Letos 3. srpna uplynulo 100 let od smrti spisovatele Josepha Conrada (1857–1924). Revolver Revue vydala knižně výbor z jeho esejí Poznámky o životě a literatuře a jako přílohu Revolver Revue č. 109 také Deník z Konga. Tento text se podle Petra Onufera, překladatele obou zmíněných svazků, „čte nevyhnutelně jako pandán k Srdci temnoty (…)“ a dnes z něj publikujeme ukázku. Stejně jako v knize ji provází poznámky Conradova přítele, důvěrníka a životopisce Richarda Curleho, přinášející mimo jiné právě pasáže z románu Srdce temnoty, jejichž „hlavním účelem je poukázat na to, jak těsně jsou spjaty se vzpomínkami z Conradovy vlastní cesty do Konga“.
 

 

Joseph Conrad
Deník z Konga

(...)

Čtvrtek 3. července
Vyrazili jsme v 6 ráno po vydatném celonočním spánku. Přes nízký hřeben kopců jsme sešli do rozlehlého údolí či spíše na pláň s puklinou uprostřed – seznámili jsme se se státním úředníkem na inspekci. Pár minut poté jsme u tábořiště zahlédli mrtvé tělo nějakého Bakonga.[1] Byl zastřelený? Strašlivý zápach. – Hlubokou soutěskou jsme zdolali horský hřbet táhnoucí se od severovýchodu k jihovýchodu. Za ním další široké, ploché údolí s hlubokou průrvou uprostřed. – Jíl a štěrk. Další hřbet, rovnoběžný s tím prve zmíněným, a poblíž jeho úpatí řada kopečků. Prošli jsme mezi nimi a utábořili se na břehu řeky Luinzono. Tábořiště čisté. Řeka čirá. Zanzibarec od vlády s registrem. Kánoe. Dva Dánové se utábořili na druhém břehu. – Zdraví drží.

Krajina má zpravidla žlutavý nádech (suchá tráva) s rezavými skvrnami (půda) a řídce roztroušenými trsy tmavozelené vegetace. Většinou ve strmých roklích mezi vyššími horami nebo v průrvách zařezávajících se do plání – Povšiml jsem si Palmy Christi – Palmy olejné. Tu a tam velice rovné, vysoké a tlusté stromy. Název mi není znám. Vesnice docela neviditelné. Jejich existenci lze dovodit z tykví na „malafu“[2] zavěšených na palmách. –
Hojnost karavan a cestovatelů. Nikde žádné ženy, leda na tržišti. –
Půvabné trylkování ptáků – Zvlášť jeden zní jako flétna. Jiný zase svými zvuky připomíná velmi vzdálený štěkot ohaře. – Viděl jsem jen holuby a několik zelených papoušků, byli dost malí a bylo jich jen pár. Dravce jsem nezahlédl jediného. Až do devíti večer – nebe pod mrakem a klidné – Poté lehký větřík od severu, nebe se vyčistilo – Noci sychravé a chladné. – Bílý opar zhruba v polovině kopců. Vodní efekty, dnes ráno zvlášť krásné. Opar se většinou zvedne, než se nebe vyjasní.

Pátek – 4. července. –
Z tábořiště jsme vyrazili v šest ráno – po velmi nepříjemné noci – pochodovali jsme přes kopcovitý hřeben a pak bludištěm dalších kopců – v 8.15 se otevřelo do zvlněné planiny. Zorientovali jsme se podle horského hřebene na druhé straně – Směr SSV – Vede tudy cesta. Ostré výstupy do velice strmých kopců, nepříliš vysokých. Vyšší hory zprudka ustupují a odhalují zvlněnou nížinu –
V 9.30 tržiště.
V 10 h jsme minuli řeku Lukanga a v 10.30 se utábořili u řeky Mpwe.

Viděli jsme další mrtvé tělo, leželo u cesty v poloze meditativního pokoje. – Večer prošly kolem našeho tábora tři ženy, jedna z nich albínka – Odporná, křídově bílá s růžovými skvrnami. Rudé oči. Rudé vlasy. Rysy velmi negroidní a ošklivé. –
Komáři. V noci, když vyšel měsíc, jsem ze vzdálených vesnic slyšel výkřiky a bubnování. Prožili jsme špatnou noc.[3]

Sobota 5. července. 1890.
Vyrazili jsme v 6.15. Ráno chladnější, snad až studené, a velmi sychravé. Obloha úplně zatažená. Lehký větřík od SV. Cesta přes úzkou pláň k řece Kwilu. Svižný tok, hluboký a 50 yardů široký – přeplavili jsme se v kánoích – poté nahoru a dolů přes velmi strmé kopce, protínané hlubokými roklemi – hlavní hřeben se táhne hlavně SZ–SV, občas Z nebo V. Zastavili jsme se v Manyambě.
– Tábořiště špatné – v prohlubni – voda velice průměrná. Stan postaven v 10 h 15 min.

