Dne 24. 9. 1933 se v Berouně narodila budoucí výtvarná kritička, kurátorka a historička umění Ludmila Vachtová. U příležitosti tohoto jubilea bylo místo jejího posledního odpočinku v Tetíně osazeno prací Jakuba Grece. Ludmila Vachtová patřila k stálým spolupracovnicím Revolver Revue a její Kritické Přílohy, v Edici Revolver Revue vyšla její Jedna věta, byla laureátkou Ceny Revolver Revue, velké interview s ní bylo publikováno v RR č. 43/2000 (knižně pak ve svazku RR rozhovory, 2016). Po její smrti v Curychu 23. 7. 2020 vznikl pro RR č. 121/2020 obsáhlý monografický blok věnovaný její osobnosti a dílu: kromě řady fotografií a podrobného slovníkového hesla, které sestavila Polana Bregantová, přinesl třináct příspěvků dotýkajících se různých období a témat svázaných s touto mimořádnou postavou nejen české kultury – autorkami a autory esejí, vzpomínek a reflexí jsou Polana Bregantová, Michal Bregant, Blanka Jiráčková, Magdalena Juříková, Viktor Karlík, Dana Marková, Terezie Nekvindová, Mahulena Nešlehová, Pavla Pečinková, Anita Pelánová, Terezie Pokorná, Barbora Špičáková a Michael Špirit. Pro čtenáře Bubínku Revolveru z nich dnes přinášíme příspěvek Viktora Karlíka.
RR
L. V., foto Karel Cudlín pro Revolver Revue, 1999
Ludmila V. (několik vzpomínek)
Viktor Karlík
V roce 1997 otiskl Ateliér její referát o Mezinárodním bienále výtvarného umění v Benátkách. Do té doby jsem nic podobného o této akci od českého autora nečetl. Nadhled, vtip, lehkost, jasný názor a znalost historie dvouletky. Žádné lavírování a žádná kunsthistorická pavěda, společná většině současných autorů píšících o výtvarném umění. S Terezií P. jsme na autorku získali kontakt a oslovili ji ke spolupráci s Kritickou Přílohou Revolver Revue. První schůzka v Praze se mohla shodou okolností uskutečnit záhy, místem srazu byla piazzetta u Národního divadla. Když jsem se do telefonu L. ptal, jak se poznáme, poprvé jsem pocítil, jak pohotově a vtipně umí i hovořit, způsob, jakým formulovala skutečnost, že je ostříhaná zcela nakrátko, mě rozesmál. Od divadla jsme se přesunuli do kavárny Louvre. L. byla od první chvíle v hovoru otevřeně živá, netaktizovala a zajímala se o místní dění. Když se ptala na nějakou českou obludu, používala formulace „Co je to ten (ta) XY?“. Svou roli při seznámení kromě jiného asi hrálo, že RR měla samizdatové základy a že jsme s T. osobně či jinak znali určité lidi L. blízké, třeba Josefa Hiršala. Na spolupráci, která se stala trvalou, jsme se tehdy domluvili snadno. Prvním textem, který do KP RR (č. 10/1998) napsala, pojednává o několika pražských výstavách a jmenuje se „Sem tam kupředu nazpátek“.
