Pravou přízračnou knihou je ta, kterou člověk měl napsat, ale už nenapíše (rozhovor s Xavierem Galmichem)

Čtenářům Bubínku Revolveru dnes přinášíme přepis rozhovoru rozhovoru ředitele CEFRESu Mateusze Chmurského s Xavierem Galmichem, jenž se uskutečnil při uvedení autorových knih Znaky a přízraky: Výbor ze statí o české a středoevropské literatuře (Karolinum, 2023) a Metafyzický kurník (Revolver Revue, 2023) 6. prosince 2023 ve Francouzském institutu v Praze.

Setkáváme se zde u příležitosti vydání dvou vašich knih: prózy Metafyzický kurník, kterou pro Revolver Revue přeložil Jean-Gaspard Páleníček, a více než pětisetstránkového výboru z vašich esejů o české literatuře, který vydává nakladatelství Karolinum. Jak jste se dostal k bohemistice?
Měl jsem to nejednoznačné štěstí, že jsem nějaký čas žil přímo v této budově, ve Štěpánské 35, v bytě v druhém patře, v době, kdy jsem zde měl zastávat funkci kulturního atašé. Což bylo tak trochu nepatřičné: bylo mi třiadvacet, lidé mě oslovovali „vážený pane atašé“, před sebou přitom měli nedomrlého studentíka.

Abych to vysvětlil: já byl do té doby typický šprt. Má studijní dráha přesně odpovídala tomu, co se ode mě očekávalo v prostředí dobře spořádané katolické buržoazie, ze kterého jsem pocházel, ve městě Nancy, ve východní Francii. Tedy abych získal diplom „agrégation“ z humanitních věd – což obnášelo také studium latiny a řečtiny – a aby se ze mě stal profesor. Ale co se nestalo: nastoupil jsem prestižní vysokou školu École normale supérieure a ucítil, že je něco špatně, že to takhle dál nepůjde, že musím dělat něco jiného. Zkusil jsem studovat starofrancouzštinu, což bylo skvělé, ale také trošinku nudné. No a tehdy jsem potkal Václava Jamka, který v té době pracoval jako redaktor a překladatel pro nakladatelství Odeon. Bylo to ještě za „normalizace“. A Václav mě v roce 1984 galantně pozval do Prahy. To mi bylo jednadvacet. Tak jsem poprvé spatřil tuto zem, která se mi jevila jako nádherná a nesrozumitelná.

Vrátil jsem se trochu frustrovaný. Nedlouho poté jsem obdržel zmíněnou „agrégation“ z literatury a měl jsem nastoupit na vojnu, což se mi vůbec nechtělo. Naskytla se možnost prodělat ji formou civilní služby – a stát se například kulturním atašé. Nabídli mi dvě místa: Palermo a Prahu. Obojí začínalo na stejné písmeno, ale já si řekl: do Itálie pojedeš, až budeš starý – teď se jeď podívat za Vaškem Jamkem do Prahy a zkus tomu tam trochu víc porozumět. Tak jsem se dostal do Štěpánské, a tak se stalo, že mě česká kultura naprosto očarovala.

Něco jsem se snažil dělat jako kulturní atašé, v té době byly ale kulturní vztahy mezi Francií a Československem nesmírně složité, na oficiální úrovni takřka neexistující, takže jsem měl poměrně dost času na další věci. Mimo jiné na to, abych se učil česky, trochu nadivoko. Byla tu jistá paní Budilová, která mi radila a taky mě trochu špiclovala. Taky zde byl železný sejf, ke kterému jsem ale měl přístup. Občas jsem ho otevíral a jednou jsem tak narazil na prapodivné knížky, které byly dosti nepohledné – a zároveň nádherné. Šlo o samizdatové spisy Jakuba Demla, které jeden z jejich editorů či některý jeho přítel svěřil Francouzům, aby je diskrétně předali komusi ve Francii. Ale nikdo se o to jaksi už pak nepostaral. Začal jsem ty knihy číst, což bylo hodně složité, jednak proto, že byly česky, jednak proto, že průklepy byly šedavé a špatně čitelné. A já byl očarován tou krásou, která se odevzdávala jen ztěžka, podobně, jako tomu bylo s krajinou tehdejšího šedého, ponurého Československa, které mělo šarm poněkud funebrální. Byla to ovšem také krajina plná stop baroka, které je ve Francii méně známé a kde mu často špatně rozumíme. Baroko představuje spojení světla a stínu. Tak jsem nakonec pochopil, že ono spojení světla a šedi, které jsem tu viděl, a že všechna ta ponurost – neboť tehdejší Československo ponuré vskutku bylo a řada lidí zde doslova živořila – skrývaly jakési paradoxní světlo. A tehdy jsem seznal, že to asi bude mým osudem: vrhat se do tohoto šedavého světla.

