Foto © Pavel Šmíd
Pavel Šmíd vystavuje od 1. 9. do 10. 10. v pardubické galerii Fons sérii svých fotografií, které vznikaly v roce 1996 v Jižní Americe. Spolu s Bohdanem Holomíčkem se tehdy v září před dvaceti lety účastnil třítýdenní presidentské cesty Václava Havla po zemích Jižní Ameriky, aby jako fotograf celou tu slávu zdokumentoval. Vnější atraktivností ta výstava hrozí na první pohled – celosvětově obdivovaná hvězda nafocená v exotickém prostředí, vystavováno při příležitosti dvacetiletého výročí této mise a nedožitého osmdesátiletého výročí narození oné hvězdy. Je to všechno dopředu tak „fotogenické“, že se člověk neubrání očekávání nějaké nepříjemné exkluzivity a – bude příjemně zklamán.
Na polovině fotografií president vůbec není. A není na nich pořádně ani žádný jiný majestát, žádná ohromující velikost jihoamerických metropolí, vysokých hor, širokých řek, hýřivé přírody. Nemluví z nich okázalost marnotratného bohatství ani žalující bída chudoby, hektické běsnění civilizace ani šťavnatá vitalita divočiny. Jsou to spíše takové zvláštní kouty, místa trochu banální, trochu zastrčená, trochu unavená, mající v sobě nějakou nepodstatnost, ačkoliv mnohdy jako by usilovala o pravý opak. Stávají-li se už na chvíli místy oficiálně zvýznamněnými presidentovým pobytem, vkrádá se do nich nenápadná komika a paradoxně se zvýrazňuje jejich obyčejnost. Jsou to místa, na kterých jako by si právě na chvíli potřebovala odpočinout všechna domnělá mohutnost světa… Se situacemi, které se na těch místech odehrávají, je to podobné a stejně tak s lidmi přítomnými na fotografiích. Jsou většinou „z boku“ nebo „zezadu“, podivně zavěšení v realitě, které náhle jako by nemohli sami udělit žádný výraznější tvar; nechávají se vézt. Navzdory očekávání charismatických výkonů a velkých gest. Jsou trochu zmožení, ale pozorní, trochu pokleslí ve svých rolích i kondicích, lehounce směšní tím, jak se těch rolí zároveň musí držet v oficiálních okamžicích. Někteří z nich jsou nalezeni v jakémsi těžko definovatelném druhu jemné neohrabanosti, „nepěknosti“ – v lidském momentu, který je samotné zaskočil a který je náhle vzdálený tomu, co situace slibovala přinést jako svůj smysl. Šmídova fotografie to všechno respektuje, nikam se necpe, nedoříkává, zůstává pouze vnímavá k této přitažlivé nefotogeničnosti.
Foto © Pavel Šmíd
Foto © Pavel Šmíd
Foto © Pavel Šmíd