Letos slaví jubileum dům, který po všech peripetiích přečkal již 160 let a v němž v posledních letech našlo útočiště i vydavatelství Revolver Revue. K jaké události se výročí vztahuje a co byste chtěl coby nejstarší člen rodiny, která budovu vlastní, k historii Hálkovy 2 říci?
 


V. G.: Moje znalosti pramení hlavně z knihy mého otce Historie rodiny, která vyšla v roce 1996. Letopočet, který jako „zakládající“ používáme, tedy 1862, má s domem společného jen něco – líbil se nám, protože je uveden na budově, ale je to datum založení Národních listů. Ty se nejdřív tiskly v nejrůznějších, většinou malých tiskárnách a s trvale zvyšujícím se nákladem bylo potřeba stále hledat nové prostory. Nakonec Dr. Eduard Grégr koupil dům, v němž se i redakce RR, jak doufám, teď spokojeně nachází, stejně jako třeba Paměť národa. Ta koupě byla tedy učiněna s úmyslem v budoucnosti budovu použít jako tiskárnu. Byl to původně panský dům s velikou, krásnou zahradou. Do něj se přestěhovala malá, velmi zchátralá tiskárna z ulice V Tůních. Přední trakt dnešní budovy byl částečně upraven pro tisk, ale hlavní přestavbu a přístavbu zahájil můj dědeček Zdislav Grégr v roce 1910, a tak vzniklo v podstatě to, co vidíme dnes. Tiskly se zde hlavně knihy, časopisy a jiné víceméně vlastenecké tiskoviny a tituly.

Tiskárna se ale jen s velkou námahou držela finančně nad vodou. Dr. Eduard Grégr byl majitelem, ale moc se o ni nestaral. Několikrát do roka ji navštívil, tam na něj čekal ředitel pan Jan Malý, zodpovědný za finance, čekal s obavami, protože pan majitel měl vždy s sebou seznam dlužníků, jimž se z vlasteneckých důvodů měly jejich dluhy prominout. Tiskárna se ale přesto dík panu Malému, mému dědečkovi Zdislavovi a mému otci Eduardovi z dluhů dostala.

 



 


Jistě stojí za zmínku, že v tomto domě před válkou a na začátku protektorátu měl byt a ateliér můj strýc architekt Vladimír Grégr, který byl plně zapojen do odbojového hnutí. V době, kdy očekával své zatčení gestapem, se tu ale zdržoval jen málo. Nešťastnou náhodou však v domě v příslušný čas mimořádně zrovna byl, a byl zatčen. Velmi matně si vzpomínám, že jsem z okna našeho bytu viděl, když byl zavlečen do auta. Jeho podíl na budově a tiskárně přešel do majetku zbraní SS, což pak přirozeně s porážkou Německa skončilo.

Jinak tiskárna poté, co se dostala ze zmíněných dluhů, prosperovala – až do „převzetí vládou dělnické třídy“ v únoru 1948. Ta přistavěla další patro, ne příliš ve stylu původní budovy, nad dnešním předním traktem. V tomto stavu, poněkud zchátralém, byla pak budova po roce 1989 vrácena všem členům rodiny.
 

 

 

 


Odolali jsme různým nabídkám na odprodej atraktivně umístěné nemovitosti. Nápomocný nám přitom byl dochovaný deník naší babičky Boženy, která výhodným nabídkám na prodej odolala po smrti svého manžela Zdislava. Technický stav tiskárny byl ale takový, že přes naši snahu nebylo možné pokračovat v jejím provozu, vybavení bylo jen o málo modernější než v roce 1948. Rodina se rozhodla budovu částečně přestavět a změnit na administrativní objekt. Toto rozhodnutí se podle mého názoru ukázalo jako správné a způsob správy této nemovitosti nám umožňuje i nadále, byť pomalu zlepšovat její stav.
 

 

Foto archiv