Vážený pane profesore,

omlouvám se, že reaguji na Vaše dva dopisy až nyní, byl jsem v zahraničí. Zjistil jsem, že jste je zveřejnil na internetovém portálu Parlamentní listy, i tento můj dopis je tedy otevřený.

Děkuji za Vaše poznámky k mé knize Výtvarné umění a jeho subverzní role v období normalizace, kterou jsem Vám osobně dal. Chtěl jsem tak vyjádřit i vděčnost za to, že jste si před časem našel čas a skoro pět hodin se mnou analyzoval dokumenty, které jsem pak zapracoval do knihy. Osvětlil jste mi tehdy některé detaily a okolnosti, související především s Vaším blízkým přítelem, režisérem Dobroslavem Zborníkem, který byl dlouholetým spolupracovníkem Státní bezpečnosti, úkolovaným i na Vás.
Souhlasím s Vámi, že výtvarná scéna v období normalizace by potřebovala týmové zpracovávání látky. V úvodu knihy také vysvětluji, že jsem se tématu chopil, protože ze strany příslušných institucí, teoretiků umění, ale i pamětníků této doby není příliš velký zájem výtvarné umění za normalizace reflektovat. Moje kniha mapuje jen některá témata a vybrané okruhy, například Bienále disentu v Benátkách 1977 a instituci Art Centrum a obchod se zakazovaným uměním, zabývá se také otázkou, jak důležitou roli hráli výtvarní umělci a teoretici umění, které StB získala jako agenty atd., soustředí se ale i na teoretické diference mezi textem a obrazem a zabývá se současnou snahou některých českých historiků a historiček banalizovat období normalizace a také tím, proč se komunistickému režimu podařilo absolutně potlačit feministický diskurs ve výtvarném umění.
Chápu, že Vy reagujete zejména na místa, která přímo či nepřímo souvisí s Vašimi aktivitami.
Píšete, že „text o festivalu Fluxu 1966 je zbytečně stručný“. Cílem knihy ale nemělo být zkoumání hnutí Fluxus, ani Vašich uměleckých aktivit. Důležité pro mne bylo zejména prozkoumat, jak komunistický režim sám definoval „zakázané“ výtvarné umění a podle jakých kritérií jeho represivní složky určovaly „co“ a „koho“ zakazovat, střežit a hlídat. Jako aktivista undergroundu jsem navíc cítil určitý dluh vůči nezávislému výtvarnému umění, protože výrazným způsobem formovalo uměleckou i existenciální svobodu v kontrakultuře, přičemž příkladem je Ivan Martin Jirous.
Píšete: v knize je použit „pojem subverze ve starém, dnes již historickém významu, ale ona během postmoderní vlny, která se viditelně šířila v umění od konce šedesátých let, nabyla jiných významů, které jste patrně nebral v úvahu“. Tím však prozrazujete elementární neporozumění mému textu, protože z otázky „jak komunistický režim definoval ,zakázané‘ výtvarné umění“ jasně vyplývá, že jsem nehodlal zkoumat historické umělecké formy a proměny subverze, ať už v moderním, nebo v postmoderní období. Pokud jde o definici subverze, je určitým vodítkem jednak to, že kniha je uvedena mottem filosofa Miroslava Petříčka, který říká, že „umění je místem, kde se neustále napadá skrytá moc systému, je místem subverze moci“. Kromě toho studie vychází z postmoderní dekonstruktivistické teze, podle které „umění není překonáním rozumu, který ho vrhá do krize, nýbrž je pro rozum nebezpečím“. Proto v úvodu píši, že pro racionalitu komunistického myšlení bylo nezávislé výtvarné umění subverzivním nebezpečím, protože uvrhoval režim do krize a nejistoty nejrůznějších diskursů.

