Pavel Kolmačka, 2022, foto © Tobiáš Kolmačka
Před šedesáti lety se 8. října narodil Pavel Kolmačka, jeden z našich opravdu podstatných básníků a prozaiků současnosti.
Na ČVUT Praha studoval elektrotechniku, obor silnoproud, na FF MU Brno religionistiku, obor náboženství archaických kultur přírodních národů. Byl zaměstnán jako instruktor pracovní výchovy v ústavu sociální péče, působil jako sanitář v domově důchodců, redaktor, překladatel, korektor a středoškolský učitel. Knižně dosud vydal sbírky básní Vlál za mnou směšný šos (KDM a Výtvarná společnost Kruh 1994, 2. vydání Kalich 1996), Viděl jsi, že jsi (Petrov 1998, německy 2001; cena Nadace Českého literárního fondu), Moře (Triáda 2010), Wittgenstein bije žáka (Triáda 2014), Život lidí, zvířat, rostlin, včel (Triáda 2018). Napsal také román Stopy za obzor (Triáda 2006; nominace na Státní cenu). Publikuje rovněž časopisecky, pro Revolver Revue přispěl například do rubriky Sedm (č. 117/2019). Žije v Chrudichromech u Boskovic.
U příležitosti narozenin Pavla Kolmačky na Bubínku Revolveru přinášíme ukázku z Jedné věty, kterou psal v roce 2021 a která vyšla před deseti lety, v roce jeho padesátin, v Edici Revolver Revue (jako samostatně neprodejná příloha RR č. 86/2012). Publikujeme také text, v němž Marek Vajchr reflektoval jeho zatím poslední vydanou básnickou sbírku, a dvě výtvarné práce od Viktora Karlíka Pavlu Kolmačkovi a jeho dílu věnované. Ukázku z Kolmačkovy připravované nové knihy, tentokrát opět prózy, si lze přečíst v letošní podzimní Revolver Revue č. 128/2022.
Pavel Kolmačka, 2022, foto © Tobiáš Kolmačka
Jedna věta
Pavel Kolmačka
ŘÍJEN
1. říjen
Ještě jednou jsme si večer udělali na zahradě oheň, v půl osmé už ale byla tma a zima, a tak jsme šli domů, Jana na uhlíky položila uschlý plevel, ať se spálí, ale pak už neměla sílu chodit do tmy kontrolovat ohniště, šel jsem já, bylo najednou tak studeno a vlhko, jen hvězdy jiskřily a ohniště ve tmě rudě žhnulo, mezi hlávkami zelí funěl ježek, u plotu se jako stín mihla kočka.
2. říjen
Tobiáš se sbalil a vyrazil studovat do Prahy, my zbylí jsme odpoledne chodili po lese a zvykali si na jeho nepřítomnost.
3. říjen
Velký vůz je teď nízko nad severním obzorem, připomíná koně.
5. říjen
Narozeniny mám až za tři dny, ale protože budeme zrovna nejspíš na cestě na Slovensko, čekal mě dnes při návratu z práce dort, Abigail mi už ve vratech prozradila, že bude překvapení (dala mi obrázek), táta mi daroval víno a připomněl, že to jsou moje poslední narozeniny před padesátkou (byl trochu dojat), s gratulací (a bednami jablek a hrušek a s vínem a sladkostmi) přijeli strýc s tetou.
7. říjen
Když jsem vycházel ze školy, podíval jsem se na svoje boty a shledal, že mám na každé noze jinou, snad to aspoň obveselilo studenty.
8. říjen
Krajina za okny vlaku je pokročile podzimní, cikánské osady přilepené k vápencovým skalám a k okrajům vesnic bíle čadí.
9. říjen
Jel jsem na kole k Bačovu a pak přes Hodížku zpátky, po dešti se trochu vyčasilo, fičelo, narůžovělý mrak visel nad kotlinou.
10. říjen
Zima, déšť a šero, kluzké a přilnavé bláto.
11. říjen
Po deštích se má vyjasnit, ale i přituhnout, a tak jsme s Benjaminem hleděli otrhat jablka, pracovali jsme až do tmy, připomnělo mi to všelijaké jiné dávné práce venku až do tmy, vyhlížení k rozsvíceným oknům.
12. říjen
Odpoledne přestalo pršet, vytahali jsme ze země červenou řepu.
