Rozhovor s Janem Nedvědem, který u příležitosti autorova úmrtí 5. 5. 2019 publikujeme, vedli Zbyněk Hejda a Andrej Stankovič a byl otištěn na dvě části v měsíčníku Střední Evropa (roč. 8, 1992/93, č. 29, s. 133–145, č. 30, s. 92–102; při nynějším zveřejnění označujeme části čísly /1/ a /2/ a k interview připojujeme poznámky). Rozhovor vznikal v době prvních soustavnějších připomínek měsíčníku Tvář.

Tento časopis vycházel v letech 1964–1965 a po výrazné profilaci jeho druhého ročníku ho jeho zřizovatel, Svaz československých spisovatelů, na nátlak ideologického oddělení ÚV KSČ fakticky zakázal. V dubnu 1968 byl časopis předsednictvem SČSS obnoven (stranické posvěcení k tomu v době vzmáhajícího se pražského jara už nepotřeboval) a vycházel od listopadu 1968 do června 1969, kdy byl – vedle dalších uměleckých, historiografických a politologických tribun, rušených postupně v letech 1969–1971 – zastaven definitivně.

Význam Tváře v literární struktuře připomínal hned v roce 1990 jeden z jejích stálých autorů, kritik Jan Lopatka v přednášce Co je literární skupina (proslovené v květnu 1990) a v rozhovorech O profilu Tváře mluvíme s Janem Lopatkou (Iniciály 1, 1990, č. 7, červenec, s. 6–9, připravila Marie Langerová) a Jsou iluze, které člověka do smrti neopustí… (Tvar 1, 1990, č. 33, 18. 10., s. 1, 4 a 5, připravil Pavel Otto). Lopatka také spolu s dalšími bývalými spolupracovníky časopisu, Emanuelem Mandlerem, Karlem Štindlem a šéfredaktorem Janem Nedvědem, připomněl úlohu měsíčníku v debatě Ke Tváři šedesátých let – osud jednoho časopisu (Reportér 5, 1990, č. 15, 28. 8., s. 22–24, připravil Miroslav Polák; kromě rozhovoru v Iniciálách jsou všechny tyto texty zahrnuty do Lopatkova posmrtného knižního výboru Šifra lidské existence, Praha, Torst 1995, s. 426–440, 441–450 a 457–466).

Na konci roku 1992 věnoval Tváři článek druhý z „kmenových“ kritiků měsíčníku Bohumil Doležal. Jeho stať Nepohodlná historie nepohodlného časopisu (Český deník 3., 4. a 5. 11. 1992, vždy na s. 14) vznikla jako polemická reakce na beletrizovaný životopis Václava Havla od Edy Kriseové (Brno, Atlantis 1991) a na tehdy nově vydaný závěrečný díl memoárů Václava Černého (Paměti III, 1945–1972, tamtéž 1992; předtím v exilu jako Paměti IV, Toronto, Sixty-Eight Publishers 1983). Na Doležalův apel k ostatním redaktorům a autorům Tváře ze závěru článku, aby se k věci vyslovili, zareagoval Jan Nedvěd statí Život ve Tváři (Český deník 19. a 20. 11. 1992, vždy na s. 14), jejíž titul se nesouhlasně nebo ironicky vázal k parole „žít v pravdě“, kterou od sedmdesátých let ve svých esejích a prohlášeních exploatoval Václav Havel.

Jan Lopatka, který o Tváři ve svých textech v předchozích letech hovořil opakovaně, glosoval v přednášce o literární kritice Doležalův článek takto: „Dočetl jsem se nedávno v Českém deníku o Tváři jako o revui připravující ekonomické reformy. Chtěl bych připomenout i tu decentně v Českém deníku opominutou literární kritiku“ (Co není a co je kritika, in Literární noviny 3, 1992, č. 51–52, 24. 12., s. 9, též in Šifra lidské existence, 1995, s. 333). Lopatkova ironie platila Doležalovým větám typu: „Dnešní úsilí o demokratickou politiku, nezatíženou různými socialistickými iluzemi, čerpající z domácích zdrojů a spjatou s evropskou kulturou a civilizací se může opřít právě o ni [o Tvář] jako o část své přirozené tradice daleko spíš než o nějaké víceméně vykonstruované odbojové skupiny. … Nicméně Tvář v letech 1968–69 vycházela, v ovzduší větší svobody se orientovala na společenskou problematiku v širokém slova smyslu, na politiku navazující na české liberální tradice a hlásící se ke svému sepětí s Evropou. Osou politické koncepce Tváře byly články Emanuela Mandlera. Tvář dále rozšířila pole své působnosti i na ekonomiku: v polemice s šikovskými reformátory socialismu tu rozvíjeli své představy o svobodném tržním hospodářství Václav Klaus, Josef Kreuter a Tomáš Ježek“ (posledně jmenovaný v časopisu nepublikoval a sousloví „literární kritika“ se ve stati B. Doležala skutečně neobjevilo ani jednou).

Možnou odpovědí na Doležalovu výzvu (nebo výsledkem déle plánovaného záměru) byl též tematický blok Tvář – výběr textů, který v měsíčníku Střední Evropa uspořádal a úvodem opatřil Zbyněk Hejda (roč. 8, 1992/93, č. 28, březen 1993, s. 109–128; blok sestával z Hejdova úvodu, z dokumentu Výtah z protokolu, jenž zachycoval jednání ÚV SČSS z 18. 4. 1968 o obnovení časopisu a jejž k otisku připravil Jan Nedvěd, a ze dvou statí publikovaných v původním časopisu – Václav Havel: Český úděl?, otištěno v č. 2/1969, Emanuel Mandler: Viníci toho světa, otištěno v č. 5/1969).

Na konci roku 1995 uspořádal autor těchto řádků knižní výbor Tvář (Praha, Torst, 832 stran), jenž bral v potaz nejen texty časopisu, ale i dva tvářistické sborníky Podoby a Podoby II, které skupina uspořádala v době, kdy časopis nemohl vycházet (vydal je Československý spisovatel 1967 a 1969), a vystoupení autorů Tváře v měsíčníku Sešity pro mladou literaturu v č. 21 z května 1968. Vývoj časopisu představovala editorova studie Tvář: Pokus o historickou rekonstrukci (s. 671–735), komentáře (s. 652–670) a článková bibliografie měsíčníku (s. 736–818; k dispozici též elektronicky). Knižní antologie zaznamenala široký ohlas, z něhož pro náš nynější „vzpomínkový“ zájem stojí za zvláštní zaznamenání úvaha Milana Jungmanna Echo zlých časů (Literární noviny 7, 1996, č. 51–52, 18. 12., s. 12–13), na niž reagovali Bohumil Doležal (Tvář a echo zlých časů) a Emanuel Mandler (Zlé časy, duch vzpoury a časopis Tvář, obojí in Kritická Příloha Revolver Revue, 1997, č. 7, březen, s. 119–124 a 193–203; Mandlerova stať přetištěna zkráceně v autorově knize Nebát se nekrást? Praha, Torst 1998, s. 57–70).

Emanuel Mandler se ke Tváři vracel opakovaně, zejména v interview Na držení pozic jsem nikdy nebyl (Revolver Revue, 1996, č. 32, září, s. 209–232, připravil Adam Drda) a ve svých knihách Oba moji prezidenti (Praha, Libri 2002, s. 29–41) a Škodolibé úsměvy svobody z let 1955 až 1992 (Praha, E. Mandler 2005, s. 44–78). Zrod, vývoj a význam Tváře ve svých článcích, fejetonech a polemikách dodnes průběžně připomíná i Bohumil Doležal. Upozorňujeme zvláště na rozhovor O Tváři, které se zmocnil katolík, evangelík a Žid (Babylon 18, 2008/09, č. 1, 6. 10. 2008, Literární a výtvarná příloha, s. 1, připravil Adam Drda), komentáře na vlastním internetovém „politickém zápisníku“ Události – z poslední doby zejm. Zemřel Václav Havel (18. 12. 2011), Rozvrat české demokratické politiky: Východiska (26. 7. 2015), Moje zpráva o Havlovi a Tváři (26. 12. 2015), Místo PF: vzpomínka na jednu oslavu (31. 12. 2015) a Demytizace v životě, literatuře, politice (5. 3. 2017) – a nejnověji příspěvek na Symposiu 8 (Komunismus – elity – dnešek) pořádaném v listopadu 2018, nazvaný „Držení pozic“ a „odvracení nedozírných následků“ (Revolver Revue 34, 2019, č. 114, jaro, s. 196–200).
Michael Špirit


Obálka posledního čísla (dvojčísla) prvního ročníku 1964, 19 x 20,5 cm (výška x šířka), grafická úprava Roman Rogl​


Rozhovor s Janem Nedvědem o Tváři
Připravili Zbyněk Hejda a Andrej Stankovič

(1)

Naše první otázka zní: jak to vlastně bylo s tvým příchodem do Tváře, v jakém stavu jsi ten časopis zastihl a co se dělo potom?
Ano, pokusíme se to zrekonstruovat. Po příchodu z vojenské služby, kterou jsem ukončil ve střešovickém blázinci, předčasně, po osmi měsících, byl jsem tam společně s Hynkem Bočanem…

S Lopatkou, s Jiránkem…
Ti tam byli před námi, ty už jsme tam nezastihli. S Hynkem jsem se seznámil až tam a upřímně řečeno, raději bych vyprávěl o střešovickém blázinci než o Tváři, protože to byl taky takový hodně barvitý zážitek. No, takže jsem tímhle způsobem skončil vojenskou službu a vzali mě rovnou do Literárek, protože, a to jsem myslím nikdy nezveřejnil, ani v hovoru, mi to místo vyjednala moje tehdejší manželka. V Literárkách jsem se uchytil drápkem už rok předtím, ve čtvrtém ročníku. Oni vyhlásili takovou soutěž na soubor humoristických příspěvků a my jsme se s Doležalem rozhodli, že tu soutěž obešleme, protože byla dotována nějakou finanční cenou a my jsme tenkrát oba toužili po černých manšestrákách a černém svetru a hodlali jsme, až tu soutěž vyhrajeme, si tyto věci zakoupit. Takže jsme dali dohromady svá tehdejší literární díla a poslali jsme je tam a ono se to skutečně ujalo. Respektive to bylo tak, že jsme to původně měli vyvěšeno na nástěnce na fakultě, tam si toho všiml Milan Schulz z Literárek, a když mu to potom přišlo na stůl jako členovi poroty, poznal to a nějakým způsobem to tam vzbudilo pozornost. Samozřejmě, ten původní účel to nesplnilo, cenu jsme nevyhráli, nicméně za následek to mělo, že jsem se seznámil s redakcí, byl jsem tam nějak pozván, už přesně nevím jak, věděli o mně, a když jsem se z vojny vracel a žena se starala, jak budu umístěn, tak se na to dalo navázat a vzali mě do redakce. Stal jsem se tedy mladým redaktorem, oni mi říkali „mladičký elév“ a asi rok a půl jsem tam působil. Snad se dá říct, že docela úspěšně. Já jsem ten dojem tedy rozhodně neměl, ale zdá se, že redakce se mnou byla vcelku spokojená. Dneska, když na to vzpomínám, tak se mi to jeví, že mým hlavním úkolem bylo běhat pro bílé víno za roh do konzumu.

Měl jsi tam taky takovou tu zadní vtipnou stranu…
Ne, ne, já jsem měl samozřejmě na starosti to, co nikdo nechtěl, totiž odpovídat na dopisy; a potom taky koukat, co bych mohl napsat, a napsat to. Takže takovou práci „redakčního eléva“. Byl jsem zařazen celkem přijatelně pro toho, kdo by se chtěl stát novinářem. Tím jsem se ale nikdy stát nechtěl, takže jsem se na tom místě nejlíp necítil. Za celou dobu jsem myslím uveřejnil jenom dvě větší věci, delší články. Jeden z nich byla reportáž o dívce, kterou nechtěli vzít na jedenáctiletku, protože byla z nábožensky založené rodiny [1], a pak právě něco o těch příspěvcích, na které jsem musel odpovídat. To se jmenovalo „Podhoubí literatury?“ [2] a shrnul jsem do toho svoje zkušenosti s grafomany. Neměl jsem to dělat, protože ti grafomani mi potom psali. Tak jsem nabyl novinářských ostruh a zároveň v té době začal vycházet časopis pro mladou literaturu Tvář. Jak tenkrát byla zařízena literatura a jak mohl vzniknout časopis pro mladou literaturu – dneska už taky asi dost kuriózní podtitul [3] –, to už bylo popsáno, o tom se asi zmiňovat nemusíme [4]. Ale celé to vlastně říkám proto, že když časopis vznikl a ukázalo se, že šéfredaktor František Vinant, který ho má řídit, ho naprosto není schopen dát organizačně dohromady, hledal se člověk, který by to dohromady dát dokázal. Časopis pro mladou literaturu vycházet musel, a pak, když už jednou vycházel, tak i z normálního lidského hlediska byla prostě škoda, aby zanikl jenom proto, že lidé, kteří jsou kolem něj, ho nedokážou zorganizovat. Podmínka samozřejmě byla, aby takový člověk – šéfredaktor časopisu s celostátní působností – byl ve Straně. Když se literární obec, její ředitelé, ohlíželi po někom takovém, nikoho nenacházeli, až přišli na mě. Takže si myslím, že takovýmhle banálním způsobem jsem se k tomu dostal, že vlastně nebyl nikdo jiný, kdo by skýtal jakousi záruku, že to dokáže zorganizovat, měl jakési novinářské zkušenosti a zároveň byl v partaji. Všechny tyhle parametry jsem měl, takže volba padla na mě. Dozvěděl jsem se to takovým tajemným způsobem, jeden den mně kdosi sdělil, že se druhý den mám dostavit na sekretariát svazu spisovatelů, že se mou chce mluvit Jirka Šotola. Zapomněl jsem říct, že Jirka Šotola byl předtím několik měsíců šéfredaktorem Literárek, přišel tam s Ivanem Klímou, a tenhle tandem měl být takový mladý duch, který Literárky omladí. Ten mladý duch se projevil mimo jiné tím, že vymysleli dvoustránku, kde se měly uveřejňovat povídky a básničky, vůbec výtvory členů literární obce. Měl to mít někdo na starosti a psát k tomu krátké informativní texty o autorech, kteří na té dvoustránce publikovali. Takže tohle jsem dostal na triko a to jsem za Šotolova šéfredaktorování také plnil. Sháněl jsem příspěvky, psal jsem texty, skutečně několik takových dvoustránek, vlastně poměrně dost, vyšlo i s mými texty [5], a moji kamarádi ty texty nazývali případně telecími medailonky. Jak na to dneska vzpomínám, bylo to označení velmi přiléhavé…

Řekl bych rozšafné…
Byly to pitomosti…

Ale to označení bylo rozšafné, ne…?
Označení bylo takové eufemistické…
Tak. To ještě patří k těm mým novinářským zkušenostem a určitě to taky spolupůsobilo při volbě šéfredaktora, protože literární obec a její ředitel mě vlastně znali jako konciliantního mladého člověka, který se snaží zavděčit, a nikdo nepředpokládal, že by to mohl být člověk, který bude dělat rotyku… Takže takovýmhle směšným způsobem jsem k tomu byl vybrán.

