V pondělí 31. května ráno telefon od Pepy Mlejnka s nečekanou zprávou: včera, v neděli, zemřel Jirka Červenka. Víc toho nevěděl. Hned jsem zapálila za Jirku svíčku a pomodlila se za něj. Později jsem se dozvěděla, že ještě v sobotu se na hradě Pecka, kde po něm kastelánství převzala dcera, účastnil tradiční slavnosti na svátek svaté Zdislavy – jeho rodina mívala ve zvyku se každý rok při této příležitosti scházet, Jirka se ženou a jejich dva dospělí synové přijížděli ze Znojma, také tam bývalo mnoho známých a přátel a letos se všichni radovali ze setkání po dlouhé covidové pauze dlouho do noci. V neděli ráno šli do kostela, Jirka v rodinném kruhu poobědval a brzy po obědě odešel na zahradu, kde ho krátce nato našla bez známek života jeho žena ležícího uprostřed pampelišek. Pohřeb byl domluven na sobotu 5. června.



foto Petr Rýgr



Jirku jsem poznala před šedesáti lety, v době studií na brněnské filosofické fakultě. Byl pro mne důležitým člověkem. Nejvíc jsme se sblížili jako devatenáctiletí mladí lidé o prázdninách po třetím ročníku, jak jsem o tom psala i v próze, otištěné v Revolver Revue č. 55/2004. On studoval češtinu-ruštinu, já jednooborovou psychologii. Dal nás dohromady zamrzlý autostop z Brna do Prahy. Na něm mi v dlouhých časech, než se nad námi nějaký řidič smiloval, vylíčil svoje potíže. Hrozilo mu, že kvůli vojenské katedře bude muset opustit fakultu. Asi nechodil na povinná cvičení nebo příliš rebeloval. Myslel na to, co bude dělat, když bude nejhůř. Byli jsme pak nějakou dobu stále spolu. Navštívila jsem s ním jeho bydliště ve Svitavách. Poznala jeho maminku, zapálenou redaktorku komunistických krajských novin Pochodeň, také Jirkova otčíma a mladší setru Zdenku. S matkou se Jirka tehdy pohádal kvůli své budoucnosti, ani jsme proto u nich nepřespali. Jirku neopouštěla představa, že by chtěl dělat práci lesního dělníka. Celé září 1962 jsme byli na cestě. Jirka hledal vhodné místo, kde by se o práci přihlásil. Jezdili jsme autostopem, usínali jsme na nádražních lavicích, v odstavených vagónech, v kupkách sena. Až konečně padlo rozhodnutí pro polesí Vidly v Jeseníkách. Tehdy se k Jirkovi přidal student z pražské filosofické fakulty František Kouřil, který se rozhodl, že na jeden rok přeruší studia. Jirka i František byli básníci (František psal pod jménem Tadeáš Biron) a uzavřeli přátelství na celý život. Polesí Vidly v Jeseníkách se chlapců mateřsky ujalo. Od září až do konce roku 1962 tam měli přidělený pokoj v prvním patře dřevěného stavení a stravu dostávali ve velké společné jídelně. Často jsem tam za nimi jezdila stopem, i když mi od října začal v Brně čtvrtý ročník studia. Stala jsem se jakousi spojkou mezi Jirkovými brněnskými přáteli a videlskou básnickou baštou.



foto Petr Rýgr


Videlská idyla skončila, když si Jirku od ledna 1963 povolala armáda k povinné dvouleté vojenské službě. Pak jsme nikdy neztratili kontakt, ale já už jsem žila svůj vlastní život. Při jednom pozdějším setkání mi Jirka prozradil svoji romantickou představu. Domníval se prý, že to naše psychologická katedra na něj narafičila naše setkání: aby prý, když měl v roce, kdy jsme se poznali, potíže s vojáky, byl vedle něj někdo, kdo jej podrží a pomůže mu těžké údobí překonat. Tak takhle uvažují jen básníci.

