Velký blok věnovaný nedávno Jürgenu Serkemu v Revolver Revue č. 136 mi kromě jiného připomněl, jak jsem s ním dělal rozhovor. Bylo to v dubnu 2002, zkrácená verze interview tehdy vyšla v časopise Týden a čtenář Bubínku Revolveru zredigovaný přepis původního záznamu najde níže.
Jürgen Serke, foto © Karel Cudlín, 2018
Nebylo to ovšem moje první setkání s tímto mužem. Poprvé jsem jeho jméno uslyšel, když jsem byl na návštěvě u Jürgena Fuchse v jeho západoberlínském bytě, to muselo být nejdříve v roce 1987 – Jürgen mi totiž věnoval Serkeho knihu Böhmische Dörfer a ještě mi přidal dva kousky, Die verbrannten Dichter a Die verbannten Dichter. O obou knihách pojednala Eva Jelínková ve výborné serkovské studii ve zmíněné RR 136 – přidám tedy pouze ryze osobní zážitky.
Stejně jako asi všichni, kteří měli „České vesnice“ v ruce, i já jsem byl v šoku nad jejich rozsahem, hloubkou, vypravením a zpracováním. Ivan Wernisch, kterému ji po mně poslal, též ze Západního Berlína, Antonín Brousek, tehdy trefně poznamenal, že Serke s přehledem vykonal to, nač nestačí celé germanistické oddělení Akademie věd – teď již nevím, zda přitom narážel na článek v Rudém právu zmíněný Evou Jelínkovou, nebo ne.
Na oprávněnosti jeho soudu to nic nemění. I u dalších dvou Serkeho knih jsem byl zaskočen záběrem a možností poznat mně do té doby neznámé „spálené“ básníky, to v případě svazku prvního, u druhého mě samozřejmě potěšilo zařazení domácích autorů a také příležitost k seznámení s neznámými jmény. Po těchto knihách jsem pak nejednou sáhl při psaní různých textů.
Jürgen Serke, foto © Karel Cudlín, 2018
Další setkání bylo také v Západním Berlíně, možná již na jaře 1989, nejsem si ale jist –přespával jsem tehdy u kamaráda, Čecha, který se tam přiženil, a jednou, právě jsem přišel z města, mi už ve dveřích říkal, že mám telefon (pro nepamětníky dodávám, že v té době ještě byly pouze pevné linky). Ani jsem se nedivil té náhodě, že mi někdo volá, zrovna když vcházím do dveří, ani mě kupodivu nepřekvapilo, že mi tam vůbec někdo volá. Vzal jsem tedy sluchátko a na druhé straně se ozvalo: „Jürgen Serke.“ Telefonoval mi z Hamburku a chtěl vědět nějaké věci o Ivanu Wernischovi. Byl jsem tehdy v kontaktu s paní Katharine Wagenbachovou, bývalou ženou kafkovského badatele Klause Wagenbacha, která vedla nakladatelství Friedenauer Presse, zaměřené na krásnou literaturu pro fajnšmekry – dostal jsem se k ní přes Fuchsovu kamarádku Doris Liebermannovou, taktéž bývalou východoněmeckou disidentku, posléze vyšoupnutou do Západního Berlína. Doris, která mimochodem vydala řadu knih o českých a východoněmeckých disidentech (a také pomáhala Mikoláši Chadimovi s vydáním jeho německých projektů a organizací koncertů), věděla, že se s Ivanem Wernischem znám, a zároveň věděla, že paní Wagenbachová vydala jeho básně v německém překladu pod názvem Es beginnt der gestrige Tag. Domluvili jsme se tedy a já šel k paní Wagenbachové na návštěvu. Dodnes nezapomenu jednak na starý berlínský byt, zabydlený krásným starým nábytkem, a hlavně množstvím krásných knih! Nezapomenu ani na dobré koláčky, které pro mě napekla… Dala mi pro Ivana autorské výtisky a mně věnovala několik knih, které také vydala, například Věru Linhartovou.
