žárlivá Juno od Jacquesa Autreaua, teprve když ji společně s libretistou Andrienem-Josephem Le Valois d’Orvillem začal upravovat. Je také možné, že oslavou hudby Rameau reagoval na kritiky, kteří mu vyčítali, že se tak skvělý skladatel může uchylovat k textům druhořadých autorů, za jakého byl považován i Le Valois d’Orville. Další z nich, dramatik Charles Collé, autor veršů k Rameauově opeře Dafnis a Eglé (1753), snad rozmrzelý tím, jak volně Rameau s jeho textem nakládal, ve svých pamětech (Correspondance inédite de Collé faisant suite à son journal…, 1864) v roce 1760 napsal: „Tento génius v hudbě, ostatně dosti nejapné, upadl do velké absurdity, když se domnívá, že básnické slovo není k jeho zdaru nutné; nebojím se prorokovat, že jeho hudební mistrovská díla, jejichž veršovaná libreta jsou špatná, upadnou u budoucích pokolení do zapomnění, a vsadil bych se, že například Platée, o které znalci tvrdí, že je nejoriginálnější jeho skladbou, s nejkrásnější a nejmocnější jeho hudbou, se do dvaceti let přestane uvádět (…); tak to končí, když má jeden tu domýšlivost tvrdit, že lze zhudebnit holandskou gazetu; redukovat slast Opery na pouhé zvuky; (…) toužit pouze po houslových melodiích, sborech a slavnostech, a nikdy po budování skutečných divadelních scén, a nikdy po pravé poezii.“ V případě Platée je taková výtka lichá: text zde plně slouží celku díla, nejen hojným užíváním slov jako „quoi“, „lois“, „vois“, „quelquefois“, „crois“, „choix“, jejichž zvuk [wa] připomíná žabí kvákání a jejichž pandánem jsou doslova onomatopoické finesy v orchestraci (například glissanda ve smyčcích, ostré ptačí pískání fléten či disonance ve fagotech) a imitace smíchu v sborovém zpěvu. Prostoduchost veršů, jejich ploché rýmy, místy nepravidelný rytmus, to vše odpovídá duševnímu horizontu postavy Platée. Její škrobená dikce, kterou by ráda sebe a druhé přesvědčila o své rafinovanosti, je s textem ve vtipném a iritujícím souladu.
Tím se dostávám ke své hlavní výhradě k představení ve Státní opeře: týká se její režijní koncepce, které podlehla scénografie Jakuba Kopeckého a do jisté míry i kostýmy Simony Rybákové.
(…)