Při bližším seznámení můžeme být trochu rozpačití i z veskrze úctyhodných osobností. Dá se to zažít i s ušlechtilými edičními počiny. Kniha Jiřího Padevěta Průvodce protektorátní Prahou. Místa – události – lidé, kterou koncem loňského roku vydalo nakladatelství Academia, působí na první pohled impozantně a v tisku se dočkala řady uznalých recenzí. Autor zřejmě patří k těm, jimž pochmurná a dramatická doba německé okupace uhranula. Jiní nadšenci sbírají zbraně, odznaky, tiskoviny a další hmotné památky, on shromáždil na základě důkladných rešerší bezpočet informací o významných nebo alespoň příznačných epizodách tehdejšího dění. Lze si představit obsáhlou kartotéku, kam si desítky let ukládal výpisky z četby. Nakonec z toho povstala reprezentativní publikace s dobovým obrazovým materiálem a několika rejstříky, které ji přibližují jakési speciální encyklopedii. Kniha se dělí do jedenácti oddílů podle dnešního územního členění Prahy, v každém jsou hesla seřazena abecedně podle nynějších přesných adres, nejčastěji názvů ulic. Převážně jsou stručná, dozvídáme se, kde se scházeli odbojáři, kde byli dopadeni gestapem, kde bydlel nějaký nebezpečný konfident, kde se nalézaly sklady zabaveného židovského majetku apod. K některým významným adresám (např. Pražský hrad) se pojí stovky údajů, uspořádaných chronologicky na desítkách stran. Ověřit správnost historických faktů spojených s bezmála jedenácti stovkami adres by si vyžádalo mravenčí práci týmu historiků, v této recenzi se proto zastavím jen u dvou dílčích problémů celé koncepce.
Slovo „průvodce“ v názvu knihy je zavádějící. Odpovídala by mu totiž vstřícnost ke čtenáři, který chce být pamětihodnými místy vskutku prováděn, ať už fyzicky, nebo jen v duchu. Názvy ulic však nemají s vlastním smyslem publikace nic moc společného, mnohé se měnily za protektorátu i za komunistů a jejich abecední pořadí jen zřídka sleduje nějakou trasu. Potlačeny jsou tak především právě lokální souvislosti: z Badeniho ulice přeskočíme v následujícím hesle rovnou do Besední, jež se nachází na druhém konci čtvrti, Albertov dělí od sousední ulice Na Slupi osmdesát adres roztroušených po celé Praze 2. Kniha tak dobře poslouží těm, kteří chtějí vědět, co se za Němců dělo v bezprostředním okolí jejich domu nebo pracoviště, dění za rohem však už musí dohledávat pomocí dosti nepřehledných mapek. Ulice jsou přitom abecedně seřazeny také na konci knihy v místním rejstříku, který se tak vzhledem ke stejnému uspořádání hlavního textu jeví poněkud nadbytečně. Knižní průvodce po nějaké lokalitě by asi měl více ctít přirozenou topografii, jakou vnímáme při vycházkách a jaká se nám při četbě vybavuje v paměti, tedy princip známý z kulturně-historických bedekrů, které psal kupříkladu Emanuel Poche. Padevětovu dílu by spíš odpovídal název „Místopis protektorátní Prahy“, jenže ten je z obchodního hlediska méně lákavý – nezatahoval by zájemce tolik do domnělé hry.
Problémem podobně obsáhlých syntéz bývá rovněž selekce sledovaných dějů. Na stovkách ulic milionového města došlo během 2245 protektorátních dnů k bezpočtu událostí, z nichž lze zachytit jen nepatrný zlomek. Autor v ediční poznámce píše, že se soustředil především na odboj, na aparát nacistické moci, na českou protektorátní vládu a státní správu, na mašinérii holocaustu a na Pražské povstání; k tomu výběrově představil kulturní dění jednak související s odbojem, jednak těšící se zájmu nacistů, jednak blízké jeho osobnímu zaujetí pro českou literární a uměleckou avantgardu. V knize se tak průběžně připomíná řada velkých i menších příběhů, ten odbojářský nejčastěji v souvislosti s atentátem na Heydricha a následným terorem, ten nacistický s krutým prosazováním okupační nadřazenosti pomocí gestapa a stovek konfidentů, ten židovský důkladnou organizací loupeží a vyvražďování. Dozvídáme se také, jak a kde všude se protektorátní vláda a společenská i kulturní smetánka pokoušely lavírovat, aby situaci – svou vlastní a potažmo i národa – pokud možno nezhoršovaly. V kontextu temných tragédií vyznívají některá hesla věnovaná kulturnímu životu až komicky marginálně. Místa obdivuhodného hrdinství i hanebných zrad se střídají s adresami bytů, kde si skupinky mladých intelektuálů celkem poklidně cizelovaly své básnické programy a připravovaly se na převzetí vlivu v poválečných kulturních institucích.
Čtenář, který se zajímá o novodobou historii, bude většinu připomínaných příběhů asi znát z jiných knih a článků, tady jsou ovšem převedeny z lineárního, více méně chronologického podání do místopisného kódu. Některé příběhy zde však chybí. V posledních pětadvaceti letech se u nás čas od času vynoří zmínky o zvěrstvech, jichž se roztrpčení Češi dopouštěli na prchajících Němcích v posledních dnech války. Kdosi vzpomínal na živé pochodně na Karlově náměstí, kdosi na civilisty vyhazované z oken „malého Berlína“ v Holešovicích, ale přesná zjištění zřejmě chybí. Padevět uvádí adresy sběrných táborů, o jejichž krutosti psal už Přemysl Pitter, ale fakta o pouličním lynčování se v knize neobjevují. Lze to však jejímu autorovi klást za vinu, když tyto hanebné výstřelky dosud zřejmě důkladněji nezpracovala – vinou Benešova dekretu o beztrestnosti zločinů spáchaných v rámci boje za svobodu, jehož vliv přetrvává dodnes – ani ta nejodbornější historiografie?