novém, jarním čísle Revolver Revue č. 114/2019 vychází mj. rozsáhlý komentovaný výbor z nedávno objevené korespondence L. F. Célina. Čtenářům Bubínku dnes přinášíme úryvek z části věnované spisovatelově dceři Colette Destouchesové. Zároveň zveme na první letošní Večer Revolveru, který se uskuteční 3. dubna od 19 hodin v Kavárně Liberál (Heřmanova 6, Praha 7) a na němž promluví Anna Kareninová a ze Célinových dopisů bude číst Honza Hájek.
RR


L. F. Céline, foto archiv

Rodinné dopisy
Louis Ferdinand Céline 
(připravila Anna Kareninová)

[…]

Colette Destouchesová-Turpinová (1920–2011) je jediná dcera spisovatele Célina neboli Louise Ferdinanda Destouchese. Rodiče se rozvedli, když jí bylo šest let, nicméně s otcem se vídala a zachovala si vzpomínky i na začátek jeho literárního života:

Jeho pokoj byla mansarda, kde měl postel a mezi psacím stolem a postelí kanape. [...] Otec psal večer, spal velice málo. Zeď byla skoro úplně popsaná, psal si slova a věty, aby je nezapomněl... Když dopisoval Cestu na konec noci, skoro tam už nebylo kam psát. Vládla tu velká anarchie, nebyl v tom přesný řád. Otec psal, co mu táhlo hlavou, ale vždycky se v tom vyznal... Večer mi vyprávěl pohádku, a když jsem usnula, začal psát. V té době jsem měla lehké spaní a špatně jsem usínala. Navíc otec vždycky hodně hlasitě mluvil a své dialogy si přeříkával. Někdy vstal a přecházel po místnosti. Fascinoval mě pohled na to, jak dlouho píše... občas se ke mně otočil a řekl: „Spíš, Kulíšku?“ Odpovídala jsem „ano, tatínku“, a on se zas vracel k psaní.[1]

Za svůj první román Cesta na konec noci čekal kdysi Céline největší francouzské literární ocenění, Cenu bratří Goncourtů. Kuloáry mluvily pro něj. Porota tradičně zasedala na slavnostním obědě a ihned po rozhodnutí ohlásila cenu novinářům a veřejnosti čekající před Drouotovou restaurací. Céline zde stál s matkou a s Colette:

Když se rozčileným Gaillonovým náměstím začala šířit zpráva, že Goncourtovu cenu získal Mazeline, Louis přistoupil k matce a dceři a byl vůčihledně zklamán. Colette si pamatuje, že vzal malou stříbrnou rolničku, kterou míval kdysi na kolébce a nosil ji pořád s sebou jako talisman. Hodil ji na zem a rozšlápl, aby dal najevo, že mu byla k ničemu. Colette ji zvedla a dala si ji do kapsy. Má ji dodnes jako jednu z nejjímavějších památek na otce...[2]


Třináctiletá Colette Destouchesová v roce 1933, zhruba v době Goncourtovy ceny, foto archiv A. K.

O sedmnáct let později píše Céline z dánského exilu dceři, která už má čtyři děti a páté čeká:

9. června

c/o Thorvald Mikkelsen
45A Bredgade
Kodaň

Holčičko,

Nemohl jsem pana Fouresta přijmout. Byl jsem ještě moc nemocný. Znovu jsem dostal revma a pelagru a mykosu. V kriminále mě nechali shnít. Strávil jsem ve vězení 17 měsíců naprostého mlčení ve vlhké promáčené cele bez světla plus dvacet minut denně v kleci (na baltském větru), takové, v jaké věznili kardinála Balue. Vyjdeš v předsmrtném tažení. Musím zas pracovat. O všecko jsem přišel. Všecko mi ukradli. Dostávám hodně dopisů z Francie a ve všech píšou: Zůstaňte! Nemají ponětí – Mám teď dietu uzenáčů a kyselého mlíka. A nejistou budoucnost. Ta patří spíš atomovým pumám než advokátům – Ve vlaku jsem přišel o rukopisy, ukradli je, shořely. Zabili mého nakladatele Denoëla – Mé knihy se prý ve Francii dobře prodávají, ale potají. Nemám z toho ani vindru. Obavám se, že můj ubohý strýc Louis brzy zaklepe bačkorama. Je to doba je to věk – Nebude dlouho trvat a půjdu za ním. Koukám, že Brochard[3] se vyzná, ze všech sil pracoval pro Frice, a tolik jiných taky – ostatně svým způsobem i Montherlant. Hrstka nás zaplatila za všechny – Přišlo by mi praktičtější, kdybys trávila 9 měsíců v Lannilisu[4] a 3 měsíce v Paříži – Když už jsi nedala jinak, že musíš být plodná, chce to držet se základních věcí: mlíko, vzduch, klid, prostor. Jezdit s dětským kočárkem v pařížském Pekle mi vždycky připadalo idiotské, ale je to tvoje věc.
Lucette se[5] drží, jenže může dávat jen hodiny zdarma! Á! Ujišťuju tě, že cizinci se u sebe doma před konkurencí brání. Všichni jezdí do Francie – ale naopak to neexistuje! Mám dva obdivuhodné přátele, které ti doporučuji v Quimperu,[6] je to
Dr. TUSET – vedoucí zdravotnických služeb na Prefektuře
a Henri Mahé, ten má taky dvě dcery. Můžeš je mým jménem požádat o cokoli. Zajdi za nimi, kdyby ses do Quimperu dostala.
Začít v mém věku po tom příšerném sešupu znovu pracovat je zlý sen. Trochu zas vycházím v Americe díky jednomu Židovi – je Profesor v Chicagu, Milton Hindus – z toho mám na ty uzenáče. Pokud jde o mé přítelkyně tady, o všecko mě okradly, nebo skoro – nemohly odolat.
Líbám tebe i tvé děti
Tvůj otec
Louis

Ten kocour je Bébert, vzali jsme ho s sebou z Montmartru v tašce skrz ty hrozný cyklóny! Byl Le Viganův.[7]

[…]

Poznámky:
[1] Přepis ústního svědectví Colette Destouchesové-Turpinové v knize Davida Alliota D’un Céline l’autre (Od Célina k Célinovi, 2011).
[2] François Gibault: Céline 1932–1944: Délire et persécutions (Čas běsů a pronásledování), 1985, s. 25.
[3] Célinův známý z Rennes, bude o něm řeč i dále v jednom z dopisů Edith.
[4] Lannilis je městečko v západním cípu Bretaně v kraji Finistère (název odvozen od spojení finis terrae – konec země, konec světa): zde Céline rád trávil léto.
[5] Célinova manželka, baletka Lucette Almansorová-Destouchesová.
[6] Quimper je hlavní středisko bretaňského departementu Finistère.
[7] Herec Robert Le Vigan (1900–1972), odsouzený po válce za kolaboraci (skutečně posílal udavačské dopisy na pařížské gestapo) k deseti letům nucených prací, odjel po propuštění do Argentiny, kde v roce 1972 zemřel; Le Vigan se znal se Célinem na Montmartru.