Pětisté výročí ukončení první cesty kolem světa bude naplněno 8. září letošního roku. Magalhãesova velkolepá výprava se všemi svými významy, důsledky a především tragickými i komickými rozměry mne nepřestává přitahovat, jeví se mi výmluvným a namnoze univerzálním obrazem lidského počínání. Velké a vznešené záměry se v něm proplétají s nízkým a ubohým jednáním, schopnost překonat nepředstavitelné překážky doprovází zranitelnost a téměř permanentní vydanost napospas nepřízni osudu. Vynalézavost lidského ducha a jeho slepá omezenost jako by se překvapivě generovaly ze sebe navzájem. Člověk konfrontovaný s nebezpečím, neznámem a jinakostí osvědčuje všechny své vlastnosti, bezděčně přiznává, kým je.

Ve školních učebnicích je Magalhãesova plavba podávaná především jako triumf civilizačního úsilí, jako důležitý úspěch lidstva při poznávání světa. Země se tehdy definitivně stala zeměkoulí, její mapu bylo zapotřebí zásadně překreslit, mnohé astronomické výpočty byly potvrzeny v praxi. Přírodopisné objevy dávaly tušit, že kontinenty ukrývají sotva představitelnou pestrost života, včetně toho lidského. Bylo zapotřebí vypořádat se s rozmanitými obtížemi a námahami, které taková cesta přinášela – a jedna z největších, byť na první pohled nenápadná, spočívala jistě v potřebě permanentně zaujímat vztah právě k tomu neznámému a dosud netušenému, co se před člověkem neustále objevovalo. Umím si představit, že po čase tenhle neustálý nárok na hledání a zaujímání vztahu vůči jinakostem všeho druhu mohl být vyčerpávající stejně jako nedostatek pitné vody nebo horečka z malárie. Myslívám na to při četbě textu, který je hlavním a zcela nenahraditelným pramenem povědomí o Magalhãesově cestě a který se pro mne stal vpravdě literárním zázrakem, knihou-objevem…

Text napsal Antonio Pigafetta právě před pěti sty lety a nazval jej jednoduše: Zpráva o první cestě kolem světa. Pročítám tu zprávu pořád dokola, uzavřen v kruhu jako Magalhãesovi námořníci na své plavbě. Od okamžiku, kdy jsem na svazek v ostravské vědecké knihovně narazil, nepřestávám pátrat, zda jej někdo v mém okolí nečetl taky – a až na jedinou výjimku v publiku brněnského Měsíce autorského čtení jsem dosud nepotkal nikoho. Což je o to překvapivější, že knižně vyšel text v českém překladu již dvakrát: poprvé v Mladé frontě roku 1975 (překlad Vladimír Mikeš), podruhé docela nedávno, v Argu roku 2004 (překlad Josef Hajný). Sám jsem se k němu dostal náhodou, nebo spíše jakousi „milostí osudu“.

Antonio Pigafetta byl Ital z Vicenzy, rytíř rhodského řádu a jistě taky dobrodruh, který se za podivných okolností nechal ve svých osmadvaceti letech zapsat jako člen posádky jedné z pěti lodí Magalhãesovy flotily právě připravené svou plavbou vyjevit lidstvu, že Země nemá okraje, a tedy spočinutí. Pigafetta stál o tu plavbu moc, naskočil na palubu těsně před vyplutím, a dokonce souhlasil s tím, že – jako jediný z 237členné posádky – vykoná cestu zadarmo, bez podílu na případných obchodních ziscích, které se předpokládaly především ve formě dovezeného koření a zlata. Prchal před něčím? Táhla ho na tuto cestu nějaká konkrétní příčina? Nebo „jen“ volání dálek? Byl již tehdy připraven pořídit z cesty písemný zápis? Tohle se nedozvíme patrně nikdy, je však dost možné, že gramotné dispozice sehrály při jeho přijetí na loď svou roli. Pigafetta plavbu podle svých vlastních slov pečlivě písemně zaznamenával, a když skončila, svůj deník odevzdal španělskému králi. Dochovala se však pouze zpětná souhrnná zpráva, kterou krátce poté, co tříletá plavba skončila, sepsal pro svého představeného, velmistra rhodského řádu. Na rozdíl od zbývajících sedmnácti přeživších se Pigafetta těšil dobrému zdraví a žil ještě dalších dvanáct či třináct let, než zemřel ve své rodné Vicenze.

Jeho zpráva čítá okolo sta stran. Je svědectvím otřásajícím, přičemž největší část textu tvoří popisy lidské rozmanitosti, s níž byli mořeplavci konfrontováni při svých zastávkách na různých kontinentech a stovkách ostrovů. A také líčení toho, jak se reprezentanti evropské civilizace s touto rozmanitostí domorodých společenství vypořádávali. Mýtus křesťanů spolehlivě šířících na svých cestách neposkvrněnou lásku coby středobod svého vyznání je ovšemže dávno tentam. Zdrcující přímočarost Pigafettovy zprávy, můžeme-li jí věřit, však spočívá v tom, že poodkrývá faleš jiného mýtu: že totiž evropskou civilizací nezkažené obyvatelstvo přírodních národů bylo prodchnuto mírumilovnou povahou, bezelstnou otevřeností a jakousi prapůvodní čistotou, která nezná zloby a násilí…

Šli si patrně po krku navzájem. Hleděli přechytračit jeden druhého, králové ostrovů vymýšleli způsoby, jak se dostat k bohatství ukrytému na lodích, námořníci usilovali o poklady na souši. Někdy zvítězila dohoda o vzájemném obchodu, jindy ale bylo potřeba vymyslet lest nebo uplatnit výhrůžky. Ještě jindy se muselo diplomaticky využít situace, vzájemné války mezi jednotlivými ostrovy byly totiž na denním pořádku. Nadutost náčelníků a ponížení poddaných nebraly mezí. Střílelo se ostentativně z lodních děl a podávala se otrávená jídla, kšeftovalo se se zajatci na obou stranách, kšeftovalo se s mrtvolami (tělo samotného Magalhãese nebylo nikdy vydáno, protože domorodci pochopili, že má velkou cenu). Slibovala se věrnost a zrazovala se vzápětí. Dary se měnily na výkupné, příbytky pro hosty se stávaly pastmi.

Pigafettův text doporučuji, je pro mne literárním objevem, pět set let starým. Jeho řádky nenese ani zděšení ze spáchaného, ani přílišná hrdost na vykonané. Je to autorova zpráva o podobě světa, jak ho vidí. O lidech, kteří narazili na jiné lidi. Často se prý navzájem dlouho užasle pozorovali, protože vypadali tolik jinak.

Pokračování příště