Ve čtvrtek 8. června 2023 uspořádala Revolver Revue Poctu železničnímu mostu. Na večerním setkání na lodi (A)VOID Floating Gallery byly za hojné účasti návštěvníků kromě jiného představeny speciální RR noviny věnované právě pražskému železničnímu mostu, které jsou až do rozebrání k dispozici v redakci Revolver Revue (Hálkova 2, Praha 2) a na dalších vybraných veřejných místech. Čtenářům Bubínku Revolveru dnes přinášíme úvodní slovo Viktora Karlíka, řeč Michaela Špirita a fotografie Apoleny Typltové, zachycující kromě jiného živý rozhovor Pavla Štorcha z iniciativy Nebourat.cz s Adamem Drdou či J. H. Krchovského předčítajícího z výboru jeho textů vydaného v Edice RR.
K Poctě železničnímu mostu
Revolver Revue, pořádající Poctu železničnímu mostu, u kterého jsme se dnes sešli, vychází od roku 1985. V prvním – samizdatovém – čísle Revolver Revue byla publikována Pocta Magorovi. Inicioval jsem její konání na smíchovském nádraží. Všichni z okruhu samizdatové RR jsme čekali, až přijede, až ho pustí z kriminálu. Tak proto to nádraží.
Když bylo Revolveru 25 let, součástí oslavy na Nové scéně Národního divadla byla Pocta Zbyňku Hejdovi. Básníci a prozaici Krchovský, Matoušek a Borkovec četli z jeho textů. Pocta se velmi vydařila. Hejda byl básník skromný, zásadový a neokázalý. Jeden z nemnoha českých básníků, kteří vyvažují zástupy těch špatných.
Ivan Martin Jirous poslední roky svého života bydlel v blízkosti smíchovského nádraží. Také chodil do tamější restaurace Oáza. Je to místo, které je organicky spjato se železničním mostem. Mostem, kterému dnes hrozí demolice.
Oba básníci zemřeli, Oáza byla zrušena. Dosud lze ale nasednout do vlaku, vybavit si místo, kde sedával Magor, vidět nástupiště, kde se uskutečnila jemu určená Pocta, a vydat se směrem přes železniční most. Lze jít také samozřejmě pěšky a nechat kolem sebe míjet vlaky. Vydat se na cestu, při které můžeme myslet na báseň Zbyňka Hejdy Na železničním mostě hřmí vlak. Žádný český básník neuzamkl tento most a Smíchov tak osobitě a pevně do těla své básně. Stalo se tak v roce 1979.
Jsem si jist, že kdyby Zbyněk Hejda a Ivan Martin Jirous ještě žili, při Poctě železničnímu mostu by nechyběli. Připojili by svůj hlas k záchraně této nádherné industriální stavby. Když zmiňuji Magora a Zbyňka Hejdu, musím vzpomenout také Danu Němcovou, která v dubnu zemřela a zachování mostu výrazně podpořila.
Děkuji Pavlu Štorchovi a všem z iniciativy Nebourat. Bez nich by asi už nebylo co zachraňovat. To není pesimistická nadsázka, to je ukázka známé skutečnosti, že místní kultura stála a stojí na jednotlivcích. Jako byli třeba Hejda a Jirous nebo Dana Němcová. Proto je zdejší kultura tak křehká a často tak neuvěřitelně zkurvitelná. To, co v ní stojí za to, většinou nestojí na institucích. Ty jdou mnohdy kultuře spíš po krku.
Pokud padne tento železniční most, bude to znamenat další prohloubení dna, do něhož posledních více než deset let v jistém ohledu zase padáme.
Viktor Karlík
Železniční most: poezie a lokálka
Dámy a pánové, na úvod mám důležité upozornění: ne všechny citované básně a prózy se týkají železničního mostu pod Vyšehradem a lokálkou nemíním místní vlakovou dráhu, nýbrž novinářskou zprávu o drobné lokální události. Žánry budu rytmicky střídat.
