Podstatnou část české společnosti zřejmě dlouho nezajímalo vyrovnávání se s komunismem. Ani s novou generací, nezatíženou členstvím v komunistických mocenských strukturách, k nimž patřila i armáda a soudy, se žádné důsledné účtování s minulostí nedostavilo. Kauza dr. Roberta Fremra, jehož profesní kariéra do jisté míry připomíná kariéru prezidenta Petra Pavla, vybízí ke srovnání obou mužů (a v diskusích i polemikách už k tomu také dochází).

Paralela je jasná: jde o dva bývalé komunisty, kteří nespolupracovali „s režimem“, ale byli jeho stavebními kameny, mladou výkonnou silou, doslova pěstí komunistické strany. Mladý důstojník Pavel se na údery připravoval, pěst mladého soudce už lidské osudy drtila. Oba po revoluci obrátili a vykonali mnoho dobrého pro sebe i pro společnost. Patří ale ke zkušenosti každého terapeuta, že radost z úspěchu a zasloužená hrdost mohou vést k nedostatku sebekritiky a k idealizaci vlastní minulosti.

Podívejme se na situaci prizmatem základních ctností, které jsou v západní kultuře univerzální a současně individuální. O základních ctnostech psali Platón a Seneca, do křesťanského učení se dostaly prostřednictvím Platónova žáka Aristotela. Nalezneme je ve Starém zákoně v Moudrosti Šalamounově (Kniha Moudrosti), v křesťanství se jimi systematicky zabýval Tomáš Akvinský. Pod různými termíny jde stále o čtyři základní ctnosti: moudrost, spravedlnost, mírnost a statečnost. Tvoří základ přirozené morálky.

I když ctnosti jsou univerzální, různé profese na ně kladou z praktických důvodů různý důraz. Etický kodex, který stojí v základech lékařství, vychází z Hippokratovy zkušenosti, že profesně odvážný lékař nemusí být pro pacienty vždy požehnáním. To platí dodnes. Už sice nedochází k pouštění žilou zraněným vojákům, kteří krev naopak potřebovali, ale dosud v důsledku nezodpovědného a příliš rychlého nasazování léků umírá jen v Evropě 200 000 lidí ročně v důsledku neznámých lékových interakcí. Právě proto základním krédem lékaře už od dob Hippokratových není pomoci pacientovi, ale především mu neuškodit: primum non nocere. Největším prohřeškem lékaře je propustit pacienta s podezřením na nemoc, tedy přehlédnout nemoc. Proto se v praxi řídíme „presumpcí nemoci“. Raději indikujeme celou řadu nepříjemných a někdy i bolestivých vyšetření, než abychom pacienta v pochybách propouštěli.

Paradigma soudcovské profese je už od antiky opačné. Jedná se o presumpci neviny a z ní vycházející zásadu in dubio pro reo. Ta stanovuje povinnost soudce rozhodovat ve prospěch obžalovaného, pokud jsou o jeho vině pochybnosti. Na rozdíl od lékaře tedy soudce v případě nemožnosti jasně prokázat vinu svého klienta propouští.

A jaké jsou základní vojenské ctnosti? Zde nenalézáme na předním místě moudrost, spravedlnost a mírnost, ale odvahu, doplněnou o další ctnost: loajálnost. Ta nepatří mezi kardinální ctnosti, ale pro bojovníky je loajálnost dokonce důležitější než odvaha. Důvodem, proč vojáci zůstávají v zákopech i poté, co počáteční vlny nadšení odezní, je vedle strachu ze sankcí právě loajalita k jednotce. Vojáci nebojují „za Císaře pána“ nebo „za demokracii“, ale za svou rodinu, v níž se jednotka přeměňuje. Proto loajálnost a odvaha představují základní vojenské ctnosti už od dob prvních válečníků. Americká filosofka Shannon French v knize The Code of the Warrior z roku 2003 ukazuje, že loajalitu a statečnost nalezneme jako základní vojenské hodnoty ve všech epochách a všech koutech světa, „od starých Řeků a Římanů po ‚barbarské‘ Vikingy a Kelty, od legendárních rytířů po indiánské kmeny, od čínských válečnických mnichů usilujících o osvícení po japonské samuraje praktikující smrt“.

Srovnávací studie francouzského generála Mompeyssina z roku 2014 týkající se kodexů chování vojáků sedmnácti moderních armád z celého světa (včetně USA, Francie, Německa, Ruska, Izraele, Kolumbie či Senegalu) opět nalézá v jejich jádru loajalitu a odvahu. Ty totiž tvoří jádro vojenské cti, a tyto hodnoty zaznívají i v naší vojenské přísaze: „Budu vojákem statečným a ukázněným“.

V armádě nejde jen o to přesně střílet, hodit granát či umět tiše nebo naopak spektakulárně ublížit protivníkovi, jak si diváci akčních filmů často myslí. Nejdůležitější je podřídit se rozkazu, i když to někdy znamená riziko smrti pro sebe i řadu nevinných, jako při atentátu na Heydricha, a jindy zase riziko ztráty sebeúcty, například při splnění rozkazu ke kapitulaci nebo opuštění těch, kdo vojákům poskytovali podporu.

Vstup do komunistické strany ani kariéra rozvědčíka nejsou s výše zmíněnými základními vojenskými ctnostmi v zásadním rozporu, proto nebránily Petru Pavlovi v jeho později hvězdné kariéře. I když jistě, jsou tu také jiné morální hodnoty a ctnosti – a bylo by velmi potřebné, kdyby nyní, ve své nové politické roli, dokázal nahlédnout a popsat například podobnosti komunistické armády a wehrmachtu.

Případ soudce Fremra je jiný, ten totiž i z hlediska etických zásad (ctností) své profese selhal. Nedokázal zajistit právo na spravedlivý proces, nedokázal rozpoznat, že přiznání bylo vynuceno týráním, a odsoudil nevinné. Z formálně právního hlediska si to dokázal odůvodnit, stejně jako mnozí další soudci, nicméně platí, že lidé, kteří selhali v dodržování zásadních etických zásad svých profesí, by neměli být jejich vrcholnými reprezentanty a vzory pro současníky a budoucí generace.

Vidíme každopádně, že výzva prvního čs. presidenta T. G. Masaryka z roku 1933 zůstává aktuální: „Nerozčilujme se otázkami hospodářskými a politickými. Problém dneška není jen hospodářský a politický, nýbrž a především mravní.“

Pokud by prezident a soudce dokázali přiznat mravní selhání, kterých se dopustili, mohly by jejich dosavadní hvězdné kariéry být jen předstupněm ke skutečnému vyvrcholení jejich životů – už jen z toho důvodu, že v celém postkomunistickém světě chybí příklady, jak se vypořádat s otázkou viny při udržování komunistických režimů. Soudce Fremr z kandidatury na soudce ústavního soudu odstoupil nikoliv proto, že by si uvědomil svoji vinu, ale proto, že stejně jako v minulosti neunesl tlak, který na něj byl vyvíjen. Už předtím však oznámil, že hlavní pro něj bude snaha vypořádat se uspokojivým způsobem s obviněními, která proti němu byla vznesena.

Nevím, jak soudcům a prezidentům, ale terapeutům je známa dobrá cesta: začíná poznáním a přiznáním, co jsem udělal a co dělám špatně já sám. Na základě toho je nutné upravit své chování. U soudce třeba tak, že místo cesty za větší mocí, příjmem a vlivem bude pomáhat těm, kterým sám ublížil.

Autor je bývalý hlavní psychiatr Armády ČR.