Před deseti roky vyšel v Respektu č. 42/2008 text o udání Miroslava Dvořáčka spisovatelem Milanem Kunderou v padesátých letech. Pod článkem jsi byl podepsaný ty a Petr Třešňák. Můžeš s odstupem připomenout, jak ses k případu dostal?
Někdy na podzim roku 2007 jsem pomáhal bratranci Matěji Dlaskovi s opravou jejich domu a při práci jsme poslouchali rádio. Když zazněly Příběhy 20. století, Matějovi se vybavilo nedávné vyprávění jeho babičky Ivy Militké o události z padesátých let. Týkala se dvou mladíků. S jedním z nich Militká chodila a druhého znala od dětství. Po komunistickém převratu v únoru 1948 byli oba vyhození z elitní letecké školy vedené veterány RAF. Vzápětí utekli na Západ, kde se přidali k protikomunistickému odboji. V rámci výzvědné mise se pak vrátili do ČSR. Miroslav Dvořáček byl zatčen a uvězněn. Bratranci se babička svěřila, že se s ním v březnu 1950 náhodou potkala v Praze a zapříčinila jeho zatčení. Toho druhého, Miroslava Juppu, který býval jejím milým, pak opustila kvůli Matějovu budoucím dědovi Dlaskovi. Bratranec se mě pak zeptal, zda je možné o případu něco vypátrat v archivech. Zjistit, jestli ti dva jsou stále naživu, případně je kontaktovat. Již tehdy mi řekl, že podle slov své babičky měl v zatčení údajně sehrát roli i tehdejší dědův kamarád Milan Kundera.



Proč požádal zrovna tebe?
S vyhledáváním v archivech jsem už měl zkušenosti z práce pro Post Bellum, kde jsem se podílel na natáčení rozhovorů s pamětníky a na vyhledávání informací o různých příbězích z doby nacistické a komunistické moci. Navíc se v té době změnil zákon o přístupu k archivům komunistických bezpečnostních složek a já byl v kontaktu s historiky, kteří se archivy zabývali. Když jsem pak v březnu 2008 nastoupil do nově vzniklého Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR), seděl jsem v budově, kde se v přízemí nacházela badatelna archivu odtajněných dokumentů StB. Krátce poté jsem od bratrance dostal jména obou mladíků a mohl jsem archiv požádat o spisy, které na ně vedla StB. Od bratrance jsem navíc věděl, že si Militká celý život sice přičítala vinu za zatčení Miroslava Dvořáčka, ale současně mu tvrdila, že to nebyla ona, kdo ho udal. O Dvořáčkově návštěvě studentské koleje, kde v té době bydlela a on si tam u ní během své mise nechal kufr, se tehdy svěřila příteli a budoucímu manželovi Miroslavu Dlaskovi. Až po letech dotazování, co se tenkrát událo, jí Dlask sdělil, že o Dvořáčkově přítomnosti na koleji řekl svému příteli Milanu Kunderovi. Někdy v květnu jsem začal studovat dokumenty k případu Dvořáčka a Juppy a nalezl jsem i policejní zprávu ze 14. 3. 1950, v níž se píše, že Miroslava Dvořáčka udal Milan Kundera, čímž se potvrdila slova Ivy Militké.

Co se dělo dál?
Když jsem spisy prostudoval, bylo zřejmé, že se podařilo objevit jednoho ze statečných odbojářů proti totalitě, který strávil přes třináct let v komunistických pracovních táborech a od šedesátých let žije v zapomnění v zahraničí. Začal jsem Dvořáčka hledat, což v éře internetu nebylo složité. Bydlel ve Švédsku a zpočátku byl ochotný o případu komunikovat. Někdy v červnu 2008 jsem mu napsal i to, že jsem kromě dalších pamětníků mluvil i s Ivou Militkou a že je to milá paní, která by stála o kontakt s ním. Od toho okamžiku Dvořáček komunikaci přerušil. Ačkoliv tomu v době zatčení nevěřil, později dospěl k přesvědčení, že to byla právě ona, kdo ho udal.

