Před devadesáti lety se 8. srpna v Praze narodil Ivo Vodseďálek († 19. září 2017 ve Vysokém nad Jizerou) – básník, prozaik, autor koláží, jenž se od roku 1960 soustavnou prací výrazně zasloužil o obnovu létání volnými balóny v naší zemi, jedna z nejpozoruhodnějších osobností české kultury po roce 1945, laureát Ceny Revolver Revue. Při této příležitosti přinášíme na Bubínku Revolveru část jeho prózy Kalvárie z padesátých let a ukázky ze dvou příspěvků, které letos vyjdou v tištěné RR č. 125, jejíž část bude věnována také Vodseďálkovým dosud nepublikovaným pracem a fotografiím z rodinného archivu. První úryvek po Kalvárii pochází z velkého rozhovoru, který o Ivo Vodseďálkovi poskytla jeho dcera Olina Kaufmanová Terezii Pokorné, druhá ukázka je z textu Mirka Kaufmana.
RR


„Za pět minut dvanáct“, Tajemné hodiny z kuchyně rodičů I. V., padesátá léta (foto archiv rodiny)


Ivo Vodseďálek
Kalvárie (ukázka)


Seděl jsem u mramorového stolku v malé kavárně v jednom východočeském městečku. Kožená sedadla byla potrhána, místy bylo vidět slámu. Všude bylo plno špíny, ostré světlo žárovky rozřezávalo hustý kouř nad biliardem, kolem kterého postávalo několik venkovských krasavců s cigaretami v nevkusných špičkách. Kavárna byla skoro prázdná, pouze v jednom koutě seděla společnost dvou starších mužů a jedné ženy v poměrně elegantních šatech.

Venku foukal ostrý podzimní vítr a já pozoroval z velikého zapoceného okna liduprázdné náměstí osvětlené jednou slabou lampou. Z posledních peněz jsem zaplatil pokoj v hotelu na dnešní noc a za zbytek si objednal u číšnice čaj s rumem. Pokoj jsem si najal veliký, neútulný, s okny do dvora. Na stěnách visely staré vlastenecké barvotisky a nějaký portrét. Bylo mi nepříjemné pomyšlení, že v tomto prostředí strávím noc.

Číšnice mi přinesla čaj. Zapálil jsem si jednu ze dvou cigaret, které mi zbyly. Pomalu jsem pil, byl bych rád zapomněl na všechny události posledních dní, byl bych rád zapomněl alespoň na to, že jsem v tomto proklatém státě. Avšak budovatelský systém, kterému jsem se kdysi obdivoval, se ve svých nejpitomějších projevech objevuje všude po celé zemi. I tato místnost, kde byla dříve bůhvíjaká výzdoba, byla nyní okrášlena freskami na zdech. Na jedné byla tovární hala a na druhé svoz obilí. Všude byly namalovány tlusté masité ženy s pitomými rozmazanými úsměvy.

Je mi to tak protivné, ale nakonec již skoro lhostejné. Lhostejné od té doby, kdy jsem přestal toužit po tom, abych mohl se svými přáteli trávit čas v samotě kdesi na severských ostrovech. Moje přátelství se však nějak pochroumala. Zůstali jsme každý sám. Dolehl na nás nepříjemný pocit zbytečné existence. Marně jsme se snažili toto ponížení vyrovnat bohatou a krásnou tvorbou.

Rozčarován banalitami svého erotického a sexuelního života, které jsem si tak dlouho zapíral, rozhodl jsem se, že uskutečním to, co dosud zůstávalo planým snem, že se budu tlouct venkovem a obdivovat se zpustlým krajinám tak dlouho, dokud mi vystačí peníze. Odjel jsem z Prahy navečer jednoho říjnového dne s lehkým srdcem, doufaje, že se již nevrátím do míst, která jsem opouštěl. Neměl jsem tísnivý pocit, který mne vždy přepadal, když jsem se vracel večer domů, neměl jsem ani pocit, že bych se zbavil všech závazků, neměl jsem pocit svobody. Bylo mi vše lhostejné a mne samotného zarážel úplný nedostatek jakéhokoli soucitu vůči těm, které jsem opouštěl a o kterých jsem věděl, že můj odjezd bude pro ně znamenat velmi krutou ránu.

Tuto necitelnost jsem v sobě pozoroval již dávno a uvědomoval si, jak by mně byla lhostejná smrt řady lidí mně velmi blízkých. S takovou lhostejností jsem seděl u okna osobního vlaku a pozoroval shon na nádraží.

V prvních dnech jsem se procházel po zoraných polích a stráních pokrytých spadaným listím. Neobtěžoval jsem se jakoukoli starostí o budoucnost. Stačily mi slavnosti, které mi v pochmurné krajině připravovalo moje vidění.