Mohl byste osvětlit krásný a poněkud tajemný název výboru Znaky a přízraky – zčásti sémiotický, zčásti metafyzický – a přiblížit jeho obsah?
Odpovídá stylistické figuře, jíž se v rétorice říká paronomázie, tedy zvuková příbuznost slov založená na náhodě, nikoli na etymologii, která však přesto však dává smysl. Já mám paronomázii rád, domnívám se například, že Reynkova poetika je na paronomázii založená. Jedná se o cosi tajemného: jako by jazyk hovořil sám od sebe a sám od sebe vytvářel poetická spojení. Ve skutečnosti má ale název výboru poněkud prozaičtější původ: dlouho jsem se na konferencích, na kterých jsem jakžtakž koktal v češtině, snažil hovořit o příznačných jevech. Často jsem ale vlivem lapsu mluvil o jevech „přízračných“. Lidé se smáli a já si kladl otázku, který ďas mi to takto sedí na jazyku, že se mi tak křiví.

Co se obsahu knihy týče, svým vzděláním i temperamentem se nacházím spíše na straně přízračnosti. Zajímají mě autoři, jako jsou právě Jakub Deml, Vladimír Holan, Otokar Březina. V současné době ostatně připravuji k vydání dopisy Anny Pammrové Otokaru Březinovi. Tedy literatura, kterou by šlo označit jako post-romantickou, post-symbolistní, metafyzickou, duchovní – těžko nalézt správný přívlastek z hlediska literárních dějin… Každopádně ale literatura, které – navzdory převládajícím stereotypům a jakkoli je od počátků protestantismu hluboce poznamenaná sekularizací – je vlastní cosi, čemu Petr Král říkal metafyzické tíhnutí.[1] Zdálo se mi snad, že je tak trochu na zahraničních bohemistech, aby připomenuli tento rozpor vlastní české literatuře: totiž že sama sebe často prezentuje jako literaturu spíše racionalistickou, silně poznamenanou pozitivistickým myšlením 19. století, která jako by se stala jistým základem československé první republiky – zatímco pod podobami často nenáboženskými, či spíše necírkevními, nadále a všemu navzdory pěstuje jistou žízeň po onom světě. K Demlovi a Klímovi musím ještě přidat Josefa Váchala, kterým jsem se zabýval v devadesátých letech, a dodám, že se jednalo o autory v osmdesátých letech polozakázané, kteří pro to byli přitažlivější pro čtenáře, s nimiž jsem se tehdy setkával, tedy s lidmi, kteří četli samizdaty a hledali jistou formu pravdy.

A co se oněch znaků týče: česká kultura se nenechává snadno ochočit. Kdybych byl přitahován polskou kulturou, býval bych se asi spokojil s touto metafyzickou žilou a Poláci by tomu asi byli i rádi. Češi však zároveň zůstali racionalisty a analytiky. Kritické myšlení, analytické myšlení, formalismus, včetně formalismu estetického, jež sahají až ke strukturalismu, to vše tvoří další proud vlastní české kultuře, a nelze se stát bohemistou, aniž by se člověk navzdory vlastním preferencím pokoušel přistupovat k oběma liniím. Tak jsem během své kariéry profesora a badatele měl vlivem různých profesních setkání příležitost spolupracovat se sémiotiky a odborníky na estetiku, kteří mě přiblížili k oné tradici znaku. Výbor je pak konvolutem osmatřiceti textů publikovaných mezi lety 2001 a 2021, které tak trochu barokně balancují mezi oběma póly.

Název Znaky a přízraky odkazuje také ke knize polského výtvarníka a spisovatele Józefa Czapského Tumult i widma (Vřava a přízraky), v níž autor podává svědectví o 20. století. Czapski mě v posledních letech silně poznamenal. Je to současně jasnozřivý i tvořivý svědek hrůz 20. století. S tím, že 20. století je současně stoletím znaku – myšlení a teorizování o znázorňování, tedy sémiotiky – a zároveň stoletím, které bylo nuceno se konfrontovat s ne vždy příliš inspirujícími přízraky.
 

Mezi autory, kteří jsou pro vás významní, jste mimo jiné jmenoval Vladimíra Holana. Jste rovněž autorem monografie Bibliotekář Boha, která mu je věnovaná. Holan je ovšem v knize Znaky a přízraky přítomen jen málo. Proč?
Vladimír Holan je autor temný, nesnadno srozumitelný, je to přitom autor kanonický. Když jsem přijel do Československa, všichni mi říkali: uvidíš, je skvělý, ale ničemu neporozumíš. A vskutku jsem mu moc nerozuměl, ovšem ne vše mi u něho taky přišlo skvělé. Jednou jsem měl tuto zkušenost, že jsme spolu s Petrem Králem četli Holanovy texty dvojjazyčně – dobře známé texty: Bolest, Noc s Hamletem… A já si uvědomil, že český text sice je náročný, ale že s sebou nese také jistou komickou, či přesněji řečeno heroicko-komickou žílu. Ta ovšem ve francouzštině zcela mizela a překlad posiloval temnou dimenzi básní. Holanův text je vždy tragický: snaží se pochopit tajemství zla, které, jak píše, „stoupá míchou lidstva“ – už samotný takový program neslibuje mnoho radosti, ale Holan se mu oddal, a oddal se mu v pravou chvíli, v době, kdy tato otázka měla být kladena, tedy v letech 1950–70. Ve francouzštině jeho text ovšem dováděl k zoufalství: veškeré milosrdenství, které v sobě česky nesl, bylo pryč. Tato proměna způsobená překladem mě znepokojila. O to více jsem se proto do četby Holana pohroužil.