To bylo, Honzo, přesně kdy, to bylo na konci roku 1964?
Šedesát čtyři, ano.

Takže s tou první Tváří, s prvním ročníkem, jsi neměl nic společného?
To je případná otázka, měl. Protože to byl časopis pro mladou literaturu, tak se snažil obsáhnout v tehdejším pojímání skutečně co nejširší obec přispěvatelů, takže jsem byl jako člen redakce Literárních novin samozřejmě zasažen i já, a přispěl jsem tam několika epigramy. Vyšly v prvním čísle Tváře [6]. Ale dál jsem se v tom okruhu neangažoval skoro vůbec.

No a tam právě nastala dost podstatná změna, s tvým vstupem do Tváře…
Ne, ne, když na to dneska vzpomínám, byla to především shoda okolností. Jak jsem svůj směšně hrdinský vstup do všeho vylíčil, jinak se to asi nahlížet nedá, ale v okamžiku, kdy jsem se rozhodl, že to tedy přijmu, a rozhodl jsem se zase z takových důvodů jakoby komičtějších, protože moji nejbližší přátelé, Doležal s Lopatkou, na mě naléhali, abych to vzal, protože byli rozjetí mladí literární kritici a chtěli publikovat…

A už působili…
Už působili, zejména Lopatka působil v Tváři [7]. Chtěli prostě pro sebe tribunu. Takže jsem se cítil zavázán jim to umožnit. To byl vlastně ten důvod. Jinak jsem neměl nejmenší představu, jak by takový časopis měl vypadat. Vím, že když jsem to pověření na naléhání kamarádů nakonec přijal, snažil jsem se informovat se, jak takové časopisy vypadají, šel jsem do univerzitní knihovny a vypůjčil jsem si například Generaci – časopis, který dělal František Vrba a vycházel po válce [8] – a z ní jsem studoval, jak by měl vypadat časopis mladých autorů. Byl jsem na to, jak zřejmo, zhola nepřipraven a neměl jsem v tom směru vůbec žádnou ctižádost. Takže když se potom sešla redakční rada, a to už dnes nedám dohromady, jak se vlastně vytříbilo, že redakční rada byla taková, jaká byla, vstupoval jsem do toho zcela nepřipraven a spoléhaje na těch pár kamarádů, že něco vymyslí a já to nějakým způsobem dám dohromady. Protože i když jsem si to tenkrát nijak neformuloval, cítil jsem jakousi schopnost organizační práce. Utřídit věci, které přicházejí, rýsují se, dotáhnout je a dát dohromady, tuhle schopnost jsem v sobě jaksi tušil. A takhle se to potom organizovalo. Rozhodující okamžik myslím byl, když do toho vstoupil Mandler…

Kdy přišel Eman do redakční rady…?
Někdy na konci čtyřiašedesátého roku a pozvala ho tam Maruška Šolleová. Bylo vidět, že je to člověk plný nápadů, a to mě uchvátilo. Protože to, co měli ostatní kamarádi, to byla evidentně touha publikovat, které jsem rozuměl, a kterou jsem sám neměl. Kdežto Eman mne zaujal tím, jak měl po praktické stránce krásné nápady. Třeba, to si vzpomínám dodnes, původní Tvář měla takový nezvyklý formát, pitomej formát, byl to obdélník naležato a vyjadřovalo to rozpaky a nejasnou orientaci skupiny, která ji dělala. Byla to všechno taková schválnost, tak jak to vypadalo, jaký to mělo formát, jaký to mělo tisk, grafickou úpravu, všechno to bylo rozhárané a výsledkem nejasných záměrů. Kdežto Mandler do toho přinášel něco koncepčního a bylo zřetelné, že má představu, jak by to mělo vypadat. Když jsme uvažovali o tom, jak udělat jiný formát, ne takhle hloupý, tak jsme naráželi na technické potíže, co udělat s tiskárnou, peníze na to nebyly, a já si pamatuju, jak přede mnou ležela ta Tvář, takhle naležato, hrůzně vypadající, a Mandler ji otočil. Postavil ji. To bylo skutečně kolumbovské gesto, s tím postavením na špičku, a najednou ten časopis vypadal tak, jak by mohl vypadat. A skutečně, Tvář pak v pětašedesátém, ta původní Tvář, je jenom postavená, otočená o devadesát stupňů. Tohle byl Mandlerův vstup do redakční rady a moje, můžu říct skutečně uchvácení invencí, která zahrnovala i krajně praktické věci. Co následovalo, bylo logické, okamžitě byl sehnán výtvarník, který by se tomuhle přizpůsobil, Solpera [9]. Po velkých bojích mezi ním a Mandlerem vznikla grafická úprava. Třeba volba písma – to mě musel Mandler naučit, jaké jsou druhy písma, a já jsem potom ohromoval grafiky tím, že jsem věděl, co je co –, původní Tvář byla tištěná groteskem [10], Solpera zvolil garamond. Bylo to písmo, které se k tomu potom skutečně hodilo. Grafická úprava byla uměřenější, ale zase to byl výsledek velikého klání zvoleného grafika, taky mladého, který by se byl rád ukázal jako ten grafik před ním, ten se jmenoval Rogl, myslím. Solpera byl tvrdě držen v seriózních mezích. Tak tohle je asi z těch začátků, řekl bych, všechno…


Obálka prvního čísla druhého ročníku 1965, 20 x 19,5 cm (výška x šířka), grafická úprava Jan Solpera​

Ještě bych se chtěl zeptat, jak se tam vynořil Jirka Němec…
Ten už zřejmě patřil k původnímu obsazení a já ho pamatuju jako člověka s pozoruhodným rozhledem z několika diskusí, které jsem kolem časopisu absolvoval. Dá se říct, že tímhle přitažlivým způsobem působil i na lidi, kteří Tvář dělali předtím. Hlavně Pištora ho velmi obdivoval, nebožtík Pištora [11]. A to si myslím, že zase byla velmi šťastná shoda okolností, že jsme se s Jiřím potom takhle setkali. Snad muselo být cítit, že to je příležitost, a že já nějakým způsobem tu příležitost zosobňuji. Zároveň se nabalovali lidé, kteří v tom viděli příležitost k pozitivní práci, a zároveň, za velmi dramatických okolností, které asi ještě vzpomeneme, odpadávali lidé, kteří na tom tenhle zájem neměli.

Takže jsem se pokusil zopakovat, jak jsem se k Tváři vlastně dostal a jak to z mého pohledu vypadalo v samých začátcích. Pokračování, samozřejmě po věcné stránce, bylo především v tom, že jsme museli udělat první číslo. Pamatuju si hlavně na dramatickou okolnost, že když jsme všechno dávali dohromady a číslo vznikalo, měl jsem velký konflikt s Mandlerem, protože jsme tam měli uveřejnit básničky jednoho mého kamaráda, tuším Františka Pospíšila. Protože to byl můj kamarád, tak se mi jeho básně samozřejmě líbily, kdežto Mandlerovi ne, a myslím, že tam taky ani nevyšly… [12]. Tak jsme se pořádně pohádali a já jsem přistoupil na jeho hledisko, že by tam být neměly. Asi to bylo v pořádku. Uvádím to proto, že to je jedna z mála mých zřetelnějších vzpomínek na začátky, jinak jsme se už od počátku shodli velmi dobře a okruh lidí, co potom Tvář dělali, se kolem toho jaksi vytříbil, i když si nevzpomenu přesně na okolnosti, ale třeba Jirka Němec, Láďa Hejdánek a myslím, že v tu chvíli už i ty, Zbyňku?

Ne, já jsem přišel do Tváře v únoru, v roce 1965, po takové jedné schůzi na svazu spisovatelů, kdy Tvář už začala být ohrožená.
K tomu se teprve dostanu. První číslo už dával dohromady ten základní kádr, který se polom v průběhu roku doplňoval. To je zřejmé, protože v prvním čísle už vyšel Heidegger [13], což bylo zajisté dílo Jirky Němce a Ládi Hejdánka, a vyšla tam Doležalova kritika na Šotolu a Šiktance. To už způsobilo velký rozruch. Takže já jsem měl jako šéfredaktor po vyjití tohoto čísla…

Doležal psal diplomku, o Šotolovi, ne?
Ne, to jsem byl já. To byly všechno právě takové kuriózní okolnosti, protože moje diplomka o Šotolovi, tedy její podstatná část, měla vyjít v Plameni, a já jsem to odmítl, protože jsem dobře cítil, že je k ničemu, protože poezii jsem nikdy pořádně nerozuměl. Když bylo na fakultě zadáno tohle téma, chopil jsem se ho, i když jsem cítil, že o poezii psát neumím a neměl bych. To, co jsem stvořil, mělo úroveň diplomové práce, ale rozhodně to nebylo hodno zveřejnění. Taky to samozřejmě nebylo v duchu, v jakém byl napsán ten Bohoušův článek, který byl k těmhle autorům krajně kritický, a myslím si, že spravedlivě kritický…

Nicméně chci mluvit o tom, jaký to mělo důsledek pro mě, jako odpovědného zástupce časopisu. Posrali jsme si to okamžitě na dvou hlavních frontách: s partají a se svazem spisovatelů. Já jsem musel na ideologickém oddělení zdůvodnit Rzounkovi, proč vyšel Heidegger, a na svazu spisovatelů, proč jsme napadli tajemníka Svazu Šotolu. Obojí bylo, když na to dneska vzpomínám, asi velmi směšné, já jsem o Heideggerovi nevěděl tehdy vůbec nic, to, co vyšlo ve Tváři, pro mne byla kabala. Doležal mne nazýval „jediným čtenářem Tváře“, a do značné míry měl pravdu, protože jsem si Heideggera pečlivě přečetl a vůbec jsem tomu nerozuměl, kdežto Bohouš to četl německy a citoval ve svých článcích. Já jsem to ale musel zaštiťovat proti Straně a pamatuji si, jak mi Rzounek říkal takovým útočným tónem: „A ty si myslíš, soudruhu, že boj komunistů proti Heideggerovi byl zbytečnej?“ A já jsem řekl s pevnou tváří: „Myslím, že ne!“

To už ale bylo všechno po vyjití čísla a je na tom taky dobře vidět, jaká situace byla. Byla prazvláštní, všechno se odehrávalo jakoby až potom, Strana měla vlastně cenzurní zpoždění, protože všechno vyšlo a oni mně nadávali za to, co už vyšlo. To se časem změnilo a už jsem dostával kapky za to, co teprve vyjít mělo, a to se potom změnilo v to, že to vyjít nesmí, a nakonec zanikl celý časopis. Takový byl logický vývoj věcí. Ale dodnes nevím, jestli bylo šťastné, že jsme si to podělali na obou frontách najednou. Nicméně byli jsme mladí a nějaké taktické ohledy byly člověku naprosto cizí. Pamatuju si, že jsem z toho měl osobně velkou radost, že to tolik lidí nasralo – abych zas nevypadal jako mučedník, že jsem to musel hájit –, speciálně z těch Doležalových článků jsem měl radost. Za následek to ale mělo, že časopis se stal ohroženým a bylo třeba ho na obou frontách hájit.

Ohroženým se stal téměř okamžitě…

Hned po prvním čísle…
Ano, hned po tom prvním čísle. Jak bylo tenkrát zvykem, tak ta ohroženost, útoky na časopis, nebyly vlastně útoky, byly to takové zákulisní manévry, aby byl časopis umravněn. Což ale koneckonců asi není specifické jen pro počínání Strany, takhle by si asi počínal každý politik, který nechce udělat velký skandál rovnou a snaží se věc ututlat. V rámci toho se zákulisní boje děly. Protože jsme si to rozházeli najednou na obou rozhodujících frontách, tak zveřejnění bylo velmi rychlé. Na svazu spisovatelů byly pořádány veřejné schůze a Strana se snažila zaonačit to tak, aby se prokázalo, že Tvář vlastně není časopis pro mladou literaturu, tak jak teď vychází, že byl proponován úplně jinak, že se ho zmocnila skupinka, která z něj udělala platformu názorů marxismu-leninismu cizích, a že je tomu třeba udělat přítrž.

K tomu je vždycky zapotřebí lidí, kteří se podejmou úkolu tomu přítrž učinit, a protože to byl časopis pro mladou literaturu, tak to museli být hlavně mladí autoři. Když o tom takhle mluvím, uvědomuji si, že ten postoj byl podobný, jako když jsem byl vybírán jako šéfredaktor. Kvalifikace lidí, kteří Tvář měli umravnit, byla podobná, jako předtím musela být moje, museli mít tyhle parametry. Členství ve Straně tady už ale roli nehrálo, roli hrála především ochota ten časopis tak, jak začal vypadat, změnit, udělat ho takovým, jakým měl původně být, měl pasovat do struktury literatury, jak byla tenkrát pojímána. To bych se ale zapletl do úvah a mým úkolem je především vzpomínat na okolnosti. Skončil jsem tedy u toho, že byly pořádány schůze na svazu spisovatelů – ty říkáš, Zbyňku, že jsi do toho v tu chvíli vstoupil. Ty schůze byly na jednu stranu taky dost komické, já si vzpomínám, jak se mi do toho nechtělo, protože jsem tam musel mluvit, jako šéfredaktor jsem měl vysvětlovat koncepci časopisu, vlastně ho pozitivně hájit, takže jsem byl přinucen plodit proslovy, a ty pak na takových shromážděních číst. Další diskusi, tu bojovnou část, už obstarávali přátelé, tedy členové redakčního kruhu Tváře, a já jsem se vzpamatovával z napětí a námahy při čtení úvodního projevu. Na samotné diskuse si už moc nevzpomínám, protože jsem byl rád, že mám to svoje za sebou a můžu vypnout. Jenom pár takových detailů: např. Jeník Lopatka, taky jeden z kmenových členů tohohle nově vznikajícího kruhu, do jedné té bojové diskuse nezasáhl, ač jsme to od něj všichni čekali; tehdy říkal, že se mu stáhnul krk. Jinak to vypadalo tak, že lidé, co byli ochotní na časopis útočit, na něj útočili, jak se od nich očekávalo: že je to časopis pro mladou literaturu, že je tam mladé literatury poskrovnu a že to, co se tam publikuje, mladé autory nezajímá. V tuhle chvíli jsme už také začali taktizovat a snažili jsme se tu nerozbornou frontu mladých autorů narušit, což se nějakou chvíli dařilo. Tady můžu právě přispět osobní vzpomínkou.