Po vojně Jirka studia na fakultě dokončil, s Věrkou založili rodinu, vychovávali tři děti a po určité době hledání zakotvili v Pecce, na jejímž hradě dělal až do důchodu kastelána. Myslím, že tam byl šťastný, kraj Karla Jaromíra Erbena prochodil křížem krážem a zamiloval si jej.

S mým mužem Honzou jsme na pohřeb do Pecky vyjeli v deset hodin. Někdo nám to tak radil, prý abychom tam přijeli včas. Přijeli jsme ale velmi brzo, už krátce po jedenácté hodině. Na náměstí města jsme se marně sháněli po nějaké restauraci, až nám jeden z místních poradil jít na koupaliště, že tam podávají hotová jídla. Ten supermoderní sportovní areál na kraji městečka nám vyrazil dech. Velký bazén s čistou vodou, za vysokým plotem tenisový kurt a stejným plotem obehnané hřiště pro plážový volejbal, asi deset dřevěných chatiček pro ubytování rekreantů a velká restaurace. Protože jsme přijeli na pohřeb asketického, chudobu vyznávajícího básníka, vůbec jsme si nedokázali představit, že by do těchto míst někdy zavítal. Na to se ho už také nikdy nebudu moct zeptat.



foto Petr Rýgr


Další překvapení byla připravená. Velký barokní kostel svatého Bartoloměje byl téměř zaplněn smutečními hosty. Netušila jsem a potěšilo mě, že měl Jirka tolik přátel. Dřevěná lesklá rakev před oltářem byla obložená záplavou květin. Prostřední uličkou mezi lavicemi se táhla dlouhá řada kondolujících. Zařadili jsme se. Jirkova rodina stála u oltáře vedle sebe, vysocí synové, Víťa, v obličeji podobný tátovi, a Vláďa, dcera Věruška a manželka Věrka – s ní jsme se objaly a chvíli tak beze slov zůstaly, neplakala, usmívala se.

S Honzou jsme se usadili do zadnější lavice, kde nám místa drželi Pepa Mlejnek s Milošem Doležalem. Uvnitř chrámové velebnosti jsem si uvědomila ještě jednu zvláštnost v Jirkově životě. Když jsme se spolu jako devatenáctiletí přátelili, byl atheista. Já měla od dětství evangelickou výchovu a víry a církevního života jsem se držela. Jirka se tomu tehdy nevysmíval, ale k víře se nepřidal. To až s Věrou u něj došlo k obratu, vstoupil do katolické církve a potvrdil, že konvertité bývají ve víře přísní a nekompromisní.



​​​​​​​foto Petr Rýgr


Vnitřek katolického chrámu v Pecce je velmi zdobný, obrazy svatých, v každém výklenku sošky uctívaných postav, roucha farářů i ministrantů byla slavnostní. Bohoslužba za zemřelého Jirku proběhla v milém duchu. Farář už v seniorském věku se mi líbil, šířil kolem sebe atmosféru smíření, porozumění a přátelství. Chrámem se linula tichá hudba varhan a tu a tam se ozval ženský zpěv. Promluvil Štěpán Nosek, básník, překladatel, redaktor a profesor na gymnáziu. Hovořil o Jirkovi, svém příteli, ale hlavně o jeho poezii. Při všem, co Jirka dělal, byl hlavně básníkem. To mi vyznělo jako poselství. Varhany a zpěv. Na konci bohoslužby jsem se přidala ke svatému přijímání, bylo to výjimečné, ale musela jsem, neboť jsem vše vnímala i jako slavnost křesťanského společenství.

Jirkova žena stála opět blízko, zase jsme se objaly a ona mi říkala do ucha: „S Jirkou jsme se měli poslední roky moc rádi.“ Cítila jsem, jak z Věry ta láska vychází, úplně tou láskou zářila.

Venku před kostelem zastavení a krátké povídání s několika přáteli. K takovým setkáváním vždycky pohřby dobře poslouží.

Kraj, který Pecku obklopuje, je krásný. Od nynějška je to krajina Erbenova i Červenkova, prochozená a milovaná oběma básníky.



foto Petr Rýgr