„Přijede, dopadne to!“ zvolal jsem nakonec radostně pro sebe, protože jsem už přestával věřit. Týdenní letní výtvarný plenér v Přibyslavi, malém městě na Vysočině, který pořádáme s Hanou Sommerovou pro okruh našich přátel, tedy nebude v čase covidových nejistot ochuzen o svého prvního zahraničního hosta, rusko-izraelskou malířku Natalii Zourabovou (nar. 1975), s níž se čtenáři tištěné Revolver Revue mohli seznámit právě před rokem, v podzimním čísle 120/2020. Tuto autorku vidím jako důležitý orientační bod na rozcestích současného umění, zejména malby, a z možnosti osobního setkání jsem byl nadšený. V čem vnímám přístup Natalie Zourabové jako důležitý?
Natalia Zourabova, Přibyslav, 19. 8. 2021
Natalia Zourabova při práci v Přibyslavi
Je spoluzakladatelkou umělecké skupiny The New Barbizon. Tu v současnosti tvoří šest žen-umělkyň. Spojuje je skutečnost, že se všechny narodily v bývalém Sovětském svazu. Zde také byly zpočátku umělecky vzdělávány, což byla i dle jejich vlastních slov jedna z důležitých formativních okolností jejich přístupu k tvorbě. Výchozí rámec někdejšího konzervativního a provinčního sovětského uměleckého školství ovšem nejen překročily, ale jeho rigidnost navíc převrátily v inspirativní, obrodný, bezpředsudečný koncept chápání malby. Což by asi nebylo možné, nebýt skutečnosti, že všechny začaly žít a působit v zahraničí – jádro skupiny Natalia Zourabova, Anna Lukashevsky, Zoya Cherkassky-Nnadi, Olga Kundina a Asya Lukin v Izraeli, Maria Pomiansky ve Švýcarsku. Svými aktivitami jsou rozkročené takříkajíc mezinárodně.
Jak název skupiny napovídá, The New Barbizon navazuje na skupinu barbizonských malířů – průkopníků plenérové malby. Vystoupení původních Barbizonských mimo zdi ateliérů do volné přírody, která se sama stala dostatečným námětem, položilo základy intenzivnímu vnitřnímu pnutí mezi krajními póly malby, akademismem a impresionismem, posléze avantgardou. Otevřený prostor „ateliéru pod širým nebem“ přesunul malbu z pozice líčení návodně inscenovaných situací (aranžovaný a literární akademismus) do introspektivního dobrodružství, které znamenalo hledání vlastní pozice v proměnlivém dynamickém světě (sled -ismů). Zápas o realismus byl zkrátka počátkem zápasu o ryzost a plnost jazyka malby.
Současné výtvarné umění je podobně, byť v mnohém jinak rozpolcené. V poměrně velké části svého spektra mentorsky předkládá globálně akcentovaná témata, zatímco si po formální stránce libuje v experimentalismu a sebezahleděnosti. Tomu Nové Barbizonky čelí stejně jako jejich dávní předchůdci neokázalostí, přimykají se ke každodenní praxi uprostřed všednosti. Zrychleně kreslí a malují, kdekoliv se nacházejí. Malba se stává neambiciózním nástrojem důstojné existence, orientace, (sebe)poznání v otevřeném „tekutém“ světě, včetně uměleckého, jehož centrum a základní smysl se v jejich pojetí rozhodně nenachází uvnitř galerijních white cubes, ale přesně tam, kde zrovna protéká zážitek světa používaným médiem, jeho (inter)akcí.