Kolem roku 2000 jsme díky pohostinnosti našich přátel o prázdninách opakovaně pobývali ve starém zámeckém mlýně u Rýna, v německém Beuggen nedaleko Basileje. V jistém smyslu to byly společné prázdniny tehdejší redakce RR a jejích nejbližších. L. o tom věděla, a tak nás vybídla, ať za ní přijedeme do Curychu. Ptala se, co chceme vidět, a sama navrhovala současné mladé umění. To jsme vzhledem k omezeným časovým možnostem zdvořile odmítli a dali přednost Kunsthausu. Návštěva města začala místem, kde sídlil kabaret Voltaire, cestu nám zkřížila pamětní deska připomínající švýcarský azyl V. I. Lenina a na přání T. jsme se šli podívat do divadla, kde svého času působil Jan Grossman. Následoval Kunsthaus. Vybavuje se mi nemalá kolekce Matissových bronzů, obrazy Francise Bacona a Olivové kameny Josepha Beuyse. To vše s cenným komentářem kritičky. V průběhu prohlídky se ovšem také ohleduplně zajímala, zda to není na tehdy šestiletou dceru, která vše absolvovala s námi, už moc. Nebylo. (Po několika letech L. ale zaskočil náš o něco mladší syn, jemuž jsme před její návštěvou u nás odpovídali na otázku, v čem spočívá práce kunsthistoričky, kterou očekáváme, což si obratem přebral tak, že se jí hned u vstupních dveří snažil k jejímu i našemu zděšení předat hromadu svých dětských kreseb k posouzení.) Prohlídku Kunsthausu jsme zakončili v galerijní kavárně, kde L. stále někdo zdravil a jedna nepřehlédnutelná žena nám byla odtajněna jako milenka Georga Baselitze, o jehož výstavě v Riehenu jsme předtím s L. diskutovali. Když jsem jí říkal, proč jsme při první návštěvě Curychu dali přednost relativně staršímu umění před nejnovějším, rozpovídala se o stávajícím, nejen curyšském výtvarném provozu. Hovořila o nehotových mladých autorech vystavených lákadlům i tlakům kurátorů a obchodníků, kteří jim dají pocítit zájem a finanční úspěch a zanedlouho je mnohdy po způsobu sportovních bafuňářů náhle odepíšou. Mladí to nechápou, neboť ze svého pohledu dělají stále totéž, a častým výsledkem toho všeho jsou neveselé příběhy.
Jiné švýcarské setkání s L., kterých se kromě naší rodiny účastnili i Michael Špirit a Zuzana Jürgens. Sraz byl domluven před Muzeem Jeana Tinguelyho. Bylo nečekaně zavřeno, cosi na způsob sanitárního dne. Chodíme po zahradě, prohlížíme si plastiky, obdivujeme architekturu Maria Botty, je nám líto, že expozici ten den neuvidíme, a čekáme na L. Tu ale zavřené muzeum nevyvede z míry. Zazvoní na vrátného a hned z vestibulu s ním telefonuje řediteli Guido Magnaguagnovi. Za chvíli si muzeum prohlížíme. My, co jsme v něm poprvé, jsme Tinguelyho dílo do té doby v takovém rozsahu neviděli. Lehkost a samozřejmost, s jakou autor pracoval s industriálním odpadem, je v porovnání s českými autory nemalá. Žádné drobnůstkaření a zdobení, natož kabinet kuriozit. To bylo jedno z témat hovoru během prohlídky. Po ní pojala L. úmysl, že musíme jít na oběd a že s námi půjde i ředitel Magnaguagno, jemuž opět volá. S obědem v basilejské restauraci jsme nepočítali, ale L. si to nedá rozmluvit. Nikdy nezapomenu, jak s omezeným obsahem peněženky předstíráme, že nemáme vůbec hlad, zato velkou chuť na čaj. Pan ředitel to samozřejmě nechápe, je zajímavé, že se zabývá i grafickým designem české avantgardy, a tak s ním v rámci permanentní redakční práce domlouváme rozhovor pro KP RR. Nakonec se neuskutečnil, ale v Praze se od našeho redakčního spolupracovníka dozvídáme, že Tinguely navštívil v roce 1990 prezidenta Havla s projektem Golema pro Prahu. Bohužel pak nečekaně zemřel, představa, že v Praze je od tohoto sochaře Golem, mě ale dodnes nepřestává zneklidňovat. Z oběda s L. spěcháme k „jejímu“ basilejskému řezníkovi pro telecí, a pak již jen krátké loučení na stanici tramvaje. Vybavuje se mi, že kritička na sobě tehdy měla výrazně modrofialový šátek.
V roce 1999 jsme domluvili, že s ní uděláme velké RR interview. Natáčelo se u nás doma a předcházela mu společná večeře. L. projevila zájem o klobásy, brambory a zelí. Pilo se pivo. Pro naši rodinu nezvyklé menu. Rozhovor s názvem „Každý máme svoje lobby“ vyšel v květnu 2000 v č. 43. V souvislosti s ním vznikly pro RR portrétní fotografie L. od Karla Cudlína.
Předání Ceny RR proběhlo koncem roku 2002 v pražském Činoherním klubu, v rámci Večera RR. T. pro laudatio oslovila Annu Fárovou. Ta spatra zavzpomínala na časy šedesátých let, spolupráci laureátky s Liborem Fárou a její nepřehlédnutelnost v tehdejším kulturním provozu. (O to větší údiv u L. posléze vzbudilo, jaké místo jí pak autorka laudatia přisoudila ve svých vzpomínkách.) Z příslušníků starších generací, kteří přišli do Činoherního klubu L. k Ceně RR pogratulovat, se mi vybavuje Miloslav Chlupáč a René Roubíček. V průběhu večera L. nabídla T. i mně tykání. Ostýchali jsme se, ale oslovovat křestními jmény jsme se začali. Fotografie z předání Ceny RR od Miroslava Vránka vyšla v RR č. 51.
