Noc je jasná a pokojná, plná skromných i pevných hvězd. Když vycházím v epoše vlády médií mezi lidi během dne, nasazuji si květovanou dárkovou tašku s nápisy „DEMAGOGIE NELÉČÍ“ na čele a „EPIDEMIE STRACHU“ v zátylku. Do jarní noci, kdy město spí, však jdu na procházku svobodný – nadýchat se čerstvého vzduchu zhluboka, nijak netísněn, nijak nerdoušen.

V autech tu se mnou bdí pracující – taxikáři – a záhy zjištuji, že i jedna policejní hlídka. Na přechodu pro chodce si svýma krátkozrakýma očima všimnu, že vozidlo jezdí světem, aby „pomáhalo a chránilo“. Ale nenapadlo mě, že objedou blok a u liduprázdné přehrady mi přijedou pěší zónou nabídnout své služby osobně. Ne že bych s čímkoli pomoct potřeboval. Spletl jsem se!

Přijeli pokazit čerstvý vzduch. Ve vteřině zhoustl rozpínavými slovy v čele s „nařízením vlády“. Těžko mládencům vysvětlovat, že nikde není ani noha, natož plíce, do níž bych mohl nadýchat trochu té mediálně propagované smrti. Povstali, u svého vozu mě příkladně obklíčili a vydali nekompromisní příkaz: roušku, nebo...! Abych vyhověl kostýmním náležitostem, když oni svou uniformu mají, učinil jsem se na jejich přání svou šálou banditou. Zavládl protektorátský diktát, až se mi zkrátil dech. Ale i tak mi stačil, abych do něj zaséval myšlenky o tom, že vytvářejí nadbytečnou situaci. K setí jsem raději usedl na zem. Následný údiv, který jejich okázale nadřazenému vzezření a vyřvávání vyloženě neslušel, jsem se pokusil vyprovodit konstatováním, že když si dřepnu, bude mít role, kterou se rozhodli sehrát, výhodnější postavení. Pokročilejší otázky o vlivu roušky na důstojnost a zdraví člověka jsem do jejich predátorského vrčení nevyslovil.

Obrátil jsem se však na drsné služebníky paragrafů s připomenutím, že pan ministr ujišťoval občany, že policie osamělce na vycházce šikanovat nebude (zjevně to ujištění ale nebylo z nitra, od srdce). Nejspíš jsem však byl v tom jejich rozparáděném kohoutění (hoši působili dojmem, že jim před pár lety vyrostl maturitní hřebínek) přeslechnut. Nevím jestli v rámci své role, anebo ze své přirozenosti, nicméně přiznali se, že tu nejsou od toho, aby přemýšleli či diskutovali, a vytasili své ostřílené „nařízení vlády“. Těžkou nálož „budeme bavit normálně a slušně“ jsem se pokusil zneškodnit stanoviskem, že za slušný rozhovor považuji právě diskusi a společné přemýšlení nad situací.

Nezdařilo se, explodovala: jali se zjišťovat mou totožnost. Rozhodl jsem se tedy povstat a rozpažit – aby si mou totožnost mohli dobře prohlédnout. Nechtěli mi rozumět a vystřelili pár slepých nábojů o správním orgánu a dvacetitisícové pokutě. Nabízel jsem jim dále magisterský titul, hru na klarinet, tvorbu poesie a potěšení z procházek přírodou. Působili dojmem, že začnou ládovat ostré. Nedalo mi to a zeptal jsem se, jestli teď někomu pomáhají či někoho chrání a z jakého důvodu se mě snaží vystrašit. Na okamžik bylo ticho a ten s křiklavějším hlasem vypadal, že se ve jménu zákona uchýlí k napadení občana pod rouškou bandity.

Ustoupil jsem otázkou, co si vlastně představují pod slovem totožnost. Byli zároveň zaskočeni a zároveň rozvztekleni, přesto ve svých nesnázích odpověděli. Jejich redukcionistickou představu o tom, co je mou totožností, jsem tedy doplnil celým svým jménem a v rámci slušnosti a (komunikační) normy jsem chtěl na oplátku vědět, s kým mám tu čest já. Ve jménu zákona (neodpověděli mi kteréhože), čtyř vyposilovaných paží a výhružek o přepravě ke správnímu ogánu jsem doplnil i své datum narození.

Vzteklounovi o mě na moderní technologii právě svítí patrně další údaje o mé právní totožnosti. Vypadá zaníceně – jako uživatel sociálních sítí. Možná nenašel, co hledal – ostatně rejstřík mám čistý a o vzdělání jsem nelhal. Možná se mu rozleželo to ministerské ujištění občanů, nevím. Nicméně za náruživého povykování, div mi netyká, míří za volant, následován svým kumpánem. Než odjedou, nakloním se k okénku, až se mi bandita sesune z úst, a popřeji mládencům pevné zdraví a klidnou mysl. Pan řidič prskal. Možná nad tím, že se mu nepodařilo zresuscitovat vnitřního policajta, toho mého, kterého jsem před časem nechal zahynout. Takového toho prevíta, který v nás všech dusí naši svobodu, sebedůvěru, schopnosti a ve výsledku i to zdraví. Však ho znáte…

Noc je jasná, pokojná a plná skromných i pevných hvězd. A jaro k tomu!