Pro Muzeum moderního umění v Olomouci jste připravila retrospektivní výstavu Zbyňka Sekala s názvem A věci se zvolna berou před se, která potrvá do 14. února příštího roku; současně vychází obsáhlá monografie v nakladatelství Arbor vitae. Po výstavě a knize věnované Zbyňku Sekalovi a Japonsku a po otevření rekonstruovaného Sekalova vídeňského ateliéru ve Veletržním paláci je to v krátké době vaše již třetí intenzivní pracovní setkání s tímto autorem. Jak jste současnou výstavu a knihu koncipovala a co podle vašeho názoru znamená Sekalovo dílo pro české umění?
M. K.: Práce na rekonstrukci Sekalova ateliéru pro Veletržní palác mi umožnila nahlédnout do autorova tvůrčího procesu ještě hlouběji, a v kombinaci s umělcovými deníkovými záznamy jsem tak našla cestu k další práci – monografii a výstavě v Olomouci. Ty jsem koncipovala jako svého druhu koláž. V knize je čtenář neustále konfrontován jak se Sekalovými záznamy, tak s mými komentáři, kolážovým způsobem je koncipována i obrazová stránka knihy. Pokládala jsem za důležité ukázat i různé možnosti vizuální interpretace Sekalova díla, a tak se zde střídají nově pořízené fotografie Hany Hamplové, Oty Palána a Tomáše Součka s archivními černobílými fotografiemi Emily Medkové, Jana Svobody, Jiřího Hampla a dalších autorů.
Kniha také nemá standardní strukturu monografie a jen několik kapitol lze chápat v chronologické řadě. Mnohé (je jich celkem dvacet jedna) jsou naopak zaměřeny na některý z výrazných fenoménů Sekalovy tvorby, a protože autor se vztahoval po celý tvůrčí život k představě cyklického pohybu, pokouším se touto strukturou doložit návraty k tématům, otázkám, tvarosloví, materiálu, pojmenovávat fenomény, které ho až obsesivně provázely.
Také výstava v Olomouci pro mne představovala velkou výzvu, neboť jednu Sekalovu retrospektivu – Práce z posledních pětapadesáti let – jsem už v roce 1997, ještě za autorova života, realizovala v Galerii hlavního města Prahy. Trojlodí Muzea umění v Olomouci nemá monumentální rozměry Městské knihovny, a přesto bylo třeba představit Sekala v širokém záběru. Zároveň bylo třeba podtrhnout, že jde o dílo velkého významu. Rozhodla jsem se proto nemíchat obory, nechat působit každé médium samostatně, dát mu klid, aby si návštěvník mohl uvědomit hodnotu každé z oblastí umělcovy tvorby. Po letech práce s jeho pozůstalostí jsem rovněž pokládala za mimořádně důležité upozornit apelativním způsobem na jeho vídeňské práce, zejména na soubor trojrozměrných objektů – schránek – z osmdesátých let. S těmi je návštěvník radikálně konfrontován při vstupu do výstavy.
Pro knihu a výstavu jsem rovněž podnikla další průzkum v soukromých i veřejných sbírkách u nás i v Rakousku a Německu, takže zde divák najde vedle dnes už snad někdy i proslulých prací také díla, z nichž některá dokonce nebyla dosud vystavena.
Zbyňka Sekala pokládám za mimořádnou osobnost českého umění, ale i šíře české kultury dvacátého století. Spojení vlastní umělecké tvorby se slovem je fascinující, jeho ojedinělé a originální výtvarné dílo má dráždivost hloubky, tajemství a nekonvenční formální dokonalosti, řádu a napětí. Věřím, že kniha a výstava v Olomouci podávají dostatečně viditelnou zprávu o jeho hodnotě.
