Na jaře letošního roku jsme vybraným osobnostem, převážně z oblasti kultury, položili otázku: Co pro vás znamená pražský železniční most? Výběr z jejich odpovědí byl otištěn v devátém vydání RR novin věnovaných právě železničnímu mostu. Nyní přinášíme čtenářům Bubínku Revolveru na pokračování všech 62 příspěvků. Doprovází je fotografie, které pro RR pořídil Karel Cudlín.

Zároveň si dovolujeme upozornit, že zachování a opravu mostu je možné podpořit podpisem petice Zachraňme železniční most pod Vyšehradem a účastí na setkání, které se uskuteční v sobotu 9. září ve 14 h před lodí (A)void.
 


foto © Karel Cudlín, 2023


Pocta železničnímu mostu
(anketa Revolveru)

Železniční most pod Vyšehradem se stal historicky předmětem, který nejen spíná pevné břehy Vltavy, ale svým dějinně vypracovaným stylem a tvarem rovněž stabilizuje rozpětí minulosti a přítomnosti a přetváří jejich vzájemné každodenní popírání do transparentní železné spony, jež uchovává čas. Utilitární technický objekt nabyl fenomenologického výrazu, který nelze nadesignovat. Proto se domnívám, že technické a technologické prostředky, které máme k dispozici, je v tomto a právě tomto případě nutno využít k jeho obnově, a nikoli nahrazení novostavbou.
Petr Jindra, historik umění

V dětství, kdy jsme žili v Podolí, jsem často projížděl pod Vyšehradem a můj pohled směřoval na železniční most. Byla to pro mě fascinující stavba, zcela jiná než ostatní mosty, a připomínala mi Eiffelovu věž, kterou jsem znal jen z obrázků. Toužil jsem na něj vstoupit, aniž bych jako malý tušil, že to je možné. Vlastně jsem po něm začal chodit až v posledních letech a je to krásný zážitek, když po něm jdete a v těsné blízkosti kolem jezdí vlaky. Železniční most jsem vždycky vnímal jako bránu do budoucnosti vedle všech těch starých staveb a mostů. A to trvá dodnes.
Aleš Najbrt, grafický designér

Železniční most tvoří významnou část mého duševního mobiliáře. Protože od dětství dělím život mezi město a přírodu, vstoupil do mého vnitřního světa už dávno. Městem byla tehdy Praha a přírodou Posázaví. Vlaky, mosty a tunely byly symboly větších cest. Bydlel jsem tenkrát ve Vršovicích. V několik let dlouhé opravě vršovického nádraží se do Pikovic jezdilo z Braníku. To obnášelo cestu okolo železničního mostu. Také moje seznamování s plachetnicemi probíhalo pod patronací železničního mostu v nedalekém jachtklubu. O to větší radost jsem měl, když jsem se s ním shledal i v literatuře a výtvarném umění. A ještě na počátku 21. století jsem si pravidelné cesty na Vyšehrad zkracoval přes tento most. Koneckonců i moje fotografie od Karla Cudlína pro RR byla pořízena právě tam.
Lubomír Martínek, spisovatel

Železniční most je bez ohledu na aktuální stav prvotřídní technickou památkou, která se trvale vepsala svými křivkami do identity našeho města. Dnes, když jde díky moderním technologiím zachránit téměř cokoliv, mělo by být vynaloženo veškeré úsilí, aby nám tady zůstal jako pozoruhodná a vlastně dodnes dobře sloužící industriální stavba minulosti, která má důležitou roli nejen obslužnou, ale i estetickou. Dnes, když jsme ochotni integrovat cihlové fabrické komíny i celé továrny do obytných komplexů, protože je jasné, že i přes ztrátu své původní funkce jsou neopakovatelným zhodnocením svého okolí, bylo by rouháním likvidovat most, který tvoří genia loci pro tak rozsáhlá území na obou stranách řeky.
Magdalena Juříková, historička umění a kurátorka 

