Mezi literaturou faktu a literárními fikcemi nalézáme řadu plodných mezistupňů, avšak krajní póly si dokážeme představit jen obtížně. Čirou fikci bez sebemenšího vztahu k faktické zkušenosti si asi žádný spisovatel nevymyslí a také literatura faktu, jež by nebyla alespoň trochu dotvářena imaginací, se v podstatě nevyskytuje, pokud pomineme literaturu přísně odbornou. Ze zmíněných mezistupňů je žánr pamětí v tradičním smyslu blíž literatuře faktu. Protilehlou pozici zaujímá beletrie s autobiografickými prvky, které mohou být přetvořené i v básnické obrazy a nemusí vždy odpovídat skutečnosti. Někteří fabulátoři se bez autobiografické inspirace jistě obejdou, podle Flauberta by se měl autor v textu bezezbytku ztratit, jenže éra klasických románů minula. Dnes po vymyšlených příbězích hladoví hlavně televize s nekonečnými seriály. Literátům neotřelé motivy přihrává především skutečný život. Literatura od jisté doby tkví nebývalou měrou v autobiografickém podloží.
Pro básníka, spisovatele a překladatele Michala Novotného (nar. 1942) se nejvydatnějším zdrojem inspirace stala paměť. Kultivace drobných vzpomínek a jejich přeměna v lapidární a výmluvné obrazy patří k nejcharakterističtějším rysům jeho poezie (v letech 1973–2014 vydal osm sbírek) a z reálných faktů osobní či rodinné minulosti vychází také v prózách. Životopisná novela Jistý pan G. z přelomu tisíciletí líčí na základě bohaté dokumentace pohnutý osud autorova prastrýce, českého sochaře Otty Gutfreunda, skrytého pod iniciálou příjmení. Ani v novém románu Černá zrna (Pulchra 2014, 360 str.) se skutečná jména nevyskytují, není však nesnadné dohledat, že i zde autor vypráví o vlastních předcích a rodině. Vedle zmíněného sochaře, který tu nese jméno Jindřich Stein, patří k dalším obecně známým osobnostem Novotného děd z otcovy strany, významný architekt Otakar Novotný, přejmenovaný v románu na Vladimíra Dolného.
Rodinná genealogie, převládající v první polovině Černých zrn, připomíná zašmodrchané linie předků v tradiční memoárové literatuře, celou knihu lze ovšem vnímat spíš jako současný pokus o rodinnou ságu pozdního měšťanstva blízkou Mannovým Buddenbrookům, Galsworthyho Forsytům, popřípadě Zolovým Rougon-Macquartům. Novotný tak svým způsobem odpovídá na občasné volání po velkém českém románu, který by se beletristicky vyrovnal s dějinnými spletitostmi posledního století. Zdá se však, že si nenápadného svazku z malého nakladatelství zatím nikdo ani pořádně nepovšiml.
Mnohé z vlastních životních reálií promítl autor do vypravěče Viktora Dobrovolného, svého druhu outsidera, který se po padesátce cítí ohrožen ubýváním paměti, a chtěl by proto po sobě zanechat důkladnou zprávu o nejtíživějším traumatu svého života, jímž se v polovině sedmdesátých let stala nevysvětlitelná sebevražda jeho mladé, krásné a úspěšné sestry, nadané tanečnice Kláry. Rád by ji alespoň literárně oživil a uchránil její památku před zapomenutím. Sám se však na takový úkol necítí a poohlíží se po nějakém zkušenějším literátovi, jenž by se příběhu ujal. Nabídne se mu zhruba o patnáct let starší žurnalista Jan Bartoň, tak trochu šantala, avšak slušně obeznámený s řemeslem. Dohodnou se, že mu vypravěč připraví podklady. Měl by mu sepsat vše, co o Kláře ví, ale také propátrat rodinnou anamnézu a zjistit, zda se mezi předky obou sourozenců nevyskytovali jedinci s divnými sklony, jež by mohly svědčit o dědičném zatížení.