Z jeho strany to bylo logické, přišel si k ní večer pro svůj kufr, který tam předtím zanechal, a čekali na něj policisté.
Taky se ti dva už nikdy neviděli. Dvořáčka zatkli a v září 1950 odsoudili za zběhnutí, vyzvědačství a velezradu ke dvaceti dvěma rokům těžkého žaláře. Většinu trestu strávil v jednom z nejhorších komunistických lágrů v táboře Vojna na Příbramsku. Navzdory různým amnestiím ho na svobodu pustili až koncem roku 1963. Pár dnů po 21. srpnu 1968 emigroval na Západ, odkud se do Česka už nikdy nevrátil.

A těch pět let mezi propuštěním a emigrací se nesnažil Militkou vyhledat, zjistit, jak to bylo?
Znali se od dětství, vyrůstali spolu, rodiče se přátelili, její otec byl jeho nejoblíbenějším učitelem na gymnáziu. Tento svět se mu však zatčením zhroutil. Poté, co se vrátil z kriminálu, rozhodl se nechat minulost za sebou a začít nový život oproštěný od křivd a výčitek. Konfrontace s někým, o kom si myslel, že ho před lety udal, do nového života nezapadala.

Vraťme se do roku 2008 – proč ses rozhodl pro zveřejnění, když s tebou oběť dávného udání přestala komunikovat?
Protože Dvořáček v létě 2008 utrpěl mozkovou příhodu, byl to už starý pán se zdravím podlomeným dlouhými léty tvrdé práce při těžbě uranu v komunistickém lágru. Chtěl jsem, aby se česká veřejnost ještě za jeho života dozvěděla o jeho osudu a dostalo se mu tak určité satisfakce za to, jak se v době totalitního režimu zachoval. V srpnu jsem pomáhal Petru Třešňákovi z Respektu s článkem o „Osmi statečných“ z Rudého náměstí a přišla řeč i na případ Dvořáčka. Ze strany Respektu padla nabídka uveřejnit jeho příběh v plánovaném speciálním říjnovém vydání, které bude zdarma distribuováno na vysokých školách. Začátkem září jsem odjížděl na několikaměsíční studijní pobyt do USA, a proto jsem se s Třešnákem dohodl, že mi s článkem pomůže v těch bodech, které tam nebudu schopen vyřešit. V závěru spolupráce sice mezi námi došlo k určitým rozporům, jelikož byl důraz článku ze strany Respektu posunut k osobě Milana Kundery a text dostal i čtivý novinářský tón, který mi neseděl. Den dva před vydáním jsem článek poslal Dvořáčkovi a navázal s ním i s jeho ženou Markétou opět úzký kontakt.

Tím se dostáváme k další důležité postavě celého příběhu, Milanu Kunderovi. I jemu jsi článek před publikací poslal?
Samotný článek ne. Původně jsem se mu chtěl ozvat až na závěr bádání, kdy budu mít vše dostupné pohromadě. Na základě obecně známé zkušenosti s jeho nekomunikováním se světem mi bylo jasné, že pokud svolí k rozhovoru, tak pouze jednou. Vzhledem k nabídce Respektu jsem se nakonec rozhodl Kunderu kontaktovat dříve. Dne 11. září v 10:36 jsem mu poslal fax s žádostí o rozhovor. Jako důvod jsem mu mimo jiné napsal o zatčení mladého muže ve studentské koleji na Letné na jaře roku 1950, na němž se podle vyprávění pamětníků i archivních materiálů osobně podílel. Nepřicházela zpráva o doručení, takže jsem fax poslal raději znovu. Zanedlouho přišly dvě automatické odpovědi: KUNDERA OK. Zvolené číslo tedy bylo správné a Kundera můj fax dostal hned dvakrát.