Tenkrát byl takovým významným a velice váženým autorem Josef Hanzlík, naprosto nemám tušení, co je s ním dnes, byl to náš vrstevník a tehdy už měl za sebou myslím dvě vydané básnické knížky [14]. Byl to člověk, kterého Tvář zatím nenapadla, takže bylo možné ho minimálně neutralizovat. To jsem si na sebe vzal já a pamatuji si, že jsem s ním strávil noc ve vinárně Kravín, kde jsem mu podkuřoval. Říkali mu tam mistře, on si na tom dal záležet a dělalo mu to strašlivě dobře. Byla to strašná noc, protože se celou dobu vytahoval a já ho musel pacifikovat, aby na podobných schůzích… Takhle to bylo! On na té první schůzi, na tom prvním nájezdu vystoupil aktivně proti Tváři a jeho hlavní námitka byla, že právě při publikování Heideggera zůstalo v textu několik chyb, které by i primitivní korektor odstranil. To si pamatuji, že tam namítal. Nicméně napaden Tváří nebyl, věděli jsme, že je ješitný a přístupný lichocení, o což jsem se pokusil. Mělo to zřejmě úspěch, protože se na nějakou dobu z útoků na Tvář stáhnul. Zvlášť pikantní na tom bylo, že už jsem věděl, že v tisku je Doležalova studie o Josefu Hanzlíkovi, která ho naprosto ničila [15]. To jenom jako vzpomínku, jak jsme taktizovali. Dlouho se to samozřejmě utaktizovat nedalo, protože časopis vycházel pořád v podobě, jakou jsme nasadili, s tím se nic dělat nedalo.

Jedna okolnost byla dost důležitá. Ve druhém čísle vyšel Doležalův článek, který se myslím jmenoval „Třiadvacet centimetrů poezie“ [16]. Jmenoval se tak proto, protože Doležal si vzal za úkol – pravděpodobně jsme se na tom všichni shodli –, že bude dobře napsat o mladé poezii, tak jak tenkrát vypadala. Shromáždil si knížky, které tenkrát vyšly, samozřejmě je všechny pečlivě přečetl, položil je na sebe na stůl, změřil je centimetrem a vydalo to přesně dvacet tři centimetrů. Tak potom nazval svůj článek a podobně, jak už to napovídá titul, o tehdejších mladých kolezích pohovořil. To byl myslím náš hřebík do rakve, protože všechno taktizování šlo potom do háje, tím jsme si to rozlili se svými vrstevníky totálně, protože tenkrát z toho vyšel alespoň trochu pozitivně jenom Ivan Wernisch. To se, zdá se, Bohouš tenkrát trefil. No a jinak, jak se to tradovalo, jak vypadala tehdy mladá poezie, jaká tam existovala hierarchie, v jejímž čele stál Antonín Brousek a Jiří Gruša, a především Josef Hanzlík, všechno to bylo smeteno, obráceno vniveč a zneváženo a mladí autoři byli tedy stoprocentně postaveni proti nám. Takže když ten ocet byl rozlitý úplně dokonale, stupňovaly se samozřejmé pokusy jak Strany, tak svazu spisovatelů – v podstatě to bylo jedno a to samé – tomu udělat konec. Z mého hlediska to především znamenalo, že nadávání a výslechy se už nekonaly potom, co číslo vyšlo, nýbrž předtím, nad korekturami. K tomu výrazné detaily, které si člověk zapamatuje: když se předkládalo to, co mělo v příštím čísle vyjít, byla pro třetí číslo Tváře připravená povídka tehdy mladého autora Jana Beneše – mimo jiné proto, abychom dokázali, že jsme časopis pro mladou literaturu. Vybrali jsme jedinou, alespoň trochu čitelnou povídku Honzy Beneše, jmenovalo se to „Triangulace“, a dodnes nevím proč, protože v povídce se o triangulaci lautr nejednalo, ale byla to docela slušná povídka a končila tím, že její protagonista křičí: „Seru vám na vaši vládu!“, a tohle jsem měl obhajovat na ústředním výboře Strany. Rzounek se z toho vyvlékl, nechal to na svého podřízeného Hubeného a ten mně říkal: „Tak jak ty, soudruh Nedvěd, můžeš takovýhle článek pustit?“ Celá ta debata – kdyby se dala zreprodukovat, to by musela být sranda – se nesla v duchu, kdy jsem se mu snažil vysvětlit, že nejde o článek, ale o povídku, a že mladý autor Beneš se vůbec nesnaží znevážit naši vládu, nýbrž ukázat literární postavu v určitém světle, a takové kecy kolem toho, aby mohla vyjít normální průměrná povídka. Což se nakonec nepodařilo, ta povídka vyjít nesměla, protože něco takového v článku prostě není možno připustit [17]. Tak to jenom jako takový výrazný detail, jakou úroveň tyhle diskuse měly.

Když už jsem u toho, jak ty diskuse vypadaly: byly sice, když na to člověk dneska vzpomíná, komické, nicméně šlo o bytí a nebytí toho časopisu a bylo třeba se vždycky pečlivě připravit. Tenkrát jsme na mou žádost vypracovali takovou metodu, totiž že než jsem šel na onu diskusi, tak jsme ji předem inscenovali. Já jsem vždycky převzal roli cenzora, protože jsem věděl, co asi bude na tapetě, a kladl jsem nepříjemné otázky, ostatní na to odpovídali a já jsem si jejich odpovědi zapamatovával, a tím jsem se připravoval na to nesmyslné klání. Potom jsem ho absolvoval, jak už jsem vzpomněl v Českém deníku [18], a absolvovat jsem ho skutečně mohl jenom proto, že jsem věděl, že na mě kamarádi nedočkavě čekají, jak dopadnu, jestli obstojím a jestli příští číslo časopisu ještě vyjde. Takhle to ovšem nemohlo trvat dlouho, takže jak jsme správně zrekonstruovali, to všechno je obsah prvního pololetí roku 1965, které vyvrcholilo v červnu tím, že časopis dál takto hájit nebylo možno, Strana přistoupila k akci a přiměla vrcholný orgán svazu spisovatelů, aby časopis zlikvidoval. Takže z těchhle orgánů vzešlo rozhodnutí, že má být odvolán šéfredaktor a změněna redakční rada. Patrně by se to někde našlo písemně zafixováno. To bylo v červnu 1965.

Mělo mi to být oznámeno na zasedání, na které jsem byl pozván, ač jsem nebyl členem svazu spisovatelů. Jako šéfredaktora mne tam ale zvát museli, a dřív než k zasedání došlo, vzal si mě stranou Ivan Klíma, člen vrcholného orgánu, a řekl mi, že se o časopise tímto způsobem rozhodlo a to bylo asi všechno. Předtím jsme spolu chodili po ulicích – svaz spisovatelů byl na Národní, my jsme tam někde korzovali po Perštýně a on mi to vyprávěl. Teď si vzpomínám, že mi mimo jiné říkal, že taky Kundera hlasoval pro to usnesení…

Tj. pro zákaz, tedy vlastně pro změnu redakce časopisu, což bylo ale totéž.
Ano. Oni to nemohli nazývat zákaz časopisu, ale každý věděl, že fakticky to zákaz časopisu je, že to je pacifikace časopisu. Takže proti byl tedy Klíma a dodnes nevím, co ho k tomu vlastně vedlo, protože předtím jsme spolu skoro žádné styky neměli… [19].

Zdá se mi, jak vyplývá z protokolu, který zachycoval jednání, na kterém se rozhodovalo o obnovení Tváře, že taky Milan Jungmann byl proti…
Já si myslím, že Jungmann tehdy nebyl členem předsednictva, nebo se nezúčastnil, protože proti byli jen Skácel, Klíma a Vratislav Blažek.

Aha, takže Jungmann možná nebyl členem toho orgánu.
Já myslím, že tam nebyl, on tehdy snad ještě nebyl ani šéfredaktorem Literárek…

To byl ještě Rybák, ne?
Ne, Rybák už nebyl, toho vystřídal Šotola, a kdo byl po Šotolovi, to už si skutečně nepamatuju… Ne! Byl Jungmann! Protože ten mne ještě sprdával za nedochvilnost jako člena redakce, zcela po právu. Byl šéfredaktorem, ale určitě nebyl členem toho vrcholného orgánu [20].

Když jsem tohle rozhodnutí sdělil redakční radě Tváře, tak, jak tam bylo zvykem, jsme se rozhodli se s tím nesmířit a vznikl takový nápad – a zcela jistě byl Mandlerův –, že proti tomu podnikneme široce založenou podpisovou akci.

* * *

Vzpomínka na cenzora Františka Hubeného, kterou si vyžádal Nikolaj. Má nejranější vzpomínka na tohohle člověka, původem snad důstojníka ČSLA, je v souvislosti s latinským textem, který byl v Tváři dokonce snad uveřejněn. Byl to tuším text od třebíčského básníka Ladislava Nováka. Teď si nejsem jist, protože myslím, že ten autor byl hudebník…

Aha, tak to byl Jan Novák z Brna.
Ano. To byl latinský text, kterému jsme samozřejmě nikdo nerozuměli, protože jsme byli z generace, která se latině věnovala velmi nedbale. Byla to ale taková rozkošná věc, kterou nám přeložil Jiří Němec, a rozhodli jsme se ji uveřejnit na zadní straně Tváře, kde v tom původním idiotském rozvržení měly být komické věci – snažili jsme se tam dávat věci, které přece jen měly větší přesah, než že by to byla jen taková dikobrazí sranda [21]. Tenhle text se tam velmi hodil, ale přišel k cenzorovi. Cenzoři, podobně jako my, latinsky neuměli a na cenzora Františka Hubeného připadl úkol, aby mi to zakázal. Jak už tomu ale praxe chtěla, nebylo možno to zakázat direktivně a jednoznačně, nýbrž bylo třeba o tom vést diskusi, a to diskusi krajně kuriózní: ten Franta Hubenej tomu nerozuměl, já jsem tomu nerozuměl, akorát jsem věděl, že to bude docela hezký text na zadní stranu Tváře, a on věděl, že by tam mohlo být něco, co by bylo proti socialismu. A ono tam taky skutečně bylo. Byla tam nějaká zmínka o socialistickém umění a v tom latinském zarámování to právě byl rajc toho textu. Teď nevím, jestli to má paměť dá dohromady… to inkriminované místo nahrazoval Jiří Němec nějakým přijatelnějším textem, ale zase latinsky… A vyšlo to tenkrát?

Já si to nevybavuji…
Já mám dojem, že to vyšlo, ano, tam bylo latinsky „strašidlo socialistického realismu“ a Jiří Němec to nahrazoval zase latinským textem „umění srozumitelné všem“. A o tom latinském textu, kterému jsme ani jeden nerozuměli, jsme s tím cenzorem zásadně debatovali. Tak to je moje první vzpomínka na Františka Hubeného, který se potom jako cenzor uplatnil spíše při zániku Tváře.

Moje poslední vzpomínka na něj je z posledního zasedání na ústředním výboru Strany, kterého se taky zúčastnila většina členů vedení svazu spisovatelů, a byli tam sprdáváni za to, že nechali dojít k něčemu takovému, jako byla podpisová akce kolem Tváře, kterou jsme zatím přeskočili. Když na téhle dramatické schůzi, na které mi Pavel Auersperg říkal, „soudruhu, ty si budeš muset svůj poměr ke Straně dobře promyslet“, odeznívaly projevy, tak všem vyhladovělo, ale nikdo se to neodvážil říct. Až nakonec tahle úloha „lidového tribuna“ připadla Pavlu Kohoutovi, který seděl vedle mne a kouřil philip morrisky, tenkrát něco naprosto vzácného. Vzmužil se – taky bylo jeho úlohou tenkrát dělat enfant terrible –, vzal si slovo a řekl, že si chce dojít pro něco k jídlu, nebo něco podobně odvážného. Takže ředitel schůze Pavel Auersperg schůzi přerušil a zavolal: „Hubený!“, a přikázal mu objednat párky. Já si pamatuju ten výkřik: „Hubený!“, a toho bývalého podplukovníka, jak přiběhl, přijal rozkaz a za chvíli tam skutečně byly párky, které jsme zkonzumovali, a mohlo se pokračovat dál.

* * *

Takže vraťme se k podpisové akci proti zákazu časopisu. Snad bychom měli ještě říct, že jako zákaz jsme se to především snažili prezentovat my, protože jinak to bylo podáváno samozřejmě ne jako zákaz, ale jako určité opatření, které má časopis vrátit původnímu poslání. Ten časopis byl časopisem pro mladou literaturu, přestal jím být a je třeba ho opět takovým časopisem učinit. K tomu byli právě ochotní takzvaní „mladí autoři“, na které se jak orgány svazu spisovatelů, tak partajní orgány obracely, a oni s tím projevovali souhlas. My jsme to vždycky chápali jako skutečný zákaz časopisu, tak jsme se taky chovali a na nějaké kompromisní návrhy a jednání jsme odmítali přistoupit. Teď ale trochu předbíhám, protože než mohly být kompromisní návrhy učiněny, musela být ta naše protestní akce. Zrodila se, řekl bych určitě, v Emanově hlavě, těžko to mohlo napadnout někoho jiného. Spočívala v tom, že právě to, co mělo být vydáváno za vylepšení časopisu, jsme chtěli ukázat takříkajíc v celé nahotě, jako skutečný zákaz. Tím, že to tak budeme prezentovat a vyzveme kulturní obec, aby proti tomu protestovala. Kupodivu se to nesmírně ujalo, organizačně se nám to podařilo zvládnout dobře, při tom nadšení a redakčních prostředcích, které byly k dispozici, a to byl především telefon.

