Na jaře letošního roku jsme vybraným osobnostem, převážně z oblasti kultury, položili otázku: Co pro vás znamená pražský železniční most? Výběr z jejich odpovědí byl otištěn v devátém vydání RR novin věnovaných právě železničnímu mostu. Nyní přinášíme čtenářům Bubínku Revolveru na pokračování všech 62 příspěvků. Doprovází je fotografie, které pro RR pořídil Karel Cudlín.
Zároveň si dovolujeme upozornit, že zachování a opravu mostu je možné podpořit podpisem petice Zachraňme železniční most pod Vyšehradem a účastí na setkání, které se uskuteční v sobotu 9. září ve 14 h před lodí (A)void.
foto © Karel Cudlín, 2023
Železniční most je pro mě: hranice, zkratka, spojka, odstup i živý nadhled. Pěší koridor, kde se zdraví i ti, co se neznají. Raná, funkční a dobře trefená moderna. Jeden ze dvou pražských mostů bez aut. Genius loci a vydařený architektonický objekt, který by si jednoznačně zasloužil citlivou a neokázalou rekonstrukci.
Jonáš Czesaný, malíř
Když se mi narodil syn, přešel jsem železniční most z podolské porodnice na kraj Smíchova, abych zvěstoval prarodičům. Vůbec nevím, jak jsem po něm Vltavu překonal, bylo to zkrátka nejrychlejší spojení a nohy mě nesly samy. V dětství mi ale železniční most přichystal nejeden vjem. Vlaky rachotily opravdu blízko, prkna a zábradlí pěších lávek nepůsobily nejbezpečněji, most různě vrzal. Pro pozdějšího lovce zvuků a šotouše ideální místo. A přejezd mezi hlavním a smíchovským nádražím se, pokud jde o koukání z okýnka, nikdy neomrzí.
Anketní otázka je ale jistě plodem probíhajícího boje o to, zda železniční most zbourat, či nezbourat. Podpisem petice jsem podpořil nebourání. Mám rád, když věci i stavby slouží dlouhodobě a v případě potřeby jsou rekonstruovány tak, aby si zachovaly co nejvíce ducha.
Naopak se mi protiví mantry „oživování“, které většinou znamenají, že se do objektu a kolem něj nasekají prodejny. Ty mají představovat jakési „něco“, co zkvalitňuje dosud patrně neutěšený stav. Jak jsme bez těch provozoven dosud mohli žít? Jak můžeme dopustit, že někde ještě pořád není „něco“, nejlépe doplněné dětským koutkem a značkovou občerstvovnou? Čím dál hlouběji jsem přesvědčen, že nestavět má v Praze větší význam než stavět a že místa, kde zdánlivě „nic není“, by měla být nenápadně, nereklamně, o to nesmlouvavěji chráněna. Utvrdil jsem se v tom i při nedávných i dávných procházkách americkými velkoměsty, která dovedou okouzlit jistou ošuntělostí a opotřebovaností. Věc či stavba slouží, dokud funguje a lze ji opravovat. Trojská lávka, Libeňský most… pražská přemostění Vltavy se zdají být časovanou bombou. Bylo by hezké, kdyby ta železniční nevybuchla a most – třeba rozšířený o pruh kolejí, je-li toho zapotřebí – zůstal takový, jaký jej známe. Průmyslově zašlý, s prkennými lávkami na boku, sloužící k ničemu víc a ničemu méně, než je pohyb z jednoho břehu řeky na druhý.
Petr Ferenc, muzejník a publicista
Pražský železniční most pro mne znamená: Obrovskou radost! Že bude zachován!
Významná část genia loci Prahy. Cesta vlakem z hlavního nádraží na Smíchov (a naopak) je magická. Přejezd nad Vltavou je její korunou.
Nejsilnější vzpomínky:
Kluci z něj v létě skáčou do Vltavy.
Writerky na člunech píšou mocné graffiti poselství na pilířích.
Akce na Avoidu a náplavka vůbec.
Nejlepší je ho přejít pěšky za letní noci.
Režisérka Zuzana Justman mě ve svém filmu z roku 1993 Czech Women: Now We Are Free postavila právě pod tento most, protože ho měla moc ráda.