Přece mne však přepadl jednoho dne nevýslovný smutek. Seděl jsem v jedné venkovské hospodě a do němoty se opil. Válel jsem se pak za vsí na kraji lesa. Ráno jsem se probudil špinavý, zablácený, s prudkou žaludeční nevolností. Má budoucnost, černá a nepříjemná, ležela přede mnou v celé své složitosti a nejasnosti. Neměl jsem důvod, proč bych se vracel, ale ani proč bych pokračoval ve svém cestování. Často mne napadlo, že bych se mohl seznámit s nějakou venkovankou a zůstat kdekoliv. Ale představa hrozné nudy mne od toho odrazovala.

Cvakání koulí na kulečníku utichlo a já pozvolna dopíjel svůj čaj. Vzal jsem si z kapsy peníze a zároveň nahmatal revolver šest pětatřicet. Našel jsem ho kdysi za revoluce a vzal jsem si ho s sebou. Bylo to nebezpečné, nesmyslné, ale vzrušující. Neměl jsem ho pro obranu ani pro útok. Měl jsem jej jen a pouze pro své potěšení.

Zavolal jsem číšnici, která se s někým hádala v kuchyni, zaplatil útratu, oblékl plášť a vyšel na náměstí. Nikde nebylo jediného člověka, náměstí bylo nyní ozářené svitem měsíce, který prosvítal clonou mraků. Kráčel jsem po černé asfaltové silnici, bylo mi zima. Brzo jsem se dostal na kraj města, kde byla roztroušena jednotlivá stavení, mezi nimiž se tyčilo několik osamělých vil. V dálce bylo vidět světla nádraží a bylo jasně slyšet amplión, který ohlašoval příjezd rychlíku od Prahy. Do noci temně trčela věž bizarní stavby československého kostela. Mám velmi rád tuto moderní náboženskou architekturu, která je tak samoúčelná a bezúčelná. Prohlížel jsem si kostel ze všech stran a zašel jsem na nedaleký hřbitov. Byl ještě v tuto pozdní hodinu otevřen a patrně se vůbec nezavíral.

Vzpomínal jsem, jak kdysi před lety na jednom horském hřbitůvku za divokého větru jsem poprvé políbil dívku, o které jsem se domníval, že ji miluji. Brouzdal jsem se tlejícím listím mezi hroby, opět okouzlen sochami andělů. Zastavil jsem se u čerstvě vykopaného hrobu, patrně připraveného pro zítřejší pohřeb. Pak mi bleskl hlavou nápad, jako kdysi, když jsem psal své básně. Nalezl jsem na okolních hrobech několik věnců z papírových květin, právě takových, jaké zdobily rakev presidenta Gottwalda. Přenesl jsem je všechny k otevřenému hrobu. Pak jsem pod ně do hrobu ulehl, v krátkosti se rozpomněl na celý svůj život, zamyslel se nad několika náboženskými problémy a pak s veselostí, raduje se z dobře vymyšleného žertu, vytáhl pistoli a dvakrát se střelil do srdce.

[…]

První kapitola povídky datované „24. února 1954 v 10.42 hod v Praze“. Publikováno mj. ve Vodseďálkově knize Dvě prosy (Praha, Revolver Revue 2004) a v souboru Dílo 1949–1998 (Praha, Argo 2019, obojí ed. Martin Machovec).


I. V. a jeho žena Jana u komínové zdi na Můstku před zahájením stavby jejich půdního bytu, šedesátá léta (foto archiv rodiny)


„Byla to tehdy komplikovaná doba…. no, a já mám ted’ úplně jiné nové plány!“
(o Ivo Vodseďálkovi s Olinou Kaufmanovou hovoří Terezie Pokorná)


