Pro pražskou Galerii Smečky jste připravily výstavu Tanec v ruinách. Nálezy Jiřího Koláře, která byla zahájena u příležitosti nedožitých 100. narozenin tohoto básníka a výtvarníka, potrvá do 22. listopadu a představuje soubor Kolářových raných koláží, předtím širší veřejnosti neznámý. Čím ještě je tento soubor výjimečný, jak vznikl koncept výstavy a jak její katalog, mimo jiné velmi výrazně graficky pojatý?


M. K.: Soubor vystavený v Galerii Smečky má pro pochopení Kolářova díla velkou cenu. Obsahuje řadu koláží z přelomu padesátých a šedesátých let, kdy Kolář opouštěl psaní a hledal jiné cesty, jak se vyjadřovat. Už od třicátých let se přitom věnoval paralelně s literární tvorbou i koláži, zprvu pod vlivem surrealismu, ale už ve čtyřicátých letech zcela jinak, neobyčejně progresivně.

Kolářovo dílo po jeho smrti v roce 2002 poněkud ustoupilo do pozadí, roky slávy se obrátily k jeho ženě Běle, která rychle získala světové renomé. Je to velký a zasloužený úspěch jak pro ni samotnou, tak pro českou kulturu, pociťovaly jsme ale za nutné znovu připomenout, že neméně světové kvality a současnou přitažlivost má i tvorba Jiřího Koláře. Zdá se nám totiž, že velká část českého publika z různých důvodů má Kolářovo dílo zařazeno jako cosi maximálně formálního, dokonale estetického a vnitřně snad až monotónního. Že publikum obdivuje autorův perfekcionismus, ale ne podstatu jeho díla. Z vnímání Koláře jako by se vytratilo pochopení nejdůležitějších hodnot jeho tvorby, kterými je fascinace variabilitou světa a stálé vědomí polarit jeho vrcholných a tragických projevů. Mají na tom zčásti podíl koncepčně ne zcela jasně profilované výstavy, nedostupnost nejcennějších prací, obchod s uměním, a také Kolářova posedlost variantami koláže, deklarovaná ve Slovníku metod, která je často vnímána příliš mechanicky. Slovník metod přitom dává dost jasný signál, že zřejmě ve skutečnosti nepůjde u Koláře o metody vztahující se k různorodým technikám koláže, ale daleko více o otevírání citlivosti vůči nekonečné různorodosti světa a přístupů k němu, tedy že jde o tok jazyka, který se prostřednictvím výtvarného díla a jeho nekonečných variací dotýká naší životní zkušenosti a uvádí ji do stavu neklidu a stálé pohotovosti.

Rané koláže představené na výstavě ve Smečkách vlastně nejsou tak úplně rané, vytvářel je člověk, který se v menší míře výtvarnou koláží zabýval po celý život a metodu verbální koláže uplatňoval již v první básnické sbírce a dál, ve svých čtyřiceti šesti letech se rozhodl pro tuto cestu a tyto práce jsou dodnes neobyčejně aktuální svým obsahem a výtvarnou otevřeností. Fascinují mnohotvárností Kolářových postupů, které otevíral, transformoval anebo i opouštěl. Ukazují explozi jeho výtvarné tvořivosti takřka v bodě nula, kdy bylo všechno možné. Přestože tedy už nebyl mladý, jsou intenzitou počátku a dávají klíč k jeho vizuální tvorbě. Kdo pochopí jejich podstatu a kvality, nemůže už nikdy přistupovat ke Kolářovi jako k formalistovi, vylučuje se to.