Pavla Jonssonová, kulturoložka a hudebnice
Svoje první stálé zaměstnání jsem vykonával v kubistické Kovařovicově vile, a tak jsem na železniční most koukal zblízka, přímo od pracovního stolu v prvním patře půlobloukového rizalitu. Koukal jsem na něj často, dlouho a rád. Když jsem pak změnil zaměstnavatele, pouze jsem přešel železniční most na smíchovskou stranu, a to doslova. Dlouhé roky jsem pak most používal jako teleport. Unikal jsem přes něj. Fungoval pro mě jako časoprostorový předěl, asi protože má pro chodce úplně jinou atmosféru než jiné mosty. Člověk je tam sice jen jakýmsi velkomyslně tolerovaným druhem, což mu hlučně připomene každý projíždějící vlak, ale zároveň most svého pasanta zcela vtahuje. Na druhou stranu, je to účelová dopravní stavba, esteticky a konstrukčně odpovídající době vzniku, a pokud už most nárokům železnice nevyhovuje, ať je tedy nahrazen jiným. Ale asi bude obtížné získat naději, že ten nový bude mít srovnatelné charisma.
Jaroslav Schovanec, copywriter a kreativní stratég
Myslím, že jestli se někdy v Praze zjeví duch sám, jak říká známá báseň, bude to na nějakém takovém místě, jako je vyšehradský železniční most, pokud v té době ještě všechna taková místa nebudou zničena podle receptu „nejdřív nech zchátrat a potom zbourej“. Už teď se duše města v nejčistší podobě ukazuje právě na místech, jako je toto: na místech, jejichž jas není zakryt věhlasností, historickým významem, turismem, dokonce ani uměleckou dokonalostí a vychází jen ze samotného bytí místa.
Michal Ajvaz, prozaik, básník a překladatel
Má matka žila do dvanácti let na smíchovsko-zlíchovském břehu, tož její první obzor – Vyšehrad, Podskalí, řeka a z Císařské louky most – vešel i do mě a jeho obraz jistě mohu mít za domovský. Prvně podplul jsem ho co klučík na výletě parníkem do Štěchovic, vody šum, hluk, kouř pod nosníkem, koleso, kolébání. Po dvacítce třikrát jsem po něm přešel za noci jda z šachového klubu z hospody kousek od Výtoně. Nikdy jsem tam nikoho nepotkal. Jít v zimě, ve tmě, v dešti, za sněžení, ve výši jakoby po laně, sám – toť rozhodně jedna z podob štěstí. Rozfoukával jsem tam globusku, jiskry-létavice jako dodatek k přejezdu parních lokomotiv, tehdá už na most nevpustitelných, přezářily lesk řeky. Jedinkrát, byl už jsem skoro u břehu, jaksi rozšafně, zvolna vjel na most vlak, nákladní dlouhán, byl jsem u vytržení – všechno se začalo točit, ocelové trámky v obloukové příhradě byly současně ojnicemi, klikami, hřídelemi u kol, vršek konstrukce svezl se pod hladinu řeky; a ten rachot a skřípot, dunění – co jiného než živel, jemuž se lze pouze poddat a ve slasti přečkat. Vidím teď ten děj, když se podívám na fotky mostu z různých pozic, vidím ten krouživý pohyb v příhradách, paprsčitý klam, jejž působí uložení řádně odstupňovaných úhlů v napjaté oblosti. Krása. Vltavo, ponech ten most, jak je!
Jaromír Zelenka, básník a překladatel
Při pohledu na železniční most pod Vyšehradem na mě vždy dýchne něco z české moderny zlomu století a atmosféry jejího překotného tvůrčího rozletu. Tři mohutné oblouky železné konstrukce jsou přirozeným atributem těch časů, kdy se rodily moderní směry, především kubismus. Most se po své přestavbě v roce 1901 stal výraznou součástí městského panoramatu a nutně i nepřehlédnutelnou výzvou pro umělce té doby. I když se mnohdy nejedná o doslovnou tvarovou citaci, stopy inspirace nacházím u mnohých malířů, například Václava Špály, Bohumila Kubišty, Josefa Čapka nebo později i u Kamila Lhotáka. Umím si představit, že šrafura konstrukce mostu se mohla stát motivem i pro pozdního Antonína Slavíčka. Železniční most a s ním spojená nostalgie po starých časech je vlastně součástí mé osobní malířské topografie.
