S velkým očekáváním jsem se koncem loňského roku vydala do kina na přímý přenos inscenace Hamleta z londýnského National Theatre v režii Lyndsey Turner a s Benedictem Cumberbatchem v hlavní roli. Samotnému přenosu předcházely dva krátké filmy. První byla reportáž z londýnské střední školy, v níž děti původem z celého světa v rámci dramatického kroužku v chóru společně představují Hamleta a pak mluví o tom, že pocity této postavy znají, protože každý si někdy připadá odtržený od ostatních a každý se někdy rozhoduje, zda chce zůstat na světě. Jak se později ukázalo, byl to pro mne nejsilnější okamžik celého večera. Druhou předehrou byl krátký rozhovor s Cumberbatchem: lehkým tónem v něm mluvil o tom, že když dohraje v této inscenaci, týkají se jeho pocity především silného hladu, protože je to role náročná a on potřebuje hodně posílit, aby ji ustál. Tomu jsem úplně rozuměla, ale přece jen mě to trochu zmátlo.
Hamlet přenášený z Londýna do dvou tisíc kin po celém světě je především velkou show prováděnou skvělými herci profesionálně a precizně. Výkon každého herce byl v této inscenaci pozoruhodný, zejména Ofélie (Siân Brooke) ztělesňovala svou postavu strhujícím způsobem. Celek ovšem působil v přenosu na plátně, jako by každý z herců své texty zkoušel o samotě. Divák v kině také postupně chtě nechtě přistoupil na to, že jen málokdy vidí celek jeviště, který bývá v divadelní inscenaci nejpodstatnější, a také že jevištní herectví snímané zblízka kamerou působí jinak, mnohdy nepatřičně přepjatě, jako bychom se na ně dívali pod mikroskopem. Kamera poškozuje i scénografii (Es Devlin), i když byla v případě Hamleta velkolepá a působivá a neutíkala k násilným aktualizacím. Dalo by se téměř říct, že sama o sobě byla až univerzální – a to samé by se dalo konstatovat o celém tomto jevištním výkladu slavné hry.
Bylo předem známo, že to je spíš osvětový projekt zaměřený na mladé publikum, který má rozšířit povědomí o britské klasice. V tomto smyslu byl záměr skutečně vrchovatě naplněn. Kino Světozor i další místa projekce praskala ve švech. Vždy ale velmi záleží i na očekávání, s nímž se divák s daným dílem setká. Pro mne tento bezpečný a osvětový záměr odzbrojil celého Hamleta natolik, že z něj kromě textu, resp. titulků ve spodní části plátna, používajících překlad Jiřího Joska, nezbylo téměř nic. Pro mnoho jiných diváků ten večer ovšem mohl být setkáním s klasikou v podobě, v jaké se v Čechách téměř nedělá.
Při stavbě inscenace Hamleta čeká divadelní interprety mnoho velkých rozhodnutí, v tomto případě jako by je inscenátoři obešli a stáhli se do zdánlivého bezpečí „bez výkladu“, jakkoli na divadle není v zásadě možný. Nejsilnější zážitek z onoho prosincového večera tak pro mě spočíval v hmatatelném dokladu skutečnosti, že bez výkladu, rozhodnutí a postoje nelze příběh vypravovat opravdu strhujícím způsobem. Že nelze pojednat o cestě bez zázemí mapy. Hamlet to byl pro mne příliš obecný a bez duše. Přitom o duši a jejím bytí ve světě jde v tomto dramatu především. Zábavné pak ovšem mohlo být mé postupné objevování všech oněch „proč“, kterým jako by se inscenátoři bezbolestně vyhnuli.
Proč tak ztepilý a přesvědčený Hamlet, který dokonce v určitou chvíli drží v rukách jen tak mimochodem revolver, není schopen pomstu vykonat? Co tvoří onu nepřekročitelnou překážku, odkud pramení jeho bezmoc tváří v tvář činu? Proč je znenadání tak bezcitný k Ofélii? Proč Gertruda podlehla Claudiovi, když je to tak vyrovnaná a spořádaná královna bez konkrétní tváře? Proč je hluchá a slepá? A mnoho otázek dalších. Jak může Hamlet obdivovat Fortinbrasovu rozhodnost, když ho vidí nesmyslně plenit bezvýznamné území v Polsku? Celá Fortinbrasova linie byla v inscenaci vůbec plná rozporů, které vyvrcholily tím, že jeho obsazení Elsinoru na konci Horatio vítal jako záchranu a vnesení pořádku. Možná že jen s českou historickou zkušeností vnímáme vstup cizích vojsk z podstaty jinak než Britové. Nemohla jsem se ale zbavit asociací k současné politické situaci, obzvlášť když byla celá produkce rámovaná apelem na příspěvek válečným obětem v Sýrii. Vstup krásného hrdiny Fortinbrase působí v inscenaci jako příliš zjednodušené řešení, o souvislostech v politických plánech současné Evropy nemluvě. Cumberbatchův Hamlet pak z takových souřadnic vychází jako zkušený reportér BBC, který ukazovátkem sjíždí po zasloužilých řádcích dramatu, jež se ho netýká.
Často vedu s kolegy rozhovory o tom, jak v českém divadle režisérské výklady neprodyšně zalehnou a zjednoduší celý svět původního textu. Vznikne šablona, přes kterou nevidíme zázemí a kontext témat, která „padají pod stůl“. Taková inscenace je pak tematicky podvyživená. Hamlet z Londýna byl v tomto ohledu inscenací kontrastní – vzdává se výrazné interpretace, a tím v mých očích přichází o schopnost opravdu živě a se zaujetím vyprávět. Co zůstává, je úctyhodná instalace textových ploch, jejíž rytmus je tvořen především střihy kamer. Po produkci zůstal opravdu hlad. Hlad po setkání s živou duší příběhu dánského prince.