Jak vypadal pracovní prostor Ivo Vodseďálka?
Můj otec, táta, tatínek, prostě IvoVO, jak mu doma říkáme, všechna místa, která kdy obýval, vnímal jako jednu velkou pracovnu. S trochou nadsázky se dá říci, že i společný prostor byl vždy zároveň jeho ateliérem. Také náš byt v Praze na Můstku, do kterého jsme se s mou sestrou Honzou narodily, budoval jako svérázný ateliér pro své různorodé aktivity. V tehdejších chmurných časech se hodně lidí uzavíralo do svých světů, kde se ve skrytu dalo nějak existovat, s kamarády jsme takovému exilu našich otců říkali „emigrace do županů a montérek“. Ivo se přitom do všech svých aktivit vrhal s nadšením a bez pochybností, že by snad něco nedokázal uskutečnit. Rodiče začali byt budovat v půlce šedesátých let a tehdy je rozhodně ani nenapadlo, že by ho v budoucnu museli opustit. Z velmi malého dvoupokojového půdního bytu si vlastníma rukama postupně vybudovali prostor, který byl v průběhu času využíván k nejrozmanitějším účelům. Velký pokoj se velmi osvědčil především při stavbě plynových balónů. Náš byt se také často stával i místem pro dočasný azyl – to když některý ze známých neměl právě kde složit hlavu, rodiče ho nastěhovali jednoduše k nám, vždy s omluvným výrazem: „… pochopte to, on, ona nebo oni ted’ opravdu (!) potřebují pomoc…“ Jako dítěti mi přišlo samozřejmé, že se u nás stále něco buduje a zároveň zachraňuje. Třeba starožitný nábytek, odsouzený ke spálení, nebo staré hrací strojky, někde odložené a zapomenuté. Ivo, ostatně jako jiní lidé v té době, měl pocit, že v kritickém okamžiku musí zachránit, co se dá, aby ty úžasné věci nezmizely z povrchu světa v propadlišti dějin. Takže se u nás potkávaly doslova šicí stroje s deštníky a dalším vším možným, co bylo krásné, ale doba to odvelela k nepotřebě. Ivo také vyhledával a zachraňoval různá vydání knih. V té době těžko dostupné svazky nacházel v antikvariátech a na knižních burzách. Shromažďoval i velmi bohatý materiál jako podklad ke svým lepeným obrazům, jak nejraději nazýval své koláže.


Lepení poledníků plynového balónu ve velkém pokoji bytu Vodseďálkových na Můstku, sedmdesátá léta (foto archiv rodiny)


Když se pak v roce 2008 natrvalo přestěhoval do Vysokého nad Jizerou v Krkonoších, začal tam hledat vhodný prostor pro své knihy, archiv a hlavně přístřeší pro svou práci. Jeho snem bylo mít prostorný ateliér, kde by si mohl své věci v klidu rozložit a být obklopen vším pro něj potřebným. Naše chalupa, kterou léta také rekonstruoval, z úplné ruiny, k tomu nebyla vhodná – je velmi malá. Tam si vybudoval alespoň malou pracovnu, kterou v podstatě celou zabral jeden obří stůl, za záda si tam z prken stloukl improvizovanou knihovnu pro svazky, které musel mít vždy po ruce. Sen o velkém ateliéru se mu nakonec podařilo naplnit v bývalé truhlárně nedaleko náměstí, ve které pan Bartoň ve třicátých letech vyráběl lyže. Tam si Ivo vytvořil skutečně kouzelné místo, odpovídající jeho záměrům, navíc s nádherným výhledem. Výhled z okna byl pro něj velmi důležitý – a tady měl hned několik oken v řadě, po celé délce místnosti, byly lemovány starými ponky a dalším původním zařízením. Nyní měl konečně svůj vysněný ateliér, truhlárnu. Byla situována na jih a denní světlo ideální. Ve svém nadšení z nalezeného prostoru si Ivo neuvědomil, že tam není zavedena voda a má to tam vůbec řadu nedostatků, dílna byla po léta neobývaná, ani elektřina nebyla zcela ve formě. To mu ale nijak nebránilo v tom, aby si tam vytvořil několik velkorysých knihoven. Také veškeré své archiválie a obrazové poklady si mohl konečně bez omezení rozložit. Pravidelně si tam v klidu a tichu zcela nerušeně pracoval na svých věcech a zcela hodil za hlavu, že je pouze v pronájmu, spoléhajíc se na dané slovo.

Za pár let ale se majtelka truhlárny rozhodla prostor využívat jinak a Ivo se musel znovu s celým archivem přestěhovat. Rodiče tehdy narychlo našli místo ve staré továrně, kam bylo možné všechno alespoň na čas uložit. Celá rodina se zapojila do stěhování objemného archivu a banánové krabice se znovu naplnily po okraje. Všichni z toho byli unavení, ale díky nadšení mého muže Mirka, který protřídil veškeré knihy a obrazové podklady, se mně i sestře Honze vrátila naděje, že to zdoláme. A už tehdy jsme s Ivou připravili podklady pro monografii jeho koláží, kterou chystáme. Díky tomu neustálému stěhování se nám vlastně podařilo celý jeho archiv roztřídit. Po nějaké době se ale i z továrny muselo všechno přemístit jinam. Za pomoci traktoru s návěsem jsme ještě několikrát všechno převáželi z místa na místo. Štěstí nám přálo a nakonec přímo ve Vysokém nad Jizerou nabídla paní starostka a pan místostarosta rodičům prostory k uskladnění celého archivu i knih. Jsou to lidé, kteří mají rádi literaturu a měli pro celou situaci pochopení. Po období nekonečného stěhování jsme jim za to všichni byli velmi vděční.