V hysterické reakci, která po zveřejnění článku vypukla v Česku i ve světě a která byla podrobně zmapována v Revolver Revue č. 100/2015, vám coby autorům bylo mimo jiné vyčítáno, že jste spisovatele neoslovili.
Takoví kritici nečetli náš článek pečlivě, poněvadž o faxu Kunderovi a jeho mlčení se tam píše. I podle toho, co jsem se dozvěděl od novinářů, kteří mluvili s Kunderovými přáteli, je zřejmé, že ten fax nejen dostal, ale že jej i četl. Proč se rozhodl to popřít, ví pouze on sám. Pamatuji si, že jsme s Třešňákem zvažovali, že bych za Kunderou zaletěl z New Yorku do Paříže a počkal na něj před jeho domem, ale přišlo nám to příliš invazivní a rozhodli jsme se respektovat jeho soukromí.

Kdo z Kunderových přátel podle tebe věděl o tom, že se spisovatel s tvým faxem seznámil?
Poměrně ostudnou roli v celé kauze sehrál Karel Hvížďala, který tehdejšímu šéfredaktorovi Respektu Milanu Šimečkovi potvrdil, že Kundera fax četl a že on, Hvížďala, respektuje jeho rozhodnutí nemluvit, všechno popřít, tedy i přijetí mého faxu. Šimečkovi také řekl, že mu Kundera sdělil, že jeho první reakcí po přečtení faxu bylo: „Ty kurvy“. Hvížďala ovšem odmítl tyto informace veřejně potvrdit s tím, že Kundera je jeho přítel. O to víc bylo zarážející, co pak psal do českého tisku a šířil mezi zahraničními novináři, kteří se o aféru zajímali a přijeli do Prahy. Třeba to, že jsem byl od počátku vůči Kunderovi osobně zaujatý, poněvadž paní Militká je moje příbuzná, někdy dokonce uváděl, že je to má babička. O Kunderově znalosti mého faxu hovořil pro New York Times rovněž sexuolog a filmový teoretik Ivo Pondělíček. Byť šlo jen o úvahy, za toto porušení informačního embarga, které Kundera uvalil na své nejbližší přátele, se údajně ocitl na černé listině a spisovatel se s ním přestal bavit.

Co Pondělíček přesně řekl v New York Times?
Že v době, kdy jsem Kunderu oslovil, od něj nalezl v telefonním záznamníku vzkaz: „To jsou prasata!“. Pondělíček si nejprve myslel, že takto nazval literární kritiky. Po uveřejnění článku v Respektu však dospěl k názoru, že to mohla být reakce na moji žádost, když zjistil, že jeho pečlivě střežený obraz je ohrožen. Především z Hvížďalových slov zkrátka jasně vyplývá, že Kundera můj fax četl a poté lhal, že jej nikdy nedostal.

Čím si vysvětluješ, že se k tak závažnému obvinění Kundera nevyjádřil?
Mohl to být strach, ale spíš si myslím, že tuto část svého života i tvorby se už dávno rozhodl vymazat z paměti. On je přece opravdu známý tím, že pečlivě utváří, stylizuje a kontroluje svůj oficiální obraz, určený veřejnosti. Dělá to celý život, takže udání musel logicky popřít.

Bylo o obsahu článku informováno před jeho publikací i vedení ÚSTRu?
Den dva před vydáním jsem o něm informoval tehdejšího ředitele Pavla Žáčka. Akceptoval, že jde o moji osobní iniciativu, jak jsem to ostatně následně v médiích vysvětloval, i když asi tušil, že to ÚSTR dostane pod velký tlak. Což se také stalo a článek posloužil všem kritikům, kteří od začátku proti existenci ÚSTRu brojili, jako vhodná záminka pro zpochybnění tohoto ústavu. Stalo se pak to, ostatně vícekrát v tehdejší kampani, že podstata toho článku – tedy dějinná nespravedlnost a tragédie – šly zcela stranou a jeho kritici si vybíjeli své emoce či sledovali různé partikulární zájmy na druhořadých věcech, se samotnou kauzou nesouvisejících.

