Jak Činoherní klub slaví letošní devadesáté narozeniny jednoho ze svých zakladatelů, dramatika a režiséra Ladislava Smočka?
P. H.: Výstavou v Činoherní kavárně a v horním foyeru divadla a stejnojmennou publikací. Ta kromě jiného obsahuje čtyři desítky blahopřání, vzpomínek a vyznání od kolegyň a kolegů z několika českých divadel, s nimiž Ladislav Smoček spojil své jméno.
Pro Činoherní klub a jeho diváky je to i příležitost ohlédnout se za částí své minulosti. Její počátek spadá do poloviny šedesátých let, kdy se Ladislav Smoček jako dvaatřicetiletý divadelní režisér poprvé představil i jako dramatik: úvodní inscenací byl jeho Piknik (prem. 27. 2. 1965). Dramaturgem byl tehdy Jaroslav Vostrý, umělecký šéf nového divadla. Pětici amerických vojáků, kteří na tichomořském ostrově nebojují proti Japoncům, ale proti sobě navzájem, hráli Miroslav Macháček, Jiří Hálek, Jan Kačer, Vladimír Brabec a František Vicena. Když jsme před sedmnácti lety s Radvanem Páclem, Romanem Císařem a Joskou Skalníkem připravovali knihu ke 40. výročí Činoherního klubu, Anna Fárová do ní napsala: „[…] Mě úplně zasáhl Smočkův Piknik, inscenace a přesah hereckých projevů. Žádná bariéra mezi hledištěm a jevištěm. Něco tak nečekaného, úderného a krásného, že dodnes na to nemůžu zapomenout, a zřejmě Libor tím byl zasažen daleko hlouběji. S Činoherním klubem se sblížil už v roce 65, kdy začal vytvářet plakáty. Liborovy plakáty byly velice čisté a myslím, že jsou nádherné dodnes. […] projevují vztah ke hře, vztah k fotce a vztah ke grafismu. […]“
Dva z oněch Fárových plakátů jsou také součástí letošní výstavy: je to plakát k večeru Smočkových aktovek Bludiště a Podivné odpoledne dr. Zvonka Burkeho (1966) komponovaný z fotografií Miloně Novotného a z názvů aktovek v němčině. Obě totiž – i proto, že s fantaskně groteskním humorem odrážely život v naší zemi po komunistickém převratu a po letech tvrdého stalinistického režimu – měly nadšený ohlas nejen v Praze a na domácích zájezdech, ale také v Německu a zejména ve Skandinávii. Jiří Hálek, Josef Vondráček, Vladimír Pucholt, Nina Divíšková, Pavel Landovský, Václav Kotva, Jiřina Třebická byli herci a herečkami těchto dalších Smočkových inscenací, které spolustvořily styl i ducha Činoherního. Na výstavě si lze prostřednictvím QR kódu vyslechnout zvukový záznam inscenace Bludiště (vydal ho 1968 Supraphon na LP) a zhlédnout videoukázku z Podivného odpoledne dr. Zvonka Burkeho z roku 1990. Obdobně je doplněna fotografická část výstavy připomínající Kosmické jaro. V tříaktové hře, kterou Smoček pojmenoval podle Kupkova obrazu a poprvé uvedl v březnu 1970, silně rezonují neblahé důsledky ztráty naší suverenity, ale i individuální touha po svobodném poznání a souladu s přírodou. Na Fárově plakátu – ve zrcadlově zdvojené kompozici tří záběrů z dramatického dění – dominuje do výše zdvižený portrét Pána domu v původním ztvárnění Zdeňka Martínka. Ve videoúryvku z druhého nastudování (z roku 1995) lze zastihnout Leoše Suchařípu – při jedné z filozofických úvah této Smočkovy ústřední dramatické postavy.
V Činoherním klubu lze tento podzim vidět na jevišti Podivné odpoledne dr. Zvonka Burkeho a také Smočkovu inscenaci Williamsovy Tramvaje do stanice Touha z roku 2011. A na výstavě, jejíž design a grafické zpracování připravili Martin Sršeň a Martin Routa a která bude otevřena ve dny, kdy se hraje, až do 22. prosince, je možné si připomenout jeho další inscenace. Dosud jich zde připravil třiceti osm.