Kniha Poledne, kterou v roce 1969 napsala Natalija Gorbaněvskaja, má pro českého čtenáře výjimečný význam. V příkrém protikladu k cynismu evropských a amerických politiků, kteří na sovětskou okupaci Československa reagovali poukazem na princip nevměšování do sovětských záležitostí (ten ostatně určuje ve většině případů i jejich dnešní postoj vůči ruské politice), vystoupilo ve východní Evropě několik lidí s dechberoucí odvahou. S vědomím, že riskují nedozírné osobní následky, se symbolicky zastali „naší a vaší svobody“, jak znělo heslo převzaté z polských povstání 19. století, jež v titulu použili i autoři antologie popisující na základě řady rozhovorů jejich osudy (Za vaši i naši svobodu, red. Adam Hradílek, ÚSTR & Torst 2009).
Natalie Gorbaněvskaja moskevskou demonstraci v srpnu 1968 a její následky popsala jako její bezprostřední účastnice. Byla tehdy již renomovanou autorkou poezie a samizdatové žurnalistiky. Vylíčila samo vystoupení na Rudém náměstí a následující soudní procesy, které se pokusila rekonstruovat z dostupných zdrojů včetně jednotlivých vystoupení soudců a souzených. Jana Klusáková vypráví, že rukopis propašovala na podzim 1969 do Německa; kniha pak vyšla rusky, francouzsky a anglicky, německá televize podle ní v sedmdesátých letech natočila hraný film.
Těžko soudit, jak se mohlo stát, že až dosud nikoho nenapadlo knihu přeložit do češtiny. Její dosah u nás mohl a měl být obrovský – svědčila přece o něčem zásadním, co obyvatelstvu země okupantů propůjčovalo tvář radikálně se odlišující od většiny, prezentované i médii obou států. A leckdo přitom o knize zjevně věděl, jak v Československu, tak v zahraničí. Gorbaněvskaja vzpomíná, že s ní o německém filmu mluvili mnozí čeští emigranti v Paříži, kam se v sedmdesátých letech vystěhovala, někteří Češi byli v pravidelném kontaktu s časopisy Kontinent a Russkaja mysl, pro které pracovala jako redaktorka. Jak se mohlo stát, že za dvacet let intenzivní vydavatelské činnosti v samizdatu i v zahraničních vydavatelstvích publikujících české knihy nedošlo na tento zásadní titul?
Co je však snad ještě nepochopitelnější, vydání nikdo neuskutečnil ani v době, kdy už tomu nestálo nic v cestě. O souvislostech sovětské invaze se toho od počátku devadesátých let vydalo, namluvilo a natočilo dost, ale nikoho jedinečný příběh v knize vylíčený nezaujal natolik, aby provedl jednoduchý vydavatelský počin. Zahraniční protesty proti okupaci byly výrazněji připomenuty při příležitosti výročí okupace roku 2008, jejich účastníci, pokud se toho dožili, strávili na pozvání českého senátu několik dní v Praze, televize odvysílala krátké rozhovory. Tím to ale také skončilo. Kniha Gorbaněvské vyšla teprve loni (Torst 2012, přel. Milan Dvořák). Zpravodaj České televize a historik Josef Pazderka během svého působení v Moskvě natočil s Gorbaněvskou a s dalšími aktéry okupace a protestů proti ní rozhovory, které se promítaly na loňském Jihlavském festivalu dokumentárních filmů, kde kniha byla uvedena, stejně jako předtím v Knihovně Václava Havla a potom v Klementinu. V novinách se objevilo několik drobných zmínek. Skromná autorka byla spokojena. Není to ale spíš ostuda než zadostiučinění?
Slovo ostuda se ve své ruské verzi stalo česko-ruským jazykovým emblémem událostí léta 1968 a následujícího období, POZOR totiž rusky znamená HANBA. V souvislosti s touto knihou, k jejímuž vydání jsme se my Češi odhodlávali 43 let, se tento pojem hodí zvlášť trefně. (Výtku autor míní i jako sebekritiku. I on patřil k těm, kdo způsobili tuto ostudu.)
Příběh knihy Poledne vyznívá pro českou společnost dosti hanebně i v mezinárodním ohledu. V evropských hotelích a na letištích se totiž Gorbaněvskaja dnes hrdě prokazuje polským pasem. Polské občanství dostala v souvislosti se svými překlady řady autorů polské poezie a za zásluhy v polsko-ruské kulturní komunikaci, kterou pěstovala jako velká přítelkyně Kultury, hlavního časopisu polské emigrace, který vycházel v Paříži. Psala také recenze a články o Polsku do týdeníku Russkaja mysl, na počátku osmdesátých let si z ní kolegové dokonce utahovali, že by se periodikum mělo přejmenovat na Polskou mysl. O českých autorech tam psala rovněž, ale dnes si to málokdo pamatuje. Co je ale důležitější a trvalejší než dávná publicistika: v Polsku se ví, že Gorbaněvskaja je významná básnířka. Anna Achmatova to rozpoznala už v šedesátých letech a doporučovala pozdějšímu nositeli Nobelovy ceny za literaturu Josifu Brodskému a jeho literárním druhům, ať ji vezmou mezi sebe. Od té doby se autorka padesát let soustavně věnuje poezii a v Rusku patří do panteonu žijících klasiků. V Polsku jí vyšlo několik básnických sbírek v překladu tří významných básníků a překladatelů. Česky doposud nevyšla ani jedna knižní publikace, letos vyjde pouze několik básniček v Dvořákově překladu časopisecky. Není to všechno nehorázná ostuda? POZOR?!