Můžeš to upřesnit?
Byla to přece především tragédie, ve které sehrál na jedné straně roli statečný bojovník proti totalitě, jenž o vlas unikl trestu smrti, strávil přes deset let v těžkém vězení a umřel zapomenutý v exilu. Na druhé straně byl strůjce jeho neštěstí: bývalý komunistický propagandista a aktivista, který udělal kariéru i na úkor utlačovaných, aby nakonec přijal háv disidenta a žil domněle zbaven své zdiskreditované minulosti na výsluní světové slávy.

Akademická obec vám vyčítala i to, že článek nesplňoval parametry vědecké práce, že před publikováním neprošel oponenturou apod.
Ano, vědecký určitě nebyl, poněvadž to byl novinový článek. Já jsem jej také nepublikoval v časopise specializovaném na historii, ale v neodborném týdeníku, i když u nás tehdy asi nejrespektovanějším. Na druhou stranu všechna použitá fakta i postavy, které v tom příběhu vystupují, byly ověřeny. V článku je detailně popsáno, proč a kudy Dvořáček s Juppou odešli z Československa, co dělali v Německu, kdo Dvořáčka později převáděl, několikrát je citována Iva Militká, je přiblížena dobová atmosféra frenetického honu na imperialistické špiony a zrádce, udání je doloženo hodnověrným archivním dokumentem, jehož autenticita byla potvrzena i jinými historiky, na základě spisů StB i osobních rozhovorů je popsán Dvořáčkův osud po zatčení.

Vaši kritici ale zpochybňovali i tato fakta, například že výpověď paní Militké je ryze subjektivní a archivní dokument není než cár papíru.
Aniž by přitom přinesli jediný důkaz, který by vzpomínky Ivy Militké či zmíněný policejní dokument vyvracel. Například z českých intelektuálů a novinářů, kteří se tak bili za Kunderu, se ani jeden neozval Dvořáčkovým. Aby se třeba jen přeptal na jeho příběh. Naopak bylo zvláštní, že nikdo z těchto lidí, a to i na Západě, ani na okamžik nezapochyboval o ničím nepodložených slovech Zdeňka Pešata, který do kampaně zasáhl pár dnů po publikování článku. Jeho prohlášení se pro ně okamžitě stalo směrodatné, kompletně očistilo Kunderu atd. (15. října 2008 publikoval literární historik Zdeněk Pešat svůj otevřený dopis, v němž udání Dvořáčka přisuzuje Miroslavu Dlaskovi. Pozn. JF.)

Na Západě, především ve Francii, v druhé zemi Kunderovi blízké, přišli s tezemi, že udání vyrobila StB, aby mohla Kunderu vydírat. Anebo naopak tvrdili, že je to podvrh pozdějšího data, neboť StB tento dokument proti Kunderovi nikdy nepoužila.
První teze vyvrací sama sebe, neboť tímto jistě kompromitujícím materiálem Kunderu nikdy nevydírali. Proč StB dokument skutečně nikdy nepoužila? Odpověď je jednoduchá – nevěděli o něm. Zpráva z policejního okrsku Prahy 7 neležela ve spisech na Milana Kunderu, ale celou dobu zůstala ve spisu na Miroslava Dvořáčka. Autentičnost dokumentu potvrdila expertiza pracovníků Archivu bezpečnostních složek a následně i nalezená řeč náměstka ministra národní bezpečnosti Jaroslava Jermana z roku 1952, která o zatčení Miroslava Dvořáčka pojednává.