A po tomhle všem jsem se s Jürgenem Serkem sešel poprvé osobně – a bohužel i naposled – 22. dubna 2002 v malé redakci nakladatelství Triáda, které vydalo český překlad Böhmische Dörfer a sídlilo tehdy v Ostrovní ulici, kde jsem natočil rozhovor:
Jürgen Serke, foto © Karel Cudlín, 2018
Jürgen Fuchs vaši knihu Die verbannten Dichter o exodu spisovatelů, kteří byli přinuceni z Východu emigrovat na Západ, posílal do NDR, byl v tom profík, ovšem při domovních prohlídkách ji pak samozřejmě vždy zabavovali, stejně jako Das neue Exil. O knize Bőhmische Dőrfer si ale mysleli, že to je něco o české krajině, a tak ji nechávali být. Takže se Jürgen vlastně postaral o dobrý odbyt.
Měl se domluvit s nakladatelem…
Přesně tak. Jaký je to dnes pocit získat za ni českou literární cenu, zvláště v této době, rozjitřené připomínkami Benešových dekretů?
Pro člověka, který píše a napsal i tuto knihu, je to nejhezčí den v životě. Když jsem ji psal, řešil jsem problém: koho vlastně oslovuji. Koho přiměji k tomu, aby si ji přečetl? Nenapsal jsem knihu o Kafkovi, Werfelovi nebo Rilkem, ale o lidech, kteří byli v Německu téměř, anebo naprosto neznámí. A to byl další problém, nejednalo se ani o autory z Německa, kteří se narodili ještě před založením českého státu. Pocházeli z českých zemí. Nebyla to literatura Německa. Koneckonců, jak dlouho to trvalo, než byl uznán či přijat i takový autor jako Franz Kafka? Byl jsem přesvědčen, že se v této zemi, jež se od roku 1918 jmenovala Československo, psala literatura, která dosahovala vysokých kvalit. Vznikala přitom v německém jazyce. Je to fascinující historie, ale nebylo mi jasné, kam vlastně zapadá. Do Spolkové republiky Německo ne, ta teprve teď začíná vlastní pronásledované básníky zařazovat do kontextu. NDR si zařadila do svého kontextu ty autory, kteří se jí ideologicky hodili, a od těch autorů, které nepotřebovala, se odřízla. Taková byla situace. V roce 1977 jsem vydal knihu Die verbrannte Dichter, Spálení básníci, která měla neuvěřitelný úspěch.
Pojednávala o spisovatelích, jejichž díla skončila v roce 1933 na hranici. Vypustil jsem autory jako Thomas Mann a další, kteří byli slavní. Kniha představovala začátek neuvěřitelného zvovuobjevování. Bylo to velké množství spisovatelů, a v roce 1987 jsem proto přišel s knihou o sedmačtyřiceti spisovatelích. Říkal jsem si tehdy, někde se pro ně přece musí najít místo. Skutečné znovuobjevení se samozřejmě nekonalo v letech 1987 až 1989, ale až po listopadu 1989. Ani ve snu mě přitom nenapadlo, že by kniha vyšla česky. A vidíte, je na světě, a dokonce dostala literární cenu. Pokud nově zřízenou literární cenu získá cizinec, je to neobvyklé. Pokud je jím ale Němec, právě v této vyostřené době, je to ještě cennější. Mělo by to být jak na Západě, tak v Čechách normální, bohužel to tak ale není. A že o tom rozhodla porota svobodně, bez jakýchkoli politických podtónů – to je mimořádně důležité. Tato cena zároveň, bez nějakých politických diskuzí, ukázala, že tohle vše patří opět k nám.
