V anotaci ke druhému svazku Zápisníků Jiřího Němce, který nedávno vyšel a jehož jste editorem, kladete důraz na význam skutečné intelektuální a tvůrčí práce v nesnadných podmínkách, navzdory jim, nebo dokonce v situaci, jež se pro ni jeví jako bezvýchodná. Lze podle vašeho názoru hledat paralely se situací posledních let v Čechách, a pokud ano, v čem? 


Robert Krumphanzl, foto Karel Cudlín, 2018

R. K.: Jiří Němec pochopil, že nejdůležitější je vzepřít se strachu, který člověka tlačí do předstírání a sebeobelhávání a vede k pokřivenému, nesvobodnému jednání a ke kolaboraci. V té své odvaze nebyl jediný, v šedesátých letech, kterých se týkají právě vydané dva svazky jeho Zápisníků, to byli lidé spojení s časopisem Tvář, Emanuel Mandler, Ladislav Hejdánek, Bohumil Doležal, Jan Lopatka, Jan Nedvěd, Zbyněk Hejda, a řada dalších, i z jiných okruhů, které zde nemůžu vyjmenovávat, ale i oni si zaslouží nebýt zapomenuti a náš úkol by mohl spočívat v tom, abychom se o to starali. Jan Sokol, jeden ze tří čtyř Němcových nejbližších přátel a spolupracovníků od padesátých let, mi před pár dny k nyní vydanému svazku Zápisníků z let 1965–1969 napsal: „...člověk si uvědomuje, co se od té doby změnilo, ale i toho živého a i dnes aktuálního je tam dost a dost. Například povzbuzení, aby se člověk nebál myslet a psát podle svého.“ Odvahu Jiřího Němce a dalších nijak nesnižuje skutečnost, že si už tehdy mohli být vědomi toho, že ti, kdo je zastrašovali, „ať si počínali sebezběsileji, / sebevíc beze svědků“, zapomínali, „že z každého soukromí vede okno / ve veliké venku, ve veliké účastenství / z něhož úniku není“ (Jan Zahradníček, Znamení moci).

Jiří Němec se mnoha lidem jevil jako radikál, ačkoli byl jemný a křehký člověk – a pověsti radikála asi právě proto mnohdy vycházel naproti, aby jeho založení nebylo považováno za slabost. Situaci šedesátých let dokázal vyhodnotit a porozumět jí tak, že podrývat nelidský režim je třeba způsobem, který tomuto režimu odporuje. Používal přitom prostředky, jejichž efekt nemusel být hned viditelný, jejichž působnost však byla paradoxně hlubší, zásadnější. V tom na něho také nejspíš působili ti umírněnější z přátel, jimiž se obklopoval, Jan Patočka, Ladislav Hejdánek, Emanuel Mandler, Václav Frei anebo Františka a Jan Sokolovi... Tři roky předtím, než se v polovině padesátých let seznámil s Janem Patočkou – který tehdy v jednom svém textu promýšlel, jak udržet při životě euroamerickou „moderantní“ demokracii ohroženou ze dvou stran, konzervatismem a radikalismem –, se mladičký Jiří Němec zabýval tím, že vyhledá banderovce a přidá se k nim, aby se zbraní bojoval proti komunismu. Svou radikalitu pak ale vtělil do středové pozice. Proto pak například trval na tom, že diskusi je třeba vést s každým, kdo na ni přistupuje, aniž se dělají ústupky pravdě; že je třeba omyly vyvracet u jejich kořene (nevěřil v reformovatelnost marxismu, vycházel z toho, že chybné axiomy, na nichž marxisté stojí, jako třídní boj a materialismus, je třeba zlomit v jejich základu; ale že na to musí přijít oni sami, nejde jim to vnutit); že nepřítel není ten, kdo něco hájí, i když je to hloupé, ale ten, kdo chytrácky taktizuje, jako tehdejší tzv. antidogmatici či progresisté; že je třeba jednat za každých okolností čestně – což bylo většině lidí v jeho okolí společné –, že říká to, co dělá, a jedná zcela otevřeně, protože nelegální je režim, a ne to, oč v něm on a lidi jako on usilují; že nesouhlas je přirozenou součástí každé normální diskuse. Zůstal radikální v tom – a tím se svými kolegy obnovoval praktické politické jednání –, s jakou důsledností prosazoval cestu ke svobodě. Neuhýbal ze směru, ale uvědomoval si realitu. V průběhu jednoho z jirchářských seminářů, který byl otevřený také debatám s marxisty, na dotaz z pléna: „Jak můžete vést tenhle dialog, když jsou ještě někteří katolíci zavření?“ odpověděl protiotázkou: „Myslíte, že se vrátí domů dřív, když to povedeme, nebo když to nepovedeme?“