13. říjen
Před mrazem jsem ještě zachránil papriky a dýně, jablka z posledního zákrsku jsem trhal potmě a poslepu.
14. říjen
Přijel Tobiáš, až do půlnoci jsme si povídali.
16. říjen
Na těle i na duši jsem si ublížil pivem, dnes jsme šli s Benjaminem a Tobiášem hojivým podzimním lesem.
17. říjen
Benjamin se chystá jít k Doleželovým pro mléko, stojí u roztopených kamen a načerpává teplo na cestu.
18. říjen
U kamen schnou ořechy.
19. říjen
Kapky se pod uliční lampou vynořují ze tmy jako včely vyletující ze stromové dutiny.
20. říjen
Jablka jsou prozatím uskladněna v Janině dílně: vstoupit znamená ocitnout se znenadání v známé starodávné vůni, v hlavě se spustí vzpomínky na komory, lísky, kufry, bedny, almary.
21. říjen
Zas už vidím na monitoru zrcadlový odraz ohně v kamnech.
22. říjen
Čítám o starých mistrech (například o Magorovi), že už se vyčerpali, a přece, jejich pozdní věci jsou často oproštěnější a vytvářené s větší rezervou vůči sobě samému: Oldřicha Janota včera zahrál písně prostší, usměvavější a veselejší než kdy dřív, místy skoro (jemně, tlumeně) taneční.
23. říjen
Bezvětří, šero, na sklizeném kukuřičném poli dvojice paběrkuje klasy, dál v polích nikde nikdo, až u Bačova muž se dvěma psy, za Paměticemi po cestě cupitavě běží stará paní, a pak skoro tma, zas vylidněno, nikde pohyb, ani ten stromový.
24. říjen
U trati garáže, sklad stavebnin, haldy štěrku a škváry, osiřelý silničářský stroj, zahrádky, a zase garáže.
25. říjen
Déšť a vítr.
29. říjen
Podařilo se nám potichu přejít přes čáru a pak jsme se ještě dlouho plížili podél trati tvořící hranici, konečně jsme si mohli vydechnout a říct si – tak se nám to povedlo, emigrovali jsme, byl však večer, chladno a říjnově deštivo, nevěděli jsme, kde s našimi malými dětmi budeme spát, co budeme jíst, kam máme jít.
30. říjen
Vystoupali jsme na Chlum a po žebřících vylezli na dřevěnou rozhlednu: zapadající slunce prosvítalo oparem jako úzký rudý proužek, vzdálenější vesnice, stromy a pahorky se daly spíše tušit než vidět, zřetelně se ukazovala jen zář benzinky pod kopcem.
31. říjen
Cesta na hřbitov v Boskovicích a Benešově ke hrobům prarodičů: malá Ester uchvácená blikáním svíček ve tmě pobíhala mezi hroby, výskala a smála se jako na pouti.
Viktor Karlík, Ruce básníků, Pavel Kolmačka, 2005
Viktor Karlík, LITERATURA, Pavel Kolmačka a jeho žena, 2019, foto © Ondřej Přibyl
Kolmačkovy nadějné vyhlídky
Básně Pavla Kolmačky v nové sbírce Život lidí, zvířat, rostlin, včel (Triáda 2018) vyznačuje neokázalá skladebná jistota a charakteristicky „ztlumený“ výraz, který se obejde bez přeexponovaných obrazů, rádoby vtipných jazykových hříček a dalších křiklavých prostředků, jejichž užíváním v hojné míře se valná část současných autorů snaží strhnout pozornost na své vcelku neinvenční veršové výtvory. Kolmačkovu knihu otevírá oddíl několika básní nenápadně spřažených motivy umlkání a ticha, taktně naznačujících, že na stránkách této knihy se melodická hladina veršů rozčeří jen sotva znatelnými pohyby. Jednotlivé básně naplňují zpravidla ten nejběžnější myslitelný rozsah jedné tiskové strany, jejich jazyk prozaizovaný povětšinou až na pokraj hovorovosti plyne v hladce přirozeném rytmu a nezadrhává se na žádných nuceně enigmatických obrazech. Pro vyvstávání a gradaci významů se jako snad ještě důležitější než přesné vyznění jednotlivých tematicky sevřených veršů a slok jeví jejich kompoziční návaznost a vzájemné odkazy: nejen mezi básněmi, ale i mezi několika oddíly, v knize vyznačenými a v záhlavích pojmenovanými. Formát Kolmačkových textů přitom prochází pozvolnou proměnou od básní komponovaných z víceméně „tradičních“ strof přes „rozvolněné“ útvary na pomezí poezie a prózy až k takřka „čistě“ prozaickým záznamům snů a fragmentů vzpomínek; Kolmačkovy od počátku nanejvýš civilně laděné texty tak zde ještě cíleněji zahušťují při vší výrazové nápaditosti věcně střízlivou atmosféru knihy svou postupnou očistou od ornamentality a patosu.
