Nakladatelství Argo vydalo v rámci Edice angloamerických autorů nejnovější knihu Nicka Cavea Píseň z pytlíku na zvratky (2017, z angl. orig. The Sick Bag Song, 2015, přeložil Bob Hýsek). Kniha stylizovaná jako zápisník z turné kapely Nick Cave & The Bad Seeds je členěna do oddílů podle zastávek v jednotlivých městech. Celek přitom netvoří pouze záznamy každodenních zážitků během koncertování; pronikají sem i nejrůznější reflexe, náčrty narativů, vzpomínky a snové výjevy. Prozaické pasáže se střídají s básnickými či přesněji písňovými texty, které svým jazykem, stavbou i náměty evokují Caveovu soudobou hudební spolupráci s The Bad Seeds či o něco starší desky skupiny Grinderman, jíž byl Cave rovněž členem. Texty plné asociací, syntéz zdánlivých kontrastů (poukazy na mytologii i populární kulturu), autobiografických vhledů prolnutých s fantastickými obrazy i ozvuky všedních událostí či průběžnými reflexemi vlastního psaní upomenou například na básnivou poetiku skladeb Higgs Boson Blues nebo Jubilee Street, respektive Finishing Jubilee Street z alba Push the Sky Away (2013). Píseň z pytlíku na zvratky lze rovněž charakterizovat jako svérázně pojatý cestopis.

Ačkoli kniha může na první pohled působit roztříštěným dojmem, je ve skutečnosti tematicky sevřená a zjevně komponovaná. Některé motivy se v ní opakují a variují, podstatný je i jednotící prvek, jímž je způsob zápisu – součástí „legendy“, kterou Cave publikaci doprovodil a kterou anoncují oficiální PR texty, je kromě jiných skutečnost tematizovaná koneckonců v samotném titulu. Veškeré texty totiž autor prý v průběhu turné zaznamenával a rozvrhoval na takové sáčky posbírané během letů u různých aerolinek. Součástí českého vydání sice žádná faksimile původních popsaných artefaktů nejsou, ale v některých anglických edicích lze nalézt několik ukázek, což četbě nepochybně dodává další rozměr. Srovnání vybraných úseků údajně prvotního rukopisu s výsledným zněním mimo jiné ukazuje, že především prozaické texty na pytlících mají podobu náčrtu, syrového zápisu nápadů a obrazů, jež později autor rozpracovával.

Caveova knižně publikovaná tvorba je v češtině k dispozici včetně rozsáhlé zrcadlové edice originálních verzí a českých překladů jeho písňových Textů z rozmezí let 1987–2007 (Volvox Globator 2012) nebo dvou svazků náčrtů, krátkých próz a poznámek King Ink I a II (Maťa 1995 a 1998). Argo dosud představilo dva Caveovy romány: A uzřela oslice anděla (1995) a Smrt Zajdy Munroa (2009). Od nich se Píseň z pytlíku na zvratky odlišuje onou fragmentárností a spojením poezie a prózy, vcelku ovšem tvorba tohoto autora vykazuje zjevnou stylovou kontinuitu. A uzřela oslice anděla je sevřené vyprávění – imaginativní, částečně snový příběh chlapce Euchrida, s výrazným podílem experimentálních prvků (směšování žánrů a typů textů, nestabilní vypravěčská perspektiva), biblických metafor a aluzí. I Euchridův groteskní příběh některými motivy připomíná autorovy starší písňové texty – objevuje se zde například „elvisovský“ motiv smrti prvorozeného syna-dvojčete, u Cavea často přítomný. Román Smrt Zajdy Munroa představoval v porovnání s Oslicí odlišný, střídmější typ vyprávění, jeho jazyk je současnější a méně příznakový. Příběh Zajdy je také zasazený do světa o poznání méně fantaskního, ačkoli tragikomické putování nezřízeného otce a jeho syna bývá mnohdy – i když poněkud zkratkovitě – přirovnáváno k post-apokalyptické Cestě Cormaca McCarthyho.