Vytýkat textu „osobní náklonnost“ jeho autora a zároveň konstatovat, že „se jí asi všichni dopouštíme“, nedává příliš smysl. Podobně pochybná je výtka, že v knize „vystupují subjektivní přístupy“, neboť se tak navozuje zdání, že existuje předem daná universální závaznost.
Napsal jste: „Někdy mám pocit, že mnoha lidem vadí, že se nenašly žádné materiály o mých politických pochybeních. Je jim strašně líto, že nemohou o mě říkat, že jsem byl fízl.“ Asi Vám uniklo, že moje studie, čerpající informace i z Archivu bezpečnostních složek, byla vedena právě snahou učinit aspoň rámcově přítrž nejrůznějším dohadům, obviňováním, podezíráním či pomluvám, existujícím otevřeně i skrytě ve výtvarné obci a týkajícím se toho, kdo z výtvarných umělců a teoretiků spolupracoval s StB.
Dále mi píšete: „Několik figur přímo démonizujete. Především Jiřího Valocha a Dobroslava Zborníka, kteří podle Vás byli estébáčtí James Bondové, a Ivana Jirouse, kterého líčíte jako bytostně politického člověka. Proti tomu zásadně protestuji. Jiří Valoch a Dobroslav Zborník se vážně zabývali současným uměním a odvedli spoustu užitečné práce. Byli to lidé psychicky labilní, a proto měli z režimních postihů panickou hrůzu. StB si s nimi asi právě proto rádo pohrávala. [...] Ve Vaší knize jste Dobru Zborníka a Jiřího Valocha zcela znectil. Oba dva jsem zažil. Nevěděl jsem, že byli spolupracovníci, i když Valocha jsem trochu podezíral, ale přesto je jejich role v českém umění nezastupitelná. Zborník natočil několik filmů, které mapují to, co už dávno neexistuje, a bez Jiřího Valocha by brněnská umělecká scéna vypadala jinak. Donášeli na mne, ne na Vás, a proto si myslím, že můj soud je vůči nim spravedlivější.“
Když jsem před časem publikoval text Pohromové myšlení současné české levice (k diskusi o tajné spolupráci Zbyňka Fišera alias Egona Bondyho), několik přátel z někdejšího undergroundu i levicového prostředí zareagovalo nesouhlasně a s obdobnými argumenty – že Bondy byl člověk psychicky labilní, který navíc odvedl spousta užitečné práce –, zdůrazňovali svůj osobní vztah k němu a tvrdili, že mým textem došlo k Bondyho zneuctění.
Pokud démonizace znamená přikládat někomu nadlidský či nadpřirozený ráz, pak se toto slovo k mé knize nehodí, neboť v ní je tématem spíše detronizace: byl to například právě Jiří Valoch, kdo se prezentoval jako aktivní odpůrce establishmentu, avšak jeho vlastní agenturní zprávy ho svrhávají z jednoho z disidentských trůnů, na který se sám bez kritické reflexe intronizoval.

Váš přístup v případě Jiřího Valocha a Dobroslava Zborníka, podobně jako přístup některých osob v případě Egona Bondyho, není jen relativizací minulosti a hodnot, ale především abdikací na smysl etiky a lidské svobody. Dovolím si připomenout Emmanuela Levinase, který říká, že my lidé se fundamentálně nacházíme vůči sobě vždy ve vztahu „tváří v tvář“. Tento vztah je vztahem existenciální komunikace a morálního očekávání a přináší s sebou nevyhnutelně i etický závazek.
V případě Jiřího Valocha, Dobroslava Zborníka, Egona Bondyho a dalších nelze akceptovat vztah, kdy se sice s druhými stýkali „tváří v tvář“, ale zároveň na ně pohlíželi „postranně“, aby na ně mohli podávat agenturní zprávy, které se stávaly součástí totalitárního systému a sloužily komunistickému režimu k lepšímu ovládání jednotlivců a celé společnosti. Považuji za neetické omlouvat tento „postranní“ vztah lidské komunikace a jednání psychickou labilitou, spoustou odvedené užitečné práce nebo dokonce vlastní osobní náklonností k dotyčné osobě atd., protože vztah „tváří v tvář“ je základním etickým hlediskem a je konstitutivním prvkem utvářejícím naši svobodu.
Píšete: Jiří Valoch a Dobroslav Zborník „donášeli na mne, ne na Vás, a proto si myslím, že můj soud je vůči nim spravedlivější“. To je argumentace podobně eticky pochybná, jako když se někteří lidé snažili oslabit fakt spolupráce Egona Bondyho s komunistickou tajnou policií konstatováním, že „Petra Uhla sice udával, ale underground měl rád“. Takové myšlení je znakem nemravnosti, neboť se snaží etiku privatizovat.