To samozřejmě v tvorbě, kterou lze brát vážně, není odedávna nic nového. Ale u této skupiny se sama tato praxe dostává do popředí, před aktuálně preferované a všeobecně přijímané psaní dějin umění pomocí výstav, výstavních projektů, výstavního a vůbec veřejného uměleckého provozu, který už drahný čas jako by podléhal heslu: kdo nevystavuje, ten neexistuje. Z převažujícího dnešního pohledu na umění a jeho provoz je také řemeslná průprava sovětských škol, jejímž obsahem byl ponejvíce dril sám, snad aby absolventi následně bez překážek vyhovovali propagandistickým požadavkům na „umění“ ze strany státu, dokonale nesmyslná. Barbizonky ale tuto svou školní praxi účinně převracejí do klasického hesla „nulla dies sine linea“, přičemž mu vdechují nový život. Kresba a malba je pro ně obyčejným komunikačním prostředkem. I proto je „pouhým“ intuitivním kompilátem poučeného a naivistického či v jistém smyslu až amatérského přístupu. Ten je rámován ideou touhy po „domluvě“ nebo sdílení a v něčem odpovídá i pozici podivné internacionální angličtiny v globálním světě. U té také, když pomineme její v čase narůstající plochost, logicky nemůže jít o správnost a ušlechtilou krásu jazyka, ale o „pouhé“ porozumění v konkrétních situacích. Znovuobrození malby a kresby je u Barbizonek motivováno touhou sdílet prostými primárními prostředky časoprostor, bez nutnosti opírat se o sofistikovanou síť sociálních a technologických struktur (galerijní prostory a online prostředí), které mají mnohdy charakter simulace. Hledají cesty, jak předsunout vlastní tvorbu v ryzí a nahé podobě před účinek zprostředkující produkční mašinérie, která v mnohých případech tak jako reklama udělá z ničeho něco. Programově se ale možnostem těchto kanálů nevyhýbají. Mimo jiné svůj web (newbarbizon.wixsite.com) přiznaně spravují svépomocí bez konzultací s odborníky všeho druhu, což je jistě možno vnímat jako šlendrián, ale v tomto případě to sympaticky souzní, platforma je prodchnuta jejich senzibilitou. Bez minulé zkušenosti drilu a současně důvěrné znalosti zákonů artworldu by však odvěké výtvarné praxi tento nový smysl nemohl být vtisknut.
Natalia Zourabova maluje při jednom ze srazů umělecké školy Shmezalel, kterou založila a jejíž okruh při pravidelných setkáních maloval přímo v ulicích (zdroj: Natalia Zourabova).
Kresba ze školy Shmezalel zachycující Natalii Zourabovou jako iniciátorku plenérů (zdroj: Natalia Zourabova).
Dle slov Zourabové bylo konání Barbizonek, spočívající v tom, že chodily malovat obrazy přímo do ulic města, ze strany umělecké scény zprvu předmětem posměchu, považováno za naivní iniciativu. Přesto jejich přístup začal rezonovat efektem sněhové koule, připojili se další zájemci a nadšenci, a resuscitaci přehlížené možnosti obyčejného smyslového malování v exteriéru se začalo i v nepřející náladě současného kontextu dařit. Mimo jiné šlo totiž o budování speciální sociální komunity. Ve výsledku se údajně okruh zainteresovaných blížil stovce. Zapomenutý způsob malování se stal znovu normálním, přirozeným a de facto zafungoval jako brána, kterou mohli do světa současného umění vstoupit noví zájemci. Třeba ne rovnou jako svébytní umělci, ale alespoň jako entuziastičtí a praktikující adepti. Přes takto pojatou malbu se jim pak mohl otevřít či zpřehlednit i svět jinak odtažitějšího, více insidersky orientovaného, především konceptuálního umění, které se paradoxně mnohdy vůči malbě vymezuje.
