Před čtyřicet lety, 27. ledna 1985, proběhla Pocta Magorovi. Bylo to v neděli před polednem. Uskutečnili jsme ji s Ivanem Lamperem, Jáchymem Topolem a dalšími přáteli z mé iniciativy, Ludvík Hradilek fotografoval. Jako místo jsme zvolili Smíchovské nádraží. Nástupiště, které je na fotografiích vidět, je dnes v demolici a železniční lávka do Radlic, po níž se většina z nás následně vydala do hospody, byla na podzim roku 2023 stržena (další z řady hloupých rozhodnutí odpovědných činitelů).
 


Pocta Magorovi, 27. 1. 1985, dvoustrana 1. čísla Jednou nohou / Revolver Revue, foto Ondřej Přibyl
 

Při tomto lednovém nedělním setkání jsme na perónu symbolicky vyčkávali příjezdu Magora, který stále seděl v kriminálu. Akce byla mimo jiné zprávou o tom, že je zde skupina mladších lidí, kteří se k Ivanu Jirousovi hlásí, očekávají jeho návrat a začínají vydávat samizdatové periodikum. Po vzoru staršího Vokna, spojeného s Magorem a tištěného cyklostylem. Tedy nikoliv jen psací stroj, průklepák a ve výsledku kolem deseti kopií. Vokno, které na začátku osmdesátých let postihly nemalé represe, znamenající několikaletou pauzu ve vydávání, bylo pro nás v mnohém inspirací a vzorem. (Bylo by to na další vzpomínku, zvlášť když se lze dnes  v souborném knižním vydání dočíst o vztahu mezi těmito časopisy i různé hlouposti).
 


Z akce Pocta Magorovi, Smíchovské nádraží, 27. 1. 1985, foto Ludvík Hradilek


Když Ludvík snímky z akce vyvolal, sešli jsme se u něj v domku v Košířích a vybrali záběr. Lettering, řečeno pozdějším výrazem, jsem připravil zvlášť. Ludvík pak vše zkompletoval a namnožil na fotodokument, fotografický papír nízké gramáže a nezaměnitelného charakteru, který se již dlouho bohužel nevyrábí. Vše uskutečnil ve fotografické komoře a pěkně ručně: zvětšovák, vývojka, ustalovač, praní a sušení. Fotografie se pak staly součástí prvního čísla. Čísla, které je celé věnované Ivanu Jirousovi. Také čísla, kde poprvé časopisecky vychází Magorova labutí píseň (sic), kterou z vězení, jak je již známo, propašoval Jiří Gruntorád coby moták, jejž polibkem předal Daně Němcové. Jirousovy verše jsou v čísle doplněné dřevořezem, k jehož vzniku mě vybídli Ivan s Jáchymem.

Pocta uskutečněná na Smíchovském nádraží byla první poctou Magorovi v této zemi. To, že se takto výrazně váže k myšlence začít vydávat další samizdatové periodikum – Jednou nohou / Revolver Revue, považuji i s odstupem čtyřiceti let, co revue vychází, za velmi dobré rozhodnutí.
 


Z akce Pocta Magorovi, Smíchovské nádraží, 27. 1. 1985, foto Ludvík Hradilek


Nikdo v té době netušil, jakou roli sehraje Smíchovské nádraží v Magorově životě. Nedaleko něj poslední roky svého života bydlel a nedaleko perónu, kde jsme uskutečnili naši akci, trávil hodně času v nádražní restauraci Oáza. Chodil tam hrát šachy. Ta hospoda už taky není…

V knize Podzemní práce / Underground Works jsem akci popsal: „Pocta Magorovi. Smíchovské nádraží 27. 1 1985. Stojíme tak, aby naše tváře nemohla StB identifikovat. První číslo Revolver Revue je věnováno Ivanu Jirousovi. Je to podtržení našeho vztahu k jeho myšlenkám (plurál tu používám uvážlivě). Magor pro druhé důsledně promýšlel, pojmenovával, završoval a smyslem naplňoval cestu, která ukazovala, jak prožít dobu normalizace a zachovat si přitom podstatné. Stálo ho to víc než osm let kriminálu. Uchopil roli teoretika a kritika tak výrazným a zásadním způsobem, že to dodnes většině historiků, ale ani aktérů ještě nedochází“.
 


Odchod z akce Pocta Magorovi, železniční lávka, 27. 1. 1985, foto Ludvík Hradilek


Dnes jsem na Ludvíkových fotografiích mezi účastníky rozpoznal tyto osoby: Ivan Lamper, Jáchym Topol, Saša Vondra, Vít Kremlička, Filip Topol, Antonín Hradilek, David Němec, Markéta Němcová, Andula Hradilková, Terezie Hradilková, Jana Brabcová, Veronika Rotterová, Vít Brukner a autor tohoto textu. Bylo nás tam tehdy ale víc.