Podobné zkoušky jsem sám sobě ostatně kladl často, ať už ve vlastní práci, či při přípravě kurzů: něčemu nerozumím, a právě proto se tím budu o to více zabývat. Proto jsem také s Janem Rubešem uspořádal holanovskou konferenci, díky níž jsem k němu získal poněkud lepší přístup. A poté jsem se pustil do psaní Bibliotekáře Boha. Spíše než monografie je to ale svého druhu komentovaná čítanka Holanových textů. Velké tajemství Holana není jen, že je to autor těžko přístupný, a přitom že je jedním z nejpřekládanějších českých autorů do francouzštiny, ale právě také to, že je nejlepším důkazem toho, o čem jsem hovořil před chvílí: tedy přetrvávání metafyzické žíly v české kultuře navzdory všem stereotypům o její sekularizaci.

Další důležité téma vašich prací je multikulturalita či multikulturality. Své absolutorium, „Diplôme d’Etat“, jste věnoval otázce vícejazyčnosti v české literatuře. I ve svazku Znaky a přízraky se jím zabývá několik textů. Odkud u vás pramení? Jedná se o dědictví krajů Lotrinska a Jury, odkud pocházíte? A jak v kontextu globalizované a nomádské Střední Evropy, opět konfrontované s válkou, pohlížíte na otázky spojené s multikulturním vzděláváním, s vlnami expatriací, delokalizací, s příchodem milionů Ukrajinců a Ukrajinek?
To je dvanáct otázek v jedné. Nejprve tedy z hlediska výuky. Byl jsem sice jmenován profesorem bohemistiky, tu jsem však striktně vzato dlouho nevyučoval. Pár let po mém jmenování na místo po paní Jechové jsem byl nucen na Sorbonně bohemistiku jaksi „obětovat“, protože se mi zdálo iluzorní a nefunkční snažit se v zahraničí uvádět v život bohemistiku se vším všudy: jazykem, literaturou, dějinami atd. Když ve vyšších ročnících setrvávají pouze dva nebo tři studenti, je to neospravedlnitelné. A to navíc mluvím o devadesátých letech, o onom radostném desetiletí, jak se nám zpětně jeví, o pohádkovém ostrůvku, na kterém se vše zdálo být možné. Proto mi přišlo nutné znovuobjevit multikulturality Střední Evropy, ale i multikulturality českých zemí, kde jejich paměť tolik utrpěla. To znamenalo zabývat se trojí duší země české, jak o tom hovořil Franz Werfel, tedy dávným soužitím duše české, duše německé a duše židovské a tím, co tato složitá minulost vnesla nesamozřejmosti do kontur zdejší identity. Snad jsem k tomu měl jisté předpoklady, protože jsem za sebou také měl práci o česko-německé vícejazyčnosti u Jakuba Demla. Domnívám se, že česká kultura je kultura křehká. Kundera mluvil o kultuře nesamozřejmé. V nouzi lze ale také spatřovat ctnost. Ona křehkost má totiž cosi krásného. Již v tom, že konfrontuje jednotlivce s jejich konečností, včetně konečnosti z kulturního hlediska: neboť česká kultura je také schopná projevit své meze. Proměnu bohemistiky ve středoevropská studia jsem nakonec dovedl dosti daleko: v rámci poměrně náročného cyklu středoevropských studií, který jsem na Sorbonně založil, se po studentech například vyžaduje, aby se naučili dva jazyky daného regionu. Zde v sále vidím jednoho z našich francouzských studentů, který se tak učí česky a maďarsky, což není žádný med.

To je tedy rovina institucionální. Je zde pro mě ovšem také rovina osobní. Cítím se totiž být bytostí rozštěpenou, a mám velkou slabost pro zobrazování dvojníků. Nechci tím příliš dlouho zdržovat, jen zběžně: když jsem byl malý, zpíval jsem ve sboru. V jednu chvíli váhali, zdali mám zpívat spíš soprán, nebo alt. A já na to odpověděl, že zvládnu obojí. Ba co víc: po celé dětství jsem byl přesvědčen, že dokážu zpívat dvěma hlasy zároveň – což byl samozřejmě nesmysl. Zůstala mi nicméně fascinace tím, jak člověk může, zejména skrze kulturu, sám sebe pociťovat v množném čísle, přinejmenším ve dvojí podobě. A dvojjazyčnost pomáhá člověka o tenhle náhled obohatit.

