Pro Galerii města Loun jste připravil výstavu Kamila Linharta – jak je koncipovaná, z jakých fondů je připravená a jaký je její osud v době koronaviru?

V. D.: „K základním charakteristikám lidského horizontu patří pátrání po podstatě, hledání podstaty jevů, základních hodnot, prazákladů, principů, částic, stavebních prvků (biblické Slovo na počátku, filosofická ontologie, archetypy, elementární částice ve fyzice, zákonitosti kosmické stavby, atd.),“ napsal Kamil Linhart roce 1995.


Kamil Linhart, 1983, archiv B. Zasadila

Jeho výstavu jsem v Galerii města Loun naplánoval na rok 2020, kdy jsme si připomněli sto let od jeho narození. Kamil Linhart (1920–2006) je lounským rodákem a po celý život v Lounech také žil, byť jeho pedagogické působení se ponejvíce odehrávalo na Pedagogické fakultě UK v Praze (1950–1980). A také přesah jeho práce, pedagogické, výtvarné i filozofické, byl značný, i když dodnes ne zcela doceněný. Jeho výtvarné dílo nebylo během jeho života bohužel sledováno tak jako práce jeho lounských souputníků Zdeňka Sýkory či Vladislava Mirvalda, a to se týkalo jak oficiálních institucí, tak soukromých sběratelů. Musel jsem proto vsadit na atypickou koncepci: oslovil jsem Linhartovy lounské přátele, včetně několika málo sběratelů, o kterých jsem věděl, výzvu k zapůjčení děl jsem zveřejnil i v místním tisku a na sociálních sítích. Výsledek byl překvapivě úspěšný: celkem se podařilo ze soukromých zdrojů pro výstavu získat přes padesát obrazů, z doby od čtyřicátých let minulého století až do roku 2000, po němž byla další výtvarná práce po úrazu Linhartovi prakticky znemožněna.

Podařilo se tak sestavit unikátní kolekci, ve které jsou obsaženy plenérové krajiny okolí Loun z padesátých let minulého století či vzpomínky na Baltické moře nebo kopce na Krétě, které maloval o dekádu později. Vystaveny jsou i jeho améby z šedesátých let, reflektující možnosti variabilnosti přírodních jevů a jejich modifikací. Zastoupeny jsou také rozměrné „limitové kompozice“, výtvarné reflexe kosmologických a ontologických jevů, včetně jejich drobných skic. Získali jsme i práce z devadesátých let, ve kterých dominuje kruh a stříbrná barva a v nichž autor klade důraz na vizuální vnímání kompozice. Zajímavostí jsou i tři malby z jeho surrealistického období (1940–1942), vystavené jsou také tři vzácné plasticko-reliéfové artefakty. Lze tedy hovořit o skutečném průřezu Linhartovým dílem, a to v rozmanitosti, v jaké nebylo dosud v celku prezentováno. Chronologicky ukazujeme postupný vývoj Linhartovy práce, a to nejen výtvarné, ale i filosofické, neboť do děl průběžně projektové své myšlenkové objevy. Na začátku je „skupinová“ krajinomalba a lyrická abstrakce a na konci malířův úžas nad nezměřitelnou rozprostraněností Vesmíru, jeho existenciální pocit úzkosti nad hrozbami, které jsou kdesi v jeho hloubi skryty. A stále přítomné je hledání pratvaru, pralátky a způsobu, jak Vesmíru naslouchat.

Výstava, která byla uspořádána ve spolupráci s MUDr. Bořkem Zasadilem, měla trvat do konce roku 2020, zahájena byla 17. září., ale takřka vzápětí byla uzavřena. Proto jsme se rozhodli prodloužit ji do 31. 3. 2021. Informace o aktuální situaci najdete na webových stránkách Galerie města Loun. A na závěr ještě jeden citát Kamila Linharta z roku 1995: „Ve spojitosti s úvahami o celku skutečnosti možno na umělecké tvoření nazírat nikoli jako na samolibou činnost izolovaných jedinců, nýbrž jako na podílení se na universální tvořivé síle, jako na participaci na silách nazývaných ať už síly přírodní, élan vital či kosmická Šakti. Ba díla vycházející ze zvláštních osudů a daností jednotlivých umělců je pak možno nahlížet jako na individuální sondy do celku skutečnosti, nabízené k možné integraci. Jestliže hovoříme o podílení se na cílech či zaměřeních jakéhosi vyššího řádu, musíme ještě dodat, že současně jde i o podílení se na radosti z vytváření vůbec, o podílení se na radosti, pro niž má východní filosofie tradiční název ‚lila‘ – kosmická, božská hra.“