V úterý 8. listopadu zemřel filosof, estetik, teoretik umění a pedagog Petr Rezek (nar. 9. ledna 1948). Na Bubínku Revolveru dnes zveřejňujeme text Martina Pokorného připomínající jeho osobnost i význam jeho celoživotního díla...
Petr Rezek, 90. léta, foto © Věra Koubová
Petr Rezek (9. ledna 1948 – 8. listopadu 2022)
Martin Pokorný
Zdánlivá rozptýlenost zájmů a aktivit Petra Rezka má tři hlavní zdroje.
Prvním zdrojem je jeho hluboké sepětí s činností fenomenologie. Ve vlastních vzpomínkách na Jana Patočku (obsažených ve svazku Jan Patočka a věc fenomenologie) Rezek zdůrazňuje, že se během studií pouze účastnil Patočkových přednášek a seminářů, ale nenavázal osobní kontakt; spolupracovníky se stali až o několik let později, poté, co Patočka na podnět Jiřího Němce navštívil Rezkovu přednášku k fenomenologické psychologii a sám ho k sobě pozval. Tato historie má víc než jen dokumentární hodnotu. V Čechách konce šedesátých let se takřka jistě nebylo možné stát praktikujícím fenomenologem mimo Patočkův okruh, v tomto smyslu lze Patočku označit za Rezkova učitele, zároveň je ale zcela zásadní, že hlavním motorem Rezkova myšlenkového vývoje bylo od počátku samostudium a že tímto samostudiem dospěl k aktivnímu fenomenologickému pohledu, do značné míry nezávislému na osobách v jeho okolí. (Bylo by žádoucí vědět více o vlivu daseinsanalýzy v tehdejší české psychologii, lze ale se značnou jistotou tvrdit, že zde nepůsobil nikdo, kdo by mohl Rezka v silném smyslu slova vést.) Vychovatelem Rezka coby fenomenologa tedy byly především knihy, knihy osvojené vlastním úsilím – ale toto studijní úsilí se přelévalo do radikální změny duchovního postoje a do nového pohledu na skutečnost.
Druhý zdroj spočíval v intenzitě Rezkova kulturního zájmu. O jeho rodičích a jeho dospívání vím velmi málo, nicméně dost na to, abych mohl tvrdit, že se k literatuře a umění nedostal „samospádem“. Přelom šedesátých a sedmdesátých let, pro Rezka formativní, byl samozřejmě dobou, v níž vrcholilo (a na počínající represe naráželo) velké kulturní oživení v celé společnosti, vybuzený zájem o umění a tvorbu „visel ve vzduchu“; Rezek ale nesledoval trendy, nýbrž hledal si vlastní základy a s nimi vlastní přístup. Sblížení s Jiřím Němcem, starším o šestnáct let, se pak jeví i v tomto směru jako zcela logický, nenahodilý krok. Pronikání k aktivitě fenomenologie – lze se právem domýšlet – tedy probíhalo souběžně s pronikáním k aktivitě kultury. Rezkova fenomenologie umění měla zcela svébytný počátek, v jádře nezávislý na Heideggerových úvahách i Patočkových reflexích v tomto směru; a Jindřich Chalupecký mohl být inspirátorem v tématech, ne však v úhlu pohledu.
Třetí zdroj je oproti prvním dvěma časově pozdější, těžištěm spadá do osmdesátých let. Po Patočkově smrti a poté, co mu je zabráněno vykonávat profesi psychologa, se Rezek stává „podzemním“ učitelem filosofie. Díky finanční podpoře a knižním darům ze Západu se této činnosti může i přes rušivé intervence StB věnovat na vysoce profesionální úrovni – přičemž impulz k této „akademizaci“ vychází od něj osobně. Důležité je, že Rezek přijímá tematické podněty západních partnerů, ujímá se překladu Plótína a seminářů k Platónovi či Aristotelovi, seznamuje se do hloubky s analytickými postupy v interpretaci antických autorů a v současné anglofonní filosofii, přitom ale setrvává na fenomenologických východiscích. Jinak řečeno, nevyučuje ani „svou“, ani „jejich“ filosofii, nýbrž otevírá se plné šíři filosofické tradice – a to opět aktivně, procesem dobývání. Philosophia perennis pro něj není ideálem, nýbrž metodou a prací.
(Troufám si odhadovat, že u třetího zdroje mohl být pro Rezka osobní kontakt s Patočkou důležitější než u zdroje prvního. Petr rozhodně neinklinoval k reminiscencím a i přes třicetileté přátelství mohu říci, že jsme o nitru toho druhého měli povědomí relativně matné a vůbec nám to nescházelo. K jedné vzpomínce na Patočku se však Petr vrátil vícekrát: na osobní otázku, co by vyučoval, kdyby mu režim nebránil, prý Patočka zcela jednoznačně odpověděl „Aristotela“. [„Neřekl ,Hegela‘, řekl ,Aristotela‘,“ dodal Petr jednou.] Opovažuji se domýšlet, že šlo o jednu z těch vět, jež dokážou změnit dráhu posluchačova osudu.)