Dnes jsem spadl do bahnité kaluže. Hnus. Chyba mého nosiče. Když jsme se utábořili, došel jsem k potůčku, vykoupal se a vypral oblečení. – Už mi tahle zábava pěkně leze krkem. –
Dnes žádné slunce.

Neděle 6. července
Vyrazili jsme v 5.40 – cesta nejprve kopcovitá, po ostrém sestupu pak křižující širokou pláň. Na jejím konci velké tržiště.
V 10 h se ukázalo slunce. –
Když jsme odešli z tržiště, přešli jsme další pláň, pak jsme přešli hřeben kopců, minuli dvě vesnice a v 11 h dorazili do Nsony. – Vesnice neviditelná –

Tohle tábořiště (Nsona –) je solidní. Stinné. Voda daleko a nepříliš dobrá. – Dnes v noci díky ohňům zapáleným všude kolem našeho stanu žádní komáři.
Odpoledne velice blízko
Noc čistá a hvězdnatá.

Pondělí – 7. července. –
Vyrazili jsme v 6 h po vydatném celonočním spánku po cestě do Inkandu, které leží nepříliš daleko za vládní stanicí Lukungu. –
Cesta velice nerovná. Sled oblých, strmých kopců. Místy jsme kráčeli po vrcholu hřebene. – Jen kousek před Lukungu udělali naši nosiči dlouhý oblouk směrem k jihu, a stanice tak byla na sever od nás. – 1 hodiny jsme šli vysokou travou. – Přešli jsme širokou řeku, 100 stop šířky, 4 hloubky. – Po dalším 1hodinovém pochodu maniokovými plantážemi jsme se východně od stanice Lukungu v pořádku navrátili ke své trase. Přes zvlněnou pláň jsme si to namířili k tržišti v Inkandu, rozloženému na kopci. – Uhřátí, žízniví a unavení. V 11 h jsme dorazili k tržišti. – Přibližně 200 lidí. – Čile se tam obchodovalo. Žádná voda. – Pobyli jsme tam hodinu, pak jsme odešli hledat místo k odpočinku. –
Hádka s nosiči. – Žádná voda. Nakonec jsme se asi v půl druhé odpoledne utábořili na nechráněném kopci poblíž bahnitého potoka.
Žádný stín. Stan na svahu. Slunce ostré. Mizérie.

Noc hanebně studená.
Bez spánku. Komáři –

(...)

POZNÁMKY VYDAVATELE
[1] Pár minut poté jsme u tábořiště zahlédli mrtvé tělo nějakého Bakonga. Byl zastřelený? Strašlivý zápach.
Srov. Srdce temnoty, s. 36:
Jednou jsme narazili na bělocha v rozepnuté uniformě, tábořícího při stezce s ozbrojenou eskortou hubených a vytáhlých Zanzibarců, velice pohostinného a rozjařeného – nechci-li říct rovnou opilého. Prohlašoval, že tu dohlíží na údržbu cesty. Těžko bych tvrdil, že jsem tam nějakou cestu viděl, tím méně, jak ji někdo udržuje, pokud ovšem za trvalou okrasu a tím i vylepšení cesty nelze pokládat mrtvolu černocha ve středních letech s dírou po kulce uprostřed čela, o kterou jsem doslova zakopl o pět kilometrů dál.

[2] „malafu“ – africké palmové víno.

[3] V noci, když vyšel měsíc, jsem ze vzdálených vesnic slyšel výkřiky a bubnování. Prožili jsme špatnou noc.
Srov. Srdce temnoty, s. 36:
Za klidné noci někdy i chvějivé dunění vzdálených bubnů, které zanikalo a opět sílilo, nesmírné nezřetelné dunění, tajuplný, naléhavý, sugestivní a primitivní zvuk – s významem možná stejně hlubokým jako vyzvánění zvonu v křesťanské zemi.