To, že byla L. i výbornou vypravěčkou, není neznámé. Jedno z dávnějších líčení, na která nezapomenu, se týkalo její návštěvy Sovových mlýnů, kde se byla podívat na stálou expozici Kupky a Gutfreunda, přičemž byla spolu s dalšími, nic netušícími návštěvníky při prohlídce exponátů nečekaně přepadena Medou Mládkovou, která jim zcela mimo kontext nevyžádaně začala povídat cosi ze svého intimního života v souvislosti s velikánem Kupkou a jeho umíráním. Nebozí návštěvníci, kteří na rozdíl od L. vůbec nic nechápali, se v tu chvíli ocitli v zajetí paní majitelky vystavených výtvarných děl. V souvislosti s Kampou si také vzpomínám, že tam měla být výstava L. manžela, sochaře Florina Granwehra. Jak to však v Čechách bývá, zůstalo jen u slibů ze strany instituce. Když se dnes řekne Kupka a Vachtová, běžný návštěvník galerií souvislost nezná, když se vedle jména světoznámého malíře připomene bohatá sběratelka, většina už hned ví – a člověk by přitom mohl někdy až nabýt dojmu, že to malovali společně.
K tématu L. a české umění a kultura je důležité podtrhnout její vřelý vztah k osobě a dílu Jiřího Koláře, jednoho z mála místních umělců, kteří dokázali spojit pozoruhodnou práci s charakterem. Kolářovo osobní ručení a samozřejmost, s jakou se snažil coby úspěšný autor pomáhat jiným umělcům, L. imponovaly. Napsala o něm výbornou esej pro RR č. 96/2014.
Taková osobnost, jakou L. byla, s takovým dílem za sebou, dostala po roce 1989 tak málo pracovních příležitostí ve své rodné zemi, k níž přesto myslím nikdy neztratila podstatný vztah. Je to příznačné, ale vzhledem k jejím schopnostem, znalostem a kontaktům v mezinárodním výtvarném provozu přece jen až neuvěřitelné. Proč třeba nikoho nenapadlo oslovit kritičku jako hlavní kurátorku pro bienále? Atd. atd. Vlastně zcela naivní řečnická otázka. Byla moc dobrá, a to se neodpouští. Zodpovědnost za zásadní promarněné šance pro české umění a kulturu tu ovšem padá na vrub konkrétních lidí. Zvláště těch, kteří stáli v čele institucionálně silných galerijních, muzejních a dalších podniků. Pamatuji si jen na dvě výstavy, které pro Prahu (spolu)připravila. V roce 1999 to bylo dílo Ondřeje Sekory v tehdejším Českém muzeu výtvarných umění v Husově ulici a 2006 retrospektiva Evy Kmentové v Mánesu. Na vernisáži „Brouka Pytlíka“, jak říkávala, jsem šel zase s malou dcerou a taky honorářem za práci pro RR. Utkvěla mi v paměti kancelář galerie, kde vyřizujeme formality a L. má na sobě velmi výrazný kalhotový kostým. Vernisáž výstavy Evy Kmentové v Mánesu byla velmi podařená a důstojná, plno lidí, výrazná monografie při této příležitost vydaná. Akce, která širšímu publiku ukázala, co mohla L. i zdejšímu výtvarnému umění po roce 1989 dát.
Od chvíle, kdy jsme se poznali, jsme si s ní nepravidelně psali. Dopis nebo pohlednice byly vždy rozeznatelné dobře čitelným energickým písmem, zpravidla černým. Hned jsme věděli, kdo nám píše. Výrazný a libý rukopis, prostý kudrlinek. Pevný sklon, přehlednost, větší odsazení zleva. Na praporek s dělením, jak by řekl typograf. I v dopisech dokázala stručně a výstižně, nezaměnitelným způsobem reflektovat svůj život, veřejné dění, umění. Bývaly v nich i časté otázky, zejména její obvyklé „Kdo je XY?“. Vše ve svižném tempu, bez zbytečných odboček, vycpávek a nudy. Žádné stěžování a žádná rozplizlost. O druhé zemi svého života psávala i mluvila jako o Ementálsku či Ementálském království. Příspěvky pro časopis posílala psané zpravidla na psacím stroji, s ručně dopisovanou diakritikou, poštou nebo faxem. Na počítač ani e-mail nikdy nepřešla.