Kompaktnost této slovesné skladby podtrhuje její tematická jednolitost; všechny texty tu můžeme vnímat jako složky básníkovy subjektivní mytologie, která tak trochu na staroindický způsob zpřítomňuje dynamické proměny veškerenstva v jeho nekonečném koloběhu zrodu, boje a zániku. V rytmicky spřažených verších i souvětích se konfrontací napohled odlehlých, a přitom, zdá se, jakýmsi nezbadatelným způsobem souvisejících „velkých“ a „malých“ dějů – na nichž se agresivně bující buněčná tkáň podílí stejně významnou měrou jako organizovaná společenství lidí nebo včel – zpřítomňuje tušená sounáležitost makrosvěta s mikrosvětem a vůbec všeho se vším. Od toho, aby tento panteistický karneval sklouzl k barvotiskovému kýči v ezoterických konturách new age, tu v sumarizačních proklamacích typu „Děje se mnohem víc, / než vidíme, / nezměrně víc, než víme“ občas chybí jenom krůček. Kolmačkovy texty však chrání jemný sebeironický nadhled i stálý zřetel k doslova přízemnímu ukotvení lyrického subjektu ve všednodenní zkušenosti s jejími sugestivně zpřítomňovanými odstíny plahočivých starostí, nezhojitelných bolestí a trapných banalit. To vše je dáno naplno prožívat nejen autorovi, ale i postavám jeho rodinných příslušníků, které tu před čtenářovýma očima zpravidla nabývají stínové podoby matných vzpomínek na aktéry starších Kolmačkových knih. Zámlkovitou a zčásti jen bezradně vymáhanou komunikací se synem si otec připomíná nezvratnost plynoucího času, naopak prostoru k bezbřehým proslovům se dostává jakémusi telefonnímu vetřelci Emilovi, obtěžujícímu rodinu svými dotěrně depresivními monology. Zatímco básně na počátku sbírky poněkud připomínají snahu o znovunabytí kontroly nad světem pomocí těkavého přepínání mezi televizními programy se staženým zvukem, závěrečné partie působí tak trochu jako letargická exkurze do předpolí pekla, v němž dotírající hlasy svědomí už nikdo nebude moci vypnout. Střízlivě ironizující tón, jímž pokročilý padesátník Kolmačka svědčí o takto nadějných vyhlídkách, má dobrou šanci zalahodit sluchu jeho vrstevníků: „Běžíme vytrvale, klušeme bez zastávky, / střídáme běh s chůzí. / Před námi pokoj, mír, / krásné chiméry, / a v patách dramata.“
Pavel Kolmačka ve své nejnovější sbírce razantně potvrdil svou tvůrčí biografii postupující od zbytkově lyrizovaných záznamů přírodních impresí a rodinných momentek k deziluzivní vizi naší každodennosti, která svou nekompromisností nabývá až osobitě delirantních podob. Jistoty v takto přesně nazřeném světě neposkytuje ani hebrejský slovník, k němuž se manželé obracejí ve chvílích úzkosti, ani žádný jiný rituál; lhostejně zlomyslný vítr tu strhává vrata od statku i střechy včelích úlů, a pustoší tak poslední zátiší zdánlivého smyslu. Závěrečné texty sbírky provazuje sugestivní motiv plavidla, ve vlnách trvale vystaveného hrozbě definitivního ztroskotání. V kontextu současné české literatury nevidím vedle Kolmačkova Života lidí... žádnou jinou knihu, která by téma naděje dokázala zpřítomnit se srovnatelnou suverenitou, nadhledem a naléhavostí.
Marek Vajchr