Mirek Kaufman, malíř
foto © Karel Cudlín, 2023
Železniční most znamená pro mne dost. Zaprvé po něm projíždím ve vlaku tak dvakrát do týdne. Když vlak vyjede ze Smíchova na most a zarachotí na jeho ocelové konstrukci, otevře
se mi pohled na řeku a siluetu Hradčan skrze jeho nýtovaná žebra. Jsem zas v Praze. Jeho industriální architektura mi vždycky nějak evokuje atmosféru počátku minulého století. Brooklyn Bridge, Golden Gate atd. V Praze toho už z téhle industriální éry moc nezbylo a teď se někdo snaží zlikvidovat i tuhle památku a nahradit ji nějakým konfekčním paskvilem, což je myslím trestuhodné, a pořád doufám že se podaří tomu zabránit. Co se týká jeho estetické hodnoty v pražské siluetě povodí Vltavy, přijde mi po Karlově mostě nejzajímavější a hodně důležitá. Mám tenhle most prostě rád.
Roman Trabura, malíř
Železniční most je pro mne především moje dětství, které jsem prožívala v Podskalí. V jednom z jeho základových kamenných oblouků byla sběrna surovin, tam jsme s kamarádkou Jindrou jako malé holky nosily starý papír na nákup knížek z edice KOD, které jsme vyhledávaly někdy počátkem šedesátých let v antikvariátech v Ječné a Myslíkově ulici. Železniční most jsou pro mne slavné fotografie rozjívených dvojčat, které Dagmar Hochová pořídila právě na něm. Připomínají mi i vlastní vzrušení, když jsme most – nepochybně přes zákaz rodičů – přecházeli jako malí školáci – a zažívali na něm pro nás děsivé vibrace působené projíždějícími vlaky. Železniční most je pro mne neoddělitelnou součástí Prahy, pohledu k Pražskému hradu stejně jako pohledu k Vyšehradu. Je pro mne důležitější než Petřínská rozhledna.
Marie Klimešová, historička umění, kurátorka a pedagožka
Železniční most je pro mne vzpomínkou na období puberty před plnoletostí. Bydlel jsem v té době na Zeleném pruhu a chodil jsem na brigádu stavět kuželky na Smíchov. Přes železniční most jsem se pravidelně vracel v noci, kdy už nic nejelo a byla to pro mne nejkratší pěší cesta. Trvalo to téměř dva roky, jednou a při turnajích dvakrát týdně. Z úkrytu pro stavěče kuželek jsem měl vždycky z ran koulemi vydunělou hlavu, ale ta cesta přes most mne opětovně dávala dohromady, a to za jakéhokoliv počasí. Železniční most je pro mne symbolem klidu a jistoty, příslibu nadějné cesty. Možná pro jeho neochvějnost, se kterou se tyčí nad temně hučící noční Vltavou, nebo možná také proto, že je vizuálně stejný jako můj zamilovaný most z dětství v Českých Budějovicích.
To je jen taková důchodcovská, možná trochu sentimentální vzpomínka na mládí, ale v poslední době je pro mne železniční most především symbolem mé občanské nespokojenosti se způsobem řešení rozvoje Prahy a informování veřejnosti o budoucích záměrech. Co se za posledních deset let někam zásadně posunulo (a nebyl to průšvih nebo bytovky na periferii)? Nejsem stavař, ale celý život se zabývám logistikou. Nemohu to tedy pochopit. Chvíli se řeší jeden most, pak se zatrámuje jak za bolševika a začne se mluvit, že se vedle musí postavit nový, nic se však nestane. Pak přijde železniční most, o kterém se podle těchto pravidel bude mluvit tak dlouho, až bude narušen tak, že se bude muset zbourat. Co se to tu děje? Jsme snad svědky jakési podivné developerské bitvy o pražské mosty? A kdo pak utrhne ten Karlův? Na jednu stranu novátorská představa o zbourání jednoho z významných pražských pohledů, na druhou stranu zákaz staveb, jako byla letenská knihovna nebo čerstvěji stavby Evy Jiřičné na Žižkově, jejichž realizace nebyla povolena na podkladě lživých a demagogických argumentů. Evokuje to ve mně beznaděj části textu stařičké (osmdesátkové) písně Lesíka Hajdovského: „… když poslouchám rádio, co tam všechno hrajou, napadá mne jedna věc, oni se nám smějou…“
Lubomír Schmidtmajer, producent a promotér
Železniční most je (jistě nejen) pro mě neodmyslitelnou součástí panoramatu Vyšehradu, z obou jeho stran a při pohledu z Podolí a také z Hradčan. Evokuje mi básně Hraběte, Kainara či eponymní blues Evy Olmerové. Vzpomínky na procházky osamělé, i na ty s pár mými láskami… Lahvové pivo z kiosku u ústí Botiče (mého „křtitele“) a zdvojené slunění s nohama ve Vltavě při čekání na mladší dcerku k doprovodu domů z kroužku historických tanců ve Vratislavově ulici… Dunění vlaků nad hlavou, křik racků, šplouchání řeky, její vůni i pach mršin… A později i pár koncertů s mým bandem na vyhlídkové palubě parníku Tyrš při plavbě těmi posvátnými místy u slunce západu… A o mém milovaném opusu B. Smetany ani nemluvě… Neumím a ani nechci představit si ta místa s mostem novým, tvarem i barvou jiným. Ale s přesnou replikou (s patinou budiž i umělou) bych se smířit dokázal.
