Řeč Johannese Lobkowicze na výstavě Kulturní mosty v Evropě

Řeč Johannese Lobkowicze, nejstaršího syna filosofa a politologa Mikuláše Lobkowicze, u příležitosti zahájení výstavy Kulturní mosty v Evropě. Česká a moravská šlechta po roce 1945 18. září 2023 v Novoměstské radnici v Praze. Výstavu o osudech vybraných šlechtických rodin v exilu připravil mnichovský Spolek Adalberta Stiftera ve spolupráci s Ústavem pro studium totalitních režimů a Post Bellum.
 

Johannes Lobkowicz, zdroj: https://landesecho.cz/, foto © Jasmin Apel

Dobrý večer,

byl jsem požádán organizátory, abych řekl několik osobních slov k této krásné výstavě.

Mě samotného se osud šlechty v Československu po roce 1938 dotkl vlastně jen nepřímo – alespoň do roku 1992. Zatímco můj dědeček a otec byli ještě skutečnými uprchlíky – v roce 1948 přešli přes hranice na Šumavě do Řezna –, já jsem se narodil v Německu. Měl jsem štěstí, že jsem mohl navštěvovat dobré školy na Západě a že mi bylo umožněno studovat bez překážek. Můj otec byl tehdy přesvědčen, že už se do Čech nikdy nevrátíme. Proto mě nenaučil česky, a proto i dnes tuto krátkou řeč raději přečtu (abych to nepopletl).

Doma jsme o Čechách moc nemluvili. Útěk z Čech a Drahenic byl pro mého otce, kterému bylo v té době pouhých 16 let, traumatizujícím zážitkem. Musel opustit svůj chlapecký ráj a svůj smutek si nejspíš kompenzoval tím, že se zcela vrhl na své „tady a teď“, práci na univerzitě, filozofii a politologii. Také jeho sourozenci o své „minulosti“ v Čechách mluvili jen zřídka, útržkovitě a smutně.

Navíc s námi byla stále noční můra, která zemi zachvátila již roku 1938. Otec napřed trval na tom, že ačkoli jsme se narodili v Německu německé matce, nesmíme přijmout německé občanství. Až do roku 1966 jsme tedy byli bez státní příslušnosti a museli jsme cestovat s takzvaným Nansenovým (uprchlickým) pasem. Nepraktické, protože člověk neustále potřeboval víza. V roce 1966 celá rodina přijala americké občanství.

V této souvislosti musím zmínit nacionalistický tón v otcově rodině, který mi tehdy připadal zvláštní. My vlastně jsme žádnou národnost neměli, ale rozhodně ne německou. Otcovo trauma z okupace země nacisty bylo v jeho nitru stále namířeno proti Němcům jako takovým, i když už dávno předtím desítky let učil na německých univerzitách a vedl mnichovskou univerzitu. Byl zděšen, když jsem v roce 1986 přijal německé občanství. Německo mi bylo prostřednictvím mé rodiny z matčiny strany vždy bližší než USA s jejich vietnamskou válkou a podivnými Watergates. Ale od té doby jsem si zvykl na otázku, jaké jsem národnosti, říkat, že jsem měl americké cestovní doklady a teď mám německé a české.

Můj otec rád používal svůj otcovský jazyk. Říkám otcovský jazyk, protože jeho matka – moje babička, ač rozená Černínová, mluvila pravděpodobně až po roce 1938 pravidelně a zřejmě špatně česky. Na jedné straně tento „tajný jazyk“ používal můj otec a jeho matka jen ve chvílích, kdy nechtěli, abychom jim my děti rozuměly. Na druhé straně ale u nás čeština zaznívala poměrně často. Mluvili jí redaktoři rádia Svobodná Evropa – kteří nás fascinovali tím, že směli neustále nosit pistole. Oswald Kostrba, který napsal „Českou citadelu“ a byl velkým přítelem našeho domu. Bedřich Strachwitz, který směl v roce 1969 opustit zemi a přišel k nám s úplně rozbitými ústy – ve vězení mu vymlátili zuby. A do vězení musel jít pravděpodobně za účast v modlitebním kroužku. Mluvili tak i příbuzní z Křimic, kteří občas přijížděli do Německa v podivně malém autě a v oblečení, které se na Západě už dlouho nevidělo. To je jen několik příkladů.