Jeden z projektů Barbizonek nesl název Back to Life, což lapidárně postihuje, co se událo. Život zde samozřejmě neleží v řemeslné rutinní mimesis, ta není cílem, smyslem je naopak to, co je za řemeslem – uchopení životního okamžiku. Schopnost ho najít, povšimnout si ho, rozklíčovat a zachytit jej. A to jakkoliv primitivními prostředky, je to otázka „tahu na branku“. Malba tu zkrátka není chápána jako předmět soutěžního klání ambiciózních jedinců o skalp umění, ale jako přirozená věc osobního růstu a poznání, jako kompas. Tento postoj cítím i z toho, jak Natalie Zourabová při různých příležitostech hovořila o tom, proč a co maluje: „Malování vám jednoduše přinese radost. Je to jako příprava jídla, ta radost je původem fyzická. Stačí malovat a nechat čas plynout. Každému bych přála mít tento čas pro sebe, mít možnost malovat – ne jenom umělcům. Věřím tomu.“ „Říkala jsem si, že toto město, Přibyslav, nemůžu opustit, aniž bych nenamalovala tento bar. Je to typicky středo- či východoevropský podnik, kde lidé sedí a pijí už od sedmi od rána. Je to hardcore knajpa. Když jsem předevčírem malovala v té hospodě vedle, také dost zajímavé, tak ta je evidentně pro turisty a rozhodně tam není tak drsná atmosféra jako tady. Včera jsem se konečně odhodlala zajít sem a zprvu jsem se trochu bála, ale když jsem pak pozorovala a poslouchala místní lidi, přišlo mi, že i když mluví drsně a jsou opilí, vlastně nejsou nebezpeční a v jádru jsou milí a docela zábavní. Nakonec bylo příjemné tu být.“
Slide z videorozhovoru Lenky Štěpánkové s Natalií Zourabovou, zrovna malující v přibyslavském baru (zdroj: Lenka Štěpánková).
Natalia Zourabova, Autoportrét v baru, tempera na plátně, 100 x 110 cm
Budeme-li pátrat po historické paralele tohoto obrodného, komunitně-inkluzivního konceptu chápání malby, nabízí se především expresionistická skupina Die Brücke. Kirchner a další taktéž pracovali pospolu v míře, kdy jazyk, forma, tuto provázanost členů doslova zrcadlí. Jejich práce jsou si v mnoha aspektech velmi podobné, neboť poznatky byly otevřeně sdíleny a individuální výboje a odchylky se nadto různě proplétají činností skupiny jako příslovečná červená niť viditelné jednou u toho, jindy u onoho autora. Také malíři Die Brücke neustále čerpali z tzv. primitivního a lidového umění, přičemž tyto impulzy nenahlíželi s distancí etnografů formovaných evropskou kulturou, ale zkoušeli je pozitivně absorbovat, zažít, přijmout – je-li něco takového vůbec možné. Uvažujeme-li tedy dnes o dekolonizaci a nehierarchické horizontální kultuře, komunitní princip tvorby Die Brücke můžeme vnímat jako jeden z pionýrských příkladů. Je to možná idealistický pohled, když připustíme, že celá jejich iniciativa byla v jednu chvíli onálepkována jako entartete, aby nakonec skončila zavřená v muzeích jako exkluzivní umělecké artefakty, a byla tak v důsledku obrácena v pravý svůj opak. Ale na příkladu Barbizonek vidíme, že příběh zdaleka nekončí.
Natalia Zourabova maluje ve Veletržním paláci při příležitosti projektu Prvního sjezdu Svazu sovětských umělců, 2016 (zdroj: Natalia Zourabova).
Potenciál propojování skrze médium venkovní malířské praxe, který se snažím postihnout, prověřoval i konceptuální projekt s názvem První sjezd Svazu sovětských umělců, uskutečněný na české půdě, v galerii Tranzit Display roku 2016. Ten je také poměrně výraznou dosavadní českou stopou Nových Barbizonek, neboť byly k projektu přizvány. Od toho okamžiku počíná jméno Zourabové v našich končinách intenzivněji rezonovat. Z mého pohledu však byla poněkud škoda, že silný komunitní akcent byl v tomto případě překrytý nátěrem silové politické rétoriky.
