V Galerii Hollar právě probíhá výstava vašich grafik, autorských knih, ilustrací a kreseb – co pro vás znamená a jak je koncipována?

L. R.: V minulém roce jsem oslavila padesáté narozeniny a spíše z drzosti než z přesvědčení, že by veřejnost neměla být ochuzena o mé grafické výkony, jsem požádala o termín ve výstavním plánu. Výstava v Galerii Hollar pro mne představuje významnou metu, jejímuž dosažení pořád trochu nevěřím, nejen proto, že do poslední chvíle nebylo jasné, zda ji protipandemická opatření dovolí uspořádat. Přemýšlela jsem o tom, co vystavit, jak představit svou dosavadní práci v ucelené a přehledné kolekci, a začala pochybovat. Nakonec jsem zkusila termín výstavy přenechat někomu, kdo je grafice oddán a věnuje jí veškeré úsilí. To se nepodařilo, a tak jsem se začala užírat tím, že za většinou mých prací se skrývá příběh, který v rámci výstavy nemohu vyprávět. Jak by mohly Hambářky, nahaté holky ukrývající se za záclonami, vyjádřit soucit a něhu, které jsem pocítila při nalezení upatlaných, erotických diapozitivů v zaprášeném koutě antikvariátu. Jak zprostředkovat pocity marnosti, které se mě zmocnily při pohledu na poničený snímek muzikanta, nalezený v jakémsi zahraničním časopise, vybagrovaném spolu s bahnem po povodních, co se stal východiskem pro grafický list Slavnej. Trápilo mě, že pouhé vystavení obrázků nemůže odhalit pohnutky, které mě k jejich vytvoření vedly. Najednou mi připadaly prázdné. Tak prázdné, že z toho, co z původního východiska zbylo, se začal skládat úplně nový pocit – začátek jiného příběhu. Zahlédla jsem sebe samu jako dvacetileté děvče, kterému se výstava v ikonické výstavní síni zdála být nedosažitelnou. I jeho dnešní, jednapadesátiletou podobu, která této mety právě dosáhla. Chci věřit, že i to je součást nového příběhu.