Co však považuji ve Vašich otevřených dopisech za daleko závažnější než výše zmíněné, je skutečnost, jakým způsobem se vyjadřujete na adresu Ivana Martina Jirouse: „Co se týká mého dopisu Ivanu Jirousovi a textu o hudebním obrození, je bytostným výrazem mých tehdejších názorů a není ani trochu zabarven nějakými osobními animozitami. [...] Za svým názorem na tehdejší underground si stále stojím. Fáma o Plastic People, jaká to byla fascinující a originální kapela, je mýtus. Třetí hudební obrození je pitomost, žádné nebylo, alespoň ne tak, jak to psal Ivan J. Mnoho lidí se pohybovalo kolem undergroundu, poněvadž nechtěli být sami. [...] Chtěl ukázat, že je ,mistr světa‘, protože byl v totálním chaosu. Z tohoto osobního, soukromého, duševního zmatku vyrostla jeho protirežimní činnost. Velkou roli hrál alkohol a mindráky, které překonával výtržnostmi. To jsem mu měl za zlé. Neviděl jsem v jeho činnosti žádný záměr, jen slabost. Dokonce ho podezírám, že se mu nakonec ve vězení líbilo, poněvadž tam hrál roli intelektuálního, ale i praktikujícího hrdiny. To ve vězení platilo.“
Abych se v knize vyhnul právě zmiňovaným osobním animozitám, rozhodl jsem se rozdíly mezi Vámi a Ivanem Martinem Jirouse nahlížet na základě protikladnosti „politického“ skripturálního způsobu myšlení, orientovaného na text, zákony, minulost, a skulpturálního myšlení, tedy obrazově scénického světa, kterému odpovídají rituály, věštby a znamení, tedy myšlení, které není příliš orientované na minulost. Politicky skripturální přístup Ivana Martina Jirouse jsem se snažil vysvětlit nejen tím, že napsal Zprávu o třetím českém hudebním obrození nebo že signoval základní prohlášení Charty 77 a celou řadu protestních petic, ale že své podpisy pod texty nikdy neodvolával. Skripturální typ myšlení by nás totiž měl zavazovat k minulosti. Jak jsem v knize také připomněl, Vy jste 25. ledna 1978 jako jediný signatář odvolal svůj podpis pod politickým prohlášením podepsaným 67 disidenty, kteří se 9. ledna 1978 obrátili na generálního prokurátora Jána Feješe s žádostí za propuštění uvězněného Ivana Jirouse. Tehdy jste tvrdil, že „některé údaje v dopise byly mylné“ a že jste byl Jiřím Němcem špatně informován, že je to protestní dopis ve věci disidentských postojů Ivana Jirouse, a nikoliv jeho výtržnictví. Nikdo ze signatářů (Václav Havel, Ivan Klíma, Pavel Kohout, Karol Sidon, Andrej Stankovič, Jiří Němec, Ladislav Hejdánek, Ivan Dubský, Julius Tomin, Petr Rezek) neměl pochyby o tom, že Ivan Martin Jirous byl uvězněn pro své politické názory a postoje. Vám v dopise ze dne 9. ledna 1978 nechybělo, že Ivan Martin Jirous na výstavě svého přítele malíře Jiřího Laciny prohlásil: „ČSM zanikl, SSM zanikne taky, ale dílo Laciny tu bude stále“, ale chyběla Vám informace o tom, že měl svým spolustolovníkům na adresu přítomné vedoucí SSM prohlásit, že „ta blondýna je buržoazní kráva“, a proto ona zavolala policii.
Jste farizej a pokrytec, který navenek deklaruje, že nesouhlasí s tím, aby byli lidé zavíráni pro své názory, ale zároveň mu nevadí, když jsou lidé zavírání pro své názory jako za výtržnictví.

Když tvrdíte, že Jirousova protirežimní činnost vyrostla jen z mindráků, a v jeho aktivitách jste neviděl žádný záměr, ale jen slabost, jeví se to především jako Vaše snaha veřejně si obhájit vlastní osudový omyl, který byl však neobhajitelný už v roce 1978.
Je skutečností, že undergroundové společenství bylo kohortou extrémních individualistů, a i Vaše píseň Kvůli pospolitosti seru na pospolitost, která zazněla na festivalu druhé kultury v Bojanovicích v roce 1976, vyjadřuje individualistický rys kontrakultury. Pokud pouze zpíváte, že serete „na sebe, na nebe, na velký slova“ a pospolitost, dá se tomu stále rozumět v logice nonkonformního pohledu na svět. Že jste však odvolal svůj podpis v situaci nespravedlivě uvězněného Jirouse nebo umělců postižených zákazem publikování, považuji za výraz Vašeho asociálního arivismu, tedy přehnané touhy po vyniknutí spojené s povýšeností nad konkrétní nespravedlností. Proto se chováte, jak básnicky napsal na Vaši adresu Ivan Martin Jirous, jako „worm“. V angličtině tento výraz znamená buď „červa“ (který zalézá před bouří do temné hlíny), nebo „šneka“ (který se stahuje do své ulity). Je to však i výraz pro „ubožáka“, který abdikuje na vlastní ideály pospolitosti „Keep Together“. Poesie s sebou někdy nese i kouzlo nechtěného.
Když se Vaše jméno objevilo na seznamu 130 českých spisovatelů postižených úplným nebo částečným zákazem publikovat ve Zprávě o diskriminaci spisovatelů v Československu, kterou připravila Charta 77, uvedl jste na výslechu 10. března 1978, že je to podvrh a že dokument Charty 77 č. 12 jste nesignoval. Svým zpochybněním dokumentační práce signatářů Charty 77 a obviněním z podvrhu jste dával režimu a StB do rukou další vítaný nástroj pro dehonestaci této občanské iniciativy. Mimochodem byl to právě Dobroslav Zborník, tedy agent s krycím jménem Sýkora, který informoval StB, že podpisovou akci za propuštění Ivana Martina Jirouse zorganizoval filosof Jiří Němec a že Vy jste si podpis rozmyslel a podpis odvolal v dopise generálnímu prokurátorovi, za což jste byl přáteli odsuzován.