Nejen Hradčany a Karlův most, ale i libeňský plynojem, železná konstrukce nad perony Wilsonova nádraží a také železniční most pod Vyšehradem, tato „lyra českého civilismu“, patří k památkám města. A i když tyto stavby technicky již nevyhovují, je třeba je chránit a hledat způsob, jak je uchovat. Jako by se tato unikátní technická díla proměnila časem v ready made, díla moderního umění. Třeskná a melancholická krása železničních oblouků pod Vyšehradem, jak je vnímal básník Jan Hanč, je působivá i dnes. Zánik železničního mostu pod Vyšehradem by znamenal citelný zásah do panoramatu města. 
Josef Kroutvor, historik umění, básník, prozaik a esejista
 


foto © Karel Cudlín, 2023
 

Železniční most jsem si už dávno zamilovala, je neokázalý, skromnější než jeho slavnější bratři, ale patří neodmyslitelně k pražskému panoramatu. Jezdily přes něj první vlaky, pamatuje staré časy, kdy se v Podskalí ještě vykládalo šumavské dříví z vorů a v zimě se těžil z řeky led. Zasaďme se o to, aby tahle krásná industriální památka zůstala zachována!
Lucie Lomová, výtvarnice 

Praha nám během uplynulých dekád postupně zmizela před očima. Je to nenapravitelná škoda. Ale že je něčeho škoda, na to plánovači, zlepšovači, developeři, šíbři, investoři a podobní z podstaty neslyší. Je to proti jejich naturelu. Zmizel starý Josefov, Žižkov, Smíchov, Holešovice, odešly Vysočany, Libeň, Karlín a tak dále.
Z Prahy zůstala ožižlaná troska, a i ta má pořád své kouzlo. Protéká jí řeka, tudíž tu máme pár mostů. Nejslavnější je Karlův, ale to je jen kulisa pro turistická selfíčka.
Bydlím na Vyšehradě a dole pod námi žije železniční most. Jezdí po něm City Elefanty, motoráky, chodí po něm lidé. Mnozí se zastaví, hledí do řeky. Chodím po něm též a znám to – most k tomu vybízí. Patří sem – přímo to z něj dýchá. V prosinci 2004 byl prohlášen nemovitou kulturní památkou pod rejstříkovým číslem 101315.
Kulturní památku ovšem v časech nevzdělaných finančních oligarchů nic a nikdo neochrání. Vzdor tomu se objevilo pár verzí přestaveb respektujících původní konstrukci (včetně jejího částečného zachování). I památkový odbor řekl své, načež vyhlásila Správa železnic vítěze ve věci nového mostu.
Původní má být odstraněn – jak jinak. Nový vypadá ohavně, cena je odhadována na dvě miliardy korun. Ve výsledku to bude, jak to bývá, víc. A rozhodně víc, než by stála rekonstrukce stávajícího. Miliardy plus požadavek tříkolejné trati však přebijí veškeré argumenty – je marné se bouřit.
Přesto se bouřím. A prosím každého, komu není klasické vyšehradské panorama lhostejné, aby se bouřil taky. Nejspíš nás nikdo nevyslyší, ale přinejmenším nebudeme mít špatný pocit z toho, že jsme mlčeli.
Emil Hakl, spisovatel

Položenou pražskou Eiffelku na zádech. A možná hezčí.
Josef Císařovský, scenárista a dokumentární režisér 