Překvapila tě šíře kampaně a často vulgární až nenávistné útoky vůči tobě ze strany lidí, mnohdy vzdělaných a do té doby se jevících kultivovaně?
Osočování, podsouvání osobní zaujatosti anebo nekalých úmyslů (typu závisti Kunderova světového věhlasu či úsilí zdiskreditovat spisovatele, aby nemohl dostat Nobelovu cenu) mně nebylo lhostejné. Tak jako překrucování nebo bezdůvodné zpochybňování faktů, odvádění pozornosti od podstaty článku. Na druhou stranu mě těšila podpora řady lidí, kterých jsem si vážil, například paní Dvořáčkové a později i jejího manžela. Kvůli rekonvalescenci po mozkové mrtvici nečetl článek ihned po zveřejnění. Ve Švédsku, kde se usadili, se vůbec o kauze psalo úplně jinak než v Česku nebo ve výše zmíněné Francii. Důraz byl kladen na Dvořáčkův osobní příběh. Cenil jsem si ale i těch mála českých novinářů nebo intelektuálů, kteří se snažili pochopit a vysvětlit, co mohl vysvětlit sám Kundera. Proč se v Československu padesátých let takto udávalo. Psal o tom třeba Ivan Klíma nebo Bohumil Doležal. Že Miroslav Dvořáček doplatil na nelidský režim a teror vyvolávající všudypřítomný strach a zároveň na ambice těch, co i za těchto podmínek chtěli dělat kariéru. Ostatně osobní ambice hrály roli i v průběhu „aféry Kundera“. Například krátce poté, co byl Michal Uhl zvolen do rady ÚSTR, jsem se s ním sešel – známe se od dětství, chodili jsme spolu do skauta – a detailně mu všechno o Dvořáčkově případu popsal. Zdálo se, že to pochopil. Za několik dní uvedl v médiích jako příklad politického zneužívání ústavu právě „kauzu Kundera“. Volal jsem se mu, co blbne? Omluvil se s tím, že byl zahnán do kouta a nevěděl, co má říct…

Ve zmíněné Revolver Revue 100/2015 vyšla obsáhlá analýza mediální kampaně místní „kunderiády“, kterou pod názvem Český dav (ohlédnutí za „kauzou Kundera“) napsal Adam Drda (druhou částí tohoto rozsáhlého bloku byla reflexe ohlasů ve Francii). Byla to pro tebe satisfakce?
O satisfakci se asi nedá mluvit, ale jsem vděčný autorům za to, že udělali něco, na co já neměl sílu ani chuť. Zajímavé bylo následné ticho po pěšině. Až na Petra Zídka z Lidových novin se totiž nikdo z těch potrefených, jejichž reakce Adama Drda ve své analýze kriticky rozebral a namnoze vyvrátil, neozval.

Jaký je tedy po deseti letech výsledek celé aféry?
V tom nejdůležitějším, neboli dějinné nespravedlnosti a osobní tragédii, stále stejný. Kauza ale dál žije a z médií proniká i do literatury. Před několika měsíci dopsala profesorka Yale University Karen von Kunes knihu, ve které se snaží dokázat, že zkušenost z udání Miroslava Dvořáčka ovlivnila velkou část Kunderovy románové tvorby. O kauze bude kromě jiného pojednávat i biografická kniha o Milanu Kunderovi, které připravuje spisovatel Jan Novák. Co se týče aktérů události z padesátých let, Miroslav Dvořáček zemřel v březnu 2012 a o dva roky později odešla i Iva Militká. Léta před nimi zemřeli Miroslav Juppa i Miroslav Dlask, po smrti je i Dvořáčkův převaděč přes hranici Josef Touš, který byl za převádění rovněž odsouzen. Na živu tak zůstal jen do mlčení uzavřený Milan Kundera. Je zřejmé, že to byl on, kdo udal Dvořáčka policii. Ať měl důvod jakýkoliv, propásl možnost alespoň se Dvořáčkovi omluvit. Nám však může stále odpovědět, popsat nebo vysvětlit například to, z jakých pohnutek toho 14. března 1950 zamířil na policejní stanici.


Rozhovor připravil Jaroslav Formánek.