Přinášíme řeč, již na rozloučení s Čarodějem, Blumfeldem S. M. …, který zemřel 19. února 2024, proslovila jeho žena Pigi 23. března v kostele svatého Jakuba Staršího v Bořejově.
Pigi a Čaroděj, 1985, foto © Vladimír Gaar
Milí, drazí, vy všichni, kteří jste se přišli dnes rozhloučit s milovaným Čarem mého života, děkuji vám za vaši laskavou účast a přítomnost.
Prožili jsme v této kokořínské krajině a malé vesničce celý svůj společný život, s pocitem vděčnosti, jako dva srostlé stromy. Bohatí láskou a darem společného bytí. Děkuji za každý den s ním, v té jeho nenahraditelné inspirativní laskavé blízkosti, v radostech i strastech.
Když jsme se v pondělí 19. 2. odpoledne s mým Čarem loučili před mou cestou do Prahy za mámou, objímal mne, líbal a říkal: Já se tak strašně těším na jaro, až si zase spolu sedneme na zahradě a budeme pozorovat ty naše zahradní ptáčky a taky vlaštovky, až zase přiletí… o pár hodin později již nebyl mezi živými.
Čaro, který v tento den tak nečekaně navždy odešel, poté, co ještě v půl jedenácté večer dopisoval jednu z kapitol svého nedokončeného románu, se sám stal hrdinou nedopsaného románu svého života… důmyslný rytíř de la Mancha…
V jednom ze svých posledních kázání zdejší páter, vzdělaný Honza Jiřiště zamyšleně závěrem konstatoval, že naše pozemské životy jsou nakonec vždy i přes veškeré naše úsilí nedostavěnými katedrálami, které může snad dokončit v plnosti jedině náš Nebeský otec.
Přemýšlela jsem, co se vlastně dá vůbec říct v této tak smutné situaci – na rozloučenou, pro útěchu, či dokonce naději…
A pak jsem si po jednom strašném, úplně zoufale beznadějném, kalném svítání najednou vzpomněla na dojemný Čarův text, který napsal pro Betlémské rozloučení 23. 12. 2013 tady v Bořejově s naším milým farářem a přítelem Janem Nepomukem Jiřištěm, jen pár dní po jeho nenadálé smrti v třiceti devíti letech. Když jsem pak text po delším pátrání konečně našla v jedné z krabic vysoko uložených na skříni zapadané prachem, jako bych s údivem zaslechla: No vidíš, už nic nemusíš vymýšlet, máš to napsané… A najednou uprostřed smutku se okolo mne vše rozjasnilo, spadl na mne odkudsi úplný klid a tichá radost, až se mohlo zdát, že mi Čaro a Honza odněkud s úsměvem mávají a ruku podávají…
Dovoluji si vám tedy přečíst doslovně text, který napsal Čaro pro ono nečekané rozloučení při rozdávání Betlémského světla v tomto kostelíku, který oba měli moc rádi… Protože tento text, který zde byl přečten za svitu svící paterem Rouskem davu posmutnělých posluchačů, je stále živý a zároveň něčím i radostný, stojí myslím za to ho zde přečíst podruhé a doufám, že vás aspoň trochu potěší.
Tak tedy:
„Honzův pozdrav do Bořejova“
Milí přátelé v Bořejově… ze všeho nejdříve bych se chtěl omluvit… Buďte pozdraveni!
V létě o naší svatojakubské pouti se mě jeden z vás zeptal – a to už jsme na louce u stánku seděli takřka sami –, jak že si představuji „život na věčnosti“. Vzpomínám si, jak jsem se rozesmál a řekl jsem: „No přeci život v plnosti, né?“ Pak jsem se rozchechtal jako dalajláma a zapálil si cigaretu… Tím hovor na tohle téma skončil.
Použil jsem obvyklý teologický pojem plnost, ale klidně jsem mohl říct naplnění. Naplnění blažeností. Světlem, klidem, láskou… porozuměním… vlastně vším, co je pro blaženou existenci podstatné. A tedy i naplněním vámi, kamarádi a přátelé.
Stejně tak jsem mohl říci, že si ho představuji jako úplnost – kompletnost ve smyslu dosažitelnosti všeho, co potřebujeme k tomu, abychom byli sami sebou a zároveň vším! Vším v sobě. A současně vším ve všem. K tomu nepochybně patřila a patří i zázračná možnost být podle potřeby ve vás – v každém z vás – a taky kdekoli tam, kde to máme rádi. Takže ano: v případě potřeby třeba s vámi tady v Bořejově. Protože i Bořejov, jak asi tušíte, patřil a patří k mé čistě osobní „úplnosti“.
