Před pěti lety zemřel 9. února v Paříži básník Prokop Voskovec (nar. 21. 1. 1942 v Praze). Ve dvou vydáních Bubínku Revolveru přinášíme čtenářům dvě jeho vzpomínky publikované v Revolver Revue: první je věnována překladateli a redaktorovi Miloslavu Žilinovi a vyšla v čísle 46/2001 v rámci rozsáhlého bloku o jeho osobnosti. Druhá Voskovcova vzpomínka byla otištěna v RR č. 52/2003 jako součást kolektivního portrétu orientalisty Lubora Hájka. Oba vzpomínkové texty Prokopa Voskovce mohou být přitom vnímány i jako svébytné kapitoly jeho vlastního životopisu či autoportrétu a vypovídají také leccos podstatného o dobách, k nimž se vztahují.
Prokop Voskovec
V doktoru Žilinovi ztratila pro mne Praha
jedno z největších tajemství celé druhé poloviny dvacátého století. Osobnost a postavu z těch, které se ani nerodí, ani neumírají, objevují se, procházejí a mizí. Zůstává legenda. Jsem si téměř jist, že v nejrůznějších příspěvcích ve vašem časopisu se ukáže právě tento aspekt jeho mytické existence. Ač nevěřím než ve veliké NIC, za nímž se skrývá pouze několik lidských objevů, považuji za zcela normální, že občas přikoupím ke svým cigaretám balíček černých Gauloisek, které pan doktor měl obzvláště rád, zastavím motorku uprostřed nějakého z mnoha pařížských mostů, jednu si zapálím a zbytek balíčku mu hodím do Seiny. Vím, že otevřený balíček k němu někam dopluje. Můj příspěvek je malým kaleidoskopem z těchto meditačních zastávek na mostech, zastávek pro drahého pana doktora.
Poprvé, kdy jsem si povšiml jeho neokázalé odvahy a vstřícnosti, bylo v roce 1959. Dávno. Udělali jsme s přáteli při Osvětové besedě v Praze 7 představení Jarryho Krále Ubu, které bylo po premiéře okamžitě zakázané. Po nejrůznějších tahanicích s funkcionáři od kultury nám bylo řečeno, že tato exkluzivní věc lidu nepřináleží, ale bylo by možné ji zahrát pro nějakou kulturní instituci. Nikdo jiný si netroufl než „krasavci“, SNKLHU, později Odeon. A to právě prostřednictvím pana doktora. Děkujeme. Mohli jsme ještě dvakrát zahrát.
Pak jsme se vídali. Spolupracoval s mým tátou na jeho překladech, občas k nám chodíval a já byl jakoby uhranut jeho všestranným vzděláním, jemností a humorem. Netroufnul jsem si se k němu přiblížit. A také jsem pak procházel obdobím surrealistickým, později psychoanalytickým. K obému, zejména k jejich „militantním“ formám, zaujímal pan doktor přístup více než shovívavý, i když věc dobře znal. Později to bývalo často startovní téma našich rozhovorů.
Moje zábrany se začaly bohužel lámat až v létech sedmdesátých, kdy jsem častěji mohl pobýt a vychutnat jeho kancelář v Odeonu. Místo věru čarodějné. Jistě bude vícekrát popsáno. A pak jsem v roce 1979 odjel navždy do Paříže. A naše opravdové přátelství vzniklo až tady, v tomto městě. Několikrát, ještě v dobách šedých, se mu podařilo „vycestovat“. Pobýval u nás v 11té čtvrti, a tak bude možná pro vás zajímavé pohlédnout na tuto pražskou osobnost optikou „doktor Žilina v cizině“.
Okamžitě bylo jasné, že se tu cítí jako ryba ve vodě. Host nenáročný a z nejmilejších. Sýry české a housky si pouze v jeho pověstné aktovce vyměnily místo s bagetou a sýry francouzskými, vše důmyslně zabudováno mezi spisy, knihami a cigaretami. Znal Paříž a Francii vlastně lépe než my. Toulal se celé dny a zřejmě si ověřoval reálie ze své přebohaté četby. Jen malý příklad. Vrátil se večer a tvářil se lišácky. „Já jsem tušil, že ten Baudelaire kecá,“ řekl. A nad slunce jasněji začal vysvětlovat, jak básník nějaké místo přibarvil nenávistí k jistému literárnímu kritikovi, který tam pobýval. Pak už jsme si zvykli a věci si ani nesnažili ověřovat. Trvalo by to léta. A pak tu byl jiný aspekt, pro Čecha vzácný.