Je trpkou milostí mé generace, jež viděla konec komunismu a prožila onen svátek devadesátých let, že jí bylo dopřáno – i na institucionálním poli, a to rovněž díky Evropské unii – takto pozvednout vícejazyčnost jako skutečnost, která běžně prochází společnostmi, rodinami, a tedy i jednotlivci. Komplexní jedinci se již dávno nemají proč stydět za svou komplexnost. Někdy mohou ovládat jeden jazyk lépe než druhý, ale jak známo: člověk je tolikrát člověkem, kolika jazyky hovoří. Je dobré to i nadále připomínat, mimo jiné v kontextu přebujelé anglicizace celého dnešního komunikačního prostoru – jak o tom mimo jiné svědčí různé vědecké konference, které jsou anoncované jako vícejazyčné, ale odehrávají se pak v angličtině.

Tato pluralita byla v devadesátých letech samozřejmá, děla se ve znamení otevřené společnosti. Řekl bych ovšem, že jsme se tehdy dopustili chyby a že my všichni, kdo jsme v té době žili a měli v devadesátých letech jistou rozhodovací moc, neseme spoluvinu za naivitu, s níž jsme se domnívali, že bude možné, aby se společnost různorodá i harmonická zároveň zrodila sama od sebe. Myslím, že bylo nutné jí trochu více pomáhat, a že sice bylo dobré v rámci euforických devadesátých let znovuobjevovat multikulturalitu a vícejazyčnost, ale že jsme se tehdy zpronevěřili občanské zodpovědnosti, která měla s tou dobou být spojená.

Když už jste zmínil situaci na Ukrajině: jednoznačně se nám nezdařil výstup z komunismu. Zde musím vzpomenout Jana Vladislava, se kterým jsme si byli velmi blízcí a který mě mnohému naučil. Jeho názor byl, že výstup z komunismu měl být spojen s obdobou norimberského procesu. Neodvážili jsme se zavčas otevírat spisy a vyhledávat zodpovědnosti, byť jen proto, abychom je pojmenovali. Pamatuji se na jisté své polské přátele, kteří mi říkali, že se nechtějí mstít. Ale než člověk obrátí list, musí jej nejprve přečíst. A my jsme daný list přečetli nedůsledně, obrátili jsme ho příliš zbrkle. Vrhli jsme se do obchodování, byli svědky nástupu oligarchů. A domnívám se, že i válka, kterou nyní prožíváme navzdory všemu všichni společně, je důsledkem tohoto našeho kapitulování.

Politolog Georges Mink hovoří o počátečním hříchu absence důsledných účtů vůči komunistické minulosti a neblaze proslulé představy tlusté čáry za minulostí s účelem výlučné fokalizace na konzum, ekonomickou transformaci a modernizaci. Lze ale připomenout, že v devadesátých letech jste byl také angažovaným publicistou a zabýval se aktivně válkou v bývalé Jugoslávii. Jak dnes vnímáte místo české kultury v kontextu evropských kultur a světové rozmanitosti?

Jeden z možných úhlů, jak na to odpovědět, je skrze prizma překladu. Češi se touto otázkou zabývají často z hlediska překladů z francouzštiny do češtiny. Mě zajímal pohled opačný: z hlediska recepce české literatury a jejích francouzských překladů. I já byl zpočátku ovlivněn běžnou představou, která je ale, jak se domnívám, stereotypem, že se „malé“ národy a „malé“ kultury více zaobírají otázkou překladu než národy a kultury „velké“. A že tedy Francouzi například nepřikládali tolik pozornosti vlastním teoriím a dějinám překladu a že na překlad pohlíželi spíše jako na aktivitu utilitární. Zde bych rád citoval pasáž z románu Fasáda Libuše Moníkové, která vkládá do úst jedné ze svých postav toto: „od jedný řeči k druhý je pro obě strany stejně daleko“.[2] Přecházet z francouzštiny do češtiny vyžaduje stejné úsilí jako z češtiny do francouzštiny. Ve skutečnosti se otázka překladu, a zejména překladu směrem do francouzštiny, stala jednou z důležitých badatelských výzev mé generace. Zástupně stačí jen odkázat na obsáhlé souhrnné studie věnované v posledním desetiletí překladu od konce středověku po dnešek.[3] Je vskutku třeba uvést věci na pravou míru a říct, že tyto otázky překladu, o kterých jsme se domnívali, že v evropském kontextu byly důležité pouze či především pro kulturní periferie, jsou naprosto centrální i pro kultury „dominantní“. Došlo k tomu až za naší generace, zato se mi zdá, že práce k tomuto tématu byla odvedena kvalitně.[4]

