U příležitosti nedožitých 95. narozenin básníka, esejisty, překladatele a disidenta Zbyňka Hejdy (2. února 1930 – 16. listopadu 2013) přinášíme na Bubínku Revolveru příspěvek, který na nedávné konferenci věnované Hejdově osobnosti a dílu přednesl psycholog a psychiatr Jan Vevera.
 


Zbyněk Hejda, 2010, foto © Karel Cudlín 

 

Přednášky Zbyňka Hejdy na lékařské fakultě
Jan Vevera

Na všech vysokých školách, včetně lékařských fakult, existovaly už od padesátých let Ústavy marxismu-leninismu. Povinné zkoušky z dějin mezinárodního dělnického hnutí, marxisticko-leninské filozofie, vědeckého komunismu, vědeckého ateismu a politické ekonomie museli povinně zvládnout všichni. Zvlášť se na to ale myslím dbalo jen na fakultách teologických. Pro mediky, kteří jsou zvyklí se bez odmlouvání učit zpaměti několikasetstránková učebnice anatomie, farmakologie nebo patologie, nepředstavovaly tyto zkoušky žádný zvláštní problém. K těmto zkouškám se nechodilo diskutovat, ale prostě vyjmenovat několik naučených údajů určených k rychlému zapomenutí. Každému studentovi bylo jasné, že toto není intelektuální kolbiště, kde by bylo možné vést plnohodnotnou diskuzi. Ale zatímco na anatomii, patologii nebo chemii bylo pravděpodobné, že kromě konformity s režimem přednášející musí znát i svůj obor, přednášející v těchto ústavech byli ztělesněním pouhé čisté konformity a o respektu či autoritě se zde nedalo hovořit.

První polistopadový rektor Radim Palouš situaci chápal a tyto ústavy, stejně jako povinnou výuku marxismu-leninismu, hned v roce 1990 zrušil. V jejich prostorách vznikl na Fakultě všeobecného lékařství Ústav humanitních studií v lékařství. Jinde měly transformované instituce poněkud jiná jména, například Ústav lékařské etiky a humanitních základů medicíny (na 2. LF UK) či Ústav etiky a humanitních studií (na 3. LF  UK).

Na Fakultě všeobecného lékařství (od roku 1990 1. Lékařská fakulta UK) půdu pro tento ústav budoval mladý chartista a neurolog MUDr. Jan Payne. Po návratu z exilu se do jeho čela postavil PhDr. Jiří Němec. Ten měl s FVL dlouholeté zkušenosti, neboť v letech 1958 až 1977 byl zaměstnáván/zaměstnán? na Foniatrické klinice této fakulty a zabýval se tu psychologickými a rehabilitačními aspekty práce s pacienty s poruchami řeči a sluchu. Po Chartě 77 ale musel odejít a následně byl donucen emigrovat. Jiří Němec tento nově založený ústav vedl od roku 1991 do roku 1993. Právě on tam pozval Zbyňka Hejdu, kterého znal z Ekumenických seminářů  v Jirchářích, z časopisu Tvář a později z Charty 77 a Výboru na obranu nespravedlivé stihaných.

Zbyněk Hejda zde v letech 1900–1995 vyučoval kulturní antropologii. Tento předmět se na českých lékařských fakultách nikdy nepřednášel, a Zbyněk Hejda tak mohl hovořit, o čem chtěl. Přednášky byly zaměřeny spíše historicky. Já si vybavuji především 19. století, národní obrození, Havlíčka, Boženu Němcovou, Masaryka. Zbyněk Hejda s předmětem nedělal medikům zvláštní obtíže.

Náročnější byl povinně volitelný seminář, kde je vyžadována alespoň nějaká spoluúčast studentů. Po počátečním nadšení se dlouhodoběji scházelo asi tak šest až sedm studentů. To není mnoho. Zde se chvíli zastavím u atmosféry, která panovala na lékařských fakultách na začátku devadesátých let. Většina studentů i učitelů byla okouzlená tak zvanou vítěznou medicínou, představovanou výkony zachraňujícími život nebo prodlužujícími kvalitní život a  technologiemi, jakými jsou třeba moderní dialyzační jednotky, postupy invazivní kardiologie či transplantační programy. Najednou začaly být tyto zázraky moderní medicíny dostupné, proudily k nám a my jsme mohli vyjíždět na stáže „ven“, kde jsme byli vítáni s otevřenou náručí. Vítězná medicína byla na svém vrcholu. Buď vítězství, nebo smrt. To dobře ladilo s duchem devadesátých let, která přála silným a dravým. Bylo čím dál více příležitostí a času málo.

Jan Roubal, který z psychiatrie postupně přesunul svůj zájem k psychoterapii, na Zbyňka Hejdu a jeho semináře vzpomínal s důrazem na to, že nás z toho tvrdého světa medicíny přesměrovával k jemnějším rozměrům bytí. Medicína nás tlačila do jednoho pohledu na svět: zdraví versus nemoc, a Zbyněk Hejda otevíral okno k tomu, abychom se nenechali tímto úzkým pohledem sevřít. Sytil naše potřeby vidět svět v širším kontextu. „Pro mě osobně to ještě byla taková spojka k bytovým seminářům a hodnotám, které jsme vyznávali před listopadem,“ vzpomínal na Zbyňka Jan Roubal při přípravách na tento příspěvek.