„Hledat paralely“ je možné několika způsoby. Jeden z nich předpokládá, že nějaká konkrétní situace se v něčem podobá nějaké předchozí, a tudíž se paralela vede s tím, co je „stejné“, vedle toho, co bylo například „horší“ a co je „lepší“. To je špatný způsob, protože v dějinách není nic v žádném dalším okamžiku stejné a v žádné aktuální přítomnosti nemají dějiny nějakou „tvrdou substanci“, která by vystihovala epochu, svět, společnost a člověka v ní. O tom, co žijeme, a o historii je možné mluvit vždycky jen z hlediska toho, jak nyní sobě a minulosti rozumíme. Na základě toho pak můžeme také myslet budoucnost, rozvrhovat své další jednání. Nemáme žádný pevnější základ, než je rozumění, který by nevedl buď k rezignaci, nebo fanatismu. Ale pokud to přijmeme, není to jako východisko na druhou stranu vůbec marné, znamená to, že přijímáme svobodu za svou a zároveň, jako její součást, odpovědnost. Uvědomujeme si, že naše jednání není ani libovolné, ani mechanické. Ale že rozhodujeme-li se, souvisí to vždycky s nějak promyšlenou, reflektovanou kritickou pozicí, která – protože ví, že rozumět něčemu znamená zároveň něčemu nerozumět – je předpokladem, aby vlastní aktuální stanovisko znamenalo „rozumím té věci takhle“, a nikoli manipulativní, ideologický či partajnický postoj, který je vposledku vždycky manipulací nejen s druhými, ale také se sebou, se svým míněním, který je nerozuměním sobě a sebepoškozováním.

S tím souvisí další možnost, jak „hledat paralely“ – a ta už je přijatelná. Minulost nás zajímá nejen proto, že jsme zvědaví, co bylo, i když zvídavost je určitě vlastnost příkladná. Poznání, které by zůstalo jen u toho, by ale bylo samoúčelné. Minulost zkoumáme hlavně proto, že se chceme vyznat v tom, jak lidé jednali a co je k tomu vedlo, abychom se v našem aktuálním jednání dokázali některých věcí uvarovat, a na jiné, které rozpoznáme jako dobré, mohli navazovat. Doplňuje tak naši vlastní životní zkušenost, která je vždycky limitovaná a sama o sobě – mimo „instinkty“, jejichž většinu jsme si ale také osvojili díky naší povaze a výchově, což je obojí něco, co jsme získali z minulosti, na základě zkušeností našich předků – zůstává často bezradná. To ovšem znamená, že se ptáme na to, jak konkrétní dřívější lidé porozuměli vlastní situaci a co z toho vyvodili pro vlastní jednání.