To se těžko řekne stručně. Skoro celý můj život je s železničním mostem spjatý, obvykle jsem bydlel a i dnes bydlím v jeho blízkosti. Z útlého dětství v sedmdesátých letech si vybavuju, že most uzavírá dobrodružství. Náplavka většinou olezlá, umaštěná, málo chodců, bordel ze záplav, moc se tam neuklízelo nebo vůbec. Sem tam ležel na boku vrak auta, kola trčela do prostoru. U zdí se povalovaly ptačí mrtvolky. Od masivních kruhů u vody vedly zteřelé provazy k napůl potopeným opuštěným lodím (jedna klesala pod temnou hladinu dlouhé roky, velký člun s kajutou, kulatými okny a neznámým děsem za nimi). Na konci cesty se tyčil most jako ožívající monstrum: když jel vlak, otřásal se, řval a duněl, postavit se pod něj a vydržet vyžadovalo klukovskou odvahu. Taky to byl most-brána: u něj či těsně za ním se provedla otočka, dál se na babiččin příkaz nešlo, tam končil domácí prostor. Míval jsem dlouho sny, že řeka odtekla nebo vyschla, narezlá mostní konstrukce v nich čněla nad podvodní krajinou, z bažiny vyčuhovaly podivné předměty a ztroskotané parníky. O málo později jsme chodívali přes most na nedělní výlet: na smíchovské straně se přejelo přívozem na Cindu a šlo se do zahradní restaurace, kde ještě měli staré dřevěné skládací stoly a židle, prýskal z nich lak, přicházeli staří lidé v oblecích, zbytková zničená buržoazie se mísila se zničeným dělnictvem, mizející svět. To už je ve vzpomínce docela světlé, ta nedělní odpoledne, těšíval jsem se na ně, most začal být spojující a přátelský. V příštích letech se to vrstvilo: jezdil jsem pod mostem na plachetnici (TJ Slavoj Vyšehrad), díval jsem se z něj za tmy na Vltavu, kouřil a házel ještě zářící vajgly přes zábradlí do tmy, párkrát jsem se po něm vracel k ránu v mlze, pozoroval rybáře, čekával u schodů na Výtoni, až půjde moje pozdější žena z gymnázia, dostali jsme u něj s přítelem Veverou po půlnoci policejní pokutu za používání „neosvětleného plavidla“ v opilosti (nafukovací kajak). Všechno jsou to osobní drobnosti, ale vzešlo z nich, že kdykoli jsem myslel na Prahu, vybavil se mi železniční most a jeho oblouky. Je-li něco přirozená součást každodenního žití, člověku trvá, než to nahlédne s odstupem – jinak než jako samozřejmost: ten most mi připadal jako věčný železný gigant, teď mu hrozí zkáza, a já si plně uvědomuju, jak je krásný. Kdyby zmizel, zničilo by to celé jeho okolí, další kus Prahy by se proměnil v enklávu s amputovanou pamětí.
Adam Drda, novinář a publicista

Železniční most pro mne představuje industriálně konstrukční prvek, který tvoří jednu z důležitých historických a industriálních vrstev pražského panoramatu. Bez něj by byla Praha ochuzena o zvláštní tajemně temnou konstrukci, která slouží mj. jako proscénium k různým sladkým, zdobným i přísným architekturám nábřeží Vltavy.
Daniel Balabán, malíř a pedagog
 


foto © Karel Cudlín, 2023
 

Ten most pro mne znamená především vzpomínky, když jsem v osmdesátých letech často přecházel po mostě ze Smíchova na Výtoň, hleděl do mohutné železné konstrukce tyčící se nade mnou nebo dolů na černou Vltavu. Vlevo Hradčany, vpravo Vyšehrad. Železniční most je jednou z dominant Prahy, však známe ty pohledy z Vyšehradu nebo z obou pražských náplavek. Nemám rád, když se vše tzv. nevyhovující dnešku musí bourat. České dráhy se měly postarat o to, aby se most neocitnul v havarijním stavu. Mluvíme stále o nějakých právech, ale o povinnostech skoro vůbec. Jak se vlastníci nemovitostí starají o své majetky, je vidět na mnoha místech v Praze, například na chátrajícím barokním zájezdním hostinci Barborka v Dolních Počernicích nebo na secesním nádraží Vyšehrad, které se prakticky rozpadá před očima. Je tristní, že stát, který mě chce stále vodit za ručičku, není schopen přinutit soukromé majitele k nápravě. Železniční most je ale v majetku státu a tato industriální stavba z počátku minulého století by jako kulturní památka měla zůstat zachována. 
Jan Paul, malíř 