Euchrid, Zajda Munroe, stejně jako řada dalších, mnohdy bezejmenných bytostí ze světa Caveových próz, zápisků, písní a scénářů, jsou v jistém smyslu autorova alter-ega. Cave se tak prezentuje jako svého druhu médium zaznamenávající či možná spíše na sebe beroucí osudy rozličných bizarních figur. Také v Písni z pytlíku na zvratky se řada podobných postav s výrazně sebestylizačními rysy střetává na pomezí „reality“ a „fantazie“, jejichž hranice se ruší.

Cave také přiznaně a poslední dobou stále výrazněji propojuje všechny oblasti své tvorby. Takřka souběžně s Písní z pytlíku na zvratky vznikal v návaznosti na desku Push the Sky Away biografický paradokumentární film 20,000 Days on Earth (2014, rež. Iain Forsyth a Jane Pollard). Týká se především zákulisních prací na zmíněném albu a nahrávání jednotlivých skladeb, ale přináší také řadu záběrů stylizovaných tak, jako by šlo o bezprostřední výjevy z Caveova soukromého života. Téma zpěvákova soukromí signalizuje ostatně už obal desky, na němž je fotografie Cavea s nahou manželkou. Mnoho scén z filmu však zároveň svou umělou, stylizovanou a inscenovanou podstatu nikterak nezastírá – to se týká kupříkladu kuchyňských rozhovorů s Warrenem Ellisem nebo přízračného dialogu s Blixou Bargeldem, jenž se zjeví Caveovi v autě, aby mu v rámci jakéhosi flashbacku vysvětlil, proč musel kdysi opustit skupinu The Bad Seeds. Za připomenutí tu snímek stojí především proto, že právě v kontextu Caveovy rozsáhlé sebeprezentace lze lépe porozumět i navenek chaotické poetice jeho Písně z pytlíku na zvratky. Nejnovějším střípkem do rozrůstající se mozaiky prezentující Caveovu osobnost je poslední deska Skeleton Tree (2016) a další film ze zákulisí One More Time With Feeling (2016, rež. Andrew Dominik). Obojí vznikalo po tragické smrti Caveova syna a soudě dle Caveových komentářů z dokumentu, záběrů z rodinného života i témat, o nichž se se zpěvákem vedou rozhovory, má obojí kromě jiného značně terapeutický rozměr.

České vydání Písně z pytlíku na zvratky je opatřeno doslovem s titulem Ten, který přežil. Ladislav Nagy v něm knihu zasazuje do kontextu celé autorovy tvorby od jejích prvopočátků a spíše než průvodní komentář k novému titulu představuje jeho text souhrnný portrét, zaměřený především na ranou práci a její kořeny. Nagy se například zabývá Caveovým vztahem k jižanské literatuře či hudebními vlivy patrnými již v éře kapely The Boys Next Door. Registruje ovšem i Caveovu tvorbu vcelku, včetně kupříkladu jeho nečetných, zdánlivě marginálních filmových rolí, což rovněž souvisí s oním dlouhodobým (sebe)konstruováním „caveovského projektu“. Nagy konstatuje, že umělec „nakonec dokázal udělat dílo ze sebe sama“. Zmiňuje i jednu zvlášť pozoruhodnou paralelu. Caveovu soustředěnou práci na vlastní image neodmyslitelně spjatou s uměleckou prací přirovnává nejen k Davidu Bowiemu, jenž byl jeho takřka současníkem, ale o poznání překvapivěji také k lordu Byronovi. Nagy Cavea pokládá za dědice britského romantismu, jenž tento fenomén aktualizuje pro dnešní svět, označuje ho i za distancovaného ironika a sebeironika.

Nick Cave & The Bad Seeds jsou i u nás dobře známí z koncertních turné a Caveovu popularitu lze dnes jen těžko vysvětlit jedním dávným duetem s Kylie Minogue. V porovnání s dalšími srovnatelně známými interprety, jejichž touha po efektním kontrolovaném odhalování vlastního soukromí se mnohdy omezuje pouze na obsluhování rádoby privátního twitterového nebo instagramového účtu, působí sofistikovaný způsob, jakým svůj obraz konstruuje Cave, podstatně náročněji a také sympaticky a zábavně. Píseň z pytlíku na zvratky jako součást tohoto projektu dokazuje, že i v literatuře se Caveovi daří nacházet a udržet zvláštní balanc mezi exkluzivitou a přístupností.