Bartoň od počátku působí jako vypravěčův protihráč, a to nejen tím, že svými požadavky usměrňuje tok jeho vzpomínání, ale postupně i svým vlastním dramatickým příběhem, který tvoří druhou linii syžetu. Na rozdíl od Viktora, postavy existencialisticky obnažené a zřejmě s reálným předobrazem, působí víc jako literární konstrukt. S vymýšlením komplikovaných osudů rodiny Dobrovolných, potažmo spřízněných rodin Steinů, Volných, Rýznerů a Holců by asi zkušený fabulátor vymyšlených příběhů neztrácel čas, neboť pro děj nejsou až tak podstatné. Zato v bartoňovské linii vyprávění vykazuje autor knihy až standardní scenáristickou dovednost, jaká dovede z povšechných představ upříst poutavý příběh s napínavými zápletkami a překvapivým rozuzlením, čímž naplňuje očekávání běžných konzumentů beletrie. Tomu odpovídá i zasazení rozhodujících událostí Bartoňova příběhu do nejdramatičtějšího a literárně hojně ztvárňovaného období novodobých českých dějin, jímž byl protektorát.
Český chlapec z pohraničí, kterého ve zjitřených časech po německém záboru Sudet zbije a znásilní tlupa německých výrostků, žije později v pražském bytě se starší sestrou a spolupracuje s klukovskou partou odbojářů. Její náčelník Skřivan mu jednou uloží, aby na pár dní kohosi tajně ubytoval, ale sestra to nedovolí – ukáže se, že sama v bytě ukrývá mladého německého dezertéra, souseda z rodné vesnice. Chlapec rozhodne, že Němec musí z bytu, čímž jej pošle na jistou smrt. Tíží ho svědomí a po válce musí navíc před očistnou komisí čelit Skřivanovu obvinění, že odmítl ubytovat odbojáře. A to není zdaleka všechno. Za války chlapec přilne ke starému ruskému vzdělanci Orlovovi z řad bílé emigrace a často ho navštěvuje ve sklepení vily, kde se ukrývá. Orlova ve dnech Pražského povstání vyhledá jeho syn, který do Prahy přišel s vlasovci, jenže mladičký Bartoň na stopu obou Rusů nechtěně uvede Skřivana a ten je nechá s revoluční nesmlouvavostí odpravit.
Desítky let v socialistické totalitě pak Bartoň prožívá docela konformně. Stane se novinářem, i když bezvýznamným, do strany nevstoupí, ale píše, co se po něm chce, a za procesů v padesátých letech se dokonce nechá donutit k tomu, aby se písemně zřekl souzeného přítele. Během Pražského jara podporuje obrodný proces, při normalizačních prověrkách všechno odvolá a později podepíše Antichartu, ale důvěru soudruhů si nezíská. Z novin jej nakonec vyhodí a nesmí pak zveřejnit ani řádek.
Bartoňovu minulost zatíženou vědomím viny odhaluje vypravěč postupně přes různá svědectví a jeho dílčí, často rozporná přiznání. Ke konci knihy se Viktor Dobrovolný také dozví pravý důvod, proč mu žurnalista nabídl spolupráci: poslala ho jeho umírající starší sestra, jež vypravěčovu mladší sestru Kláru učila na konzervatoři, oblíbila si ji a její sebevraždu těžce nesla.
I ty nejkrkolomnější zápletky bartoňovské linie dotáhne Michal Novotný v závěru románu k náležitému rozuzlení, nezdá se však, že by na nich až tak záleželo. Nevíme, do jaké míry tu vycházel z nějakého skutečného příběhu, nicméně osud vypravěčova protihráče, jakkoli umně sestrojený, působí v kontrastu s věrohodnými, autobiograficky laděnými partiemi románu dost vykalkulovaně. Autor jím chtěl možná trochu rozostřit tíživou realitu, naředit ji a promísit s fikcí, aby jí přidal na atraktivitě, avšak nejsilněji stejně vnímáme to, co si zřejmě nevymyslel: genealogickou analýzu své rodiny a nevysvětlitelnou smrt blízké bytosti. Sám ostatně v textu cituje známý Camusův výrok, že jedinou vážnou filosofickou otázkou je problém sebevraždy.
Rodinné historie feudální éry mívaly ráz heroických legend, zatímco v sociálních románech z dělnického prostředí se dosti monotónně střídají motivy příkoří a vzdoru. Poetiku měšťanských rodopisů oproti tomu ozvláštňují všelijací bizarní kostlivci ve skříni, podivínští strýčkové, zpustlí synovci či nemravné tetičky, které před řádným životem v počestné domácnosti utekly k divadlu anebo se propadly do ještě hlubších mravních bažin. Také vypravěč nalézá ve své širší rodině podivné existence: defraudanta, jenž okradl příbuzné a skončil sebevraždou, pokud jej ovšem nezastřelila manželka herečka, právníka, jenž předsedal České obci fašistické, několik zešílevších tet a vzdáleného strýce, který se dal za války k SS. Klářina sebevražda však byla sotva podmíněna geneticky, neboť valná část jejích předků zdatně pracovala, přiměřeně bohatla, plodila více méně zdravé potomstvo, žila kulturou či sportem a těšila se společenskému uznání.
