K příspěvkům, které se v médiích objevily po smrti Věry Novákové, patří i článek Aleše Palána v Právu (příloha Salon, 4. 4. 2024). Autor v něm spojuje prvky nekrologu a recenze na nedávno vydanou knihu Každý krok je volba, v níž malířka, kreslířka a sochařka vypráví o své životní cestě, ve spolupráci s editorkou, která publikaci uspořádala z různých zdrojů.

Text Aleše Palána je psán z pozice navenek suverénní, ale nedůvěryhodné: jednotlivosti budí podezření, že jeho obeznámenost s životem a dílem Věry Novákové, nad nimiž vynáší sebevědomé soudy, vychází pouze z pojednávané publikace, navíc hodně ledabyle přečtené. Sám je pod článkem charakterizován jako spisovatel, což ho ovšem v takto zaměřené novinové stati neopravňuje k bájivým formulacím a intepretacím. „Pokud [svým mužem, malířem Pavlem Brázdou] ale někdy byla Věra Nováková nějak přímo ovlivněna, pak jen na počátku své umělecké dráhy“ – je tvrzení neopodstatněné obdobně jako jednoznačné konstatování, že se „vůči manželově tvorbě […] vymezuje dílem Po konci“.

S postupujícími řádky se pak pisatelův výkon mění v namachrované plkání o privátním životě a názorech celoživotních tvůrčích i lidských partnerů: „Je šokující číst, že ani po letech Nováková neodmítá Brázdovu manipulativní zkratku: nesouhlasím s tvou vírou, ty nesouhlasíš s mou nevěrou, je to tedy tak nějak vyrovnané. Jako by umělkyně, která prezentuje niternou a neinstitucionální formu víry, měla stále co vysvětlovat.“ A tady se už přispěvatel Práva plně stává postavou bez skrupulí a za ženu, ve skutečnosti pokřtěnou knězem katolické církve, k níž se po své konverzi neskrytě hlásila, bere věci do svých rukou: „Pojmenujme tedy to základní za ni: v tomto ohledu se její muž ukázal být velmi přičinlivým žákem svých uzurpátorů, neboť bojovný ateismus, kterým se bolševik tak oháněl, přijal za vlastní.“ Tak krátké spojení a tak vykonstruovaný, lživý „výklad“ jsou nejen nepřípustné, ale především podpásové a sprosté. A urážlivá je i nadutá představa, že za Věru Novákovou je nutno něco, navíc základního, pojmenovávat – ze suverénní osobnosti tak Palán činí jako správný macho nesvéprávnou bytost. Věra Nováková nepotřebuje, aby za ni někdo něco z jejího soukromí pojmenovával – co chtěla, to z něj pojmenovala, nejen v zmiňované knize, ale i v řadě dalších publikovaných textů či rozhovorů, k nimž měla zejména v posledních letech příležitost, stejně jako předtím i Pavel Brázda. Svou ochotou veřejně otevřeně vyprávět o mnohém, včetně vlastního privátního světa, se kromě jiného vydali všanc, a to i voyeurským žvanilům (a také některým nesoudným či senzacechtivým redaktorům, editorům a vydavatelům, což je zas jiné téma).

Když v naší nekulturní době a zdegenerovaném prostředí zemře obecněji známý člověk, zpravidla se náhle vynoří i spousta chytráků, kteří se o něm začnou bez rozpaků vyjadřovat. Palánův způsob představuje obzvlášť nechutnou polohu, mimo jiné tím, jak nenápadně – a je jedno, jestli s poťouchlou rafinovaností, nebo s primitivní bezděčností – prolíná výraz úcty s dehonestací. Mrtví se jak známo bránit nemohou. Je otázka, jestli by se něco takového odvážil publikovat, kdyby Věra Nováková a Pavel Brázda byli ještě naživu.