J. H. Krchovský, básník a hudebník
Jestliže železniční most už nevyhovuje svému účelu, mohla by to být skvělá zpráva pro Pražany. V tom smyslu, že se naskýtá záviděníhodná šance, jak město obohatit o další rekreační prostor, který navíc propojí a tím ještě více zhodnotí obě vltavské náplavky. Vyhlídková procházková trasa pro pěší, běžce i cyklisty, místo pro alternativní městské zahradničení, příležitost pro kreativní vyžití. Pro vlakový koridor nechť vznikne vedle most nový, moderní a odhlučněný, tak, jak je to ve světě běžné. Každá nezastavěná píď země, kde může kvést život, je ve městě obzvlášť cenná. Své o tom vědí v New Yorku, kde už dávno takto revitalizovali vysloužilou nadzemku, v Paříži se z nepotřebných vlakových tratí i polozapomenutých vleček stávají místa pro výlety a setkávání, stejně jako v dalších městech směrem na západ. Stačí se jen trochu porozhlédnout. To bych doporučovala jako první krok všem, kteří mají osud železničního mostu v rukou. Jeho zbourání by bylo srovnatelným zločinem jako kdysi odstřel nádraží Tišnov a z urbanistického hlediska možná větší. Pevně doufám, že tohle je jen zlý sen a že už jsme se proboha posunuli do 21. století.
Veronika Richterová, výtvarnice
Tenhle most pro mne znamená moc a moc. Naše rodina žije v Praze už generace a já jsem odmala prosáklý vším. Všechny mosty jsou jakoby nenahraditelné svou podobou. To dělá Prahu Prahou. Dávají částem Prahy charakter, rytmus, ani Vyšehrad by bez tohoto železničního mostu nevypadal tak dobře. Nemyslím, že je to jen staromilství a sentiment, ten most je umělecké dílo. Řekl bych, že na žebříčku „mostního charakteru“ je hned druhý za Karlovou gotikou! Ale krásná slova nestačí… Tak ještě na odlehčenou; jako dítě jsem miloval stát uprostřed železničního mostu a těšil se, až pojede vlak. Dva proti sobě byly ještě lepší. Úžasné vibrace, super zábava. Můj o hodně starší bratr to nesnášel, bál se.
P. S. Proč nepostaví širší repliku vyšehradského mostu, přes dálnici D3 na Tábor je před sjezdem 70 u obce Chotoviny zbrusu nový železniční most s krásným obloukem.
Igor Korpaczewski, malíř
Vyšehradský železniční most jsem dlouho nijak zvlášť nevnímal. Byl na druhém konci Prahy. V dětství jsme si hráli ve Stromovce, vozili se na kolotoči v Letenských sadech, který tam stál od r. 1894, na vlaky a lokomotivy se chodili dívat na nádraží Praha-Bubny. O něco starší jsem trávil spoustu času ve Stromovce v Zámečku, kam jsme si chodili číst jinde nedostupné předválečné a těsně poválečné časopisy. Až později, zřejmě cestou na Vyšehrad, jsem si uvědomil krásu a význam železničního mostu z r. 1901, s trojicí parabolických oblouků pod vyšehradskou skálou, jež svým dobře viditelným rastrem jako by uzavíraly panorama Prahy. Snaha o zbourání tohoto mostu, stejně jako úvaha o ponechání pouze jeho pilířů, bez horní ocelové části, je barbarstvím. Zejména když vyšehradský železniční most je od r. 2004 státem chráněnou kulturní památkou.