Je příznačné, že když jsem v knize zveřejnil informace o rozsáhlé spolupráci Jiřího Valocha a Dobroslava Zborníka s StB, Vy jste se rozhodl veřejně „zásadně protestovat“. Dokonce nacházíte i hluboké pochopení pro jejich temné politično a zejména vysvětlení pro jejich udavačství, které zdůvodňujete jejich psychické labilitou. U Ivana Martina Jirouse však pro jeho politično – politično hluboce osobní, individualizované a orientované na minulost, text a zákony –, žádné pochopení nemáte. Trucovitě tvrdíte, že jeho disidentská činnost byla jen výrazem „mindráků“ a že se mu „nakonec ve vězení líbilo“, neboť chtěl být „mistr světa“.
Vaše soudy a postoje vypovídají málo o Jirousovi, zato hodně o Vás. Naopak Jirous hovořil o Vás s respektem, například v roce 1990 napsal: „Milan Knížák je jedním z lidí, kteří hýbli touhle zemí.“ Vaše soudy a postoje jsou dokladem neschopnosti kritického diskursivního myšlení, přehlížíte fakta a spoléháte se na iracionální formy myšlení. Ostatně už v roce 1975 jste Jirousovi věštil, že jím vytvořená aureola kolem „kavárenské kapely“ Plastiků spadne neodvratně „dolů“ a s ním i „maloměšťáctví“ undergroundu, které nikam nevede. Věštba byla mylná, toto hnutí a represe proti němu vedly naopak ke vzniku Charty 77. Vaše snaha vylíčit Jirousův disidentský příběh jako výplod „duševního zmatku“ a „totálního chaosu“ je obdobně přesvědčivá, jako kdybyste tvrdil, že když bude opice dostatečně dlouho tlouci do počítačové klávesnice, tak nakonec napíše drama na úrovni Shakespeara.
I „wormové“ tvrzení, že Ivanu Martinu Jirousovi se „nakonec ve vězení líbilo“, neboť chtěl být „mistr světa“, je jen smutnou ilustrací Vašeho kalcifikovaného já. Ve svých věštbách a pohledu na Ivana Martina Jirouse jste konzistentní již od poloviny sedmdesátých let, je to ale konzistence sebetotalitní a sebedestruktivní.

Příznačná je v jednom z Vašich dopisů formulace „můj“ Jirous, použitá v kontextu Vašeho zklamání z něj. Takové slovo používají spíše rodiče nebo duchovní vůdci coby zklamané autority, které se nemohou vyrovnat s tím, že jejich děti nebo vyznavači překročili ritualizované osvětí a dovolili se jít jinou cestou. Proto i ostře sledují všechny jejich další kroky, zejména ty, které je dle jejich názoru vedou na scestí.
Již citovaný Emmanuel Levinas říká, že vztah k druhému nelze uchopit na základě kategorie jakéhokoliv vlastnění, a to ani v případě vztahu otcovského a duchovního. Že jste byl pro Jirouse v určité době určitou autoritou, je nesporné. Neskrýval, že ho oslovilo Vaše charisma, a v roce 1990 napsal, byť s oprávněnou nejistotou, „asi je to můj přítel“. Vy však k němu nedokážete přistoupit ani jako jeho dobová autorita, protože jste dogmaticky ustrnulý a autoritářsky nepřátelský. Proto zcela nesoudně tvrdíte: „Neviděl jsem v jeho činnosti žádný záměr, jen slabost.“ Vaše soudy tu evokují exkomunikační logiku.
Ve Staré Říši jsem byl koncem sedmdesátých let jednou přítomen drobné výměně názorů mezi Ivanem Martinem Jirouse a Věrou Jirousovou, která mu vytýkala, že se příliš změnil, a on jí odpověděl, že jejím problémem naopak je, že je pořád stejná. Jirousova změna byla realitou. Vy ve vztahu k Jirousově proměně působíte jako narcistní zajatec vlastní záště, do které jste zapouzdřil a v níž si ritualizovaně již po několik desetiletí snažíte sám sobě dokázat, že jste heroicky neměnný solitér: „Třetí hudební obrození je pitomost, žádné nebylo, alespoň ne tak, jak to psal Ivan J. Mnoho lidí se pohybovalo kolem undergroundu, poněvadž nechtěli být sami. Nebál jsem se být sám, jako se nebojím ani dnes. A jak možná víte, zůstávám sám. Konflikt Milan Knížák versus společnost nemá s komunismem ani kapitalismem nic společného, i když připouštím, že za totality to bylo daleko obtížnější.“