Jednou jsem zaparkoval auto se svým pařížským číslem na Karláku. Výběrčí byl potěšen, že mluvím česky, a říkal, že se právě vrátil ze zájezdu do Paříže a že je velmi zklamán. „Vždyť tam už nejsou žádní Francouzi, jen samé černé huby,“ pravil. „Kde jste hlavně byl?“ ptám se. „Hlavně na Pigále,“ sdělil mi. A to je ono. 18tá, 19tá, 11tá a 10tá čtvrť jsou velmi smíšené. Francie byla koloniální říší. Češi měli jenom koloniál. Tedy krámek se smíšeným zbožím. A právě těmito čtvrtěmi byl pan doktor nejvíce fascinován. Znal jazyky, nářečí, zvyky a obyčeje nejrůznějších afrických kmenů, později kolonií a ještě později zemí. Seznamoval se na ulicích s „černými hubami“, mluvil s nimi jejich jazyky, vzbuzoval si úctu a sám se obohacoval o „své drahé neznámé“, jak říkával, když se něco nového dozvěděl. Nejvíc miloval „La Goutte d’Or“, černé místo, kam si ani někteří pošetilí Francouzi netroufají. Bydlí tam jeho přítel, nakladatel Berréby, a pan doktor nás při jednom ze svých pobytů zradil a přebýval u něho. Vyčetl jsem mu to. „Od vás je ta La Goutte d’Or přeci jenom trochu daleko,“ uklidňoval mě. V této sféře jeho znalosti už vůbec nešlo sledovat či dohánět. A tak když jsme popíjeli, začali jsme se s ním o věci sázet. Aby řeč nestála. Sázelo se o láhve. On pil zásadně koňak nebo vodku, my pak se Žeňou, mojí ženou, víno. Víno považoval za nezdravé a byl to častý bod našich sporů. Prohrávali jsme láhev za láhví. Jen jednou Žeňa vyhrála. Tvrdila, že ulice Myrha v doktorově oblíbené čtvrti přetíná boulevard Barbés. Doktor nás upozornil, že z naší strany je to další nehorázný nesmysl a že kvůli blbostem zbytečně utrácíme. Protože na plánu to nebylo zcela jasné, musel jsem to ihned na motorce jet ověřit. Žeňa vyhrála šampaňské za deset nepravděpodobných metrů jinak dost dlouhé ulice a panu doktorovi jsme otrávili večer. Dokázal se na sebe zlobit. Báječný člověk.
Po pádu sovětského impéria jsme se vídali stále častěji. Tu i tam. Myslím, že za zmínku ovšem stojí jeho poslední cesta zpoza železné opony, dva roky před spuštěním. Jel jsem do Frankenu, kde se každoročně v klášteře u pátera Opaska pořádaly třídenní přednášky a semináře politicko-kulturního charakteru a kam se sjížděli významní i bezvýznamní emigranti z celého světa. Franken je asi deset kilometrů od Schirdinku a několik kilometrů od Chebu. Rychlík Praha–Paříž tam stavěl a nějak jsme se s panem doktorem tajně domluvili, že tam pro něho zajedu a vezmu ho pak do Paříže, aby ušetřil. Stalo se. Černý klobouk, tmavý převlečník a aktovka vystoupily na straně svobody do ponuré noci. Trochu jsme autem bloudili a já se ptám pana doktora, jestli mu to v Praze nemůže uškodit, pobýt v tom Frankenu mezi všemi těmi zrádci a nepřáteli. Chvíli mlčel a pak s naprostým klidem řekl: „Víte, já vám něco řeknu. Já právě tam mám mnoho přátel, které mi ty svině nedopřály dlouho spatřit. Voni mě serou léta, tak já se na ně můžu vysrat taky.“ Hrubých slov jinak téměř neužíval. Klidná odvaha. Byl to, myslím, jediný Čech, který si to troufnul.
