Právě vystavujete v Topičově salonu. Co pro vás tato výstava znamená? A co pro vás znamená vystavovat tam v těsném sousedství osmdesátiletého sochaře Jana Hendrycha?
M. I.: Výstava SOCHA v Topičově salonu pro mě znamená další článek v procesu mé práce. Je to možnost vystavit nové věci, ty starší uvidět v jiném kontextu, ověřit si vzájemnou kompatibilitu, zjistit, jak fungují v jiných světelných podmínkách. Získat odstup. Také je to možnost prověřit daný prostor.
Společenská stránka není též k zahození, je to důvod k setkání, sochařské výstavy se totiž často nedělají. A pokud se k vám dostanou i reakce okolí, jenom dobře.
To, že probíhají dvě sochařské výstavy na jednom patře (náročná doprava a instalace), je především výborná příležitost pro diváky. Jak řekl Jan Hendrych na vernisáži, obě výstavy, respektive věci na nich zastoupené, se pohybují na opačných hranicích, za což je rád. Dobře se tak doplňují. Generační animozity nepociťuji. Nejde přece o přístup, ale především o kvalitu.
Není to moje první taková zkušenost, před rokem jsme měly společnou výstavu se sochařkou Danielou Vinopalovou. V tomto případě to byl kurátorský záměr, věci se na výstavě prolínaly, navzájem se podporovaly. Díky hlavnímu výstavnímu prostoru v kutnohorském GASKu, díky možnosti průhledů, díky koncepci, kdy se divák výstavou i vracel, a tak nacházel nové kombinace a pohledy, měl možnost, vlastně byl nucen, si sochy opravdu prohlédnout. Instalace byla velkorysá.
Z tohoto úhlu pohledu je nepochopitelné, že se zatím nepodařilo v Praze uskutečnit ve velkém prostoru retrospektivu Jana Hendrycha (umím si ji představit v Rudolfinu). Věcí je dost, jsou nezpochybnitelné, vykazují nezaměnitelný přístup. Navíc figura se dnes opět stává hlavním motivem a impulzem pro sochařskou práci, jak pozoruji u současných studentů AVU.