Znám jej a mám ráda v jeho dnešní podobě od dětství. Kam má paměť sahá, jezdívaly jsme často s maminkou do Prahy kvůli mým nemocným očím a bydlely jsme u našich příbuzných. Někdy jsem u nich strávila celé léto, měli dceru v mém věku a dobře jsme si rozuměly. Bydleli na Smíchově v ulici Jindřicha Plachty a ta se zvolna svažuje k Vltavě. Železničním mostem jsme často procházeli, kdykoliv jsme měli namířeno na Vyšehrad, a Vyšehrad byl místem našich procházek často, rozhodně častěji než třeba Hradčana. Strýček byl strojní inženýr a měl most ve zvláštní oblibě, upozorňoval nás na jeho pevnost, znal jménem stavitele, který jej projektoval, a kdoví co ještě. Cesta po dřevěném chodníku se železným zábradlím na obou bocích mostu byla sama o sobě zábavná. Vzpomínám si, že tu a tam chyběla v chodníku některá prkna a bylo lze koukat dírou na hladinu Vltavy. Mám také ve vzpomínce, že na černé železné oblouky mostu lezli někteří odvážnější chlapci a pokřikovali na nás dole, a my na ně nahoru volali, ať dávají na sebe pozor.
Nedá mi, abych nepřipomněla ještě jednu zvláštnost v těsné blízkosti železničního mostu, jedná se o období konce čtyřicátých a počátku padesátých let minulého století, kdy mně bylo šest, sedm a osm let. Tou zvláštností byl pontonový můstek, vytvořený z řady menších člunů, na nichž byla položená prkna jako lávka na přecházení. Na můstek se vstupovalo pár kroků od železničního mostu, když se chtěl člověk dostat na ostrov zvaný Císařská louka. Tam bývalo velmi živo, hlavně v letních dnech. Velká část Císařské louky byla zatravněná a lidem ze Smíchova sloužila k rekreaci. Skupinky lidí s dětmi tam posedávaly na rozložených dekách a přímo ze břehu ostrova mohly vstupovat do Vltavy a koupat se tam. Také my děti jsme rády lezly do vody. Pamatuji, že teta Pavla ze břehu Císařské louky plavala až ke skále Vyšehradu.
Oblouky železničního mostu se vypínaly nedaleko od nás, ohlédli jsme se po něm, když přes most přesupěl vlak tažený parní lokomotivou, jak tehdy bylo obvyklé, někdy zahoukal a my uzvedali ruce k pozdravu.
Tak to byla vzpomínka na dávno minulé doby, které ten krásný železniční most připomíná. Plyne z toho, že bych moc prosila o jeho zachování v jeho historické podobě.
Eliška Vlasáková, psycholožka a prozaička

Jízda vlakem mi přináší potěšení – míhání za okny, uklidňující rytmus, štěbetání cestujících… a někdy železniční most jako tečka, brána do Prahy. I přes obrazy Prokopských skal, Českého krasu nebo Zbudovských blat přichází nejsilnější moment trasy, když se vlak rozrachotí, pod mostem se rozprostře Vltava šrafovaná zrezlými rameny, co samy podpírají nebe, a vědomí se po chvíli rozletu musí nasoukat mezi obnažená záda nuselských činžáků… Pocházím ze Zlivi, odkud sem kupodivu vede přímý spoj. Maloměstská nálada mě nezřídka nutila k úniku, mimo jiné pro tíživost místa vyvráceného z kořenů, utvářeného urputným zásahem komunismu, kdy selská stavení a rybník nahradily bytovky a parkoviště. Zato pražská symbióza stylů různých dob dovede osvěžit. Tedy pokud zrovna nepřecházím magistrálu, kde se na mysl vtírá povědomá nešetrnost. Není škoda dělat podobně hrubé zásahy i dneska?
Lukáš Csicsely, scenárista a prozaik