Začněme od severu. Jaroslav Seifert sice o přemostění mezi Výtoní a Smíchovem žádný text nenapsal, ale montovanou stavbu nad pražskou Vltavou přece jen v jeho díle nacházíme. V básni Eliščin most, připsané v roce 1970 Hrubínovým šedesátinám, jsou evokovány dětské chvíle na břehu pod Letnou a rámuje je situace, kdy byl řetězový most císaře Františka Josefa I. (od roku 1919 Štefánikův) v roce 1947 už coby Švermův demontován:
Když přišli dělníci se svými kladivy
a francouzskými klíči,
aby rozmontovali starý most,
posteskl si most řece: Už musím odejít.
Na to řeka: Sbohem, děkuji ti
za věrné služby.
Dámy, které kdysi nosívaly sukně
až ke kotníkům,
tvrdily, že most má blechy.
Neměl. Byla to pomluva.
Jeho dřevěné chodníky natírali thérem
a blechy ten pach nesnášejí.
V neděli večer z Letenské pláně
sbíhaly k mostu hloučky lidí.
Most lehounce se kolíbal
jako člověk, který pod břemenem
potichu oddychuje.
Také jste po něm z Letné chodíval
a maminka vám kladla na srdce:
Františku, nikde se netoulej a hleď,
abys byl do sedmi doma.
Bloudil jste městem a tam zčistajasna
potkal jste pana Philease Fogga
s kostkovaným plédem
a s anglickou čapkou do očí.
Byl jste o devět let mladší
než já.
Dneska jste o mnohem víc.
Někdy jsme sedali na kraji nábřeží
jako sedávají rybáři
s nohama nad vodou.
Tenkrát jsme se ještě neznali.
Díval jsem se na dlouhý stín mostu
ležící k večeru na hladině,
když proud jej unášel, rval a ždímal,
jako by ho chtěl odtrhnout.
Ale vy jste asi hledal v řece vodu ze Sázavy.
Možná, že to byla ta, na které plavaly
polámané kopretiny.
Kdo ví?
Potom však přišlo něco ještě horšího,
než je cesta kolem světa.
Maminka byla plna úzkostí.
Františku, vrať se, než zavřou dům.
Večer je brzo tma.
To znám. Také jsem to doma slýchával.
Škoda toho překrásného mostu!
Na jeho věžích někdy se třepetaly
veselé vlajky.
Ale to už si vás vyhmátl osud
a poručil, abyste zpíval.
A jako Pallas Athéna ukázal prstem
na vaše srdce.
▬ ▬ ▬
Přesně před sto lety, 8. 6. 1923, byla v Národních listech otištěna zpráva Zachráněný sebevrah:
Z vyšehradského železničního mostu skočil včera o 9. hod. večerní do Vltavy pekařský pomocník V. Hanousek z Nuslí. Byl však plavci vytažen z loďky a dopraven do všeobecné nemocnice, kde zůstal v ošetřování. Zoufal si z nešťastné lásky.
Dne 3. 5. 1927 se v témže deníku mezi Pražskými příhodami a nehodami vyjímala událost s otevřeným koncem:
Na rychlovlak, který vyjíždí z Prahy v 5 hodin do Mostu, hodil neznámý pachatel u železničního mostu na Vyšehradě kámen. V jednom okně byla rozbita tabulka, zraněn nebyl nikdo. Po pachateli se pátrá.
▬ ▬ ▬
Přeskočme proti proudu Vltavy dva mosty a zastavme se u Karlova, o němž v české poezii existují desítky básní. Vybírám jednu od Vladimíra Holana, který u vyústění mostu na Malé Straně – na okraji parku Kampa a poté nad Čertovkou U lužického semináře – bydlel více než třicet let. Báseň Starý kněz (připsaná Josefu Vašicovi) ze sbírky Bolest, vznikající v letech 1949–1955, vyniká mj. vzácnou sebeironií:
Potkali jsme se na Karlově mostě, sněžilo.
Neviděl jsem ho bezmála dvacet let.
Stěžoval jsem si? Asi ano, neboť mne těšil,
a když jsem mluvil o hříchu, řekl jemně:
„Ano, vždyť jakpak bychom vás poznali
u Posledního soudu!“
Ale když to nepomáhalo, pravil zčistajasna:
„Můj synu, zdá se mi, že teď ve svých verších
pohrdáte abstrakcí... Vaše touha po prostotě
byla by chvályhodná, kdyby byla subtilní...
