Po Rybí krvi je Plachetnice na vinětách (Host 2020) druhým Hájíčkovým románem, jehož hlavní postavou je žena. Docentka literatury na Univerzitě Karlově s jihočeskými kořeny se vyrovnává s rozpadem manželství i úplným osaměním po odchodu dospívající dcery.

Zprvu se nastavení jeví typicky hájíčkovsky, příběh má povědomé kontury: jižní Čechy, pochroumané rodové osudy zasažené dějinnými událostmi, zpřetrhané rodinné vazby, hlavní hrdinka prožívající vnitřní krizi. Ta však tentokráte není způsobena rodinnou historií, dávnou křivdou, rozpadající se venkovskou sounáležitostí či vztahem ke krajině a rodové půdě. Protagonistka Marie se již před lety vědomě vykořenila, odešla tam, kde podle svých představ mohla skutečně žít, a nejen přežívat v dřině. K tomu, jak je několikrát v příběhu naznačeno, ji předurčil i její intelekt, jenž se stal bariérou mezi ní, zbytkem rodiny i vesnickým prostředím. Její současný návrat „domů“ není idylickým návratem do krajiny dětství či strategií úniku od vnějšího světa a rozvráceného pražského života, ale spíše dalším racionálním rozhodnutím daným nutností. Mnohdy stereotypní neodůvodněné představy o rozdílnosti mezi městem a venkovem, respektive předsudky vesnických obyvatel (apriorní nepřátelství vůči městskému, despekt k tomu, kdo z venkova odešel, automatická nevraživost vůči nikým nevyřčenému mínění lidí z města o jednoduchosti života na vsi i místních lidí) jsou v knize podány přesvědčivě skrze retrospektivní pohledy hlavní hrdinky i její postupně odhalované motivace: touhu vzepřít se svého času despotickému otci a snahu být sama sebou, tedy být úspěšná jinak, než se v jejím prostředí předpokládá. Tyto vlastnosti ji z domova v minulosti vydělily a vyčleňují stále. Cesta zpět se tak stává cestou k porozumění si s vlastními rodiči a ke smíření se sestrou, která na rozdíl od Marie v rodišti zůstala.

Marie dosud žila dva oddělené životy, pražský, spořádaný a akademický, a předcházející jihočeský, život dětství a dospívání, který považovala za již uplynulý a jen formálně udržovaný zdvořilostními návštěvami – než ji dohnal čas, který přinesl odcházení rodičů, o něž se musí postarat. Prozatímní přesídlení do prázdného bytu na sídlišti v Českém Krumlově a dojíždění za otcem s matkou do blízké vesnice se stává expozicí příběhu, v němž však dominantní linka ubíhá jinam, k milostné zápletce. Zde, zdá se, Hájíček sklouzl do žánrových šablon: Marii okouzlí vysokoškolský student a brigádník z knihkupectví Filip. Starší docentka je mu průvodkyní světem literatury a kulturního života, což se dokládá četnými literárními odkazy i reminiscencemi slavných literárních příběhů, jak si je Marie vybavuje při návštěvách knihkupectví. Zatímco on ji zřejmě vnímá jen jako příjemné ozvláštnění své letní brigády, ona, i když si to nepřizná, se do něj zahledí víc a předpokládá od něj dospělé chování. K očekávatelné „kolizi“ navádí hned v úvodu i kompozice románu, neboť kapitoly jsou seřazeny do jednoho roku podle měsíců chronologicky, jen kapitola o zřejmém konci vztahu a Mariině odchodu z Krumlova je ostatním předřazena. Tento trik pozornost upoutá, ale na tři sta stránkách ji neudrží. Co naopak stále působí, je Hájíčkovo střízlivé tempo vyprávění, dávkované krátkými větami, bez rušivých odboček, citlivá popisnost, schopnost zachovat jisté napětí v nedořečeném či naopak bezprostředními flashbacky „přehrávajícími“ Mariiny minulé rozhovory, jimiž se baví při nezáživné cestě autobusem.

Třebaže setkání s Filipem má v celku knihy v podstatě epizodický charakter, je to setkání trochu jiného druhu než s dalšími muži, dalšími „brigádníky“, a tato linie přehlušuje intenzitou popisu a zároveň i banálností zbytek vyprávění. Projevuje se to zejména v dialozích. Nelze říct, že by to byl postup neobratný, žánrově zapadá do formy, již si autor zvolil, ovšem oslovuje to asi víc jiný okruh čtenářů, respektive čtenářek než Hájíčkových dosavadních, k nimž se počítám. Ty čtenáře, kteří mají v oblibě styl jeho předcházejících knih, překvapí plochost: „‚Máš super auto,‘ řekl obdivně. ‚Můžu se podívat?‘ Odemkla ho na dálku a vybídla ho, ať si sedne za volant. Zabouchl dveře a ukázal jí, ať si taky nastoupí. Obešla tedy předek a usadila se na místě spolujezdce. ‚Projedeme se?‘ ‚Ne, jdeme přece do archivu.‘ Měl ruce položené na volantu, na oči si nasadil zrcadlové sluneční brýle. ‚Jak vypadám?‘ otočil se k Marii. ‚Jako James Dean.‘ ‚Kdo?‘“ I místy neinvenčnost v imaginaci: „Sen přetržený procitnutím se nestačil vypařit, v mělké paměti po probuzení uvízly obrazy a nepopsatelná pachuť. Tresť z pomotaných snových příběhů. Byli v nich samí muži. Otec, s vážnou tváří, umírající a vstávající z mrtvých. Luboš, rozesmátý ve svém novém autě, v tom, které teď patřilo Marii. A neznámý mladý Adonis. Světlé vlasy a neodolatelný úsměv.“

Podobné scény z textu vyčnívají, opouštíme v nich Hájíčka, jak ho známe a ceníme. Přitom vývoj jeho tvorby potvrzuje, že i při zachování osobité poetiky a postupů – včetně typického prostředí, civilního jazyka a až stroze deskriptivního vypravěčského pohledu (to vše je vlastní i jeho nejnovější knize) – nemusí být žádná z jeho knih předvídatelná. Tento v rámci současné české prózy nesamozřejmý předpoklad tentokrát bohužel není naplněn beze zbytku. V Plachetnici na vinětách se ani Hájíček klišé nevyhnul.