Na podpisovou akci samu mám velmi výraznou vzpomínku, která překryla všechny ostatní, a to na sbírání podpisů na Slovensku společně s Václavem Havlem. Myslím, že tenkrát bylo v českých zemích už dost podpisů sebraných, a samozřejmě nás to nutilo k tomu, abychom se pustili dál; bylo tedy třeba odjet na Slovensko a pokusit se tam nějaké podpisy sebrat. Strana už o naší akci věděla a snažila se ji zarazit. Vzpomínám si, že na to byla nějaká zvláštní porada, kterou právě výše vzpomenutý Pavel Auersperg řídil a na kterou si pozval mladé autory, jimž chtěl časopis svěřit. A právě jim kladl na srdce, aby podpisové akci zabránili. Tuším, že na té schůzi byl přítomen taky Václav Havel, myslím, že i v Dálkovém výslechu na to vzpomíná [22]. Tenkrát velmi zmužile a logicky odpověděl Auerspergovi, že nic takového zarazit nemůže, už jen proto, že to nedal do běhu, a odmítl se na nějakých protiakcích podílet. A nejen to, tentýž večer, kdy byla tahle porada, kde byli mladí autoři takto nabádáni, jsme se na to Slovensko vydali. Žena mi složila pyžamo do kufříku a s Václavem jsme měli sraz na Wilzoňáku. Strana se skutečně velmi snažila, protože na nádraží nás u toho rychlíku čekali Gruša s Brouskem, aby nás, právě z Auerspergova pověření, zastavili. Tohle by Toník Brousek slyšel nepochybně velmi nerad, ale jak je přizpůsobivý, tak i tuhle situaci zvládl, zatímco Gruša ne, na to mám skutečně nadosmrti nehynoucí vzpomínku. Šli jsme k vlaku, oni nám zastoupili cestu a proběhl nějaký rozhovor. Brousek se okamžitě zorientoval, kdežto Gruša, když pochopil, jaké role se to ujal, tak jeho obličej vypadal, jako když se sesypou kostky, ten obličej se skutečně zhroutil. Kdežto Brousek – myslím, že jsme šli po schodech dolů, na tom starém Wilzoňáku – za námi mával a křičel: „Pozdravujte Stacha!“ To byl jeho vrstevník a souputník, básník na Slovensku. Tak jsme tím vlakem odjeli a ráno jsme byli na Slovensku. Předešlo nás upozornění partaje, že tam jedeme jako emisaři, a než jsme tam dojeli, tak už se konalo zasedání na ústředí slovenských spisovatelů, kde byli instruováni, že s námi vůbec nemají mluvit… Ne, to bylo jinak. Zasedání bylo svoláno, my jsme tam dojeli, šli jsme na Svaz slovenských spisovatelů, kde jsme se dozvěděli, že to zasedání je svoláno, a Václav jako člen svazu spisovatelů se ho zúčastnil. Já ne, už ani nevím, co jsem během té doby dělal, ale Václav tam šel a to zasedání zcela převrátil. Takže se odtud vrátil s několika významnými podpisy. Takhle krásně to fungovalo. Pak jsme po Slovensku brousili dva dny a podpisů jsme skutečně sebrali nečekaně mnoho a zažili jsme přitom několik zajímavých příhod. Například Stacho, kterého pozdravoval Brousek, to taky podepsal, jestli si dobře vzpomínám, a strávili jsme u něho velmi příjemný večer při burčáku. K Petru Karvašovi jsme se snažili vniknout za dramatických okolností, protože bydlel ve vile obehnané plotem, a nějak jsme se na něj nemohli dozvonit, takže bylo nutno přelézt ten plot a jít přímo k hlavním dveřím. Václav ten plot nemohl přelézt, protože, jak sám poznamenal, měl příliš moderní kalhoty a ty mu bránily. Tak jsem ho přes ten plot nějak vysadil a toho Karvaše jsme skutečně našli doma, ale rozhovor byl, jestli si dobře vzpomínám, nějak trapný a nakonec to nepodepsal. Pak jsme se nějak ocitli ve spisovatelském domě v Budmericích – ten pohyb po Slovensku byl takový přelétavý, jako motýl, když létá z květu na květ – a v Вudmericích jsme spisovatele chytali přímo v parku. Byl tam rozlehlý park, oni se tam procházeli a my jsme je interviewovali. Například Milan Ferko tam byl s celou rodinou. Tenkrát byl tajemníkem svazu spisovatelů a byl jedním z těch, kdo mne instalovali jako šéfredaktora. Když jsem měl být sesazen, mělo to být uděláno samozřejmě bez skandálu, takže jsem byl zavolán na sekretariát, tam mi to oznámili a zároveň mi navrhli, že když mám být odvolán, tak že to bude s ročním stipendiem ve výši platu a, jak říkal Milan Ferko, „možno by sa našlo aj viacej…“ Tak na tohohle Ferka jsme padli v parku a on to okamžitě podepsal a odběhl, protože se tam rekreoval s rodinou. Byl jsem nesmírně překvapen. Pak jsme tam ještě chvíli setrvali a už si nevzpomínám, jestli došlo k nějakým zajímavým setkáním. Když jsme ale odcházeli, tak se znovu objevil Ferko, vyžádal si arch a ten svůj podpis přeškrtal. Takže se přece jen asi věnoval nejen rekreaci, nýbrž i meditaci. No, myslím, že stačilo, aby se řádně zamyslel.

Poslední večer jsme strávili u spisovatelky Jaroslavy Blažkové, na to si taky vzpomínám dost jasně, protože když jsme tam zazvonili, čekalo mne další překvapení. Byla tenkrát mladou a na Slovensku dosti považovanou autorkou a já jsem jí psal z Literárek, když jsem ji žádal o povídku [23]. Odepsala mi takovým hezkým dopisem, takže jsem měl naději, že tam můžeme uspět, a skutečně jsme taky uspěli. Když jsme to ale našli a zazvonili jsme tam, tak nám otevřel můj šéf z Literárních novin, kterého jsem furt ještě podvědomě považoval za šéfa… Tím se taky dostáváme k tomu, kdo byl vlastně šéfredaktorem Literárek, Dušan Pokorný! Nějakou dobu byl šéfredaktorem LtN Dušan Pokorný, původně zahraniční komentátor [24]. Takže když jsme zazvonili u Blažkový, tak nám otevřel Pokorný a já jsem strnul a mluvit musel Havel. Nicméně to byl velmi příjemný večer, Blažková to podepsala, jestli Pokorný, to ani nevím, na to si nevzpomínám. Pak jsme přespali někde v hotelu a jeli jsme zpátky, tuším, že zase přes noc… To by ale neodpovídalo tomu hotelu… No, to je jedno. Jeli jsme zpátky, a mně to připadalo jak ze Tří mušketýrů. Ty podpisové archy jsme měli dvojmo, a protože jsme věděli, že nás Strana pronásleduje, podobně jako dal kardinál Richelieu pronásledovat dʼArtagnana, tak jsme si je rozdělili a každý jsme měli jedno paré, kdyby jednoho chytli, že ten druhý to doveze. To je zrovna ilustrace toho, jak idylické byly tenkrát poměry. Místo aby nám dali do držky hned na začátku, nebo nás nějak zlikvidovali, tak nám povolili dělat takové skopičiny. Do Prahy jsme samozřejmě dojeli zcela bez závad…

S oběma kopiemi….
…s oběma kopiemi a podpisové archy jsme deponovali v redakci.

Ta podpisová akce byla velmi úspěšná, byla to krajně nezvyklá věc, partaj to nedokázala zarazit a těch podpisů jsme sebrali něco mezi šesti a sedmi sty. Po celé kulturní obci, nebylo to omezeno jenom na spisovatele.

V tuhle chvíli bych chtěl vzpomenout spisovatele Ladislava Mňačka. Moje vzpomínka je o něco pozdější než podpisová akce, je z jedné ze schůzí vrcholného orgánu svazu spisovatelů, který se pak musel scházet, protože časopis existoval pořád, ta podpisová akce mu prodloužila život o několik čísel a pořád se jednalo o tom, jak ho zlikvidovat. Na jedné z takových schůzí byl právě přítomen Mňačko, jak se ukázalo, byl toho členem, i když se, pokud si vzpomínám, předtím nikdy nezúčastnil. Tohle jednání o časopise mám vždycky spojené se scénou z klasického filmu Dvanáct rozhněvaných mužů – Mňačko by tam hrál roli toho snad nejopovrženíhodnějšího člena poroty, toho, co pořád spěchá na zhlédnutí nějakého sportovního utkání a chce to mít hodně rychle z krku. Tak tuhle roli tam hrál a říkal: „A čo, katolický časopis, čo sa s tým tak trepetě?“ Tak to byla moje vzpomínka na Mňačka.

Skončili jsme úspěšnou podpisovou akcí. Byla úspěšná v tom, že časopisu skutečně zachránila život na několik čísel, vlastně na druhé pololetí roku 1965. Likvidační akce se orgánům nepovedla, jak byla zamýšlena, a orgány zůstaly v rozpacích. Obvyklé schéma se nezdařilo a my jsme při tom všem byli schopni ty čísla dát dohromady a vytisknout. Dneska, když na to člověk vzpomíná, je to skutečně zázrak, že při těch všech záchranných akcích se ještě dal dělat časopis. Navíc jsme ještě dokázali, což se určitě vylíhlo zase v Mandlerově hlavě, ty akce zesílit, a to ve dvou směrech. Ukázalo se, že by bylo vhodné pokusit se vytvořit instituci, která by byla širší než časopis, měla širší zázemí. Že to je možné, nám ukázala podpisová akce, a tak vznikla myšlenka vytvořit tzv. Aktiv mladých, aby to zase odpovídalo původnímu charakteru časopisu. V tom jsme se pořád snažili vyhovět, aby se alespoň otupilo ostří výtky, na které se to orgány pokoušely postavit, že časopis mladých to není. Snažili jsme se tedy vytvořit tým, shromáždění lidí kolem časopisu, aby ho zaštítili. Protože těch událostí bylo velmi mnoho a byl jsem v nich díky své funkci hodně angažován, jsou dneska už moje vzpomínky dost spletené a nezřetelné. Jenom vím, že to určitě vymyslel Eman a chtěl, abych předsedou toho Aktivu byl já. Tenkrát mě poprvé napadlo, že tohle už je moc, a že takhle se sebou dál nechat strkat nemůžu, na tohle prostě nestačím, a odmítl jsem to. Tak se stal předsedou Aktivu mladých Václav Havel. Tentokrát to ódium člověka, který je k dispozici, protože není nikdo lepší, tedy padlo na Václava. Nicméně ta instituce sama působila krajně kladně a je zázrak, že se ji podařilo vytvořit. Měla několik setkání a byl to další takový štít zase na pár čísel. Má osobní vzpomínka, kromě téhle nijak zvlášť pěkné, je, že na poslední schůzi na mě ten Aktiv udělal finanční sbírku, protože nakladatelství Československý spisovatel, které Tvář vydávalo, přišlo na to, že časopis, který má být zakázán, využívá peněz nakladatelství ke své obraně: telefonuje na všechny strany a jeho šéfredaktor jezdí na služební cesty a tam sbírá podpisy. To došlo řediteli nakladatelství Pilařovi, který se rozhodl, že mi všechno, jak se říká, „předepíše k úhradě“. K úhradě mi to skutečně předepsal, dělalo to několik set korun – jak zřejmo, ceny tenkrát nebyly nijak horentní – a ty jsem měl uhradit. Využili jsme toho – řekl bych, že to byl zase Mandler – k tomu, že jsme tuhle záležitost okamžitě zveřejnili na schůzi Aktivu mladých a vyzvali jsme přítomné, aby se na šéfredaktora složili. A skutečně, shromáždění potom obcházeli pověření skrutátoři, s kloboukem nebo s něčím takovým, a lidi jim házeli bankovky. Takhle se na mě vybralo, a myslím, že to byla skoro přesně ta částka, která byla zapotřebí. Rozhodně to nebylo míň, spíš to bylo víc, a byl-li nějaký zbytek, tak jsme ho tenkrát zcela určitě propili, jak se slušelo a patřilo. Víc už si z paměti na ten Aktiv nevybavím, rád bych to ještě doplnil vzpomínkou na sám závěr Tváře, protože to se mi vybavuje ještě poměrně jasně. Když už bylo všechno skončeno a uzavřeno, tak jsme slavili jakousi tryznu, nevím, jestli si na to vzpomínáte, já často, a taky už jsem to mnohokrát vyprávěl. Ta tryzna spočívala v návštěvě několika nočních podniků, z některých z nich nás vykvartýrovali, protože jsme nebyli společensky oblečeni, a skončili jsme v Kravíně. Právě v tom Kravíně, kde jsem pacifikoval Hanzlíka a naslouchal celou noc jeho chvástavým žvástům. Tohle byla taková rehabilitace hospody, protože jsme tam strávili velmi příjemnou část noci. Pak jsme se vraceli po Vinohradech dolů, což bylo dramatické, protože nás zatkli policajti, dokonce mám dojem, že dvakrát, ale nevím, jestli mi nesplývají dohromady dvě vzpomínky. Tahle je ale zcela jasná, bylo to v zimě a my jsme šli kolem Ludmily a tam byly složené vánoční stromečky. Každý jsme si vzali stromeček a ty stromečky jsme nesli. Pak nás zastavili policajti a chtěli, abychom jim předložili účtenku na ty stromečky. Samozřejmě, že jsme žádnou neměli a Lopatka, agresivní chlapík, se místo toho vytasil s novinářskou legitimací. A oni jak viděli tu novinářskou legitimaci, tak ne že by zasalutovali, to samozřejmě ne, ale řekli nám: „Vy se starejte o svý věci a my se budeme starat o svoje!“ a pustili nás. Stromečky jsme někde odložili, to už přesně nevím, kde, ale vím, že jsme skončili na Karláku, na záchodku, který tam tenkrát stál a býval častým útočištěm…

Takovej krásnej, plechovej…
…ano, taková kaplička, plechová. Tam jsme se všichni umístili a tam jsme taky zazpívali pohřební píseň: na žádost Václava Havla jsme zapěli „No tak vidíš Máňo, přece jsme tě lízli“, což mám opravdu v paměti jako jakýsi chorál, a je to vzpomínka idylická a krásná. Myslím, že historie Tváře tak byla uzavřena důstojně.

Historie první Tváře…

Na to poslední rozhodnutí si nevzpomínáš, platilo rozhodnutí z června, nebo z jara?
Já to doplním, vzpomínám si. Ten faktický vývoj byl takový, že první akce byla velmi úspěšná a my jsme se jaksi namlsali. Vymysleli jsme další podpisovou akci. Mělo to být naplnění stanov svazu spisovatelů, které pravily, že když o to požádá určitá část členů, třetina nebo dvě třetiny, myslím, že dvě třetiny, je nutno svolat sjezd. My jsme tímto způsobem chtěli svolat sjezd a tam řešit komplexně otázku svazového tisku. Vzpomínám si, že takhle jsme to prezentovali. Jali jsme se sbírat podpisy, ale ty dvě třetiny už jsme nesebrali. Pak se konalo jakési závěrečné zasedání ústředního výboru, na kterém jsme ty sebrané podpisy předložili, a zase to byl slušný arch, i když to nebyly ty dvě třetiny. Ale stejně to bylo naprosto zbytečné, protože všechno už bylo rozhodnuto, a hlavně myslím proto, že tu věc se nakonec podařilo upéct, tenkrát už byly hotové Sešity, takže Tvář byla smetena se stolu. Existoval další, nový a skutečně správný časopis pro mladou literaturu, a to byly Sešity pro mladou literaturu.