Jiří Němec (vpravo) s Ladislavem Hejdánkem, foto archiv, 1968

Společenská a politická situace posledních let v Čechách nemá žádnou historickou paralelu, je ve většině ohledů zcela nová. Český premiér sice na své předchozí dráze zlikvidoval několik svých kompliců a existenčně likvidoval a stále likviduje další lidi, takový záběr jako v padesátých nebo sedmdesátých letech a ani jako v současném Rusku to ale zatím nenabralo, jakkoli k tomu rychlými skoky směřujeme. Dnešní „český fašismus“, který se rozlézá, kam se podíváme – ať už jej živí prohlášení většiny členů české vlády a většiny poslanců, ať agresivita řady médií a dezinformačních webů, anebo třeba fotbalových fanoušků či rozhlasových hlášek v supermarketech –, je jiný, než byl „český fašismus“ druhé republiky anebo „český fašismus“ let padesátých. Můžeme tomu říkat „český fašismus“. Stejně tak si můžeme pro tu nesnášenlivost, sebezahleděnost a sebeobelhávání najít jiný výraz, třeba šovinismus s prvky apartheidu. Můžeme to nazývat „fašismem“, ale jen ve smyslu toho druhého „hledání paralel“ – podstatné je, že to nyní žijeme. Určitý historický aspekt věci v tom hraje svou roli, totiž, že jde o setrvalý rys české společnosti, nesmíme to ovšem používat jako výmluvu a ospravedlnění. Česká společnost se složitě – nezbytně složitě, protože její místo v tak historicky zatíženém prostoru středovýchodní Evropy není vůbec samozřejmé – a stále nešťastnějším způsobem emancipuje mezi evropskými národy.

Je srozumitelné, že fašizující ideologizace společnosti je pro někoho lákavá, přináší pocit semknutosti, dává iluzi sociálních jistot a vlastní významnosti, ale k tomu je také třeba dodat, že se za ni platí omezením svobody, které vposledku začas rozvrátí i to, nač lákala. Povede totiž k tomu, že každý jeden člověk v této zemi bude žít v permanentním strachu, stvrzovaném šikanou a ekonomickými i politickými represemi. To se tu začíná dít, novým plíživým způsobem, a proto je důležité mít odvahu a nerezignovat, i když momentálně zjevně prohráváme.

*

Bezprostředně po začátku okupace 21. srpna 1968 vydali redaktoři Tváře z iniciativy Emanuela Mandlera cyklostylovaný leták s názvem Slova svobody. Jiří Němec do něho napsal tento článek (věty o dubčekovském vedení vystihují situaci těch dní):

V čem jsme

Noční telefonická upozornění přátel, spojená s kulisou hřímajících letadel, nám ve vší nahotě odhalila, v čem jsme.
Nezapomeňme však, že u nás právě jen spadla rouška brutalitě, která se umí odívat i do forem skrytějších, ba anonymních. O tom svědčí osud inteligence ukrajinské, gruzínské, arménské, litevské, lotyšské, estonské i samotné ruské, které všechny tolikrát zaplatily ze stejných důvodů daň své krve. I naše svoboda se může upevnit, najít nové společenské základy jen v perspektivě, která obsáhne i svobodu pro všechny tvořivé síly národů sovětské despocie. Zůstane-li v tomto bloku potlačené, ale na kolena nesražené Československo, uspíší to jen rozklad celého tohoto mocenského aparátu. Nedůslednosti a iluze našeho vedení se k nám vracejí jako bumerang. Nebyla řečena celá pravda. Po Čierné byl ztracen čas. Ale naše dubčekovské vedení bylo ochotno se s pravdou konfrontovat, „pravdy nám přát“. Proto je podporujeme, proto je budeme dále podporovat. Hledejme pomoc všude, kde je řečena plná pravda. Všechno další – vzájemnost lidského ručení, odvahu a ostrost inteligence, dodáme z vlastních zdrojů sami. To osvědčují naši lidé všech vrstev v těchto chvílích.
Přijdou však další zkoušky. Budou nás opravdu chtít srazit na kolena. Myslíme na druhé, chraňme je duchem i tělem před okupanty a zrádci – nástroji lži. Ve svobodě těch nejohroženějších najdeme i svobodu svou.

Žádná moc tohoto světa, a byť se i s celým peklem spolčila, neudrží národa vzdělaného, ušlechtilého a statečného v poddanství a otroctví.
T G M