„Pomůžete mi najít matku?“
Stáli jsme se synem na dně hlubokého kaňonu u Rio Grande, když tahle věta zazněla. Červencové odpoledne nás utahovalo žárem. Za zády jsme měli nekonečné kilometry (vlastně míle) pláněmi Nového Mexika, nad hlavou kroužení dravých ptáků, pod nohama prašnou cestu, po které projede jedna kraksna za půl dne, řízená chlápkem s nevyzpytatelným pohledem. K tomu samozřejmě vítr, zbytky teplé vody, tetelivý vzduch nad horizontem, pochybný směr a všechny tyhle věci – klidně jsme si mohli vybrat, ve kterém filmu jsme se právě ocitli. Třeba Tahle země není pro starý, napadlo mě, když řidič posledního stopnutého auta náhle stočil vůz na sotva znatelnou odbočku mezi kaktusy se slovy, že dál už nejede, a máchnul rukou směrem dopředu, abychom věděli, kde hledat kaňon se slavnou řekou.
A teď jsme hleděli na její mohutné vody překlenuté mostem a podobně jako hrstka lidí, kteří přijeli bůhvíodkud, se těšili z téhle nepravděpodobné oázy. Zrovna jsem s jedním člověkem domluvil pokračování naší stopařské cesty, když zazněla ta věta.
Vyslovilo ji velice klidně sotva desetileté děvče s tváří bílou strachem. Svou matku vidělo naposledy před několika hodinami tam vzadu u velikých balvanů, kde byl proud řeky zvlášť prudký. Od té doby prý chodí po břehu a marně ji volá. „Pomůžete mi najít matku?“ opakovala holka s tím strašným klidem, který se tolik odrážel od obličeje staženého úzkostí.
Rozeběhli jsme se k lidem stojícím nehnutě kousek od nás na břehu. Ukázalo se, že jsou se situací už dávno obeznámeni. Setrvávali ovšem ve strnulosti, zírali před sebe a občas jen prohodili slovo. Tenhle klid byl jiný, mnohem mrazivější, než jaký zazníval z dívčiny věty. Jeden z mužů k nám otočil těžké, pomalé oči, zjevně se právě vracel z dlouhé vnitřní cesty: „Ona se najde. Jo, ona se najde.“ A popošel dva kroky směrem k řece, přičemž trochu rozhodil rukama, jako by tím chtěl doložit, že mu osud té ženy není lhostejný. Od děvčete jsme se dozvěděli, že je to přítel její matky a že matka se jmenuje Marylin. Potom potřetí zopakovalo svoji otázku.
Prodíral jsem se těžko prostupnými pobřežními houštinami na jedné straně břehu, zatímco syn pročesával ten druhý. Muž, který slíbil, že nás vezme autem dál směrem k horám, se brodil po pás krajem řeky, jejíž proud s ním každou chvíli zle zalomcoval. Pot se z nás jen řinul, na břehu se proti slunci rýsoval obrys děvčete. Vůbec jsem nechápal, co se to tady děje. Kam zmizela před několika hodinami v téhle pustině jeho matka? Je přízračný klid dcery a chování přítele jen projevem strachu nebo i nějaké zkušenosti z dřívějška? A v jakém tripu jedou ti, kteří vypadají trochu jako členové nějaké sekty a trochu jako vyčerpané netečné bytosti vypadlé ze soukolí života a neschopné pohnout prstem pro záchranu toho, koho znají a s kým sem přišli? Jsme uprostřed tragédie nebo grotesky? „Marylin!“ řval jsem.
Když jsme všichni zase byli zpátky u mostu, slunce se sklánělo nad hory v dálce a ta holka už na břehu nebyla. Přítel ztracené ženy prý volal hasiče, měli by každou chvíli dorazit. Ostatní stáli bez hnutí na svých místech u řeky jako volavky popelavé. Náš společník v hledání, ze kterého crčela voda, chvatně pokynul, abychom nasedli – vezme nás k úpatí hor, kam máme namířeno, a pak se vrátí sem, aby… Pokrčil rameny.
V noci jsme ve skalách rozdělali nejmenší oheň v našem životě. Konzerva kuřecího masa ohřátá na třech suchých kaktusech mezi dvěma kameny. A šest sedm vět mezi otcem a synem, prvních za několik dlouhých hodin. Mohli jsme si vybrat, ve kterém románu jsme se právě ocitli. Třeba Cesta od Cormaca McCarthyho, říkal jsem si, když syn prohodil, že má pocit, jako bychom byli jediní v těch obrovských, nekonečných horách. O tom, co jsme zažili tam dole v kaňonu, nepadlo slovo, nebyli jsme si jisti ničím, natož tím, zda jsme měli právo pokračovat v cestě sem, na místo našeho nočního spočinutí. Pojila nás důvěra, obava, nedostatečnost a naděje.
A pak zas Cormac McCarthy a vzpomínka na to, jak mne jeho Cesta kdysi doslova smetla. Ta odzbrojující jednoduchost děje, ve kterém se otec a syn vlečou zemí, zničenou nějakou blíže neurčenou globální katastrofou. Jeden druhého občas musí utvrzovat v tom, že se budou chovat lidsky, i když taková snaha nepřináší žádný zjevný smysl tváří v tvář budoucnosti bez perspektiv a bestialitě všude kolem. Ten zvláštní klid, se kterým je líčena veškerá surovost a páchané násilí, ta věcnost a samozřejmost ve zprávě o hrůzách, jež člověk dokáže vymyslet a udělat. Účinek McCarthyho líčení je otřásající, neboť nenabízí úlevu v ničem, jako by u svého vyprávění autor emocionálně nebyl a surovost lidského počínání tak zachoval čirou a nezpochybnitelnou. McCarthy bezcitnost vyslovuje bezcitně – naprosto klidně a suše. To je pro něj způsob, jak vytvořit prostor soucitu a blízkosti. Tohle dobře pochopili bratři Coenové, když z románu Tahle země není pro starý udělali uhrančivě tísnivý film; tohle nepochopil John Hillcoat, když z románu Cesta vyrobil vykalkulovaně snesitelnou podívanou.
Oheň ve svahu amerických hor byl stále menší. Myslel jsem na to, že hrůzu nelze šidit, má-li se naděje stát uvěřitelnou.