Jak vypadaly tyto semináře? Pokud Hejda choval naději, že by mohly navazovat na úroveň ekumenických seminářů v Jirchářích, naše nevzdělanost ho z toho rychle vyvedla. Zklamání na sobě nedal nikdy znát a nikdy nic neřekl, ale měl jsem dojem, že stopy určitého překvapení z hlubin naší nevzdělanosti jsem občas dokázal detekovat v jeho mimice.

Témata seminářů se z kulturní antropologie postupně přesunula na otázky literární a historické. Probírali jsme Panofského Význam ve výtvarném umění, Karla Teigeho, Jakuba Demla, Jaroslava Durycha, Chalupeckého Expresionisty či francouzskou skupinou Le Grand Jeu. Obvykle to probíhalo tak, že Zbyněk o něčem vyprávěl a tam, kde u někoho zaznamenal zájem, zadal téma přípravy. Tak vyvrcholil zájem Terezy Serranové, pozdější neuroložky, o Boženu Němcovou, Nicole Bakové, pozdější psychiatričce, o Karla Teigeho a můj o Jaroslava Haška.

Na semináře/přednášky chodil i Adam Drda, byť medicínu nestudoval. Seznámil jsem se s ním právě tam a přivedl ho k časopisu Babylon. Společně s ním jsme do redakce přizvali Petra Placáka, který tento studentský časopis začal řídit a vydává jej pod poněkud změněným jménem „Babylon – Studentský list pro seniory“ dosud.

Atmosféra na ústavu se s příchodem lidí z disentu výrazně změnila a to pomohlo rozptýlit většinové pohrdání, se kterým jsme my medici k humanitním předmětům, ztělesněným Ústavem marxismu-leninismu, přistupovali. Co se bohužel – kromě krátkého porevolučního okouzlení nezměnilo –, byla ochota studentů medicíny věnovat tomuto předmětu čas a energii. Co nejrychleji se naučit povinné penzum znalostí a ponechat jen to, co skutečně budu potřebovat ve své plánované profesi. Není to nerozumné. Jako učitel na lékařské fakultě si uvědomuji, že výuka se s rozšiřujícími obzory jednotlivých lékařských oborů dostává do silné krize. MU??Dr. Serranová, jedna z Hejdových žaček, při vzpomínkách na něj připomněla světově známého portugalsko-amerického neurologa Antonia Damassia (jeho popularizační neurovědné knihy jako Descartesův omyl jsou dostupné i v češtině), který při jedné přednášce řekl, že pokud dnes vidíme neurovědce, který za rok přečte knihovnu, je namístě otázka, kde jsou ty stovky odborných článku, jež přečíst měl, aby držel tempo s pokrokem ve svém oboru. Nebyla to kritika, ale hořké povzdechnutí. Všichni musíme, jako Červená královna z Carrollovy Alenky v říši divů a za zrcadlem, běžet, jak jen dovedeme, abychom zůstali na stejném místě. A medici běželi spíše za těmi medicíně bližšími cíli. Není asi náhoda, že z těch několika lidí, kteří na Hejdův seminář chodili, se většinou stali neurologové a psychiatři. Právě to jsou totiž obory, které mají k humanitním vědám nejblíže.

Absolvoval jsem na medicíně spoustu seminářů, ale pokud jde o pregraduální studium, tak na žádný seminář jsme se nepřipravovali tak intenzivně jako na ten Zbyňkův. K nezbytným přípravám patřilo dohledání primárních a sekundárních pramenů v Klementinu, návštěva u Zbyňka Hejdy a vykouření krabičky jeho cigaret. Pak referát, po kterém Zbyněk téma převzal a zasadil ho do širších souvislostí. U koho zpozoroval zájem, tomu zadal další referát. I s odstupem třiceti let mi připadá, že takhle mohla fungovat ta původní Platónova akademie. Medicínu tak asi vyučovat nelze. Na druhou stranu přetížené sylaby jednotlivých oborů, které nás stejně nevybaví dovednostmi a kompetencemi, jež bychom mohli u našich pacientů použít, také volají po reformě. Naposledy to bylo možné praktikovat snad před sto lety, v době, kdy Michail Bulgakov psal Zápisky mladého lékaře. Myslím, že bude nutné postupně redukovat objem univerzálního vzdělání v medicíně, které se odráží v titulu MUDr. – tedy Medicinae Universae Doctor. Jsem si jist, že obsah tohoto titulu absolvent moderní medicíny fakticky nemůže naplnit. Začneme možná ustupovat od doktorů všeobecného lékařství k „učebním oborům“ typu chirurg, gynekolog, psychiatr atd. Pak budou moci semináře zase vypadat tak, jak tomu bylo v Platónově akademii a jak jsem to měl možnost ochutnat na seminářích Zbyňka Hejdy. Pokud stále ještě platí, že studium medicíny má učit kromě dovedností a znalostí též postoje, pak pro mě Zbyněk zůstává tím nejlepším a nejinspirativnějším učitelem, jakého jsem na medicíně poznal.