Zvláštním a opakovaným nešvarem, kterému se posléze divíme, je zbourat stavbu nebo konstrukci, která zdánlivě dosluhuje, zdá se být neužitečnou. Její následná nepřítomnost, ten uprázdněný prostor náhle evokuje skutečný význam a pozitivní asociace na její existenci, krásu apod., ale je pozdě, už je nenávratně pryč. Bourání železničního mostu je o to nepochopitelnější, že může sloužit dál, k rozšíření dopravní obslužnosti železnice by se dalo jistě najít řešení v přístavbě další trati přes řeku, a dokonce věřím, že zde i v zahraničí by se dali najít architekti/architektky, kteří by tento úkol dokázali splnit na výtečnou. (...)
Jura Plieštik, sochař a fotograf
 


foto © Jura Plieštik
 

Železniční most vnímám jako naprosto přirozenou, samozřejmou, přitom i nezaměnitelnou (a nenahraditelnou) součást centra Prahy. Podobně jako třeba karlínský Negrelliho viadukt je pro mě i jedním z cenných zdrojů inspirace.
Ivo Pelichovský, výtvarník 

Železniční most je vznešený džentlmen, který už 122 let bdí nad Vltavou, nad Vyšehradem a Pražským hradem, nad kolektivní pamětí našich zážitků a našich prožitých emocí vyvolaných tímto geniem loci. Že bychom my filmaři už nikdy nemohli natočit záběr na Vyšehrad ani záběr na Hradčany přes elegantní oblouky železničního mostu? Že by nám měla být ukradena poezie? Že bychom už nikdy nechtěli jít na Výtoň, abychom se nemuseli dívat na trosky svého domova, kde jsme bývali šťastni? Nechceme vyměnit poezii za náhražku, za kopii, která postrádá legitimitu, která postrádá osobitost a ducha originálu, nemluvě o jeho století trvajících dopravních a estetických zásluhách na tváři jedinečné Prahy. Kritizujeme barbary, kteří ničí obrazy, sochy a chrámy, ale chováme se stejně. Nezastávám staromilství, ale obranu poezie a protest proti barbarství. Obrazoborectví Správy železnic, která most neudržovala, jeví se být jako záměr pro stavbu bezduché kopie, která přinese výdělky spřízněným firmám. Podle odborného posudku je most opravitelný. A za tuto myšlenku by měla bojovat především Správa železnic, aby napravila svoje fatální selhání. Zboření tohoto architektonického klenotu by bylo zbořením důvěry v český kulturní národ.
Olga Sommerová, filmová dokumentaristka

Železniční most
Je mi náramkem – třemi jeho díly – rozpojeným a položeným na nočním stolku.
Zatímco spící zápěstí poplouvá mezi břehy.

Zpomalením: vlak pádí od Smíchova, na kraji železničního mostu narazí do závěje písku, zpomalí – tlačí před sebou dunu. Nahromaděný písek po stranách prolézá pletivem, vyvaluje se na lávky pro pěší, sem tam šupina, škeble, vajgl, pírko, dřívko. Vše postupně škvírama v prknech propadává do vody, různě rychle. Pírko naopak stoupá.
Vlak zpomaluje ještě víc, kochá se z prostředku mostu věží Mánesa, proti sobě stojícími poupaty lamp na Palackého mostě, štíhlými secesními domy na nábřežích, v jejichž střechách zejí ostrá zrcátka střešních oken – komunikace odlesky.

Regiojet zastavil úplně. Oddychl si.
Vlak i most vrhají na vodu stín krajky. Je pravidelná, sem tam se nenápadně rozšiřuje jak uzlík na nitce – je to v místech, kde jsou zavěšeny „zámky zamilovaných“ (někdo v Praze založil Pont des Artes). Po celé délce železničního mostu je zámků dvanáct (spočteno 5. 4. 2023).

Do krajky dole se připlétá stín chodce, cyklisty a můj stín. Teď celý obraz podebrala pramice jak krtek hlínu, výjev se vzedmul a zas se srovnal. Po lávce za mnou plavným krokem proběhl pes. Byl to Briard a jeho dlouhá vlající srst rozstřelená jarním sluncem. Něco tak hebkého! A slina! Vítr ji připleskl na zábradlí.