[…]

Ukázka z RR interview, které vyjde v Revolver Revue č. 125/2021.


I. V. při rozmluvě s fenkou Shakirou na zahradě ve Vysokém nad Jizerou, 16. července 2011 (foto archiv rodiny)


Mirek Kaufman
IvoVo archiv jako celoživotní deník


Několikrát jsem byl u toho, když se z různých důvodů stěhoval Ivův archiv a knihovna. Ke knihám měl Ivo mimořádný vztah. Od útlého mládí mu byly skutečnou celoživotní vášní. Tomu odpovídala i velkoryse pojatá knihovna, kterou si po léta pěstoval a doplňoval.

Oblasti Ivových zájmů se odrážely v průběžném sběratelství, vždy podle momentálního nadšení a priorit. Nedá se říci, že by si vytvářel nějakou ucelenou sbírku v tom či onom oboru. Byly to spíš fragmenty nebo snaha dát nějakému tématu tvar a strukturu. Torzovitost jeho sbírkových sestav mu ale nikdy nebránila v radosti ze získaných nebo nalezených předmětů a artefaktů.

V některých věcech byl ovšem Ivo velký systematik. Jednotlivé položky zařazoval do šanonů a spoustu vlastních textů a dalších písemností si zakládal do desek nebo jiných skupin dokumentů. Nicméně to, co přinesl běžný čas, jako pozvánky na výstavy, koncerty, programy, denní tisk a vůbec tiskoviny všeho druhu nebo korespondence, se postupně vršilo na jedné straně jeho pracovního stolu. Když už nebylo zbytí, Ivo to jednoduše shrnul do jedné banánové krabice a tu odložil mezi ty ostatní. Pro tento druh úklidu volil vlastně podobnou metodu, jakou popisuje Andy Warhol ve svých vzpomínkách a esejích o moderním světě – tedy vše důležité bez zbytečného přemýšlení zaarchivovat, uložit do krabic a mít to z dohledu. Je to metoda jednoduchá a praktická.

V Ivově případě se tímto způsobem během času vytvořily svérázné časové kapsy. Bylo možné v nich najít mnohé charakteristické nejen pro něj samotného, ale i příslušnou dobu. Vždycky to byla pestrá asambláž všeho důležitého i pomíjivého, co se v danou chvíli ocitlo na Ivově stole a mělo pro něj nějaký význam.

K takto uzavřeným celkům se vracel už jen sporadicky. Pro to nezbývala energie a nebyl vlastně ani důvod. Vždycky ale měl možnost si tu znovu ověřit mnohé dobové skutečnosti, začíst se do letitých divadelních programů, vrátit se k dopisům, nebo znovu vzít do ruky pozvánku se vstupenkou na koncert, který by byl jinak už dávno zapomenut.

Podstatnou část tvořila i bohatá zásobárna podkladů pro jeho budoucí koláže.

To vše a mnohé další bylo možné v těchto úžasných pokladnicích sběratele-surrealisty nalézt. Když jsem ten členitý terén procházel, musel jsem se mnohokrát nahlas pousmát nad neuvěřitelnými a fascinujícími doklady zmizelého času. Nebylo ovšem v autorových a není vůbec v lidských silách nosit v hlavě klíč k rozluštění jemných nitek a souvislostí v takto objemném svobodně poskládaném archivu.

To podstatné, co na mě z Ivova bezbřehého sběratelství vždy dýchlo, byla nesmírná vůle vše zaznamenat anebo alespoň uschovat a zachránit na později, kdy bude ten správný čas vše promyslet, zařadit a dát tomu potřebný řád. Myslím, že to souviselo především s dobou, ve které Ivo prožíval své mládí i velkou část svého života. Byl to čas, kdy historie ani lidská existence neměly valnou cenu a člověk měl pocit, že všechno může ze dne na den zmizet v jakési temné propasti.

Tato mánie v touze věci zachovat je i dokladem Ivova smyslu pro každodenní detail a především jeho osobitého pozorovatelského talentu. Stopy jeho nezdolné vůle vše podstatné zaznamenat nebo zachytit alespoň jako vzpomínku nacházím rozesety v jeho poezii i prozaických textech.

Měl jsem možnost Iva poznat, sdílet s ním rodinný prostor a být nablízku jeho citlivosti pro obyčejné věci, situace, události. Ty se ovšem v jeho mysli měnily v neobyčejné. I proto vnímám Ivovo dílo jako jeden nepřerušený celoživotní deník.

[…]

Ukázka z textu, který vyjde v Revolver Revue č. 125/2021.


I. V. ve svém ateliéru, Vysoké nad Jizerou 2012, foto M. Kaufman