(2)

Několik málo doplňků, které jsem si vybavil, když jsem vzpomínal na náš předchozí, tak příjemně strávený večer. Mluvil jsem o těch úplných začátcích, kdy jsme se poznávali a neproběhlo to samozřejmě vždycky úplně hladce, vyprávěl jsem o tom, jak jsem se dostal do sporu s Emanem kvůli veršům Františka Pospíšila, a vzpomněl jsem si na některé okolnosti. Bylo to totiž tak, že ta spolupráce začala ještě před ročníkem 65, dávali jsme dohromady ještě poslední dvojčíslo. Převzal jsem Tvář v období, kdy František Vinant už byl úplně groggy a bylo třeba ještě dotáhnout do konce Tvář ze čtyřiašedesátého roku. Řešilo se to dvojčíslem a v tom dvojčísle právě ne že nevyšly, nýbrž vyšly verše Františka Pospíšila. Náš spor spočíval v tom, že já jsem je jako přítelovy básně chtěl mít na některém z čelných míst, zatímco Eman, když si je přečetl, tak se zhrozil a chtěl je strčit někam dozadu [25].

Ale jinak to dvojčíslo už bylo silně jako z roku 65…
Ano, právě proto, že jsme už byli schopni dát tomu jakousi dramaturgii. Myslím, že tam tehdy vyšel Václavův na tehdejší dobu velmi hezký esej „Poznámky o polovzdělanosti“. Bylo to v tomhle dvojčísle, protože potom při obranách dalšího ročníku jsem se na to několikrát odvolával, jako že mladá generace si musela posloužit sama takovouhle ostrou kritikou vlastní i obecné polovzdělanosti. Na tohle jsme potom mohli navázat, když jsme Václava později zvali do redakční rady.

Jeho odezva byla velmi kladná, rád se k nám přidal a my jsme ho mezi sebou rádi viděli. Jako vzbuzuje dodneška sympatie na obrazovce, tak, alespoň pokud jde o mne, ale nepochybně i u ostatních, sympatie vzbuzoval i v redakčním kruhu Tváře. To, čím se do té doby prezentoval, bylo kvalitní, ten esej jsem už zmínil a myslím, že jsme tenkrát všichni viděli Zahradní slavnost, což byla na Zábradlí velice pěkná inscenace, při které se člověk především nasmál – to bylo v té době velmi vzácné. Takže tuhle spolupráci jsme navázali oboustranně rádi a vyvíjela se dobře. Začala se ovšem zadrhávat a na to bych právě rád vzpomněl, protože se mi to zdá dodnes aktuální.

Ten člověk byl velmi ochoten časopis bránit a taky to dělal všemi silami, které měl, ale po jedné stránce s ním byla těžká domluva. Byl totiž mimořádně aktivní a iniciativní, a když jsme se na něčem domluvili, tak tu věc jakoby rozvíjel. Rozvíjel ji jednak velmi dobře, jednak velmi špatně. Dobře v tom, že uměl mluvit, přesvědčovat, měl nápady, tohle probíhalo krásně. Když ale bylo nějaké jednání, kde jsme se museli předem dohodnout na určitých pozicích, které je třeba držet, tak jsme se domluvili, Václav odešel na svaz spisovatelů, vrátil se rozjařen s tím, co všechno vyjednal, a zpravidla to byl pravý opak toho, čeho jsme chtěli dosáhnout. Když se to vyjasnilo, byl nešťastný a říkal: „Víte, Maršíček zase mlžil!“ To je výraz, který začal používat už tenkrát. On se prostě dal oblbnout. My jsme se měli bránit proti svazovým koryfejům, kterým jsme narušovali poklidnou existenci existencí našeho časopisu, a on měl za ten časopis, jako jeden z nejvýznamnějších, nebo snad vůbec nejvýznamnější mladý autor, jednat – a ta jednání probíhala tak, že ho prostě zblbli. Pak měl radost, že to tak krásně vyjednal, přišel, řekl a byl sprdnut. Tak tímhletím poměrně nešťastným směrem se ta spolupráce vyvíjela.

* * *

Jak Zbyněk připomněl, ta věc se posouvala k zániku. Zajímavé je, jak právě k tomu zániku došlo. Jak Strana, tak svaz spisovatelů coby její prodloužená ruka, se samozřejmě pořád snažily ten zánik uspořádat jako ne zánik, nýbrž zlepšení, takže po naší úspěšné podpisové akci všechny ty instituce povolily, protože si uvědomily, že už došlo ke zveřejnění, že to je nebezpečná věc a je třeba sjednat nějaký kompromis. Byl to kompromis, který myslím spočíval v tom, že Tvář zůstane zachována, ale jako skupinový časopis, a vedle něj bude existovat skutečný časopis pro mladou literaturu. Tvář že bude existovat jako výraz nějaké skupiny, skupinové orientace, a že svaz spisovatelů je schopen a ochoten dokonce něco tak zvláštního a nezvyklého podpořit tím, že tomu umožní existovat jako časopis. Byly určeny nějaké technické parametry, byl určen zmenšený rozsah, a především podmínka byla, že v redakční radě nebudou Mandler, Němec a Hejdánek.

K vývoji toho kompromisu a k tomu, jak to celé dopadlo, si pamatuju tolik: jednání na svazu spisovatelů jako člen redakční rady, který k tomu měl největší pouvoir a na Svazu byl také vážen, i když obáván, vedl právě Václav. Ten tedy musel přijít s návrhem toho kompromisu do redakční rady. Jak už jsem řekl, kompromis spočíval v tom, že časopis bude omezen a redakční rada okleštěná. Pokud si vzpomínám, všichni jsme o tom uvažovali jako o možném kompromisu a jediný, kdo se tomu radikálně vzepřel, takže nás všechny sepsul a řekl nám, že jestliže tohle přijmeme, tak jsme to všechno dělali jen pro svá břicha, byl Mandler. Protože ten kompromis zřejmě přinesl Václav Havel, bylo to jakoby namířeno proti Václavovi. To byl takový první dramatický konflikt mezi redakční radou Tváře, která se příslušně zastyděla, když ji Mandler takto zahanbil, a Václavem, který byl tím hlavním vyjednavačem. Zdá se mi, že tenhle konflikt se vlastně v různých podobách protahuje dodneška, proto se o tom taky zmiňuji, ale hlavně proto, že to mám v paměti jako výraznou okolnost.

Václav v té době už byl v redakční radě?
Samozřejmě, hned jak jsme ho tam přizvali jako hlavní pavézu proti nájezdům Svazu, tak tam byl a tuhle roli se velice poctivě snažil vykonávat.

Následovalo to, že jsme se všichni zastyděli, a myslím, že teprve pak vznikla ta další podpisová akce na svolání mimořádného sjezdu svazu spisovatelů. To, myslím, následovalo právě po tom konfliktu.

To by ale historicky neodpovídalo, to musel být konflikt před Aktivem mladých…
To už bohužel nejsem schopen zrekonstruovat. Na ten Aktiv mám spíš hodně zamlžené vzpomínky, mně se to spíš soustřeďuje do redakce ve Stroupežnického ulici a do schůzí redakční rady.

Co se týká druhé podpisové akce za svolání sjezdu, nevzpomínám si přesně, jak probíhala. Asi to muselo být zase masivně organizováno, protože těch podpisů se sebralo dost. Já si jenom vzpomínám na její vyvrcholení. V Brně se konala valná hromada, zasedání, nebo jak se tomu tehdy říkalo, svazu spisovatelů, kam jsme právě společně s Václavem doručili ty podpisové archy, které ovšem nesplňovaly regule, nedosáhly dvou třetin členů. Už to vlastně byl jenom takový formální dokončovací akt, protože i kdybychom ty dvě třetiny tenkrát sehnali, stejně by to na věci asi nic neměnilo. Z toho zasedání mám plastičtější vzpomínku na Pavla Kohouta a dlužno říct, že ten nás podpořil v opozičních akcích skutečně důsledně. Vždycky si bral stranou Václava – oni se do té doby neznali – a Václav pak o tom vyprávěl, že pro něj přijel ve volze, posadil ho do ní, vozil ho po Praze a hustil do něj, že nesmíme ustoupit. Takhle se skutečně choval, byl to zvláštní zážitek a vzpomínám si, že po tom zasedání, kterého jsem se nezúčastnil – tam se o časopise rozhodovalo a já jako šéfredaktor jsem se toho zúčastnit nesměl –, nás přišel Pavel Kohout na pokoj do hotelu informovat. Dodneška ho vidím, jak stál opřen o zeď nebo o nějaký nábytek, a ten postoj byl dokonale divadelní. Bylo to naaranžováno, on měl tenkrát nezvykle úzké kalhoty a kapsy takhle šikmo, v těch kapsách měl ruce, takhle napolo, prostě to byl postoj na scéně, reflektory na něj a „já jsem v akci“. Kontrast byl v tom, že ten člověk mluvil věcně, informoval a nabádal k dalšímu setrvání na bojových pozicích, říkal: „Nesmíte to vzdát!“ a tak. To je taková živá vzpomínka. Jinak ta věc samozřejmě byla rozhodnuta a to zasedání odhlasovalo už zmíněný kompromis, že časopis bude vycházet v redukované podobě a s redukovanou redakční radou. Celá věc skončila tak, že jsme ten návrh odmítli, a tím taky skončil časopis. Nedošlo tedy k zákazu, ale k tomu, že jsme odmítli ten jakoby kompromis, a dokonce se podařilo zveřejnit i okolnosti našeho odmítnutí. Svaz spisovatelů totiž na sobě to ódium nechtěl nechat, té prodloužené ruce už bylo nepříjemné fungovat totálně jako prodloužená ruka a chtěla projevit jakousi distanci. Takže tenkrát dokonce vyšla v Literárních novinách kratičká zpráva, že časopis Tvář měl vycházet v té a té podobě, s redukovanou redakční radou, a šéfredaktor časopisu Jan Nedvěd tyto požadavky odmítl [26]. Takhle to tam bylo. Vzpomínám si na to jenom proto – tu zprávičku jsem si blbec nevystřihl –, protože mi na to přišel takový krásný dopis, který jsem si taky neschoval, kde jsem byl – jak se mi stalo málokrát v životě – pochválen, že se jednou někdo zachoval jako chlap a odmítl přijmout nedůstojné podmínky. Takhle nějak to v tom dopise bylo.

Co se týká mezidobí mezi oběma Tvářemi, na to bude asi každý vzpomínat po svém. Moje vzpomínky jsou zabarvené především tím, že já jediný jsem tím byl postižen existenčně. Chválabohu jsem byl v redakci zaměstnán sám, Marie Šolleová, která tam byla zezačátku se mnou, odešla na mateřskou dovolenou, takže té se to direktně netýkalo. Mne ano, protože jsem ztratil zaměstnání. Já jsem byl vlastně na základě usnesení zase nějakého vrcholného orgánu svazu spisovatelů „zadělen“ na své původní pracoviště, a tím byly Literární noviny, takže jsem se tam skutečně vrátil, a zase za takových socialistických okolností. Existovalo usnesení, oni se opravdu usnesli, že se mám vrátit, protože já jsem odmítal odejít a ztratit se někde na nějakém stipendiu. A když jsem se měl vrátit, tak se ukázalo, že není kam, protože Literární noviny byly plně obsazeny. Už nevím jak, ale dostal jsem se do kontaktu s Alexandrem Klimentem a ten mi nabídl, že z redakce odejde, aby se tam místo uprázdnilo, a skutečně to udělal. V tu chvíli, jak se mi zdálo, to byl neobyčejně šťastný tah a od toho člověka velmi čestný. Pravděpodobně ho to moc nestálo, protože to tenkrát byl zavedený autor a o existenci mu nešlo, ale udělat v té době něco takového znamenalo přece jen něco riskovat. On to udělal, místo se uprázdnilo, usnesení mohlo být naplněno a já tam skutečně byl přijat. Tenkrát byl šéfredaktorem Milan Jungmann a ten mi smlouvu okamžitě podepsal. Musela ji však ještě spolupodepsat rozhodující osoba, ředitel nakladatelství Jan Pilař. Ten to samozřejmě neudělal, takže to mezidobí, kdy jsem seděl na své staré židli v Literárkách, bylo krátké, a musím říct, že dost trapné, protože jsem tam nastupoval jako mladičký nadějný nýmand, kterého měli všichni rádi, protože ještě nevěděli, co se z něj vyklube, a já jsem se snažil být vůči všem příjemný – a vracel se člověk, který prošel stranickým mlýnem (z partaje jsem samozřejmě vyletěl) a měl tohleto všechno na krku. Přitom jsem ale vypadal pořád stejně, protože jsem byl pořád jakoby stejně pitomej, a oni nevěděli, co se mnou. Bylo to až hrozný, protože Ludvík Veselý, který ke mně byl vždycky žoviální a žertoval se mnou, se teď hrozně snažil, aby se mnou nemusel mluvit, Tonda Liehm taky pořádně nevěděl, co má povídat, prostě jsem tam byl naprosto plonkovej. Takže jsem tomu Pilařovi byl nakonec vděčný, že vykonal to, co mu Strana poručila, a tu smlouvu odmítl podepsat a já jsem z Literárek musel vypadnout. Pak jsem se musel rozhodnout, jestli se podvolím tomu stranickému… no, diktát je takové hloupé slovo, prostě tak, jak to vždycky chodilo, že jsem totiž měl vzít nějaké místo, o kterém si Strana myslela, že je přiměřené hříchu, který jsem spáchal. Když jsem obcházel nabízená místa, tak jsem zjistil, co by to tak mělo být. Byl bych mohl zakotvit v městské lidové knihovně jako pomocný knihovník za jedenáct stovek. Byl jsem v univerzitce, to mělo být knihovnické místo za šestnáct set, což bych byl vzal, ale to nešlo. Nešlo to proto, že tamější vedoucí, jmenoval se Bleha nebo Blecha nebo tak nějak, prohlásil, že mě nemůže vzít, když jsem z toho zakázaného Plamene, a já jsem nemeškal a šel jsem si stěžovat na ústřední výbor Strany, že jsem politicky diskriminován. Na to mi bylo řečeno – tenkrát tam seděl jeden z tehdejších ukázkových buranů, jmenoval se Brůžek, později se stal ministrem kultury, a ten byl taky velmi rozhořčen a říkal: „Tohle se přece říkat nesmí!“ –, že nemám odpovídající knihovnickou kvalifikaci. Kdežto na toho pomocnýho knihovníka bych byl tu kvalifikaci jako promovaný filolog měl. Po poradě s nejbližšími kamarády – dlužno říct, že bych to místo asi vzal, protože jsem z těch událostí byl hodně zkroušený a nějak jsem se živit musel – mi ale zase, jak se to v těch vzpomínkách pořád opakuje, Eman Mandler řekl: „Tohle teda přece nevemeš, budeš nezaměstnanej, nějaký kšefty ti seženem.“ To se uskutečnilo a já jsem potom, co se existenční roviny týče, prožil ty dva roky velmi dobře, byl jsem jeden z mála nezaměstnaných v Československu a těch kšeftů jsem skutečně sehnal nepočítaně, každý se mi snažil pomoct a poskytnout mi co nejvýhodnější práci. Takže na obživu jsem si vydělal velmi dobře.