Vývoj překladů z češtiny do francouzštiny po roce 1989 je zapeklitý. Na poněkud anekdotické rovině: v devadesátých letech neuplynul měsíc, aby mi někdo nenabídl něco spojeného s českou kulturou – výstavu, sepsání článku, vydání knihy… Po roce 2000 vstoupily země Střední Evropy do Evropské unie, ve dvou vlnách, a zájem o tyto zčásti ještě poněkud exotické země během jednoho roku, dvou let takřka totálně ustal. Já to pocítil velmi zřetelně, na vlastní kůži: řekněme od let 2007/2008 mi náhle přicházela tak jedna nabídka knihy za dva roky. Specializované obory se staly neviditelnými. Na statistikách počtu překladů z češtiny do francouzštiny to lze pozorovat dosti frapantně. V článku „Zvadlá mučenka?“, který je úvodem k poměrně objemné bibliografii překladů české literatury do francouzštiny, si kladu otázku, co se během po roce 2000 stalo s těmito kulturami – to samé totiž platí pro některé sousední kultury, například pro kulturu maďarskou –, že ve vztahu k nim šlo pozorovat takový pokles zájmu.[5] Domnívám se, že se jedná o jeden z negativních dopadů evropského sjednocení, který jsem nazval indeferenciace, což myslím v obou významech toho slova: tedy jako vzestup indiference, tedy lhostejnosti, ale také v tom smyslu, že dané kultury přestaly být vnímány jako odlišné, že nám byly náhle příliš podobné. Polopaticky řečeno: dříve byli ve Francii Češi vnímání jako cosi úplně nesrozumitelného, co si nešlo ani představit. Dnes jsou Češi úplně normální součástí nás. I to je jeden z dopadů unifikace. A tato krize vzájemné zvědavosti, jež je důsledkem indiference, která se usadila v myslích a nastala jistě také vlivem technologických proměn, masifikace, internetu atd., vyplývá z představy lidí, kteří nám jsou pojednou až příliš blízcí na to, aby byli skutečně zajímaví.

Zdá se mi ovšem, že tato fáze právě končí. Po roce 2010 jsme se, zdá se, dotkli dna a nyní, snad i vlivem oné velké civilizační rekompozice, kterou s sebou přináší válka, jsme svědky nového vědomí – opatrného, ale také etického – nutnosti vědět, že jsme obklopeni cizími kulturami a že je nutné, abychom je také aspoň trochu znali.

V posledních měsících se ozývá jakýsi spodní tón, symbolicky řekněme od bratislavského proslovu prezidenta Macrona, ve kterém mu najednou přišlo vhodné citovat Kunderu a připomenout, jak zásadní území představuje Střední Evropa pro Evropskou unii. Prostě dochází k jistému návratu ke zdravému rozumu. V tom smyslu, že do evropského projektu jsme angažováni společně a nelze pokračovat v systému, který přehlíží kultury Střední Evropy. Tato spíše optimistická vize – a ti, co mě znají, vědí, že obvykle nejsem moc velký optimista – ovšem samozřejmě mizí, když povážíme, co se každý den odehrává a, jak se obávám, bude ještě nějaký čas odehrávat na východě Evropy. Je to zkouška ohněm, která nás volá k účasti, v podobě nutné pomoci národům, na které bylo zaútočeno. Ale, jak již řečeno, je to také zkouška ohněm našich znalostí, a obnovená Evropa se nebude konat bez trošky obnoveného vzdělávání, včetně občanského vzdělávání.

I já jsem přese všechno také trochu dialektik, proto chci nyní být spíše optimistický: v Paříži jsem součástí výzkumného institutu, jehož členové jsou z velké části Rusové, Ukrajinci či odborníci na Rusko a Ukrajinu. A těm tvrdím, že jednoho dne spatříme demokratické Rusko. Již vidím, jak zvedáte oči vzhůru… Ale vzpomínám na to, jak jsem byl na konci osmdesátých let, před podzimem 1989, hluboce přesvědčen o tom, že komunismus skončí. Tehdy také všichni zvedali oči vzhůru. Tak doufám, že tato analogie se ukáže jako funkční.
 

Vraťme se ke svazku Znaky a přízraky. Takřka v něm nefigurují další dvě pro vás důležitá témata: tím prvním je William Ritter, autor, kterému jste se dlouhodobě věnoval a který vám byl jakýmsi průvodcem Střední Evropou. Tím druhým je samizdat. Mohl byste ještě říct pár slov k těmto dvěma oblastem vašeho zájmu?
Nejprve musím poděkovat: je to v první řadě velká pocta, kterou mi nakladatelství Karolinum projevuje. Rád bych poděkoval Adéle Petruželkové, bez níž by tato kniha neexistovala a která odvedla obrovský kus práce, protože zde mimo jiné šlo o to vytvořit koherentní výbor textů, které přitom existovaly převážně ve francouzštině, ale částečně také v jiných jazycích. Musím tedy poděkovat také Jeanu-Gaspardu Páleníčkovi, Lukáši Prokopovi a řadě dalších, kteří texty přeložili a díky kterým je výbor tak pestrý – byť v něm asi převládají otázky multikulturality a zejména pak středoevropských kontextualizací, což, jak se mi zdá, je otázka často opomíjená v českém akademickém světě. Vždy mě trochu překvapí, když lze mít za to, že je možné vést badatelskou činnost, aniž by procházela komparativními analýzami. Pro vlastní potěšení jsem také stál o to, aby byly v knize přítomné aspekty heroicko-komické kultury, které se mi jeví být kontinuitním prvkem, a to již od konce 18. století. I hlubší ponor z hlediska historického mi v českých akademických pracích často poněkud schází.