Vaše stupňující se agrese vůči Ivanu Martinu Jirousovi, záplatovaná laciným moralizováním, je výrazem Vašeho charakterového zfosilnění, které Vás má ochránit před tím, abyste si nemusel připustil své omyly a selhání.
Jeden ze signatářů dopisu generálnímu prokurátorovi Jánu Feješovi ve věci trestního stíhání Ivana Jirouse, filosof a signatář Charty 77 Ladislav Hejdánek, na svém semináři často zdůrazňoval, že političtí vězni vlastně „sedí za nás“. Bylo to v jistém smyslu rozvinutí myšlenky Jana Patočky o „solidaritě otřesených“. Když jste odvolal svůj podpis pod politickým prohlášením na podporu uvězněného Ivana Jirouse a zakázaných spisovatelů, nepotvrdil jste tím jen svůj politicky nezávazný skulpturální styl myšlení, ale především jste vydal osobní svědectví o tom, že solidarita otřesených se Vás netýká. Ivan Martin Jirous psal básně i jiné texty a podepisoval politická prohlášení, které nikdy neodvolával. Seděl „za nás“ dlouhé roky v komunistických vězeních, stejně jako tisíce dalších politických vězňů, i Vy jste byl nucen strávit několik měsíců v komunistických věznicích. Především však jeho společenský vztah ke světu byl vztahem existenciální komunikace, morálního očekávání a vědomí nevyhnutelnosti etického závazku. Proto se mohl stát tím, čím „je“, včetně všech svých osobních scestí.
Rozdíl mezi vámi dvěma je i v tom, že Váš asociální arivismus se stal pro komunistický režim a StB platformou, na základě které jste mohl získat souhlas k vycestování v rámci stipendia západoberlínské nadace DAAD. Jak je uvedeno v mnoha dokumentech, Vy jste se aktivně „distancoval od hnutí undergroundu a od činnosti v Chartě 77“ a v případě Ivana Martina Jirouse Vám nevadilo, že byl vězněn nikoliv za výtržnictví, ale pro své názory. Jak ale v knize také dokládám, Vaše vycestování v rámci této nadace bylo už v režii rozvědky a kontrarozvědky, neboť obě tajné služby se snažily využít Vás a Jiřího Koláře v rámci zpravodajské hry s cílem dostat agenta Sýkoru alias Dobroslava Zborníka do západoberlínské nadace, o níž se příslušné osoby domnívaly, že je řízena Spolkovou zpravodajskou službou (BND).

Na závěr je třeba osvětlit jednu věc. Byť jsem byl součástí undergroundového společenství, můj vztah k němu byl i kritický. Sdílel jsem Jirousovu myšlenku, že na poklepávání po ramenou by zahynula jakákoliv kultura. Na začátku normalizace jsem začal prosazovat umělecký hudební směr emocionalismus jako organizovaný chaos a naše hudební skupina kritizovala koncem sedmdesátých let Plastiky, že jsou hudebně málo avantgardní. Kritizoval jsem i pivní kulturu undergroundu a raději jsem se věnoval pořádání bytového semináře v Templové ulici na Praze 1, takže když Jirous jednou hledal prostor pro natáčení písniček Charlieho Soukupa, předem zamítl možnost, že by se setkání nahrávalo u mě, protože by k pití dostal leda tak bylinkový čaj. To však pro mne nemělo žádný vliv na „solidaritu otřesených“, takže když byl v roce 1978 Ivan Jirous opět ve vězení, byl jsem jedním z těch, kdo veřejně protestovali formou hladovky.

Mirek Vodrážka

10. listopadu 2019