Celkově to pro mne bylo období velmi nezvyklé, musel jsem se starat o nezajištěnou existenci – tenkrát nebylo právě obvyklé nebýt nikde napevno zaměstnán – a shánět si takříkajíc obživu, jak se dá. Už jsem vylíčil, že to vůbec nebylo nesnadné, ale bylo to krajně nezvyklé. Člověk se musel spolehnout na to, že ty kšefty sežene a že si vydělá. To se stalo. Potom tu ale byla také aktivita společná. Já bych chtěl vzpomenout hlavně na to, co vůbec způsobilo, že ta společná aktivita pokračovala. Náš okruh, redakční rada, vlastně existoval pořád dál, a to bylo na tom to nejzvláštnější, že přestože žádná institucionální základna neexistovala, jsme k sobě pořád lnuli a snažili jsme se takovou institucionální základnu vytvořit. Proč tomu tak bylo, o tom teď asi není vhodná chvíle přemýšlet, o tom asi přemýšlí každý individuálně; naopak je vhodná chvíle vzpomenout, jak tyhle snahy vypadaly a v co to rezultovalo. Pokud si vzpomínám, snažili jsme se jednak o společné veřejné vystoupení, což se několikrát zdařilo, speciálně si vzpomínám na jednu veřejnou schůzi, nebo jak to nazvat, v Mánesu. Vzpomínám si na to, protože mi bylo velmi nepříjemné, že jsem byl vyrušen ze svých existenčních starostí a měl jsem se připravovat na něco takového. Nakonec to dopadlo velmi dobře, má osobní vzpomínka zase je, že byl přítomen Bedřich Fučík, kterého jsem předtím neznal a který mne potom pochválil za to, co jsem tam povídal. K tomu, abych si to vůbec připravil, jsem byl velmi razantně přinucen kamarády. Všechno to mělo takový ráz, jako měla Tvář, totiž že jsme se snažili prezentovat kritický postoj k tomu, co se dělo v oblasti, ve které jsme byli zvyklí působit, tedy v kulturní sféře, glosovat to, vyjadřovat se k tomu a pokračovat v tom, o co se snažil časopis. Takže to byla jednak veřejná vystoupení, jednak snaha o publikaci v existujících periodikách. To se podařilo například ve slovenských časopisech. Vzpomínám si, že jsem byl delegován zorganizovat něco takového v časopise pro slovenskou mladou literaturu Mladá tvorba. Šéfredaktorem byl tenkrát velmi slušný člověk, jmenoval se Peter Hrivnák, byl to překladatel z němčiny – vůbec nevím, co se s ním stalo –, a s tím jsem se znal ze schůzí ve svazu spisovatelů. Myslím, že on sám nám dokonce nabídl svůj časopis jako publikační tribunu a já jsem to jel do Bratislavy sjednávat. Pravděpodobně významnější bylo takové vystoupení ve Slovenských pohľadech o něco později…


Obálka 1. čísla obnovené Tváře z listopadu 1968

To bylo, mám dojem, ale až v roce 69 na jaře, ne?
Aha, ano, to bylo až po druhém zákazu, tak to jsem popletl [27]. Takže na Slovensku jsme zřejmě publikovali jenom v té Mladé tvorbě. Co jsme tam tiskli, to už dohromady nedám, to by pravděpodobně spíš řekli ti, kdo tam publikovali, já jsem tam přispěl, myslím, nějakou glosou a hlavně organizačním úsilím [28]. Pak jsme se snažili proniknout do institucí, které existovaly dál. Novotného režim sice náš časopis zlikvidoval, ale nemohl zlikvidovat všechno, nemohl samozřejmě zlikvidovat všechny časopisy, nemohl zlikvidovat všechny slušné lidi, kteří v nich byli a u nichž bylo možno se zachytit.

Připojím vzpomínku na oblast, která zatím zmíněna nebyla, protože obvykle ji člověk nezmiňuje. Vzpomínal jsem na začátky, které se neobešly bez sporů, a nevzpomněl jsem zatím na to, jak se ty spory vlastně řešily. Velmi nám pomáhalo, že jsme se mohli sejít a opít se. Jinak se to říct nedá. Například jeden spor, který zatím vzpomenut nebyl, byl spor Bohouše Doležala a Jirky Němce kdysi, na úplném začátku Tváře. Na jakémsi veřejném shromáždění, zase jednom z těch, o kterých jsme už vyprávěli, Bohouš prohlásil, že není katolíkem, ale… a pak následovala nějaká replika. A to se Jirkovi Němcovi velmi nelíbilo a na schůzi redakční rady ho napadl a pamatuju si, že kolem toho byla velmi vzrušená diskuse, kterou tlumil Eman. Já sám, když na to dnes vzpomínám, Bohoušovo vyjádření velmi dobře chápu. Styky s křesťanstvím, dokonce s církevním křesťanstvím, pro nás byly krajně nezvyklé, a proto se tak vyjádřil, a na druhé straně si dnes také umím zrekonstruovat stanovisko Jiřího. Ale proč to celé říkám: vznikl totiž spor. Spor lidí, kteří vyšli z úplně jiných východisek, a nějaká šťastná náhoda je dala dohromady díky tomu, že chtěli něco smysluplného dělat ve stejné oblasti. A teď se měli nějak srovnat. To šlo velmi těžko, pohádali se, ten spor byl mírněn, ale pokud by to všechno zůstalo na téhle institucionální, takříkajíc racionální rovině, pravděpodobně by se to těžko srovnávalo, ale my jsme měli příležitost se posléze společně ožrat. A tam se to srovnalo nádherně. Dodnes mám intimní vztah například právě k Jiřímu Němcovi, protože když se nám jednou podařilo takovouhle smírnou akci provést, velmi zdařilou, tak jsem na to doplatil, protože mi velmi brzy přišlo špatně, zavřel jsem se na záchodě a odmítal jsem vyjít, protože mi bylo pořád strašně špatně. A zachránil mne právě Jirka Němec, protože mě přesvědčil, přes dveře, že je nutno odtud vyjít, přes redakční okno mne odtáhl do taxíku a odvezl mě domů. To mu do smrti nezapomenu. A takové věci byly ve Tváři možné. Asi není zrovna taktické takové věci publikovat, ale ke Tváři patřily a nemohu na ně nevzpomenout.

Ale zpět k mezidobí. Jak jste na to oba vzpomněli, scházeli jsme se pravidelně a pravidelně, nebo spíš jak se dalo, jsme taky vystupovali na veřejnosti. Jednak na veřejných vystoupeních, tiskem po časopisech, to byla Mladá tvorba, a potom taky ve sbornících nazvaných Podoby.

Byl jeden, druhý byl až po roce 69.
Ne, ne, to musely být oba v tom mezidobí…

V tom mezidobí byly dávány dohromady, ale ten druhý sborník vyšel až po devětašedesátém.
Až po zániku druhé Tváře?

Úplně po zániku ne, ale zcela jasně si vzpomínám, že honorář za ten druhý sborník jsme dostali – oslavovali jsme to v Rotisserii –, až po srpnu 69.
Muselo to tedy vyjít souběžně s druhou Tváří, ale v každém případě byly oba sborníky plodem toho mezidobí. Vím, že to končilo naším společným vystoupením v Sešitech, v časopise, který vlastně vznikl na troskách Tváře. To byl od nás takový maximální vrchol tolerance, kterého bych já osobně byl pravděpodobně těžko schopen, že jsme sjednali publikaci v časopise, který nás vlastně potopil. Byla to ovšem publikace důstojná, my jsme si vymínili, že tam budeme jako samostatný blok, včetně grafického doprovodu.

Já mám dokonce dojem, že původně bylo dohodnuto, že nám bude věnováno celé číslo, a že ta dohoda pak nebyla dodržena a dopadlo to tak, jak říkáš, že tam byl samostatný blok…
…tedy dobrá většina toho čísla. To už byl závěr, pak přišlo pražské jaro a časopis byl znovu povolen, k tomu několik vzpomínek ještě přidáme.

K tomu mezidobí je ještě třeba vzpomenout, jak se vyvíjela skupina, která stále držela pohromadě.

Těžko dneska zrekonstruovat proč, ale ta skupina se skutečně vyvíjela, nabírali jsme další lidi. Přišli z okruhu Václavova, například Věra Linhartová, Josef Topol, Milan Nápravník, Vláďa Kafka, ten už se sice angažoval od samého začátku, ale výrazně se začal projevovat v tom mezidobí.

Taky Láďa Dvořák, ne?
Kdepak, na Láďu Dvořáka mám osobní vzpomínku, ten k nám přistoupil mnohem dřív. Právě v době sporů s mladými autory ho přivedl Jirka Němec. Láďa sice nebyl mladý, ale byl to autor málo publikující a v té době teprve trochu vystupující na veřejnost. Okamžitě se mi zalíbil a neprodleně po jeho návštěvě redakce jsme spolu navštívili blízkou hospodu, kde jsme si navzájem vyznali lásku. Láďa byl člověk emocionální a po několika pivech prohlašoval: „Tvář – miluju! Hanzlík – nenávidím!“, protože Hanzlík byl tenkrát naším největším nepřítelem. Takže Láďu jsme nabrali už podstatně dřív.

A kdy se objevil Joža Vyleťal?
Vyleťal byl, myslím, právě Havlův kamarád, toho přivedl Václav. Vztah měl pravděpodobně i k Jirkovi, ale vyprávěl o něm Václav, jakousi komickou příhodu, ve které figurovali Medek a Vyleťal jako Laurel a Hardy. Vyleťal vstrčil hlavu do nějakého zábradlí a Medek mu ji cpal zpátky. To byly první informace o Vyleťalovi, ale s jeho prací jsem se setkal až v období druhé Tváře. Vlastně ne, jeho ilustrace už tvořily doprovod našeho vystoupení v Sešitech.

A rovněž prvních Podob, jedny Podoby dělal [29].
Tady je vidět, že kolektiv se proměňoval, byla to organická věc, která se vyvíjela, a jako taková nemohla nemít vnitřní spory. Ty někdy nabývaly dost dramatických podob, všichni účastníci asi mají v paměti – Václav na to dokonce vzpomněl v Dálkovém výslechu [30] – jedno z takových vyvrcholení. Na jedné z našich schůzek vznikl spor, jak bude vypadat naše společné vystoupení. Už se snad tenkrát rýsovala možnost obnovení časopisu a my jsme se ostře rozdělili na ty, kteří chtěli držet pohromadě a vyjádřit tuhle soudržnost tím, že budou vydávat normální svázaný časopis, kdežto ta další část, ti, kdo se cítili být autory a individualitami, navrhovali, abychom vycházeli jako jakési samostatné separáty spojené jenom obálkou, takže čtenář, který si časopis koupí, bude moct separáty, které se mu nelíbí, vyhodit.

Podle vzoru Florianových staroříšských Archů.

Ano, jenomže smysl toho navrhovaného rozdělení ve Tváři nebyl studijní, nýbrž smysl byl tak trochu se oddělit, uchovat si nějakou distanci od toho ostatního. Takhle si pamatuji.
Já taky, když na to člověk vzpomíná, tak by i pochopil stanovisko autorů, kteří svou práci berou vážně a chtějí, aby tak taky byla prezentována. U nás, kdo jsme pocházeli z původní Tváře, tohle ale nemohlo uspět. My jsme byli zvyklí sjednotit se na určitém pojetí a to potom jednotně prosazovat. Byli jsme zvyklí Tvář bránit, to nás spojovalo a to spojení jsme chtěli vyjádřit i tvorbou jednotného časopisu. Z dnešního hlediska to nejsou spory tak neobvyklé; že to bylo tehdy tak dramatické, dlužno přičíst našemu tehdejšímu věku a době. Nicméně dramatičnost to mělo, vlastně šlo o spor institucionální a v očekávání pravděpodobného obnovení časopisu i o funkci šéfredaktora. Bylo to naše nejbojovnější hádání, dokonce proběhlo i bojovné hlasování. Šlo o to, jestli šéfredaktorem obnoveného časopisu budu já, anebo Václav Havel, kterého delegovala ona skupina autorů individualistů. Protože my původní jsme byli v početní převaze, tak jsme to vyhráli. K tomu se taky váže Václavova vzpomínka na to, že Milan Nápravník, člen oné individuální autorské skupiny, po tom dramatickém zasedání zjistil, že v předpokoji místnosti, kde to celé proběhlo, je osobní váha, vystoupil na ni a zvážil se. My jsme zrovna vycházeli celí roztřesení z boje a považovali jsme to za hrozné znevážení celé situace, protože ten člověk dával najevo, že je mu to všechno šumafuk, že se hlavně zajímá o svou tělesnou konstituci a je mu příjemné, že našel osobní váhu, na které to může zkontrolovat.

* * *

Snad jsem už řekl z toho mezidobí všechno; žili jsme v očekávání povolení časopisu a ty bojové schůze tím už byly vyvolané, podbarvené, věděli jsme, že časopis vyjde znovu. Nebylo to ovšem tak snadné, pražské jaro se manifestovalo v lednu 68 a časopis byl povolen, to si pamatuju přesně, 17. dubna 1968. Průtah byl způsoben tím, že obnovený svaz spisovatelů měl povolit něco, co, jak se vyjádřil prof. Goldstücker, vráželo nůž do zad progresivním snahám šedesátých let. Tím nožem bylo myšleno zcela zjevně především to, že v první Tváři jeden z hrubiánských článků napadl také tohoto velmistra reformního socialismu. Byl to článek Přemysla Blažíčka, kterého jsme zatím nevzpomněli. Když už jsme mluvili o rozlévání octa na všech stranách, tak tohle snad bylo nejrazantnější. Blažíček byl externista, neměli jsme s ním žádné bližší vztahy, ale on měl velkou žízeň na katedrové vědce na filosofické fakultě a pregnantně to vyjádřil v článku „Katedrová věda“. Ten název, myslím, dokonce vznikl až v redakci. Probíral tam tehdejší katedrové vědce, tak zvané reformisty, jednoho po druhém, Buriánka, Drozdu, Goldstückera, a myslím, že se do toho vešel i Jan Nula Fischer [31]. Ten se ovšem reformistou patrně nazvat nedá. Blažíček je vzal jednoho po druhém a pořádně je setřel. Samozřejmě se jich to strašně dotklo a stali se našimi nepřáteli.