O tom, co si tiše, leč nesmlouvavě „troufnul“ při své letité redaktorské a nakladatelské práci, tedy chytře posouvat cenzorské hranice právě směrem ku svobodě, doufám promluví jiní a zasvěcenější. Vím, že redaktorka a nakladatelka Eva Fialová pracuje na shromáždění jeho předmluv a článků a domnívám se, že je povinností českého Ministerstva kultury ji vyhledat a poskytnout finanční pomoc vznikající knize.
Rád bych se tu ještě zmínil o jedné věci, která v našem přátelství hrála zvláštní roli a ve které panu doktorovi za mnoho vděčím. Týká se pojetí lidského těla, zdraví a nemoci, chcete-li života a smrti. Kdysi jsem si při skoku do vody rozdrtil sedmý krční obratel. Při první operaci mi vyjmuli jeho střepy a měl jsem jen malou naději na přežití. Když, tak na vozíku. Při druhé neuvěřitelné operaci mi kusem mé vlastní holenní kosti spojili šestý a osmý obratel, a postavili mě tak na vlastní nohy. Jakžtakž. Snažil jsem se žít jako „ostatní“, leč tak kolem mé šestačtyřicítky (je mi osmapadesát) začalo docházet k jakémusi rychlému a předčasnému stárnutí, včetně značných psychických výkyvů. Podnikl jsem řadu racionálních kroků v hledání lékařské pomoci, leč jejich pomoc mi spíše škodila, a jednou mi konečně bylo popravdě naznačeno, že lékařství má prostě svoje meze, za které nemůže. Uvědomit si, že jste na něco sám, je velice důležitý moment. Jednou jsem na to s panem doktorem Žilinou zavedl řeč a vznikl jakýsi několik let trvající dialog. Jednou z jeho nejúchvatnějších vlastností bylo, že nikdy nepoučoval. Zasvěcoval mne do svého osobního pojetí chápání lidského těla, jeho funkcí a disfunkcí. Čerpal z orientálního pojetí lékařství, kde pitva na mrtvém, tedy klasická anatomie, není nepopiratelnou biblí, jako je tomu v samém základu lékařství západního. Mé výzkumy na vlastním těle, hnané touhou to nevzdat, se už tenkrát dopracovaly z jiné strany k podobnému pojetí. Chybíte mi moc, pane doktore, jsem na to teď úplně sám, leč stoprocentní výsledek je na dosah ruky. Měli jsme pravdu, i když ani vy a ani orientálci nenašli ten vědecky ověřitelný klíč, který teď mám v ruce a brzy ho předám. Nestane-li se nic nepředvídatelného.
Rok před smrtí pana doktora jsme po nějaké dlouhé probdělé noci sjížděli ráno z dalekého pražského předměstí a on chtěl zastavit u metra Anděl. Vypadal špatně. Řekl jsem mu, že nazítří jedu sám autem do Paříže, že mu nechám svoji pracovnu a ať si to tam vychutná v klidu a pokoji. Přemýšlel a pak mě přátelsky chytil v podpaží a zašeptal mi: „Víte, se mnou teď chodí takový démon a já ho s sebou do Paříže nechci vozit.“ Rozloučili jsme se. Zapálil jsem si v autě cigaretu a najednou mi to bylo jasné. Chvíli jsem zaváhal, nemám-li intervenovat a zburcovat nějaké lékaře, ale pak jsem si s velikým smutkem řekl, že by to byla zrada a odjel jsem. Poslední setkání bylo před loňskými Vánoci a byl už víceméně upoután na lože. Věděl jsem, že tady se zmizení blíží, a znovu jsme hodně mluvili o našem tématu. Když jsem odcházel, zřejmě si vzpomněl na naše poslední setkání a zašeptal mi: „Víte, ten démon, to je blbost.“ A pak se svým klidným, vděčným a krásným úsměvem dodal: „Vyřiďte všem přátelům v Paříži, že je tu se mnou anděl.“ Anděl se usmál, vyprovodil mne a pak i pana doktora a já to nejen v Paříži vyřídil, leč své počínání zintenzivnil. Je už pozdě, a tak končím.
Paříž, únor 2000
(Připravily Edita Onuferová a Terezie Pokorná.)