Vše výše uvedené díky přítomnosti Natalie Zourabové formovalo i charakter a atmosféru našeho letošního krátkého letního plenéru (16.–22. 8.). Jeho účastníci se podle mého soudu pokusili opravdově propojit s místem, časem i lidmi, což nebývá na výtvarných sympoziích zdaleka vždy obvyklé. Všichni jsme pracovali důsledně venku a svůj zájem jsme podle naturelu dělili mezi prostory městské zástavby a přilehlé přírodního okolí. Jakub Falat zachytil v průzračných akvarelech charakter místních, nejčastěji svépomocí zbudovaných domů. Natalie Zourabová a já jsme svým malováním rozvířili lehce ospalý tep místního centra. Studentka ateliéru textilní tvorby z Umprum Eliška Hanuš zaznamenávala barevné struktury místních ulic, aby na podkladě těchto vzorníků posléze mohlo vzniknout třeba barevné řešení svetru či koberce. Prchavým okamžikům atmosférických proměn věnovali svou pozornost studentky AVU Jindřiška Jonešová a Hana Sommerová, společně s vizuálním básníkem světelných expozic Matějem Lipavským. Ten se opakovaně vracel na břeh nedalekého rybníka, zatímco Jonešová lovila porůznu v exteriéru kresbou a akvarelem na komorní formát a Sommerová moderovala dialog skvrn různobarevných tuší. Mezi média malby a videa dělila svůj čas absolventka Umprum Lenka Štěpánková a s Natalií Zourabovou také natočila rozhovor. Karolíně Šulcové v hledáčku světelných impresí utkvělo především soumračné šero. Během akce mezi nás načas zavítali sochař a malíř Aleš Novák, grafik Jan Moravec, ukrajinský matematik a student malby Bohdan Sokur, mladý nadějný plenérista Karel Krejčí, nakladatel a překladatel Petr Januš či další malíř z AVU Michal Rapant.
Zvlášť po měsících lockdownového půstu jsem velmi vděčný za společně strávený čas a zvláště za okamžiky, kdy jsem mohl pracovat po boku kolegů a sledovat jejich nasazení a přístup. Účast Zourabové vnímám v dnešním světě jako malý zázrak, i proto, že vyrazila na velmi krátký čas za akcí bez zajištěné publicity a za lidmi bez renomé srovnatelného s jejím. V čase akce také městem běžela výzva pro veřejnost včetně dětí, aby také zkusili plenérovou práci či alespoň ex post výtvarně zaznamenali zážitek konkrétního místa nebo procházky. Tyto práce jsme vystavili společně s našimi, propojené v instalaci závěrečné expozice v malé přibyslavské Galerii Janáček, jejíž majitel nadto připravil pro naši akci plátna. V den vernisáže jsme nabídli návštěvníkům vedle učesanější instalace uvnitř galerie paralelní neformálnější verzi na dvoře vnitrobloku, kde byly práce zavěšeny na hranicích prken a fošen zde uskladněných, přičemž všechna vystavená díla byla bez popisků. Výtvarné práce se tak ocitly v jakémsi rovnomocném bezdomovectví nechráněného prostoru, obnažené. I to přispělo k neformálnímu duchu celé akce. A protože se na jejím uskutečnění podílela i jihlavská Oblastní galerie Vysočiny, byla výstava z Přibyslavi přesunuta tam – potrvá ještě do 13. října.
Z vernisáže letního výtvarného plenéru v Přibyslavi 2021
Samozřejmě že takových akcí se odehrává řada. To je pravda a je to dobře, protože je to průběžné zavlažování kořenů malby a vůbec výtvarného umění, prachobyčejná péče o základ a jádro. Vyvažování tendencí, které v různých směrech unášejí a deformují fenomén umění – tu do poloh sociálního inženýrství, jindy tendenčního progresivismu, nebo lartpourlartismu či snobismu, také bulvarizace a komercionalizace. Snad je v těch vyvažujících snahách i přirozená kontinuita se všemožnými výtvarnými počiny nezávislého, neoficiálního umění za minulého režimu, s počiny odehrávajícími se v polních, samozřejmě nejen plenérových podmínkách mimo centra všeho druhu. Rámec nynější situace je mnohem bezpečnější, namísto šikany a horších postihů hrozí maximálně nezájem, to však těmto nenápadným událostem neubírá na potřebnosti.