Když nás měl svaz spisovatelů potom povolit, byl v jeho čele Goldstücker a tomu se to samozřejmě hrozně zajídalo. Proto ty průtahy a proto ty trapnosti, které celou věc provázely. Místopředsedou byl Jan Procházka, kterého se Tvář nestačila dotknout. Spíš bych řekl, že jí nestál za to, ale chválabohu se ho nedotkla, a tak mohl být naším příznivcem. Abych mu nekřivdil, byl to člověk chovající se v tehdejších podmínkách velmi demokraticky. Chtěl, aby časopis vycházel co nejdřív, a snažil se pro to na svazu spisovatelů připravit půdu. Protože však Goldstücker k tomu měl vztahy osobní, a takových lidí bylo víc, nebylo to snadné. Rozhodující se mělo stát dubnové zasedání, které se konalo v Brně. Ceremoniál povolení byl podobný zákazu v roce 65. Jako designovaný šéfredaktor jsem byl pozván a mohl jsem si přizvat dva spolupracovníky; jeli se mnou Mandler a právě Láďa Dvořák. Byli jsme naloženi do svazového autobusu a odvezeni do Brna s celou tehdejší plejádou, včetně Jana Drdy. Vzpomínám si, že po cestě jsme zastavili v nějaké hospodě a u nálevního pultu byl Drda poznán, uctěn místními příznivci kořalkou, a žoviálně si s nimi připíjel. Bylo to takové klasické setkání socialistického spisovatele s lidem. Tohle byl kolorit zasedání, které taky probíhalo tak, jak to mělo být. Oni jednali o časopise a my jsme seděli v předpokoji. Jednání probíhalo a my jsme pořád nic nevěděli. Jednání bylo přerušeno, vyběhl Jan Procházka, vypadal dost zničeně, přiběhl k nám a strašně se omlouval. Samozřejmě jsem byl ochoten všechny ty omluvy přijmout, protože jsem z toho všeho byl silně zmaten. Eman ho však pohotově sprdnul.

Když už bylo všechno rozhodnuto a bylo po hlasování, tak jsme byli přizváni a Goldstücker nám přečetl rozhodnutí. To rozhodnutí bylo formulováno tak šalamounsky, respektive tak socialisticky, že jsem mu upřímně nerozuměl. V tom dokumentu je to myslím zachyceno. Tak jsem se zeptal, co tím vlastně míní, jestli časopis vycházet bude, nebo ne. Na to bylo upřesněno, že vycházet bude, ale celou tu dobu do mě Eman hučel: „Vzít na vědomí, vzít na vědomí“, abych blbě nežvanil. Prostě abych to vzal a důstojně odešel.

Eman to tedy rozpoznal?
Okamžitě, že to je povolení za krajně nedůstojných podmínek a nezbývá nic jiného než vzít to na vědomí, a dát najevo své opovržení tím, že člověk neřekne nic. Toho jsem nebyl mocen a v tu chvíli jsem tu hloupou otázku skutečně musel položit. Takhle byl tedy časopis povolen [32].

Připravovali jsme první číslo za stálého vědomí, že takhle to nemůže vydržet, protože ti Rusáci to takhle nemůžou nechat a přijdou. Nicméně jsme na prvním čísle museli pracovat. Vypadalo velmi pěkně a imprimoval jsem ho ve vimperské tiskárně 20. srpna 1968. Při všem vědomí neodvratnosti zkázy jsme se vítězně vraceli z tiskárny, ve Zdíkově u Vimperka nás hostil Lopatka, protože byl rodákem a přespávali jsme u něj. Tak jsme se vrátili a druhý den přišla bratrská pomoc. Dvacátého srpna jsme se samozřejmě na oslavu pořádně opili, takže když mě druhý den v osm hodin vzbudil Mandlerův telefon, že přišli Rusové, připadalo mi to jako pokračování té opice. Bohužel tomu tak nebylo. Dodnes mám klasickou vzpomínku, podobnou má nepochybně každý: když jsem v tom slavnostním rauši vylezl z baráku a pořád ještě jsem tomu nevěřil, tak mi nad hlavou přeletěl antonov, takové obrovské letadlo, o kterých se mi občas v nejhnusnějších snech zdá, jak se takový obrovský létající stroj zjeví na nebi a přináší zkázu. Takže jsem v ten moment vystřízlivěl a uvěřil.

Dramatické srpnové dny přejdeme rychle, takže jenom několik výrazných vzpomínek. Řada z nás je prožívala společně, protože jsme se shromáždili na pracovišti, kde nás tenkrát bylo nejvíc, v Mandlerově nakladatelství Horizont. Tenkrát sídlilo v Pálffyho paláci na Malé Straně. Všichni jsme se tam nějak dostali a u rozhlasu a televize jsme drželi první den a noc. Protože to bylo s Mandlerem, nešlo to jinak, museli jsme se dokopat k nějaké aktivitě. Aby ji bylo možno projevit, museli jsme se z nakladatelství přemístit. Ta aktivita ale začala už tam, shromažďovali se tam lidi nejen z našeho okruhu, bylo jich tam mnohem víc a začal se dávat dohromady časopis. Jmenoval se trochu bombasticky Slova svobody a během toho dramatického týdne asi dvakrát vyšel. Bůhví, jestli se dodneška něco zachovalo. V tom nakladatelství jsme zřejmě žili déle než první den a noc, protože tam už ta Slova svobody vznikla, alespoň první číslo.

Pak bylo nutno se někam přemístit, a první takové místo byla kavárna Slávie. To se mi zdá být pozoruhodné, protože všude se střílelo a my jsme vylezli z Pálffyho paláce, přešli jsme Vltavu a šli jsme po nábřeží. To už se začalo střílet hustě a my jsme nevěděli, jestli si máme lehnout nebo ne, ale protože jsme šli po nábřeží jako jindy, tak to všem připadalo hrozně pitomý. Za střelby jsme nábřeží přešli, vlezli jsme do Slávie a tam byla kavárna v normálním provozu. Zasedli jsme ke stolku, dali jsme si kávu a uvažovali, co budeme dělat dál. Vymysleli jsme, že se pokusíme podívat do redakce Tváře. Ta byla, stejně jako předtím, ve Stroupežnického ulici, jenom v místnosti, která měla okna do dvora, a ne na ulici, tam měla okna Orientace, která nahradila původní Tvář v redakčních místnostech. Tak jsme se opět bez potíží přemístili na Smíchov a vstoupili jsme do redakce. Člověk měl těmi dramatickými událostmi zbystřené smysly a já, jak jsem do redakce vlezl – jako majitel klíče jsem šel první –, tak jsem na stěně uviděl drát, který tam předtím nikdy nebyl. Ten drát lezl po stěně a ven z okna. Takže mi bylo jasné, že tam KGB nastražila odposlouchávací zařízení primitivním způsobem, okamžitě jsem vzal nůžky, a abych jim znemožnil nás odposlouchávat, ten drát jsem přestřihl. V tu ránu přestal fungovat telefon. Ukázalo se, že to bylo normální telefonní vedení, kterého jsem si předtím nikdy nevšiml. Potom jsme to doslova sdrátovali dohromady, aby telefon fungoval.

Nebylo to samozřejmě všechno takhle srandovní, v redakci jsme byli pracovně a dali jsme tam dohromady minimálně jedno číslo Slov svobody a vystřídala se tam spousta lidí z mnohem širšího okruhu, než byl náš. Mělo to jeden vedlejší efekt, totiž že mi tam ukradli dvě čísla americké Evergreen Review, kterou tam objednal Jirka Němec. Měli jsme možnost si nechat posílat zahraniční časopisy, jeden z nich byla tahle Evergreen Review, velmi krásný časopis s řadou pornografických snímků, a ta mi byla v srpnových dnech jedním z bojovníků za svobodu ukradena. Když jsme tam takhle ilegálně působili, tak nás čísi zásluhou objevila italská televize a natočila s námi dramatický snímek. To je vzpomínka velmi výrazná. Ty televizní pracovníky přivedl myslím Bohouš Doležal, který umí vyprávět, jak je tam vedl; my jsme je zažili až uvnitř. Oni byli zvyklí z různých jiných příležitostí takové dramatické situace různě po světě natáčet, takže si všechno aranžovali po svém a my jsme museli dělat to, co oni si představovali, že se má dělat v takových bojových chvílích. Vím, že nás rozsadili, a každý měl přidělenou funkci. Já jsem měl sedět u psacího stolu a psát nějaké revoluční příkazy a nade mnou stál historik Zdeněk Šolle a měl telefonovat a ty příkazy zřejmě předávat dál, nebo naopak přebírat informace. Jiní měli jiné úlohy. Televizní pracovníci nám řekli, že máme začít, a my jsme vytvořili revoluční scénu. Celé se to ovšem málem zkazilo tím, že já jsem seděl u stolu – moje úloha byla jednoduchá, pouze se tvářit, že něco píšu –, ale nade mnou stál Šolle a měl telefonovat, takže musel něco říkat. A já jsem slyšel, jak říká do sluchátka: „Chtěl bych být malým, menším, nejmenším…“, a tyčil se přitom nade mnou jako hora. Tak tohle bylo třeba vydržet. Hrozně rád bych věděl, jestli z toho někdy někdo něco viděl na televizní obrazovce. Tak takhle jsme přežívali revoluční dny. Pak se všechno velmi rychle vyvrbilo a nastala normalizace.

* * *

Teď tedy máme před sebou vydávání druhé Tváře, ale to asi bude radno zkrátit. Já to zkrátím tím způsobem, že na to zase budu vzpomínat osobně, co pro mě osobně tohle druhé vycházení znamenalo. Když jsem se na to během týdne rozpomínal, tak se mi především vybavil Dietrich Bonhoeffer. S jeho dílem jsem se seznámil právě díky druhé Tváři, Láďa Hejdánek přinesl několik úryvků z jeho dopisů z vězení [33]. Už tenkrát se mi to velice líbilo a zůstalo to pro mne takovým duchovním majákem na celý život, proto se cítím povinován o tom teď alespoň několik slov říct. Vlastně je to taková ukázka, co pro mě osobně Tvář znamenala, seznamoval jsem se tam s věcmi, které pak člověka provázejí pořád, kterých se nemůže zbavit, a je rád, že se jich nemůže zbavit. Speciálně tento evangelický pastor pro mne znamenal hrozně moc, nejdřív tím, co jsem si přečetl už v těch několika úryvcích, a potom když se mi dostala do ruky celá knížka, ze které to bylo vybrané. Dokonce jsem se kvůli tomu i naučil německy, protože se mi to dostalo do ruky německy. Myslím, že to je vlastně taková zástupná věc. To, co pro mě znamenal Bonhoeffer, znamenala pravděpodobně Tvář pro většinu účastníků, že se totiž setkali s něčím, co je oslovilo na celý život. Nebylo to jenom tohle, ve vzpomínkách na první Tvář jsem nestačil zmínit, že třeba od Ládi Hejdánka jsem se dozvěděl o Emanuelu Rádlovi. Čirou náhodou, skutečně si už nevzpomínám na souvislost, jsme Hejdánka navštívili s Mandlerem, konzultovali nějakou odbornou filosofickou záležitost a on zmínil a doporučil Rádlovu předmluvu k Dějinám filosofie. Protože na ty Dějiny jsem se celé své mládí koukal ze svého gauče do tatínkovy knihovny a nikdy jsem se je neodvážil otevřít, tak jsem je tentokrát otevřel a zase to byl neutuchající zážitek.


Obálka 3. čísla z března 1969

Co se týká dalšího vycházení, zdá se mi, že takových materiálů, výrazných a oslovujících, se tam podařilo shromáždit hodně. Proto si myslím, že ten časopis je dodnes nesmírně cenný. Nevím, čím to bylo, konkrétně takové věci tam přinášeli především Láďa Hejdánek a Jiří Němec; podle mého soudu to zase byla taková šťastná shoda okolností a důsledek, že jsme se tak drželi pohromadě, patřili jsme k sobě a věci, které byly do Tváře přinášeny, tomu odpovídaly. Z praktického hlediska to nemohlo trvat dlouho. Takových významných věcí není mnoho a rychle se vyčerpají, takže jsem měl neustále obavu, že ten přítok přestane a nebudeme mít co vydávat. Skutečně se to tak taky rýsovalo, jako redaktor jsem měl velké obavy, co dáme do dalšího čísla, a těch obav – tak jako Nikolaj vzpomněl, že byl srpnovými událostmi zbaven závazku psát o Formanovi [34] – jsem byl zbaven tím, že časopis byl zakázán. O okolnostech zákazu by se toho zase dalo navzpomínat spoustu, ale protože jsme toho už spoustu navzpomínali, tak to by asi bylo možno odkázat na nějakou další kapitolu.

Proč jsem zmínil Rádla a Bonhoeffera. Nesmírně mne na nich zaujalo a líbí se mi – a souvisí to s nějakou základní orientací, kterou nesu v sobě – porozumění pro obyčejné lidi. Nechci říkat pro prostého člověka, to je banalizováno, ale pro obyčejné lidi. Musím to zase říct citací přímo z těchhle dvou autorů. Zmíněná předmluva, kterou mi doporučil Láďa, je nesmírně krásný úvod do filosofie, do filosofického myšlení, ale před touhle předmluvou jsem objevil ještě jednu předmluvu pro čtenáře, krátkou kurzívu asi v rozsahu jedné dvou stránek, která mne zaujala vůbec nejvíc. Rádl se tam vyznává z toho, proč vlastně Dějiny filosofie psal. On chtěl napsat dějiny myšlení, které by byly zprostředkovány prostému člověku, a jako prostého člověka předvádí svou matku, kupcovou, majitelku krámu, u které se lidé scházejí, hovoří o svých záležitostech, probírají je, zvažují. On na tom jednak demonstruje důležitost kupeckého stavu, jednak říká, že právě pro tyhle lidi chtěl napsat Dějiny filosofie. A nostalgicky říká (cituji po paměti): „Záměr nevyšel, spis vyšel příliš učeně.“ Totéž jsem našel u Bonhoeffera, kterého velmi trápily otázky křesťanství, špatně sdělitelného právě normálním lidem, kteří žijí svým životem a o náboženské otázky se nezajímají. Bonhoeffer se s nimi dostává do styku a zjišťuje, že právě mezi nimi je mu daleko volněji než mezi lidmi stejného zaměření – byl farář –, a že mu je nepříjemné mluvit o náboženských záležitostech s lidmi, kteří jsou nábožensky orientovaní, protože mu to je jaksi trapné. Když se ale dostane do styku s normálními lidmi, říká doslova: „Klidně a zcela mimoděk můžu vyslovit slovo Bůh.“ Protože ví, že pro obyčejné lidi, kteří o tom moc nemluví, ale chovají se podle toho, to něco znamená, ve správnou chvíli je to správné slovo.

Tady se mi zdá být určitá paralela ke Tváři. Zdá se mi, že časopis působil podobně, že se snažil oslovit nechci říct člověka prostého, ale člověka přemýšlejícího a člověka, Palackého slovy řečeno, „trpícího duchovním hladem“. Nicméně, jak si jako šéfredaktor uvědomuji, podobně jako Rádl musím konstatovat, že to úplně nevyšlo a časopis vyšel příliš učený.