Ale vy jako byste částí svého ducha,
a to částí nejdobrodružnější,
nechtěl být v moci boží.
Cožpak nepijete rád víno?“
▬ ▬ ▬
Železniční most neužívali k definitivnímu vyřešení své situace jen zoufalí lidé, ale také vykutálení podvodníci ke zlepšení svého životního standardu. Deník Venkov z 5. 5. 1926 přinesl o jednom z nich lokálku Triky žebráků:
Mnohokráte soudně trestaný tulák a žebrák František Kocourek žebral na železničním mostě mezi Vyšehradem a Smíchovem. Seděl, maje nohu podsunutou pod sebe, a předstíral jednonohého. Byl zadržen, dodán do okresního soudu na Smíchově, kde vedle trestu vyslovena přípustnost k dodání do donucovací pracovny.
V květnu 1926 bylo živo nejen na železničním mostě, ale i pod ním. Událost monitorovala většina tehdejších deníků, pro citaci zprávy Podletěl vyšehradský železniční most jsem vybral – z politického hlediska symetricky k agrárnímu Venkovu – komunistické Rudé právo ze 7. 5. 1926:
Včera asi o 13. hod. rotmistr Vecl podletěl bravurně letadlem Avia BH 21 vyšehradský železniční most na plný plyn rychlostí 250 km. Před lety při prvním podletu mostu přišel o život filmový operatér. Tentokráte Vecl nebyl filmován.
O osm dní později přinesl Večerník rudého listu lokálku o důsledcích bravurního činu Pilot Vecl, jenž podletěl železniční most, potrestán:
Vojenský pilot rotmistr Vecl, jenž v minulých dnech podletěl železniční most na Vyšehradě, byl podle vojenských předpisů potrestán třemi týdny kasárníka a přeložen do Prostějova.
▬ ▬ ▬
Od Karlova mostu překonejme ve směru na jih tři spoje mezi Smíchovem a Novým Městem a spočiňme konečně u mostu železničního. Jan Hanč bydlel od svých pěti let nějakou dobu v Podskalské ulici, posléze ve Vyšehradské, a Podskalí bytuje v mnoha jeho rukopisných Událostech z let 1960–1963:
Jsem odpůrcem všeobecné charakteristiky míst. Hnusí se mi oficielní vyhlídky i všechna místa pokládaná za sugestivní nebo pohádková. Svatovítský chrám, Karlův most, pražské panorama od Hradčan atd. lezou mi z krku a vyhýbám se jejich zprofanované kráse. Krása musí být objevena, zdůvodněna, vypěstována, nelze ji servírovat s hluchým srdcem. Žena, která se rozplývá blažeností při pohledu na Prahu z hradčanské terasy, je pro mne beznadějnou krávou a ztrácí kouzlo sexuality, byť měla poprsí jako Mae West a uměla kroutit zadkem jako Josefina Bakerová. Historická opona v Národním patří do muzea k vycpané gorile. Betlémskou kapli, vystavěnou z bláznivé mánie Zdeňka Nejedlého, bylo by radno zbourat, protože to je monstrum, ba ještě míň: imitace monstra. Také pseudogotickou věžičku v parčíku za Národním divadlem bylo by načase hodit do bugálu, jako se to udělalo se sochou Franz Josefa, která byla uvnitř.
Nevzhledný a ukoptěný železniční most je mi stokrát milejší, protože má svůj život, oprávnění, atmosféru. Mohl sice už být dávno nahrazen vzhlednějším, pohlednějším a především účelnějším, ale i takový, jaký je, včetně pekelného randálu, když po něm přejíždí vlak, a to je takřka bez ustání, je blízký mému srdci, protože není zbytečný.