V dalších kapitolách vypravěč propátrává sestřin život, zda v něm neodhalí nějakou zjevnou příčinu sklonu k autodestrukci. Nevylučuje, že ji už před narozením poznamenala hrůza z dějin, kterou během těhotenství prožívala její matka, poloviční Židovka, když se na jaře 1945 v plném rozsahu dozvídala, co znamenal holocaust. V souvislosti s Klárou se opět ocitáme v memoárovém pásmu. Autor se rozpomíná na bezpočet reálií z padesátých let, na hry v dětských partách i na rodiny v sousedství, jejichž osudy jsou příznačné pro svou dobu. Stejně podrobně a se smyslem pro symptomatické detaily přibližuje čtenářům i šedesátá léta, kdy sourozenci dospívají. Dívka byla oproti nejistému bratrovi odmalička průbojná, svéhlavá a cílevědomá. Vždy dosáhla všeho, co si umanula, a tak si také v patnácti prosadila, že se místo gymnázia přihlásí na taneční konzervatoř.
Klára čím dál urputněji směřuje ke světu divadla a baletu. Je krásná, dvoří se jí starší pánové, jeden úspěšný režisér ji obsadí do krátkého filmu s klaunem Ferdinandem a pak s ní dva roky žije na hromádce. Ona otěhotní a dítě si nechá vzít, aby neohrozilo její uměleckou dráhu. Ta se po rozchodu s režisérem vskutku rozvíjí. Přijmou ji do baletního souboru Národního divadla, s nímž sjezdí celý svět, zazáří v dalším filmu, vdá se za synka kulturního prominenta a sbor baletek posléze opustí, aby se v proslulém souboru pantomimy (zřejmě u L. Fialky) více věnovala modernímu výrazovému tanci. Při hostování v Moskvě se jí poštěstí navštívit legendární Divadlo na Tagance, spřátelit se s Olegem Tabakovem a zaflámovat si ve dvou s Vladimirem Vysockým. Díky manželovi se také sblíží s pražskou zlatou mládeží počínajících sedmdesátých let. Mezi postavami, jimiž vypravěč příslušné pasáže zalidnil, rozpoznáváme třeba Martina Hoffmeistera nebo Ondřeje Neffa, s nimiž se Klára účastní rozpustilých večírků u Jiřího Muchy.
Vypravěč rekonstruuje různá prostředí sestřina života i práce, čímž zajímavě dokresluje kulturní poměry před půlstoletím. Sama Klára mu však nadále zůstává záhadou. Ta hezká, zábavná, chytrá a příjemná kumpánka si své niterné úrazy nechávala pro sebe. Zraňovalo ji, že přišla o dítě? Že po krátkém manželství následoval dost ošklivý rozvod a že svůj sen o tom, že se stane novou Isadorou Duncanovou, ve znormalizovaném Československu sotva uskuteční? Anebo to, že stárne? O sebevraždu se poprvé pokusila v roce 1973, o tři roky později se jí povedla. Jaká černá zrna zaplavila její duši, že ztratila smysl pro životní jas? Bartoň nakonec svůj úkol vzdá, o Kláru mu zřejmě ani tak nešlo, spíš o jeho vlastní příběh. Kdyby se dal problém něčí sebevraždy jednoduše objasnit, sotva by to byla jediná vážná filosofická otázka.
Vypravěč nicméně cítí, že „zapomenutí by bylo to nejhorší, co bychom se vzpomínkou mohli udělat“, a rozhodne se příběh poskládat sám.
Ústřední linie syžetu, na rozdíl od té vedlejší, bartoňovské, tedy k žádným pointám nedospěje, přesto motivy zjevně zakotvené v realitě vyznívají, jak už bylo řečeno, v knize mnohem silněji než důmyslné zápletky. Čtenáři tak možná vytane na mysli i Edgar Allan Poe se svým poněkud cynickým postřehem, že tím nejbásničtějším a pro literaturu nejvhodnějším námětem je smrt mladé a krásné ženy. Novotného román je spíš popisný než básnický a nepřekvapí nijak zvlášť ani beletristickým příběhem. Místy však působí hodně opravdově. A cenný je i jako sonda do kulturních a společenských dějin minulého století.