My kluci jsme byli i přes otcovo mlčení nicméně zvědaví na jeho bývalou vlast. Hltali jsme literaturu o Čechách, o historii naší rodiny, ilustrované knihy o šedivé, smutné, ale okouzlující Praze. A později jsme tam chtěli cestovat, abychom všechno viděli. To se nám podařilo až v roce 1986. Můj otec opustil Československo „ilegálně“. Bádal, publikoval a přednášel zuřivě proti komunismu. Byl prý na seznamu lidí, kteří měli být při vstupu do Československa zatčeni. Z tohoto důvodu se dlouho zdráhal souhlasit s naší cestou. Když jsme se my tři bratři v roce 1986 vydali na cestu se svými mladými manželkami, varoval nás, abychom nikdy o ničem nediskutovali v uzavřených místnostech – všechno se prý odposlouchává. Neměli jsme však velké obavy, že by naše rozhovory mohly Státní bezpečnost velmi zajímat. Země vypadala v té době šedivě a poněkud beznadějně. Nikdo nečekal, co přišlo v roce 1989.

Když jsem v roce 1989 sledoval v televizi demonstrace v Praze po kanonizaci svaté Anežky České a když byl brzy poté – slavný Anežský zázrak – Havel na Hradě prezidentem, bylo mi jasné – chci a musím do Čech. Podařilo se mi to v roce 1992 – a tady mě dostihl život mé rodiny – její historie v průběhu staletí, ale zejména život mých prarodičů v kritickém období po roce 1938. Byli jsme přijati s nepopsatelnou vlídností.

Lidé na ulici uměli vyslovit mé jméno, věděli o mé rodině. To, že jsem neuměl ani slovo česky – i když mi to v každodenním životě překáželo –, ze mě v očích místních nedělalo „Němce“. Lobkowicz byl Čech, bez ohledu na to, jak mluvil nebo jaký měl pas. Dobře provedené restituce, které v této zemi vyvolaly tolik pozitivní energie a vytvořily dobré podmínky pro tržní hospodářství, se nezastavily u bývalých velkostatků, jako tomu bylo v Polsku, východním Německu a Bulharsku. Stará šlechta byla – pro mě nejprve nepochopitelně – překvapivě populární.

Dnes nacházím zdůvodnění v bitvě na Bílé hoře. Tehdy museli všichni loajální protestanti opustit zemi. Loajální byli hlavně rytíři a baroni, zatímco vysoká šlechta byla často většinou katolická, nebo se ke katolické víře vrátila, aby si udržela své majetky. A příslušníků vysoké šlechty bylo málo. Poměr šlechty k ostatnímu obyvatelstvu tak byl v Čechách po roce 1620 zhruba 1 ku 1500, zatímco v Polsku tento poměr činil 1 ku 20 nebo v Prusku mezi junkery 1 ku 30. Myslím, že tento větší rozdíl je důvodem, proč byla šlechta v Čechách po pádu komunismu oblíbenější než například ve východním Německu a Polsku. Samozřejmě také hodně pomohlo, že příslušníci staré šlechty, kteří v zemi zůstali i za komunismu – i přes svá slavná jména – se těšili velké úctě obyvatel země pro svůj postoj, skromnost, ale i velkou osobnost.

A tak mohu říci, že jsem se v roce 1992 vrátil „domů“ do země, ve které jsem nikdy předtím nežil a kterou jsem předtím jen málo znal.

Tato výstava se zabývá osudy jednotlivých starých rodin po roce 1938. Některé se přihlásily k německé národnosti a byly v roce 1945 brutálně vyhnány. Jiné k české. Pro ně přišla katastrofa až v roce 1948 s proletářským převratem, který tuto zemi tak trvale poškodil.

Pro mě je tento často neradostný příběh završen návratem mnoha emigrantů nebo jejich dětí, navrácením veškerého majetku a trvalou opětovnou naturalizací v této krásné zemi. Můj obdiv vždy patřil těm, kteří zde zůstali i ve zlých dobách a jejichž pověst byla v roce 1989 mezi místním obyvatelstvem vynikající. Ti, kteří zde zůstali, i ti, kteří se vrátili, dnes díky tomu mohou hovořit o komunismu jako o nehodě dějin, stejně jako to říkal papež Jan Pavel II.

Tento zpočátku šťastný konec je však zároveň náročným začátkem. Západnímu materialistickému kapitalismu se v západní Evropě do značné míry podařilo totéž, co reálnému socialismu, který zde ve střední Evropě panoval po desetiletí. Rozsáhlý odvrat obyvatelstva od Boha a jeho církve. Hluboce ohrožená demokracie, ohrožená extremismem, oligarchy, populismem, primitivním materialismem. V této krásné zemi s bohatou a často bolestnou historií budou žít naše děti a vnuci. Je toho hodně, co je třeba bránit!

Děkuji.

Johannes Lobkowicz