Jürgen Serke, Böhmische Dörfer. Wanderungen durch eine verlassene literarische Landschaft, Hamburk, Vídeň, Paul Zsolnay, 1987, obálka s využitím muchláže Jiřího Koláře z cyklu Kafkova Praha, 1985, reprofoto, knihovna Adalbert Stifter Verein
Německé vydání vaší knihy se dá sehnat pouze po antikvariátech.
Ano, došlo totiž k tomu, že nakladatelství bylo dvakrát prodáno a ke všemu se ztratily veškeré fotografické podklady. To jsem nikdy v životě nezažil. Po roce 1989 jsem dostal několik nabídek k českému vydání, ale ze všech sešlo – nakladatel zkrachoval, další z toho vycouval a tak podobně. A pak se objevila Triáda. Přiznávám, že jsem byl zpočátku skeptický. A teprve teď tomu všemu věřím, když tu kniha leží na stole. Je neuvěřitelné, jak to tak malé nakladatelství s kanceláří 4 x 4 metry dokázalo. S nadšením, ale i s precizností, to vydání není odfláknuté, vše je perfektní. Redaktorka Eva Hulanová mě dokonce přinutila, abych kvůli vlastní knize opět četl, po patnácti letech! Měla různé ověřující dotazy, a tak mi nic jiného nezbývalo. S podobným nasazením jsem se nesetkal ani v německých nakladatelstvích.
Co vás na těchto zapomenutých autorech tak přitahuje?
Zapomenutí možná jsou, ale není to jejich vina. Je to střed dějin 20. století. Ze zkušenosti vím, že jsou to vždy ti, kteří stojí v menšině, ať už to byla vaše Charta, nebo polský KOR, či východoněmečtí autoři jako Jürgen Fuchs, kdo hýbají společností. Lze si myslet, že prohrávají, ale tak to není. Nakonec se ukáže, že měli pravdu. Po revoluci ale nemají vítězové žádnou šanci. Je to pro ně možná nesnesitelné, je to ale zcela normální. Vítězí nakonec zcela jiní. Hemingway prohlásil, že vítěz vždycky vyjde s prázdnou. Autoři mé knihy Spálení básníci byli spisovatelé Výmarské republiky, takže také patřili k menšině. Menšina musí být ve své zemi silná. A pokud je silná – to je mé přesvědčení – nezhroutí se. Mé novinářské přesvědčení – protože vše, co dělám, je vlastně publicistika – je následující: posilovat menšiny. Ve vlastní zemi. V letech 1967–1968 jsem byl zvláštní zpravodaj v Praze a vše jsem tu zažil, Pražské jaro i jeho konec. A psal jsem o českých autorech, v dobrém, jak to bylo běžné v prvních dvou letech po roce 1968 – pak se z nich stali zase jen ti autoři s nevyslovitelnými jmény. Psal jsem o nich ale i potom.
Jürgen Serke, Böhmische Dörfer. Putování opuštěnou literární krajinou, Praha, Triáda, 2001, obálka s detailem fotografie spisovatele, básníka a esejisty Johannese Urzidila, 1925, reprofoto RR
Zdá se, že vás pohání touha neustále odkrývat něco nového.
Člověk je pohlcen příběhy menšin, příběhy autorů. Je to jako sněhová koule, jako lavina. Jedno vede k druhému. Na začátku to byli tři čtyři autoři, nakonec ale člověk jen zírá, co se z toho stalo. Vždy mě označovali za levicově smýšlejícího autora, na tom se nic nezměnilo. V tomto případě bylo pro mě fascinující, že v této knize nehraje socialismus žádnou roli. Přitom jsem psával o Solženicynovi, Fuchsovi, Brodském. Tato německy psaná literatura ukazuje, že nešla normální cestou literatury 20. století. Vycházela ze starozákonního přesvědčení, že lze změnit podmínky, společnost, ale člověka, toho nikdy. A o to se naopak snažil socialismus. To pro mě představovalo neuvěřitelné zjištění. I v české literatuře by se našli podobní autoři: Richard Weiner, Jiří Orten, Ivan Blatný…