Miloslav Topinka, básník a esejista
foto © Karel Cudlín, 2023
Přejezd mostu vlakem je pro mne odjakživa spojen s romantikou. Kulisa Prahy za oknem to navíc umí dobře umocnit. Zbourání téhle kulturní památky bude arogantní sviňárnou. Nevěřím, že při dobré vůli nelze most zachovat „jen“ pro pěší procházky, „jen“ pro radost z krásy a historie. Proč by na něm místo kolejí nemohl být třeba park? Nový funkční a vizuálně velmi neagresivní most může přece stát o třicet metrů blíž k Vyšehradu. Je mi ale jasné, že to dopadne stejně jako s renovací Národního muzea, které teď sice má hezké vydesignované moderní expozice podle globálních výstavnických trendů, ale ty jsou přece dnes k vidění v každé světové metropoli! Původní starodávné vitríny přecpané zaprášenými vycpaninami tvořily neopakovatelný genius loci opravdu autentického historického muzea. Po renovaci zmizel duch budovy. Přesně jako v jiných metropolích. V případě železničního mostu zmizí duch Výtoně.
Michal Cihlář, výtvarník
Bourání železničního mostu vlastně již začalo. Nechat tuto konstrukci tak dlouho bez nátěru není náhoda. Koroduje a havarijní stav se prohlubuje. Pro koho je to asi výhodné? Stejně tak nádraží Vyšehrad, které na most navazuje, svým stavem ledacos ukazuje. Padá. Lze jmenovitě zjistit, kdo a kdy tuto řízenou destrukci celého komplexu začal? Nelze se ubránit podezření na skvělý byznys. Odpovědnost za správu objektů nulová. Letitá lhostejnost médií, ministerstev a města. Řeči o „férovém“ zvážení všech aspektů jako součást mediálních her.
Víme, že Adolf Hitler chtěl nechat zbourat nýtovanou Petřínskou rozhlednu, dnes se připouští možnost zbourat nýtovaný železniční most. Jak rozhledna, tak most k panoramatu Prahy nedílně patří. Bourání v kontextu dominující architektonické impotence, které jsme od roku 1989 v Praze svědky. Kolik významných architektů zde něco za těch více než třicet let mohlo postavit? Tato smutná bilance je zdrcující vizitkou většiny reprezentací města a země. Stačí si připomenout, co se strhlo nad Kaplického knihovnou a jak to dopadlo. S jakou těžkopádností se zvažuje stavba nové budovy filharmonie. Nebo letité téma nové budovy Národní galerie. Lepší je něco nechat zchátrat nebo zničit, pak zbourat a pak nahradit – ovšem průměrnou stavbou. Pro „správné“ lidi bude zakázka.
Viktor Karlík, výtvarník a redaktor
Železniční most je pro mě samozřejmá součást Prahy, pro mě tam je jaksi odjakživa. Občas po něm jezdím na kole, je to dobrá možnost k překonání Vltavy v těchto místech. Vždy při tom prkna pod jedoucím kolem hlasitě klapou, ten zvuk si vybavím asi vždy, když se o mostu začne mluvit.
Petr Voříšek, ornitolog
Železniční most u Vyšehradu jsem vždy vnímala jako samozřejmou součást pražského panoramatu, podobně jako Hradčany a Vyšehrad – a to až do doby, kdy byla jeho další existence ohrožena. Měl by být zachován, industriální architektura 19. století patří k Praze stejně jako most středověký anebo ty ze začátku 20. století, mosty Palackého a Čechův, kterými vlastenci prosazovali Prahu jako město české (jak o tom píše kupř. Marek Nekula).
Ze Smíchova zmizelo od devadesátých let mnoho jedinečných industriálních staveb, již nenahraditelných. Během dětství na malostranském břehu Vltavy končil můj domácí prostor křižovatkou Anděl; Lidická ulice a Emauzy působily exoticky, železniční most byl na periferii mého vnímání. V posledních letech, když jsem si během letních pobytů v Praze pronajímala různé byty v oblasti Arbesova náměstí a Janáčkova nábřeží a smíchovská a protilehlá náplavka se staly cílem častějších procházek, se mi Smíchov přiblížil. Ještě v době, kdy tu žil kupříkladu Einstein, který se přes řeku přepravoval na Albertov, byl Smíchov pražským předměstím.