Domníváme se, že vystavený soubor, který je součástí většího celku, se uchoval v této podobě díky rozhodnutí samotného Jiřího Koláře před odchodem do emigrace. Většina z vystavených prací nebyla nikdy reprodukována. Některé z nich ale mohly být součástí památné Kolářovy výstavy Depatesie v roce 1962 v klubu výtvarných umělců Mánes anebo je mohl Arsén Pohribný při zahajovací přednášce alespoň promítat formou diapozitivů. Už tehdy je dal do souvislosti s celou historií koláže, počínající v kubismu a dada. Do světového kontextu tyto práce patří a naším záměrem při přípravě současné výstavy bylo co nejdůrazněji ukázat, že v Čechách máme umělce skutečně světové, a proto i stále aktuální kvality. Jasné zacílení na experimentální a zároveň silně vypovídající práce nám tento záměr usnadnilo.


M. B.: Knihu, která výstavu doprovází, jsme chtěly také koncipovat jinak než jen jako výpravnou adoraci Kolářova díla. Jsme totiž přesvědčeny, že žádné takové dodatečné okrašlování Jiří Kolář nepotřebuje. Je to natolik výrazná a dodnes v mnoha ohledech zajímavá osobnost, že je daleko účinnější pokusit se ji prostě připomenout samotnými díly a kontextem jejich vzniku. Když jsou to díky šťastné okolnosti letošního nálezu z Kolářovy pozůstalosti právě ta začínající a ještě dost syrová díla, tím lépe. Intenzivní obrat k výtvarné koláži na přelomu padesátých a šedesátých let byl u Koláře důsledkem jasného rozhodnutí najít navzdory počátečním technickým obtížím nový jazyk, přirozeně navazující na dosavadní básnické úsilí překračovat omezenost slova. Byly jsme si vědomy, že tomu samozřejmě musí odpovídat grafická podoba knihy a výstavních tiskovin. Chtěly jsme alespoň do nějaké míry zachovat autenticitu Kolářova hledání, rizika a neuvěřitelné energie spojené se zřetelným nadšením z nálezů nových významových a obrazových souvislostí.

Aniž bychom jakkoli potlačovaly vážnost a provokativní syrovost některých zvolených motivů a námětů koláží, snažily jsme se výstavou i knihou zdůraznit i Kolářovu ironii, humor až jistou poťouchlost jak vůči „nezpochybnitelným“ hodnotám, tak vůči uctivému divákovi, který napíná své intelektuální úsilí a luští obrazové a významové rébusy, někdy méně, někdy více, u každého jednotlivého díla. Proto jsme zvolily koncepci knihy jako skicáře nápadů a proto jsme se rozhodly oslovit mladé grafiky Petra Bosáka a Roberta Jansu. Doufaly jsme, že Kolářovo dílo jejich kritický pohled vydrží a že je do sebe bez potíží pojme. Na rozdíl od výstavy kniha neobsahuje reprodukce pozdějších rozměrnějších deskových koláží ze sedmdesátých let, jimiž jsme ve výstavě chtěly naznačit následující vývoj Kolářovy práce a varianty jeho jednotlivých kolážových metod.

Kniha je zdánlivě neefektní, ve skutečnosti přináší díky grafikům do prezentace raných Kolářových koláží další vstupy – volbou několika druhů papíru a vloženými, různě zastřiženými listy naznačuje například úplný gejzír jeho nápadů, jak zpracovat a využít nejrůznější obrazové a tiskové papírové materiály, a současně reprodukováním celých formátů koláží včetně podkladu připomíná Kolářovu důkladnost a systematičnost, když své práce lepil na stejně velké kartony, aby je mohl pečlivě ukládat, pokud je ještě nerozdal, do jednotných kartonových desek s tkalounovým svázáním.

Kniha a výstava, jak jsme během celé přípravy předpokládaly, podle nás potvrzují Kolářovu přitažlivost pro současné generace, a navíc, což jsme se snažily podtrhnout, každého vnímavějšího diváka musí zaujmout Kolářovy deklarované a hlavně důsledně prováděné postoje „Nikdy se nevracej k způsobu tvorby / kterým jsi již něco dokázal“, nebo „Mám nesmiřitelný odpor ke všemu vyzkoušenému“.