Je ovšem pravda, že některá témata v knize chybí: při sestavování podobných souborů je vždy nutné něco někde utnout. Také proto, že některé mé texty již existovaly v češtině, takže nebylo nutné je do výboru včleňovat. Jedny z nich představují studie o dějinách myšlení. Na Sorbonně mám to štěstí, že mohu vést seminář, v jehož rámci jsme například pracovali na otázce realismu a idealismu ve Střední a Východní Evropě. Zabývali jsme se otázkou válečných kultur, i vzhledem k současnému kontextu. A v posledních čtyřech letech jsme se také věnovali dějinám samizdatu. Což mi dalo příležitost podílet se s několika kolegy na vydání knihy, která je, myslím, první, jež ve francouzštině o fenoménu samizdatu pojednává.[6] Netřeba zastírat: když ve Francii před někým, i před relativně kultivovanými lidmi, vyslovíte slovo samizdat, jednomu z deseti to nic neřekne. Daná publikace má trochu popularizační charakter, ten se mi ale zdál důležitý právě z důvodu nutnosti dovzdělání lidí. I to patří k naší práci.

Také jsem se podílel na slovníku středoevropských myslitelů, který v Čechách není, myslím, příliš známý.[7] Každý ze spoluautorů dostal jistý počet jmen autorů a témat, o kterých měl psát slovníková hesla. Pro informaci: Češi jsou zde zastoupeni čtyřiceti jmény autorů a dvanácti tématy, zatímco Slováci deseti jmény autorů a třemi tématy. I to jsou trochu neúprosné aspekty podobných projektů, kdy se, jako v Jaltě, takto rozhoduje o vykrajování vědomostí. Byla to ovšem dosti zajímavá práce, alespoň pro mě, a je záslužné, že daný slovník existuje.

Dalším vámi zmíněným, takřka nepřítomným tématem je William Ritter. Tomu jsem ale věnoval dvě knihy, z nichž jedna je český výstavní katalog. Ovšem k výstavě, kterou plánovala Západočeská galerie v Plzni – měla nádhernou koncepci, s Markétou Theinhardtovou jsme do ní vybrali překrásná díla –, ale která se nakonec kvůli covidu nekonala. Takže z ní zbývá pouze onen katalog.[8] William Ritter byl neskutečná figura. Dnes je zcela na okraji zájmu, neví se o něm, takřka nikoho nezajímá. A já se jím zabývám už přes třicet let, protože to byl první frankofonní novinář, který se systematicky zajímal o celou středoevropskou zónu. Začal Rumunskem, pak se postupně zajímal o Bulharsko, Maďarsko, tehdy ještě maďarské Slovensko, o Čechy atd. Byl to výtvarný a hudební kritik. To on například jako první popularizoval Gustava Mahlera, kterého osobně poznal a se kterým vedl nesmírně zajímavou korespondenci. Daným oblastem neříkal Střední Evropa: nazýval je „Slovanský orient“. Načež hned musel vysvětlovat, že v tomto Slovanském orientu se nachází spoustu Neslovanů. Vůči otázkám kulturní a etnické multikulturality byl dosti jasnozřivý. Nutno ale upřesnit, že to byl také velký reakcionář a strašlivý antisemita. Musel to být dosti nesnesitelný člověk, ale ve své době poznal strašnou spoustu lidí. Což lze, poněkud anekdoticky, ilustrovat tím, že byl učitelem mladého Charlese-Édouarda Jeannereta, který se měl později stát Le Corbusierem. To on Le Corbusierovi vytyčil itinerář cesty, kterou měl vykonat k poznání Slovanského orientu, od Berlína po Konstantinopol, a právě díky Ritterovi Le Corbusier objevil některé formy lidové architektury, které měl posléze napodobovat ve své avantgardní architektuře. Z hlediska jeho početných významných známostí lze hovořit až o nebývalé milosti. Jiří Pelán ho v kritice knihy, kterou jsem Ritterovi věnoval ve francouzštině,[9] srovnává s D’Annunziem. Byla to jistě postava světla a stínů – někdy i bahna. Byl to také milovník různých dobrodružství: ve Střední Evropě si zamiloval nejen cizí kultury, ale také krásné hochy. Měl celou řadu avantýr s krásnými kluky z Rumunska, Slovenska a Čech. V jeho více než čtyřicettisícistránkovém ineditním deníku je jim věnováno nemálo pasáží…

