Šeredná jako noc. Od dětství, kdykoliv jsem tohle přirovnání zaslechl, pobouřeně ve mně hrklo. Slovo šeredná se mi samo o sobě líbilo, bylo nabito působivou zvukovou gradací a odkazovalo k podivnému času: šeru. Význam toho slova však byl negativně zabarvený a celé přirovnání tak pro mne doslova ztrácelo smysl. Jak může být noc a priori šeredná?!

Patřili jsme s bratrem k dětem, co náruživě rády ponocují. Smlouvali jsme s rodiči o každou minutu, kterou jsme mohli z blížící se noci ještě utrhnout a zůstat vzhůru. Ne vždy proto, že jsme měli něco důležitého rozděláno, ale spíš proto, abychom se mohli prostě účastnit toho přitažlivého zázraku – právě nastupující noci. Ohromovalo mne, jak sama noc dokáže proměnit celý můj dosavadní svět. Většina jeho součástí přirozeně přestávala být vidět, nořila se do tmy a ustupovala ze zorného pole. Některé se ale naopak nečekaně zdůrazňovaly, protože byly – nasvíceny. Co se to s nimi dělo, tou zdánlivou maličkostí, tím, že na ně dopadalo světlo lampy? A proč právě na ně? A jak zároveň dokázala hovořit nepřítomnost těch, které pohltila tma! Jsou tam? Co dělají? Nebo ze tmy povstávají věci jiné, které přes den nebyly? Podobné proměně podléhaly náhle i denní zážitky, situace, nálady. Noc tiše přicházela a s ní neznámé významy, které naznačovaly, že svět je ještě něco jiného, než to, co jsem se o něm během dne stačil dozvědět. Noc se nezadržitelně hrnula a s ní i tušení, že život obsahuje ještě jiné komnaty, než jaké jsem dosud stačil projít. Jedině teď, v noci, mám možnost alespoň cosi málo se o nich dozvědět! A já přitom musím jít spát…

Noc vanula a vábila. Vyvolávala tísně i doufání, volala na výpravy. Pokládala nezodpověditelné otázky, naznačovala odpovědi na otázky, které nikdo nepoložil. Bylo mi jasné, že v noci se o čemsi nesmírně důležitém rozhoduje. Nebýt u toho, přijít o noc a zabít ji obyčejným spánkem, to bylo neodpustitelné. Ach, vy rodičové! Připadalo mi, že sny se mi zdají jen jako slaboučká náhražka toho, co všechno se jinak dalo v noci skutečně zažít. Noc zkrátka byla klenotem, který každý večer lidé z nepochopitelných důvodů marnotratně zahazují a odebírají se zívajíce do postele, aby zase neprožili nic. Trýznilo mne to a vlastně mi něco z toho zůstalo napořád. Jsem noční pták, pekelcuju po nocích, píšu, představuju si, potloukám se uvnitř bytu i venku, bůhvíkde. Spím tak všelijak. A abych vůbec usnul, nocí zjitřován na nejvyšší míru, vynašel jsem si už v dětství takový způsob, jak dojít usmíření a tedy i snazší možnosti spánku. Zavřel jsem vždycky oči a říkal si: já o tuto noc a její fantastický obsah nepřicházím, já ji teď jenom svěřuji do správy někomu, kdo bude bdít za mne, kdo je mi drahý a rozumí mi a komu věřím, že ji dokáže prožít podobně, jako bych to byl já sám. Někomu, kdo noc bude chtít docenit v jejích tmavých záhybech a nedovolí, aby byla jen tak netečně minuta a ráno odložena na skládku nastávajícího dne. Představoval jsem si, že se noci nevzdávám, ale že ji předávám – a setsakramentsky jsem si rozmýšlel komu (často to býval například můj otec). Nechtěl jsem po tom vyvoleném nic menšího, než aby noc hlídal, cítil a slyšel její záhadné signály a uměl jim nerozumět. Takto uklidněn, v myšlence na drahého člověka, jsem pak byl ochoten konečně usnout.

Občas tento způsob používám i dnes, ač hanebně dospělý. A vyznávám se, že nejednu noc svého života jsem předával básníku Vítu Slívovi, vážnému a hlubokému ponocníkovi, té „noční hlídce srdce“, jak napsal kdysi jeho milovaný Holan. Vít Slíva pro mne zůstává básníkem, kterému lze předat noc. A když pak za jasných dnů čítávám jeho nové básně, cítím, že jsem se při usínání nepletl.


Vít Slíva
Slezská šalina

Kuchyň, přes půlnoc táhne – ,
zezdejšněle tamnivá,
opilcovsky má.

Z bezprostorné, polské tmy
bystrcká tramvaj zacrnkla.

V srdci mi srší, v srdci mi hřmí –

Úděsné dětské a ženiny sny!