Petr Rezek, 90. léta, foto © Věra Koubová
Domnívám se, že uvedené tři zdroje umožňují pochopit hlubší jednotu Rezkova života a díla. Za prvé, Rezek se stal fenomenologem v podstatném smyslu svépomocí – čímž nemíním, že by na epoché připadl jednoho krásného dne jen tak; vyšel samozřejmě ze studia fenomenologických filosofů a psychologů, stejně jako sám Husserl vyšel ze studia starších myslitelů. Jde mi o to, že pro něj sám vstup do fenomenologické oblasti nebyl spojen s onou atmosférou „naslouchání učiteli“, jíž byl charakterizován vztah Finka k Husserlovi, Gadamera k Heideggerovi, Patočky k oběma „otcům-zakladatelům“ a mnoha postav českého myšlení k samotnému Patočkovi. Namísto osobní idolizace u Petra Rezka nacházíme kult knih.
Za druhé a v návaznosti na to, fenomenologická činnost se u Rezka okamžitě obracela k „věcem“ jeho vlastního prostředí, neprocházela přes seminární cvičení, v němž náležité téma fenomenologické etudy předepisuje mistr. Literatura, umění, a také praktický, etický a politický život, s jehož tvrdými realitami byl obeznámen od útlého dětství, byly pro Rezka přímým polem fenomenologického zájmu. Neprošel obvyklou akademickou fází „od učitele k samostatnosti“, nelámal si hlavu nad tím, zda a jak „aplikovat“ Husserla na umění nebo Heideggera na politiku, spíše naopak.
A proto měl i zdánlivý tematický rozptyl domácích seminářů v osmdesátých letech svou logiku, nebyl to organizační oportunismus. Důraz, který jsme v předchozích odstavcích kladli na samostudium, je nyní nutno vyvážit konstatováním, že i každé samostudium má svůj rámec daný institucemi a metodickou disciplínou. Rezkovo „podzemní“ učitelské angažmá je tak navenek charakterizováno obnovou institucionality jakožto nutné podmínky každého samostudia – ale zároveň samotného učitele-průvodce staví před novou, lépe řečeno nově akcentovanou oblast fenoménů: fenoménů logiky, argumentace, rozumu jakožto činností.
Textem, který na mne po Petrově smrti zapůsobil zvláště silně, je stať „Cesty k bytí a fenomenologie“, určená pro sborník Janu Patočkovi in memoriam a datovaná do května 1977, dva měsíce po Patočkově smrti. V oddíle, který formuluje vyústění celé úvahy, Rezek přirovnává akademickou fenomenologii na Západě – a v období „tání“ i v Československu – k železničnímu provozu, v němž „perfektní disertace, mnohdy pouze husserlovská filologie“, slouží jako místenka do promazaného vlaku – a když snad adept jeden spoj zmešká, nevadí, pojede další. (Pasáž obsaženou ve výše zmíněném svazku je záhodno přečíst celou.) Represe, jimiž se Československo roku 1977 vyznačovalo, pak Rezek chápe jako jednoznačnou příležitost: „Jestliže není dostatek materiálu, který by zjitřoval zvědavost, buď zájem vyhasíná, nebo se probouzí tázání po věci. Nic jiného nám v naší současné situaci totiž nezbývá – jsme odkázáni na sebe a na své tázání. Již není možné o fenomenologii pouze hovořit. Jediná možnost, která zbývá, je fenomenologizovat.“
Autor stati „Železnice a svět umění“ (s podtitulem „z větší studie o železnici“ a s datací do let 1976 a 1980) nepoužil obraz místenky, kolejí a jízdního řádu jako pouhé klišé. Citovaná pasáž není plochým odsouzením provozu, je upozorněním na rozdíl mezi provozem a duchovní aktivitou: rozdíl, který nevztyčuje nepřekonatelnou bariéru, avšak nelze jej – má-li se duch uchovat – setřít. Petr Rezek se neoddával žádným extázím, byl velkým budovatelem institucí, jejichž přímý či zprostředkovaný vliv trvá a potrvá, a Václava Havla nekritizoval z filosofických výšin, nýbrž – jak se uvádí v titulu příslušného textu – „zdola“. Věděl ale, že duch není v žádné instituci doma. Filosof musí ovládnout své techniky stejně brilantně jako houslista či sochař, avšak k duchu se nedospěje technikou. Dospěje se k ní spatřením techniky v souvislostech světa.
Žádný život nemá smysl mytologizovat, a vliv náhod, zmatků, sveřeposti i osudových ran v Petrově osobní dráze byl nemalý. Přesto mám nyní, při zamyšlení po jeho smrti, pocit, že jeho život – v mezích, v nichž to naše slzné údolí dovoluje – dosáhl naplnění a rýsuje celkový (ovšem ne jednoduchý či pozitivní) smysl: smysl vratce přetrvávajících možností filosofie ve světě bez zásvětí. Stať z května 1977 dokazuje, že krize a duch byly pro Petra spjaty podstatně. Osobní a institucionální střety – respektive střety s osobami, jež se podle Petrova přesvědčení proviňovaly na smyslu institucí, studenty počínaje – mu nepochybně vzaly mnoho času a sil. Útočiště nalezené na uměleckých a architektonických školách mu však umožnilo vrátit se k tématům, jež pro něj byly trvalým, pramenným východiskem, a dovolilo mu též projít, spatřit a vyslechnout snad všechna díla lidského umu, o která se kdy hlouběji zajímal; vědomí, že dostal tuto příležitost, mne naplňuje hlubokou radostí. Petr psal velice obtížně a jeho styl je přerušovaný, trhaný; jeho knihy není možné vzít a plynule navázat. Jeho fenomenologický rozvrh však zůstane trvalou výzvou pro každého, kdo procitá a táže se na samu věc.