Rád bych se na závěr dotkl přízraků jiného druhu: jaké další knihy chystáte, jaká témata byste chtěl ještě rozvinout?
Pravou přízračnou knihou je ta, kterou člověk měl napsat, ale už nenapíše. Takovou měl být zamýšlený, jistěže geniální čtyřsetstránkový svazek o heroicko-komické tradici z hlediska středoevropské komparatistiky. Uvedu jeden příklad. Jistě znáte postavu zvanou Mómus, řecky Mómos, malého boha satiry a důležitou postavu Lúkianových dialogů. Jedná se o onu malou šklebící se postavičku, kterou lze zahlédnout na kresbách v záhlaví a vinětách mnoha humoristických a satirických časopisů 19. století. Od konce 18. století se začínají zjevovat různí „neomómové“, různé metamorfózy a moderní reinkarnace této antické postavy. Na konci 19. století se četně vynořují v rámci kultury kabaretů, z nichž celá řada, ve Varšavě a jiných městech tehdejšího císařství, se jmenuje Mómus. A to je typický příklad sítě znaků, literárních i společenských – existuje snad společenštější jev než literární kavárna? –, která čeká na to, až někdo sepíše její dějiny. Je mi to líto, ale tuhle knihu já už asi nestihnu napsat. V tomto výboru je přítomna alespoň ona počáteční jiskra, která měla dát vzniknout rozsáhlým syntézám, jež by asi nikdo nečetl, ale které bych tak rád býval byl napsal.

Výbor z Karolina uzavírá rozsáhlý rozhovor, který s vámi vedl Jiří Pelán. Jakým způsobem vznikal?
Je to samozřejmě hodně narcistní, ale je báječné si takto, znovu a znovu, pročítat vlastní život v redakci někoho druhého. Jiří Pelán mi vždy poslal jednu otázku mailem a já měl trochu času na odpověď. Ale neměl jsem od počátku seznam otázek, kterých nakonec bylo asi kolem třiceti. Takže jsem byl udržován v obavě, že budou třeba moct přijít i některé trochu nepříjemné otázky. A počítal jsem s tím, že i na ně bude nutné nějak odpovědět. Byla to svého druhu psychoanalýza na dálku.

Či duchovní cvičení. Než předám slovo publiku, rád bych přešel k druhé knize, kvůli níž jsme se dnes sešli – knize mnohem osobnější: k Metafyzickému kurníku.[10] Jak byste tento text, vyznamenaný v roce 2021 prestižní cenou Décembre, charakterizoval z hlediska literárních žánrů? A jaký je vztah mezi profesorem Galmichem a Galmichem literátem?
Jistou diskrétní literární činnost jsem měl už předtím: do této knihy jsem se pouštěl s pocitem, že už nejsem nejmladší, že jsem už poměrně hodně dal své akademické kariéře – která byla velmi zajímavá, také díky skvělým doktorandům – a že by covid mohl být příležitostí ji dopsat. Katolická básnířka Marie Noël hovořila o trpké milosti toho, když je člověk rozmnožen ve více oblastech a když se oddává praktice pochybování. A já vždy pochyboval, lavíroval mezi oběma činnostmi. Bylo pro mě radostí a jistým naplněním, že jsem náhle byl považován za spisovatele, aniž bych přitom přestal být profesorem. Jsem takříkajíc podobojí, a je v tom pro mě cosi, co má blízko k tajemnému fenoménu proměňování a transsubstanciace. Přítomnost tajemství mě ostatně velmi přitahuje.

Co se žánru textu týče, netřeba dlouho spekulovat. Není to román, není to autobiografie, není to esej – a je to trochu od toho všeho. Hodně svědectví. Kniha také obsahuje jistou sociografii fenoménu „rurbains“ – tedy měšťanů, kteří se usazují na venkově a ke kterým s mým manželem Jorgem již patnáct let patříme. Šlo tedy také o zafixování této specifické sociologické zkušenosti pomocí mikropříběhů, z nichž některé jsou morálními vyprávěními.

Otázka z publika: Ve srovnání s velkou generací básníků, jakými byli Seifert, Holan, Mikulášek, se může současná česká poezie jevit jako méně výrazná. Nacházíte v ní autory hodné zájmu?
Myslím, že česká poezie je nesmírně živá. Problém soudobé kritiky je vždy to, že člověk má nos přímo u aktuálního dění. Odpovědí budiž má překladatelská činnost. Přeložil jsem mimo jiné sbírku Krooa krooa Radka Fridricha, což je básník děčínský, u kterého je dosti silná tématika Sudet, se silnou přízračnou přítomností kultur, včetně přírodních kultur: kamenů, ptáků atd. Práce na jeho textech mě těšila. Nyní ho ovšem soustavně překládá Erika Abrams. Další básník, kterého se společně s Jeanem-Gaspardem Páleníčkem snažíme prosadit ve vědomí Francouzů, je Miloš Doležal, jenž je pro mě typickým pokračovatelem oné české františkánské tradice. Ovšem – nevím, jestli se nachází v sále, ale je to něco, co jsem mu už psal a říkal: Doležal již třicet let píše nádherné básnické sbírky, ovšem stále ještě čekáme na jeho velké dílo. To se týká dosti důležité otázky formátu. Poezie se často soustředí na malé formy, ale jsou chvíle, kdy je třeba, aby člověk překonal sám sebe. Nuže, Miloši: musíš konečně napsat své mistrovské dílo, to je podle mě ještě v limbu.