Supí další souprava – ze strany Výtoně. Projíždí ohleduplně a rozezvučuje tělo mostu.
Přikládám ucho k železné konstrukci, sahám na vypouklé hlavičky nýtů – hladké a zahnilé v děrách vzpěr. Odloupnu vrchní nátěr jednoho, následujícího a ještě tří dalších. Hlouběji nemůžu – otupil se mi nehet. Nátěr je bytelný, dříky hub nýtů v otvorech zapečené. Nádhera.
Všechny odkryté vrstvy jsou bledě zelené. Všechny zpátky až do roku 1901?
Mělo by se to zjistit.
Zelenkavé plátky ukládám do kapsy.

Dívám se do vody a představuju si, že by vyšehradský most někdo rozepnul jak podprsenku a půlky by spadly do vody. Čvách! Most by zmizel, v místě by zelo prázdno.
Praha stále pohromadě, břehy u sebe drží zbylé mosty.
Co kdyby se rozpojily i ty? Praha by povolila, nábřeží by se od sebe začala vzdalovat, nebo se naopak přibližovat – dotýkat se úplně po celých délkách jak lodě boky…

Dotkly by se Tančící dům s Veslařským klubem Slavia, Mánes a Dětský ostrov, FAMU se Sovovými mlýny (Střelák mezi nimi by trochu trpěl, břehy by ho smáčkly, že by nemohl dýchat, anebo by stačil prchnout, zúžit se a zaplout do Čertovky). Dotkl by se Park Cihelná a VŠUP. Všechno, co na sebe leta koukalo, by se najednou přilepilo: keře, fasády, římsy, okenice.
Anebo by se břehy při rozepnutí spodního prádla hlavního města Prahy začaly naopak vzdalovat, plavat jak brambory v guláši. Hasiči by ve svých stejnokrojích plavali k háčkům uprostřed, snažili by se díly mostů přitahovat a spínat.
Tak to by byla velká sranda, to jo.
Teď jsou ale všechny mosty řádně spojené, výjimečný železniční je nepochybně oděn v kvalitní francouzskou značku prádla Gerbe s dobrým patentem, železo na stavbu mostu pořídili bratři Prášilové – vše značí o vysoké kvalitě, stavba určitě ještě vydrží.
Možná by nebylo od věci háčky její podprsenky někde ztratit a konce sešít, aby stavba zůstala jak je a nezmizela.
Kdyby zmizela, odešel by s ní výjimečný horizont půvabné zmenšující se řady vltavských mostů, její nejvýraznější dekorace v podobě kopečků šlehačky se dvěma zavřenými slunečníčky Vyšehradu.
Zmizely by krátké ozvěny ocelového schodiště, když na most vystupujete, i když z něj sestupujete, pohupování při chůzi, úleky, zastavený dech, drnčení při projetí přes dřevěný hřeben lávky cyklistou, závratě z pohledů do škvír na nestálé vlnky, prýskání, staré vůně, puntíkatá něha, křehkost, starožitnost…  Prostě poezie.
Nechci, aby se vyšehradský most zboural.
Je mi – spolu s Petřínskou rozhlednou – 
dotekem Eiffela. 
Na druhou stranu: kdyby se mělo stát, že by se snad pro vetchost konstrukce měla do vody zřítit některá z vlakových souprav – tak to né! To rači nechť vznikne most nový – nemá zas cenu držet se minulosti zuby nehty.
Dagmar Urbánková, výtvarnice a spisovatelka 