▬ ▬ ▬
Železniční most byl nejen ústředním místem mnoha životních tragédií a nejméně jednoho porušení vojenské subordinace, ale také vedlejším, takřka nepostřehnutelným motivem soudniček. Jedna z nich, Dozvuky milostného románku, kterou přinesl Venkov 26. 9. 1913, má velice nepřehlednou, v podstatě nerekonstruovatelnou zápletku. Pro naše potřeby postačí, řekneme-li, že jde o odchod od rodiny, zpronevěru, hazard a podvod. Ze zápisu o soudním jednání vyjímáme pasáž s kardinální rolí našeho mostu:
[...] Marie Kuchařová, manželka mladého Kuchaře, vypráví, jak účtoval Egrt [hlavní padouch, resp. obžalovaný] s mužem. Když její muž odjel od ní s onou slečnou z jatek, přinesl jí jakýsi muž od dráhy notes, který choť vyhodil z vlaku na železniční most vyšehradský.
Předseda soudu k mladému Kuchařovi: Proč jste jej zahazoval?
Pan Kuchař: Byl to obyčejný notes a vyhodil jsem jej proto, že se mi zdál zbytečným.
Pí. Egrtová, žena obviněného, se vzdává v pláči svědectví. [...]
▬ ▬ ▬
Druhý úryvek z Hanče:
Není každý takový sentimentální blbec jako já. Jednoho červnového rána vypravil jsem se na Smíchov. Jitro okolo Vltavy, včetně Petřína, mělo takový radostný a nadějný opar svěžesti, jak si jej pamatuji ze sedmi let, když jsme malým kodrcavým parníčkem jeli na první školní výlet. Každý z nás, nebo alespoň většina měla kromě chlebů s máslem salám a několik korun na limonádu, což plně postačovalo k naší blaženosti.
Šel jsem v tom krásném letním ránu všedního dne na Smíchov. Ve všední den je vše mnohem živější, přirozenější a krásnější. Vidí se nakupující lidé v krámech, každý něco dělá, nikdo se nenudí a je radost se dívat na živou mašinerii všedního dne. Člověk by málem řekl, že jsou to nejkrásnější a nejsamozřejmější chvíle lidstva. Trafika voní opojně tabákem a čerstvou tiskařskou černí novin, z pivovaru vyvalují těžké soudky ležáku a kladkou je vytahují na vůz. V remíze trolejbusů myjí a opravují vozy. Drogerie s tisícem omamných pachů byla pro mne od mládí vidinou ráje, stejně krásně však voní nové linoleum a voskované plátno. Po železničním mostě s velkým rachotem pomalu se vleče dlouhý nákladní vlak a dole pod mostem u nábřeží u budky s nápisem „Půjčovna loděk“ se nostalgicky pohupuje deset zeleně natřených šináglů marně očekávajících v tuto dobu návštěvníky a nájemce. A ještě dál vyšehradská skála a naproti Císařská louka s dlouhou řadou impozantních topolů, s tenisovými dvorci a zelenými budkami prodeje drobného občerstvení. A minuty míjejí svým pomalým, usmívajícím se tempem letního rána, kdy jako kdyby se neumíralo, nikdo netrpěl nouzí ani nesvobodou.
[...]
Dělám atletického trenéra. Ti, kteří za mnou přicházejí, nejprve neumí nic, potom, mají-li píli, lačnost něčeho dosáhnout a obstojný talent, stanou se z nich závodníci a závodnice. A potom, když se už nasytili této činnosti nebo zestárli, odcházejí pryč a s drtivou většinou se už člověk v životě neshledá. A i kdyby se setkal, příliš by si toho s nimi nenavyprávěl, protože jediné pojítko, které s nimi měl, totiž atletiku, už dávno pominulo, a těch, s kterými zůstal v lidském kontaktu a porozumění, je tak málo a nepatrně, jako kdyby skoro ani neexistovali.
Jdu tedy v letním ránu na Smíchov a dívám se na prázdné pohupující se loďky pod železničním mostem. Jsem spíše starý než mladý, většina iluzí se mi už dávno rozplynula. Jsem šťasten, že jdu, že jsem schopen se dosud pohybovat, přejít železniční lávku a dát se, kamkoliv mne nohy ponesou. Nejsem šťasten ani nešťasten, ani nadšen, ani znechucen, jsem.
Děkuji za pozornost.
Michael Špirit
