Přinášíme ukázku z knihy Ovladač Adama Geberta, která právě vychází v Edici RR a bude – spolu s čerstvým 128. číslem Revolver Revue – uvedena na Večeru RR v Kavárně Na Boršově 22. září od 19 hodin. Srdečně zveme!
 

 

Adam Gebert
Srst 

Věděl jsem, že je to on, ještě než jsem se podíval špehýrkou. Poznal bych ho na sto honů. Mám v sobě čidlo, které mi vždycky signalizuje: Muzor! Muzor přichází! Pozor!

Přešlapoval na chodbě, tušil můj pátravý pohled zpoza dveří a v náruči třímal mlíko, máslo, majolku, okurky, salám, klobásy a sýr. Otevřel jsem. Devótně se mi uklonil a vstoupil kolébavým krokem revmatického námořníka.

„Uvolňuju místo v lednici. Moh bych si to u tebe schovat?“

„No jo... jo,“ zamumlal jsem zaskočeně.

Vzápětí se vrátil s novou várkou. A pak s další. Když skončil, má jindy nuzná lednička praskala ve švech. Nedostatkem Muzor očividně nestrádal.

„Jak asi dlouho to u mě hodláte to, skladovat?“ zeptal jsem se ho už odcházejícího.

„Moc dlouho né,“ mávnul ztěžka rukou.

„Což znamená? Dokud neodmrazíte?“

„Já nevodmrazuju,“ povzdechnul si. „To je kvůli Micině.“

„Kvůli Micině?“ nechápal jsem.

„Von by mimo lednici nevydržel,“ vysvětlil zkroušeně. „Chci ho v sobotu zakopat na Slapech. Strašně to tam miloval,“ po vrásčité tváři mu stekla slza.

Dojal mě.

„A má vás tam kdo odvézt?“

Nemá.

„Přece ho nemůžete přepravovat busem.“

„Budu muset.“

„Já vás tam hodím.“

„To bys pro mě udělal?“ Muzor pookřál. „To bys byl hodnej. A nebude to pro tebe komplikace?“

„Rád vám pomůžu.“

„Tak platí,“ čiperně zasalutoval a rozloučil se.

„Kdo to bél?“ ozvala se z ložnice Barbora.

„Nikdo.“

„Nekecéj. Sem tě slešela s někem mluvet.“

„Říkal sem si něco pro sebe.“

„Nedělej ze mě blbku! Se s někem mluvél.“

„Ne-e.“

„Jo-jóóó!“

Od té doby, co se Muzor nastěhoval vedle nás, to mezi náma s Barborou skřípalo. Většina našich rozhovorů (i těch zhola nevinných) končívala svárem, hromobitím, nářkem, střepy na podlaze a vzájemným zošklivením. Nedokázal jsem se ubránit domněnce, že se se mnou Bára hádá naschvál, aby se před naším sousedem exhibovala. Stěna, která nás od Muzora dělila, byla papírově tenká a sousedovy slechy byly slídivé jak netopýří. Když jsem Barboru žádal, aby na to laskavě brala zřetel, nepříčetně se namíchla. „Jakej souséééd? Se mešugé?“ vřískala jak na lesy, takže Muzorovi nemohlo uniknout ani slovíčko, ani slabika, ani sten.

Styděl jsem se za ni. Styděl jsem se za její ordinérně otevřené samohlásky. A styděl jsem se za ni tak celkově.

„Někdo se tu stavoval,“ odvětil jsem smířlivě. „Něco si k nám dával.“

„To přéště řekně narovenu, a nelže, tejó!“

–

V sobotu jsem si půjčil od mámy auto – wartburg, starý sice, ale stále obstojně funkční. „Dřív se totiž uměly dělat auta. Ne jako dneska, že se rozjedeš a upadne ti kolo,“ prohlásil Muzor, poté co jsme naložili do kufru jeho zcepenělé zvíře v neprodyšném černém igelitu a nasedli.

Cesta byla nepříjemná. Na silnici se tvořily záludné zmrazky a auto mělo sjeté pneumatiky. Mimořádně kritický byl úsek mezi Vraným a Štěchovicemi, kde vedla silnice těsně podél řeky, nechráněna svodidly. Dostat tady smyk, natotata se utopíme. Svíral se mně z toho žaludek, a Muzor tlachal, jako by se nechumelilo:

„Ať se nikdo nediví, že chtěj lidi vrátit minulý časy, poněvač, milej zlatej, von se měl málokdo hůř. Málokdo! Že se cenzúrovaly názory? Prdlajs! Jen sis musel dávat majzla, kerej dobráček tě poslouchá. To bylo celý. A že nemohly vycházet knížky? No bóže! Komu to vadilo? Pro našince bylo podstatný, že je práce. A práce byla. Každej makal! Každej! A jak ne, tak davaj! Přišili ti paragraf za příživu. Nemakačenkování se tvrdě stíhalo. Něaký podpory v nezaměstnanosti, to nebylo.“

Zabloudil jsem očima k špinavému toku Vltavy, líně plynoucímu proti směru naší jízdy a hlavou se mi honily všelijaké skličující úvahy. Před odjezdem jsme se s Barborou opět zhádali jako koně. Nikdy prý o žádném Muzorovi neslyšela, nikdo takový v domě nebydlí! Osočovala mě, že jsem si ho i s jeho zdechlým psiskem – jež má notabene tak absurdní jméno! – vybájil, abych se moh někam zalajdat a kdovíco tam dělat. Ale jak kceš, uzavřela, já tě take nebudu řekat, kde s kem co prováděm.

My dva jsme si zkrátka nerozuměli.

„Že se nesmělo přes hranice?“ mudroval Muzor: „To bylo jenom k užitku. Jenom k užitku! Dyť se podivej, co se nám sem valí za ksindl vandráckej!“

(...)