Čtenářům Bubínku dnes přinášíme část rozhovoru s Janem Novákem o jeho novém románu Těžký prachy. Celý rozhovor, který připravila Edita Onuferová, spolu s ukázkou z románu najdete v právě vycházející RR č. 126/2022.
 


foto © Adam Novák


Prostě stranger than fiction…
(s Janem Novákem hovoří Edita Onuferová)

Váš nový román Těžký prachy, který letos vyjde v nakladatelství Argo a z něhož v tomto čísle RR přinášíme ukázku, se odehrává v prostředí americké společnosti United Armored Services. Od doby, kdy jste v ní po tři roky pracoval jako kurýr – ozbrojený doručovatel peněz, „pistolník“ ­–, uplynulo dvacet tři let. Kdy jste román začal psát a jak vznikal?
Začal jsem si dělat poznámky hned tehdy, protože jsem tam šel už s tím, že o tom budu psát. To už jsem se psaním živil, ale docházely nám peníze, musel jsem si najít nějakej day job, a tuhle práci jsem si vybral v naději, že mi něco hodí pro psaní. No a taky mě lákalo poznávat tenhle svět. Z tý práce mám určitě víc než dvě stě stran poznámek. Nepíšu si deníky, ale občas, když cejtím, že to budu potřebovat, tak si pilně zapisuju.

Takže značná část vznikla už doslova během práce u UAS?
Ano – když jsem čekal na parťáka v obrněným vozu někde před směnárnou nebo bankou, tak jsem si dělal poznámky na druhý, nepotištěný strany těch jejich výkazů. Jsou to takový zelený bloky a mám jich tak inch tlustej svazek. A pak, když mě vyhodili a dostal jsem podporu v nezaměstnanosti, jsem sednul a vychrlil první, takovou hodně, ale hodně rozhořčenou, spíš teda vyloženě nasranou, verzi Těžkých prachů – byly to moje tehdejší pocity. Ale já vždycky když napíšu první verzi, tak ji odložím a dělám na něčem jiným, abych získal odstup a mohl pak nemilosrdně rubat miláčky. Protože ono je to těžký podívat se na text opravdu studenýma očima, když je člověk ještě v tom narcistním opojení, v tý úlevě, že něco dokončil, to je takovej milosrdnej, ale pak si to přečte za tři měsíce a je z toho na sebevraždu. Jenže v tomhle případě jsem se k rukopisu po tý další věci, na který jsem dělal po jeho dokončení, nevrátil. Už ani nevím, co to bylo, ale zahučel jsem do jiný práce a pak jsem hned rozdělal něco dalšího… No a kromě toho, že nebyl čas, jsem vlastně ani neměl chuť se do práce skrz ten rukopis vracet. A pak už zarostl pavučinama a bylo to takový odtažitý. A teprve teď, když jsem dodělal Kunderu a byl okolo toho ten kravál, jsem si řekl, že než se pustím do Kunderova francouzskýho života, uklidím si psací stůl. A celou dobu jsem věděl, že největší věc, kterou ve stole mám, je rukopis Těžkých prachů. Jak to vždycky bejvá, hodně jsem ho ještě přepracoval. Především jsem ho přeložil do češtiny, tentokrát sám. Předtím jsem nakonec většinu z cizích překladů svých knih musel stejně přepsat, kromě Miliónovýho jeepu, takže abych si tohle ušetřil, rozhodl jsem se, že si to rovnou přeložím sám. Ono je dobrý, když to projde všema těmahle přepisama a proměnama, protože každá řeč má svůj specifickej odpor, kterej musíš zlomit, a to ti vždycky něco dá.

(…)


foto © Adam Novák


Próza se jmenuje Těžký prachy. Peníze převážené kurýry byly těžké co do hmotnosti (šlo o miliony dolarů), titul ale odkazuje i k podstatě práce, kdy kurýři při nedostatečném zabezpečení a ve špatných podmínkách nasazují život za pár dolarů na hodinu…
No těžký byly hlavně mince. Pět set dolarů ve čtvrťácích vážilo tak třináct kilo, takže když si někdo objednal troje balení, tak jsem se prohnul. Ale jinak máte pravdu, byl to svým způsobem úplně nesmyslnej job, v poměru nebezpečí a dřina k odměně. Většina z těch zaměstnanců jsou buďto imigranti, co by stejně pracovali nějak nesmyslně, myli by nádobí a podobně, anebo různý minority – Portorikánci, černoši, Hispánci… A pak tam byli takoví hoši, co toužili po tom chodit po světě s pistolí na boku, a neměli na to, aby prošli policejníma zkouškama, takže to byl jejich americkej sen.

Pro vás musel být silnou motivací sběr příběhů z takového prostředí…
Já jsem tehdy mohl jít někam učit, nebo do kanceláře, ale říkal jsem si, že ještě na starý kolena naberu nějakou látku. To se osvědčilo všem – Hrabalovi, Tolstýmu, Čechovovi, ten když mu bylo čtyřicet, ale před sebou už měl jenom čtyři roky života, jel přes celý Rusko sčítat trestance na Sachalin. Měl hemeroidy, trmácel se na žebřiňákách bez pérování, ale vytěžil z toho spoustu materiálu. Já si myslím, že dobrý věci vznikají z prožitku, takže se člověk musí občas sám nějakým zkušenostem vystavit.

(…)

Napříč vašimi texty lze vysledovat několik výrazných návratných, až obsedantních motivů – kromě peněz a zbraní třeba taky paradigma náhody, jejíž důsledky mohou být ve všech ohledech fatální. Je to něco, s čím vědomě pracujete, jsou pro vás tyto narativní principy klíčové?
Myslím si třeba se Schopenhauerem, že život a svět je hluboce iracionální, na rozdíl od většiny literárních nebo filmových děl, kde má svět a život takovou umělou logiku. Pro mě je realita prostě stranger than fiction. A to mě baví a proto se často inspiruju skutečnejma příběhama. Možná máte pravdu, že jsou nějaký témata, který mě vždycky přitáhnou k sobě, ale spousta věcí je opravdu naprosto nahodilá. Třeba jenom jak vznikly Těžký prachy... Že jsem náhodou otevřel noviny právě ten den, kdy v nich zrovna ta společnost sháněla pistolníky – vždyť já mohl ty noviny otevřít za tejden a ten inzerát by tam nebyl a psal bych úplně o něčem jiným. To samý platí o dvou parťákách, o kterých taky píšu. Ty dva si jedno ráno úplně impulzivně, náhodou vyměnili pozice, takže ten, co měl ten den řídit vůz, dělal kurýra, a v jedný směnárně ho zastřelili. Ten, co přežil a co měl původně bejt na místě toho zastřelenýho, toho užíral šílenej pocit viny… Anebo že by to byla karma? Ale tohle je v literatuře strašně starý téma. Ostatně jako každý téma… Jak říkal Borges, od starejch Řeků vlastně není v lidským myšlení nic novýho.