Poznámky
[1] Nechte maličkých přijíti ke mně..., in Literární noviny 13, 1964, č. 9, 29. 2., s. 7.
[2] Literární noviny 13, 1964, č. 24, 13. 6., s. 6.
[3] O „časopisu pro mladou literaturu“ se mluvilo už od II. sjezdu Svazu československých spisovatelů v roce 1956, a po sjezdu třetím (1963), kdy byl konečně založen, tak byl v nejrůznějších formálních a propagačních materiálech skutečně atribuován (např. reklama v LtN č. 1 a 3 z 4. a 18. 1. 1964). Ve skutečnosti ovšem Tvář v prvním ročníku nesla podtitul „Literatura – kritika – společnost“.
[4] Na co Jan Nedvěd slovy „to už bylo popsáno“ odkazuje, není úplně zřejmé. Na přelomu let 1992/93, kdy rozhovor pro Střední Evropu vznikal, mnoho syntetických podání neexistovalo, a vylučujeme, že by šéfredaktor Tváře měl na mysli práce Antonína Měšťana (Geschichte der tschechischen Literatur im 19. und 20. Jahrhundert, Köln am Rhein 1984, česky Česká literatura 1785–1985, Toronto, Sixty-Eight Publishers 1987), Heleny Koskové (Hledání ztracené generace, Toronto, Sixty-Eight Publishers 1987) nebo reminiscence Václava Havla v knižním Dálkovém výslechu (smz. Praha, Edice Expedice 1986, sv. 233, tiskem Purley, Rozmluvy 1986), Jiřího Gruši a Antonína Brouska v Hvížďalově sborníku Generace 35–45 (München, Arkýř 1986). Odhadujeme, že Nedvěd se spíše vztahuje k časopiseckým interview s Janem Lopatkou a k rozhovoru s dalšími redaktory Tváře v Reportéru z roku 1990, resp. k Doležalově stati v Českém deníku z listopadu 1992 a k bloku textů ve Střední Evropě č. 28/1993, které zmiňujeme v prologu k tomuto interview.
[5] V roce 1964 o Bohumilu Hrabalovi (č. 3 z 18. 1., s. 7), Jaroslavu Putíkovi (č. 4 z 25. 1., s. 7), Vítězslavu Kocourkovi (č. 6 z 8. 2., s. 7), Ivanu Divišovi (č. 8 z 22. 2., s. 7), Ivanu Klímovi (č. 10 ze 7. 3., s. 7), Ladislavu Fuksovi (č. 11 ze 14. 3., s. 7), Karlu Šiktancovi (č. 13 z 28. 3., s. 6), Josefu Hiršalovi (č. 15 z 11. 4., s. 7), Milanu Kunderovi (č. 17 z 25. 4., s. 6), Josefu Kainarovi (č. 21 z 23. 5., s. 6), Eduardu Petiškovi (č. 23 z6. 6., s. 6) a Josefu Nesvadbovi (č. 25 z 20. 6., s. 6).
[6] Morality, in Tvář 1, 1964, č. 1, 25. 1. s. 33–34.
[7] Přestože v prvním ročníku publikoval Bohumil Doležal dvakrát tolik statí než Jan Lopatka, zohledňuje Jan Nedvěd ve své vzpomínce nejspíš fakt, že Lopatka je podepsán pod větším množstvím textů na obecnější témata, než byla recenze jedné knihy nebo glosa.
[8] Od listopadu 1945 do dubna 1947; podstatný byl první ročník (do prosince 1946). Měsíčník vydávalo nakladatelství Mladá fronta, od září 1946 Svaz české mládeže.
[9] Jan Solpera je v tiráži časopisu uváděn vedle Romana Rogla od dvojčísla 5–6, které bylo k sazbě odevzdáno 4. 5. 1964.
[10] Bezpatkové písmo prvnímu ročníku Tváře skutečně dominovalo, ale nebylo užíváno výhradně: antikvou z nejrůznějších fontů byly sázeny básnické texty.
[11] Z pokolení autorů a redaktorů, kteří byli u prvních dvou ročníků Tváře, zemřel Jiří Pištora (nar. 1932) v mladém věku jako jeden z prvních (26. 9. 1970).
[12] K otištění Pospíšilových básní se Jan Nedvěd v interview ještě vrátí.
[13] Studii Hölderlin a podstata básnictví (z roku 1936) v překladu Věry Böhmové-Linhartové a Jana Patočky publikovala redakce Tváře v č. 1 z ledna 1965 na s. 18–23 s vysvětlující úvodní poznámkou, která se v závěru snažila otupit předpokládaný osten komunistické cenzury: „...Martin Heidegger patří k těm filosofům, kolem nichž žádný vážnější myšlenkový pokus nemůžeme přejít nevšímavě. Vzbuzuje proto rostoucí pozornost i u nás (srov. M. Průcha: Smrt a existence, Tvář č. 8/1964). Pokládáme za potřebné vyjít této pozornosti vstříc a pokračovat v dalším rozšiřování spektra překladů, jež by osvětlovaly základní otázky umění z nejrůznějších aspektů – aniž bychom se ztotožňovali s občanským stanoviskem překládaných autorů, jež může být – a v případě Heideggerově je – s naším společenským postojem neslučitelné.“
[14] Nepočítáme-li knížku pro děti Princ a želva (1964), měl Josef Hanzlík do roku 1964 vydáno básnických sbírek dokonce pět.
[15] Poezie Josefa Hanzlíka, in Tvář 2, 1965, č. 4, duben, s. 23–26, č. 5, květen, s. 22–24.
[16] Otištěn byl nakonec pod titulem Rozpaky z poezie (Tvář 2, 1965, č. 2, únor, s. 9–13, č. 3, březen, s. 5–7).
[17] Benešova próza byla nakonec publikována v bloku textů, jejž Tváři vyčlenila redakce měsíčníku Sešity pro mladou literaturu v č. 21 z května 1968 na s. 3–39 (Triangulace na s. 30–34). Z redakčního úvodu Sešitů vyplývá, že k zařazení Benešovy povídky ovšem došlo na popud hostitelů: „Výběr a uspořádání materiálů otiskovaných v tomto čísle Sešitů pod hlavičkou Tváře je dílem samého autorského okruhu bývalé Tváře; redakce Sešitů do něho nezasahovala, stanovila pouze maximální rozsah celého bloku a doporučila, aby sestavovatelé použili i jednu dosud netištěnou prózu Jana Beneše, který tehdy sice byl ještě ve vězení, ale zákaz jeho publicity Ústřední publikační správou byl protiprávní.“ – O vystoupení tvářistů v Sešitech hovoří Nedvěd v dalším průběhu rozhovoru.
[18] V článku Život ve Tváři publikovaném v Českém deníku na pokračování, 19. a 20. 11. 1992, vždy na s. 14.
[19] Jednání o Tváři inspirovalo Ivana Klímu k napsání rozhlasové hry Porota. Když byla uvedena v českém rádiu (11. 6. 1968), autor uvedl, že „původní a bezprostřední podnět k napsání hry ... bylo pro mě zasedání stranické skupiny ÚV svazu spisovatelů, které jednalo – ostatně ne z vlastního popudu – o zastavení či nezastavení časopisu Tvář. Ještě než začalo, přečetl tehdejší šéf ideologického oddělení p. Pavel Auersperg usnesení předsednictva strany, které žádalo de facto zrušení časopisu, a upozornil, že toto usnesení je pro členy strany závazné, a potom zahájil rozpravu. Nejprve jsme si uvědomili absurditu tohoto postupu, ale pak v jakési umíněnosti či vzdoru začali někteří diskutovat. Během několika hodin jako bychom zapomněli, že vše je přece rozhodnuto. Nezažil jsem vášnivější rozpravu. Po půlnoci jsme my, odpůrci administrativního zásahu, cítili, že vše je vybojováno. Naše argumenty nebyly vyvráceny, zatímco vina časopisu nebyla prokázána. Diskuse ustala, a tu teprve, hledíce do usměvavé tváře šéfideologa, jsme si uvědomili, že rozhodnutí vlastně bylo dávno učiněno. Obžalovaný, jehož jsme právě obhájili, byl již bez hlavy“ (Československý rozhlas 35, 1968, č. 24, 10. až 16. 6, s. 16).
[20] Kdo byl tehdy šéfredaktorem Literárních novin, objasní se v dalším průběhu rozhovoru. V této části interview dochází k jistému zmatku: zatímco Jan Nedvěd hovoří o zasedání v roce 1965, tazatelé, odvolávajíce se na Milana Jungmanna, vnášejí do rozpravy dobu o tři roky pozdější, a to jednání SČSS o obnovení Tváře v dubnu 1968.
[21] Text Jana Nováka byl otištěn na poslední textové straně (zadní obálka, koncipovaná jako vyklápěcí chlopeň o velikosti formátu časopisu, byla v druhém ročníku Tváře určena pro reprodukce výtvarných děl): Moderatoribus commentariorum „Facies“ salutem, in Tvář 2, 1965, č. 7, září, s. 48.
[22] Vzpomíná na to nikoli v Dálkovém výslechu, nýbrž ve fejetonu psaném pro narozeninový sborník Písačky pro Dominika Tatarku (Praha, Edice Petlice 1983, sv. 266). Fejeton „Daj to sem!“, v němž Jan Nedvěd vystupuje jako „Jan/Honza N.“, vyšel dále v exilových Listech (roč. 13, 1983, č. 4, s. 56–57) a ve výboru z Havlovy publicistiky Do různých stran (Scheinfeld-Schwarzenberg, ČSDSNL 1989, s. 217–219). V Havlových Spisech je zařazen do 4. svazku (Eseje a jiné texty z let 1970–1989 – Dálkový výslech, ed. Jan Šulc a Jarmila Víšková, Praha, Torst 1999, s. 394–396).
[23] Jde zřejmě o povídku Úplně krátká cesta, otištěnou v Literárních novinách č. 44 z 2. 11. 1963 (s. 7), anebo Jehňátko a grandi (č. 35 z 26. 8. 1964; s. 6–7, obě přeložil Vladimír Novák). Prvně jmenovaná próza vyšla v týdeníku bez komentáře, druhou doprovodila medailonem o Jaroslavě Blažkové Irena Zítková, redaktorka nakladatelství Mladá fronta, kde autorčina povídka, resp. stejnojmenná kniha povídek týž rok vyšla.
[24] Dušan Pokorný v dané době šéfredaktorem Literárních novin nebyl. Tiráž listu uváděla od č. 23 z 6. 6. 1964 údaj, že týdeník „řídí“ Milan Jungmann (titul „šéfredaktor“ nebyl užit proto, že Jungmanna ve funkci nepotvrdilo ideologické oddělení ÚV KSČ). Tak to zůstalo po celý rok 1965 – a na něj se váže Nedvědova vzpomínka o sbírání podpisů na Slovensku –, od č. 13 z 26. 3. 1966 se pak vratká pozice Jungmannova projevila ve změněné formulaci o jeho faktickém řízení na: „za vedení redakce odpovídá“ (což v tiráži následovalo až po preambuli, že list „řídí“ redakční rada).
[25] V dvojčísle 9–10 vyšly Pospíšilovy básně na stranách 18–19; autor ovšem otiskl své verše už v Tváři č. 7 ze září 1964.
[26] Z činnosti Svazu čs. spisovatelů, in Literární noviny 15, 1966, č. 1, 1. 1., s. 2 (bez podpisu).
[27] Blok příspěvků českých autorů ve Slovenských pohľadech č. 5 z května 1970, kteří v té době už neměli možnost v české části republiky veřejně publikovat, se neomezoval jen na autory spjaté s Tváří. Uspořádal ho ovšem Jan Lopatka a v jeho složení profil tehdy už zastaveného časopisu dominoval (Jindřiška Smetanová, Vladimír Holan, Alexandr Kliment, Jaroslav Putík, Karel Šiktanc, Vladimír Páral, Jan Lopatka, Jan Hanč, Andrej Stankovič, Zbyněk Hejda, Emanuel Mandler, Ladislav Hejdánek, Bohumil Doležal, Antonín Hartman, kresby Mikuláš Medek a Vladimír Boudník).
[28] V Mladé tvorbě vystoupili autoři Tváře v č. 9 z listopadu 1966 (Jan Nedvěd, Bohumil Doležal, Ladislav Hejdánek, Josef Bek, Zbyněk Hejda, Milan Nápravník, Emanuel Mandler a Vladimír Lébl, otištěny byly též texty Jakuba Demla a Ladislava Klímy).
[29] Graficky upravil oba sborníky, které byly skutečně připravovány souběžně (ale publikovány byly v rozmezí dvou let), Jan Solpera. Reprodukce obrazů Josefa Vyleťala byly otištěny v Podobách II; v prvním sborníku byly reprodukovány práce Josefa Istlera a Mikuláše Medka.
[30] Tváři je v Dálkovém výslechu (viz poznámku [4]) věnována první čtvrtina třetí kapitoly (ve 4. svazku Havlových spisů – viz poznámku [22] – na s. 776–794).
[31] Přízvisko „nula“ se vžilo jako obecné pojmenování odborného kreditu Jana Otokara Fischera (jenž své druhé křestní jméno uváděl příslušnou iniciálou), který od konce padesátých let ovládal českou institucionální romanistiku: od 1958 byl vedoucím katedry na FF UK, od 1974 souběžně vedoucím oddělení západních literatur v ÚČSL ČSAV.
[32] Protokol z dubnového zasedání připravil k publikaci a poznámkami opatřil Jan Nedvěd pro první číslo obnovené Tváře, které mělo vyjít v září 1968. Ve vysazeném čísle byl jako dokument umístěn na s. 60–64. Číslo však kvůli srpnové okupaci nevyšlo. Z jeho 30 příspěvků bylo v následujících vydaných číslech uplatněno v původní nebo cenzurované podobě 16 textů, Výtah z protokolu však nikoli. Poprvé byl proto zveřejněn až v bloku textů o Tváři ve Střední Evropě č. 28/1993 na s. 110–116 a přetištěn v knižním výboru z Tváře (1995, s. 581–587).
[33] V překladu Jana Šimsy a s Hejdánkovým komentářem vyšly v Tváři č. 5 z května 1969 na s. 20–24.
[34] Narážka se váže k věci, o níž účastníci rozhovoru zjevně mluvili, ale do tištěné podoby interview nepronikla. Šlo o studii Andreje „Nikolaje“ Stankoviče věnovanou tehdejší tvorbě Miloše Formana. Publikována byla až na podzim 1989 v samizdatovém čtvrtletníku Kritický sborník (r. 9, č. 4, s. 60–75, rubrika Dokument) s poznámkou: „Úvaha o Formanových filmech, kterou zde uveřejňujeme, měla vyjít v Tváři č. 8/69. Protože v roce 1989 už nebylo možno najít sloupcovou korekturu předsazby, rekonstruoval autor text z původního rukopisu.“ (Stať Nový styl, nebo manipulace? byla zařazena do výboru Stankovičových kritik, esejí a portrétů Co dělat, když Kolja vítězí, Praha, Triáda – Revolver Revue 2008, s. 20–35).