Teď tady sedím u velké výlohy, ze které je dobře vidět na svět. Před sebou mám kafe a – možná vás to překvapí – i popelník. Pokuřuju cigaretu. Proč ne? – v duchu, který si vane, kam se mu zachce; v „božské plnosti“! Candida candidis – Čistému vše čisté!
Ano, je to tak: je odtud vidět časem zpět i časem vpřed a je odtud nádherný rozhled kamkoli. Netřeba dodávat, že je odtud velmi dobře vidět do Podbezdězí, ale i do vašich srdcí i duší. A to je to, co vám právě teď a tady chci vzkázat – byť jsme to takříkajíc tušili: Vidím do toho, kdo na mě myslí. Tak jako ten, na koho myslím já, vidí do mě.
A snad je důležité připomenout i to, že odtud, z téhle „kavárny na věčnosti“, je vidět i to, že není úplně podstatné, jestli stíháte vše, co vám utíká, jestli to, za čím se honíte, má smysl či nikoli. Nehoňte se – nejste dostihoví koně! Kráčejte naším milým Podbezdězím procházkovým krokem a v usebrání. Pak nejlíp porozumíte životu na nebesích. To je první zkušenost Svaté věčnosti – první poučení.
Podstatné je to – a pokud chcete, můžete mi to věřit –, aby se na váš život dalo dívat! Na každý den života, nikoli jen na ten sváteční… V tomhle smyslu, ať už to tušíme, či nikoli, jsme za svého života herci, na které je upřena pozornost velkého publika. Ano, dívá se na nás celá věčnost, všichni, kdo jsou v ní přítomni. Někdy nám tleská, jindy nikoli, ale vždycky se na naše osobní představení dívá se zájmem.
Teprve tady je nad slunce jasné, oč jde: Aby se na vaše životy mohli se zájmem a uspokojením dívat (odsud z věčnosti) nejen vaši předci i potomci, ale i váš Nebeský otec a jeho blízcí andělé. Všichni ti, kteří jsou (provždy!) nejen diváky, ale i patrony vašich životů. Žijte, milí přátelé, tak, aby z vás mělo vaše pozemské okolí radost. Pak z vás bude mít radost i vznešené publikum na chóru věčnosti.
Mnozí z vás věděli, že jsem měl (mám!) nadmíru rád hraběte Šporka, stavitele Kuksu… A taky Matyáše Brauna. Můžu vám s radostí oznámit, že jsme se již setkali!... Miloval jsem Božskou komedii, takže ještě dnes večer to bude Dante, koho rád obejmu…
Chci jen říct, že v nejbližších dnech věčnosti mne čekají další milá setkání nad kávou…
Měl jsem rád Grahama Greena a Zdeňka Kalistu. Měl jsem rád Jakuba Demla a sv. Jana Nepomuckého, Evu Olmerovou a Máří Magdalenu, Dostojevského a Terezii z Ávily, Otfrieda Preusslera a hraběnku Marii Markétu Valdštejnovou. Měl jsem rád Bohuslava Balbína a Zdislavu z Lemberka, Milese Davise a Adama Michnu z Otradovic. A taky Pink Floyd a Pražský výběr – ale to sem nepatří.
Proč to všechno připomínám?! Jedno kdy, ale s těmi, kteří se vidět chtějí, se sejdeme. Sejdeme se u velké výlohy, z níž je vidět na svět. Do jeho minulosti i budoucnosti, dokonce i do všech životů – kam je libo! Popijeme kafe, popovídáme si…
Milí přátelé v Bořejově, přijměte světlo Betlémské a odneste si i světlo ode mne.
A nemějte smutné myšlenky! Váš přítel a pastýř se ve dnech posledních narodil jako lehkonohý poutník po loukách i kopcích nebeských.
Post scriptum
A nebojte se. Sterilní nahota není na věčnosti povinná, stejně jako nějaké ty rubáše bílé. Žádná uniformita! Pokud někde existuje svoboda a fantasie, jíž se meze nekladou, pak právě tady.
V plnosti. V naší nadčasové úplnosti.
Post scriptum
Z rozhovoru faráře Jana Nepomuka Jiřiště v roce 2012
Chodíme po zemi, která je celá velkým hřbitovem. Musíme si uvědomovat, že celé prostředí našeho života je prostředím, kde se setkáváme s těmi, kteří tu byli před námi.
Smrt přirozeně patří k životu a je branou k životu dalšímu, v což jako křesťané věříme. „Život těch, kdo věří v Krista, nezaniká, ale ve smrti se proměňuje, a když se rozpadá naše pozemské obydlí, tak nám Bůh dá život věčný.“
Rozloučení se zemřelým není událost jásavá. Pokud je však důstojné, může se v něm objevit záblesk naděje. A toto rozloučení může být vlastně nejzazším setkáním, kterého jsme schopni tady na zemi dosáhnout. Může mít i podobu velmi niternou, srdečnou a nadějnou.