Když jsme kdysi jako rodina jezdili vlaky na nedělní výlety podél Berounky, vystupovali jsme už na smíchovském, původně Západním nádraží. Možná i proto mi silně utkvěl jeden pozdější přejezd železničního mostu, a to v létě roku 1989, kdy jsem se vracela z první cesty na Západ, vlakem z Paříže. Tehdy už bylo mou cílovou stanicí hlavní nádraží. V kupé jsem si od Rozvadova ještě v jakési euforii povídala se spolucestujícím, myslím, že Francouzem či západním Němcem, a to s otevřeností a bez zábran. Na železničním mostě mi začalo docházet, kam se to vracím, panorama i město, kterým jsme projížděli, byly ošklivé, zaprášené, dostavila se úzkost z návratu. Příjemný spolucestující se v mých očích proměnil v agenta. Je samozřejmě banalitou poznamenat, že se malé i velké události dějí na pozadí architektury. Ale ty nejdůležitější stavby se stávají samy aktéry, a vyšehradský železniční most k takovým patří.
A ještě na závěr: v New Yorku mnohdy mizí staré klasické činžáky, developeři na jejich místech staví vyšší a výnosnější věžáky. Ochrana památek tu není velkým tématem. Ale lze si stěží představit, že by mizely staré průmyslové mosty: v Chicagu, Pittsburghu, New Yorku, Bostonu, ale třeba i Cincinnati patří k nejdůležitějším dominantám.
Veronika Tuckerová, bohemistka, germanistka a publicistka
Ten most pro mě znamená víc, než dokážu vyjádřit. Zkusím to. Spojuje mé části mého města. Spojuje mě s těmi, kteří mi jsou v životě nejbližší. Přišlo to trochu náhodou, ale zažil jsem na něm a v jeho okolí hodně emocí. S těmi, kteří jsou, i s těmi, kteří už odešli. I k nim mě tenhle most vede… Jako malý kluk ze Smíchova jsem si vždycky přál nebát se po něm chodit, i když jede vlak. Jako velký kluk ze Smíchova si přeju, abych po něm mohl chodit dál. A aby vždycky když po něm jdu, jdeme, ten vlak jel. Je to můj most. Náš most.
Jakub Železný, novinář a moderátor
„Neznám hned tak podivně velikého a drtivého architektonického dojmu jako železný most, holý, pustý, bez ozdob…“ Docela náhodou jsem narazil na tenhle citát z Bojů o zítřek (1905) F. X. Šaldy v deníku sochaře Ladislava Zívra (20. listopadu 1947) a první, na co jsem si vzpomněl, byl samozřejmě na železniční most pod Vyšehradem. Když mě loni v prosinci nadšenci pro záchranu mostu poprosili o vyjádření na jejich webové stránky nebourat.cz, rozepsal jsem se právě o strohé eleganci z doby Julese Verna a čistých mostních křivkách nad Vltavou. S myšlenkou na Skupinu 42, jejímž členem Zívr byl, bych ovšem rád poukázal i na další kvality té stavby: výrazný rytmus, konstrukci otevřenou tak, aby volně pronikala obloha, ale také na jistou odtažitost, nezúčastněnost. Na člověka ve sklíčené náladě může ten most zapůsobit možná i chladně, ne-li drtivě a krutě. Nijak zvlášť neutěšuje ani nehladí, nevytváří žádné ochranné závětří. Je to forma, která nás vystavuje k tomu, abychom „cítili nerv“, jak si Zívr vypsal z téhož Šaldova pojednání. Nepopírám, že ve snaze o záchranu této stavby se skrývá paradox: vznikla v době, kdy se do vzhledu velkých měst zasahovalo celkem bezohledně, bez velkého zájmu o minulost, a my ho dnes bráníme vlastně jako staromilci, kteří nechtějí měnit to, na co si už zvykli. Ale ti, kdo mají v plánu most bourat, nenabízejí náhradou nic opravdu osobitého – nic tak osobitě neosobního, aby to opravdu inspirovalo.
Jaromír Typlt, básník, editor a kurátor
foto © Karel Cudlín, 2023