Rozhodně se stavím za zachování a zrestaurování železničního mostu pod Vyšehradem.
Znamená pro mě hodně. Bydlím blízko Vltavy a mám rád všechny její mosty. Až donedávna jsem ty tři železné oblouky považoval za samozřejmost a přiznávám, že jsem neměl potřebu nějak do detailu si je prohlížet, nebo o nich dokonce přemýšlet. Teď si ale troufám říct, že mezi pražskými mosty patří k nejelegantnějším a nejkrásnějším a má velkou přidanou hodnotu. Nejsem znalec, ale domnívám se, že se jedná o technickou památku, která se v Čechách víckrát neopakuje. Navíc má nespornou estetickou kvalitu. Dokonale zapadá do městského i přírodního prostředí. Samozřejmě nemohu posoudit technický stav konstrukce, ale návrh použít ji někde jinde svědčí o tom, že je stále možné ji opravit. Železniční most patří neodmyslitelně k vyšehradskému panoramatu a obohacuje rozmanitost pražských mostů. Současně je dokladem řemeslných a inženýrských schopností stavitelů z přelomu předminulého a minulého století. Most nám je připomíná a měli bychom na ně být hrdí.
Je to sice „jenom“ železný most, který ani nemá jméno, ale patří bez diskuse k našemu kulturnímu dědictví, kterého si musíme vážit, chránit jej a těšit se z něj.
Jan Merta, malíř

Železniční most jsem jako chodec využíval kdysi denně, když jsem chodil z Albertova na Smíchovské nádraží. Je to jeden z nejmilejších pražských mostů, který jsem vedle Karlova užíval nejčastěji. Mám rád, jak železniční most svým vzhledem doplňuje goticko-barokní město o industriální prvek z významné průmyslové epochy, která své zástupce měla na periferii a ze které nezůstalo téměř nic. A když zůstalo, tak má už jinou náplň, kdežto železniční most, stejně jako rozhledna na Petříně, stále plní funkci, pro kterou byl postaven. Železniční most patří k Praze, stejně jako o dvanáct let starší Eiffelova věž k Paříži nebo Queensboro Bridge k New Yorku (ten je o osm let mladší). Nedávno jsem zaznamenal glosu architekta Nuselského mostu (dříve Klementa Gottwalda) Jana Vítka, že by železniční most „měl stát někde v lese, a tam, kde stojí, by se měl zbourat, protože vedle krásného Vyšehradu nepatří“. Vedle toho Vyšehradu s neogotickou basilikou (jen o čtrnáct let starší než železniční most), s proděravělou vyšehradskou skálou? Železniční most by měl být, podle mého, opraven a ponechán tak, jak je, a pokud je potřeba most rozšířit, nechť je další kolej postavena na samostatném mostě. Snad tu je dost schopných techniků, kteří si s řešením, kdy bude most zachován, jsou schopní poradit, aniž by se muselo ničit to, co bylo laxní péčí o památku poškozeno. A jen tak mezi námi, oželím spíš Nuselský most sebevrahů, kvůli kterému jsou zničené kilometry pražských cest a mnoho staveb od Karlova po Těšnov. 
P. S. To, že bude v brzké době odstraněna lávka přes koleje z Radlic na Smíchovské nádraží, mě také štve.
Pablo de Sax, restaurátor a kurátor

Jak známo, železniční most začíná (nebo končí) tam, co se na výtoňské straně vlévá Botič do Vltavy. Pro sebe říkám této nepojmenované inženýrské parádě přes řeku most chudých, návodně podle toho potoka chudých (viz fotoscénář J. Lehovce z roku 1935), na jehož horním toku jsem doma a až sem dolů do Podskalí k Vltavě mě to namnoze oku skrytým povodím Botiče vždycky táhlo.
Na pohled odevšad k horizontu je železniční most hranicí i pomníkem pražské periferie a sebe přímo v místě situuji zásadně pod most, i když už tam není kiosk. Nechodíval jsem se po pěší lávce železničního mostu procházet, to jsem přenechal filmovým postavám a jejich konverzacím (naposledy, s diváckým potěšením, těm z filmu B. Karáska Karel, já a ty z roku 2019).
Jiří Soukup, scenárista, dramaturg a spisovatel
 


foto © Karel Cudlín, 2023