Otázka z publika: Francouzský čtenář by v Metafyzickém kurníku mohl vidět svého druhu pascalovské reflexe. Má ale text také některé české inspirace? Mám na mysli třeba právě dílo Jakuba Demla nebo Morčata Ludvíka Vaculíka.
Vlivem mého katolicismu, diskrétního i vytrvalého zároveň, mám jistou náklonnost k ruralistické tradici, která má některé společné rysy v českém i francouzském prostoru. Dotýkají se mě autoři jako Jean Giono, Henri Bosco atd. Jiří Pelán v Metafyzickém kurníku rozeznal příbuznost s Povídkami z přírody Julesa Renarda. Je zde tedy tradice jisté blízkosti s přírodou, ze které si bereme ponaučení, často trochu surové, a přitom sympaticky důvěrné. To je ona francouzská část. Jistě jsem ale také byl silně poznamenán těmi, které lze označit za podstatné outsidery české literatury, zejména Jakubem Demlem nebo Bohuslavem Reynkem. Oba mají svého druhu františkánský pohled na přírodu, který se projevuje prostotou motivů, někdy trochu surových či násilných, ale jež vybízejí k jisté formě meditace. Ta není nutně meditací metafyzickou, blíží se spíše metafyzice snění, a umožňuje nám v takovýchto epizodách z venkovského života nacházet až anagogický smysl, a tedy projekce k vyšším sférám. I proto se kniha jmenuje Metafyzický kurník.
 

POZNÁMKY
[1] Petr Král, „Tíha věcí“ [„Le poids des choses“], in: Antologie moderní české poezie [Anthologie de la poésie tchèque moderne], Paříž, Belin, 1990, s. 8.
[2] Libuše Moníková, Fasáda, přel. Zbyněk Petráček, Toronto, Sixty-Eight Publishers, 1991, s. 11.
[3] Například čtyřsvazkový soubor studií o více než 6000 stran Dějin překladů do francouzštiny (Histoire des traductions en langue française: I, 15. a 16. století; II, 17. a 18. století; III, 19. století; IV, 20. století), který pro nakladatelství Verdier vedli literární vědci Yves Chevrel a Jean-Yves Masson, 2012–2019.
[4] Viz Gisèle Sapiro, Translatio: Francouzský překladatelský trh v době globalizace (Literatura a lingvistika) [Translatio: Le marché de la traduction en France à l’heure de la mondialisation (Littérature et linguistique)], Paříž, CNRS, 2008; Gisèle Sapiro ed., Překládat literaturu a humanitní vědy – Podmínky a překážky [Traduire la littérature et les sciences humaines – Conditions et obstacles], Paříž, Ministère de la Culture DEPS, 2012.
[5] Viz studie „Čeští spisovatelé ve francouzských překladech z let 1989–2020: zvadlá mučenka?“, in: Xavier Galmiche, Lenka Korytarová Pokorná, Tomáš Kubíček, Česká literatury ve francouzských překladech (1989–2020), Brno, Moravská zemská knihovna v Brně, 2021.
[6] Hélène Camarade, Xavier Galmiche, Luba Jurgenson eds., Samizdat. Podzemní publikace a samovydávání ve Střední a Východní Evropě 1950–1990 [Samizdat. Publications clandestines et autoédition en Europe centrale et orientale 1950-1990], Paříž, Nouveau monde éditions, 2023.
[7] Chantal Delsol, Joanna Nowicki eds., Život ducha ve Střední a Východní Evropě od roku 1945. Encyklopedický slovník [La Vie de l’esprit en Europe centrale et orientale depuis 1945. Dictionnaire encyclopédique], Paříž, Cerf, 2021.
[8] Xavier Galmiche, Markéta Theinhardtová, Marie-Jeanne Dumontová, Petra Kočová, Krajiny umění. Švýcarský kritik William Ritter a střední Evropa, Brno, Books & Pipes, Plzeň, Západočeská galerii v Plzni, 2020.
[9] Xavier Galmiche, William Ritter cestuje po Slovensku (1903–1914). Obrazy vysněné země [William Ritter voyage en Slovaquie (1903–1914). Images d’un pays rêvé], Paříž, Eur’Orbem, 2019.
[10] Během večera byly z Metafyzického kurníku čteny české i francouzské úryvky.

Foto © Vladimír Šigut, Nakladatelství Karolinum


Připravil a přeložil Jean-Gaspard Páleníček.