Klíčovou roli v tom, že se jí podařilo získat k účasti na projektu Jedna věta, sehrála T., přesvědčila ji svým telefonátem – vedly spolu někdy dlouhé telefonického hovory, s postupujícím časem čím dál víc osobní. Já si ohledně telefonu a L. vybavuji, jak jsem několikrát do Curychu zavolal, když s Florinem obědvali. L. zvedla sluchátko, nebývale stroze se omluvila a musel jsem zavolat po určeném čase. Přes oběd nejel vlak. Ale také nebylo možné telefon nezvednout a v klidu dojíst. Jednu větu psala v roce 2012 a vyšla o rok později.
Jednou přišla řeč na Ivana Jirouse. Řekla o něm, že to byl „šikovný hoch“, ve vzpomínce na šedesátá léta. Když pak nečekaně I. M. J. zemřel a nastalo jeho všeobecné a povrchní uctívání korunované nechutnou Švehlovou knihou v Torstu, L. se častokrát ptala, čím je to způsobeno. Jirousův posmrtný věhlas nechápala.
Je zcela pochopitelné, jak nesla obecný nezájem o svou práci v Čechách po roce 1989, zračící se mimo jiné v přehledových publikacích. Navenek to brala s humorem, ale svou ostrakizaci vnímala. Třeba když nám říkala, jak ji pracovníci z Národní galerie opomenuli, patrně záměrně, při jedné z kupkovských akcí, avšak hezky po buransku ji hodně na poslední chvíli, aby se přece jen neřeklo, pozvali na vernisáž, poštou zaslanou pozvánkou do Curychu, pár dní před vernisáží s přípisem, že by se mohla v rámci výstavy účastnit diskuse…
Do ateliéru jsem se ji osmělil pozvat na základě jejího krátkého referátu o Rukách básníků v časopise Ateliér a její reakce na pamětní desku Milana Hlavsy v Ječné 7, do které vhodila desetikorunu potřebnou k tomu, aby začala hrát, a z nedalekého telefonního automatu mi pak zavolala domů a své bezprostřední hodnocení této mé práce mi sdělila do sluchátka. Recenze po telefonu. Když šla ke mně do ateliéru, čekal jsem na ni v ulici Na Václavce, kterou jsme z kopce dolů pokračovali Na Březinku. Cestou glosovala právě zrestaurovanou malovanou fasádu hospody U Běloušků: „Není to moc zářivé?“ Muselo to být v říjnu, kromě jiného si u mne prohlížela bronzové filmové ceny pro jihlavský festival, na podlaze sestavené do symetrického obrazce. Její návštěva mi přidala chuti do další práce. Stačilo pár poznámek.
Naposledy jsme se s L. viděli v Plzni na zahájení výstavy Anatomie skoku do prázdna v červnu 2018. Setkání bylo předem domluvené. Ludmila, která do katalogu výstavy přispěla textem „Odkud, kudy, kam“, si na tuhle krátkou návštěvu Čech pečlivě rozvrhla svůj čas. Setkali jsme se ještě před samotným zahájením v Masných krámech a při vernisáži seděli pospolu. Nevyužila možnost k výstavě promluvit. Po zahájení projevila přání, abychom jí ukázali Cestu Jana Hanče, kterou znala z fotografií v Revolver Revue a která je vedle Západočeské galerie. Postupně jsme se zastavili u všech reliéfů a L. si pro sebe polohlasem četla, co na nich stojí. Hančův text na posledním ze sedmi kanálů Cesty přečetla svou příznačně klidnou a pevnou dikcí nahlas: „Přišli na to, že nejdůležitější české přísloví zní: ‚Koho chleba jíš, toho píseň zpívej!‘ a mají postaráno. A nejen oni, ale i jejich děti a děti jejich dětí i děti dětí těch dětí. Ahoj!“ Pak se šla ubytovat a osvěžit do hotelu a následně dorazila do hospody U Salzmannů, kde vernisáž pokračovala. Tam jsme se viděli naposledy.