Nedávno vyšel poslední, 23. svazek Souboru díla F. X. Šaldy, nazvaný Kritické projevy 14 (Dodatky z let 1898–1937) – zahrnuje převážně nebeletristické texty, chybějící v předchozích svazcích věnovaných Šaldově kritice, které přestaly vycházet v roce 1963. Dozvěděli jste se při práci na komentovaném kritickém vydání této knihy o F. X. Šaldovi něco pro vás nového a podstatného?

Luboš Merhaut: Dodatkové Kritické projevy nutně zahrnují všehochuť, nicméně lze je nahlížet i jako zvláštní řez Šaldovým psaním – určený a vedený zvláštními, vnějšími okolnostmi: jak stavem poznání, které je (již bibliograficky) takřka neukončitelné, tak redukujícími, resp. cenzurními rozhodnutími (to platí především pro meziválečné texty). Přestože jde o sběr, nikoli o výběr, myslím, že celek je svébytnou čítankou. Nepředstavuje „nového“ Šaldu, nýbrž stvrzuje Šaldu „starého“ – dobrého, provokujícího a inspirativního, i excitovaného a nesmlouvavého – v různých polohách. Je tu: Šalda praktik, redaktor uvozující i propagující, glosátor, jenž se často neubránil přičinit i nesouhlasnou poznámku pod čarou k textu jiného autora. Šalda „Zaslán“, polemik věcný i osobní, ironický i vztahovačný. Šalda aktivista, reagující promyšleně na společenské a kulturní dění, ale i osobně dotčený, ohrazující se a vymezující, signatář různorodých prohlášení. Šalda kritik a posuzovatel, pedagog, autor vzpomínek, respondent v rozhovorech či anketách. Šalda syntetizující, autor přehledových textů a studií, historických průhledů i aktuálních zamyšlení. Šalda portrétující (mj. K. H. Máchu, Jana Nerudu, Jaroslava Vrchlického, Boženu Benešovou, Ladislava Klímu, M. R. Štefánika, T. G. Masaryka)... – Knihu lze však rovněž číst jako výpověď o proměnách kulturních a společenských poměrů v široké časové rozloze. Šaldovy texty v chronologii dokládají, resp. naznačují dobové pohyby od konce 19. století do konce třicátých let 20. století. Přítomný svazek ovšem svědčí podstatně i o charakteru doby po únoru 1948: Vzhledem k tomu, že část těchto dodatků vyřadily z původní řady Kritických projevů cenzurní nebo nemístně stratifikující zásahy, můžeme přece jen mluvit o určitém, byť pofidérním kritériu výběru textů. Mimochodem: cenzura do tohoto posledního svazku Šaldova díla vlastně soustředila množství masarykian (ale i textů o jiných tématech, v nichž je Masaryk oceňován či jen zmiňován), které v rámci masarykovských výkladů představují položky osobité a zásadní, obecně zpřesňují obraz Šaldova myšlení, a vytvářejí zvláštní rovinu Kritických projevů 14.

Michael Špirit: Postup komunistické cenzury vůči Souboru díla F. X. Šaldy je jedním z nejnápadnějších rysů tohoto svazku. Jako editoři jsme myslím oba poprvé stáli před úkolem, který jsme si neurčili nebo nerozvrhli my sami, ale který nám byl takříkajíc zanechán. Obsah svazku byl, jak už řečeno, dán tím, co po předchozích dílech Šaldových spisů z nejrůznějších důvodů „zbylo“, a způsob komentování zas v zásadě nastavili vydavatelé Souboru díla vycházejícího v letech 1947–1963. Obojí přitom poúnorová cenzura ovlivnila podstatně. Vyznat se ovšem v kritériích těch politruků je nemožné. Jejich mýtící „přízní“ byly nejvíce zasaženy svazky publikované v letech 1959–1963 s Šaldovými pracemi z let 1919–1928. Z toho lze opatrně uhadovat několik věcí: (1) Cenzura se sice rozjela hned po tzv. Vítězném únoru, ale k jemnějšímu rozlišování přípustných a nepřípustných rysů v myšlení jednoho autora zřejmě potřebovala přece jen nějaký čas praxe, a proto je většina knih šaldovského souboru v tomto ohledu naštěstí neporušena; paradoxně jsou to svazky vydávané v době největšího teroru, tj. v letech 1949–1954. (2) Cenzura se soustředila až na Šaldovy texty publikované po skončení první světové války, protože poúnorový kulturní establishment vytvářel umělou národní kulturní tradici na základě tzv. pokrokovosti, a její definitivní ukotvení zase spojoval s organizovanou aktivitou komunistické strany, založené v roce 1921. Šaldovy literární i neliterární názory se tak do konfliktu s oněmi pokrokovými tradicemi dostávaly úředně až od 11. svazku Kritických projevů. Je to poněkud idiotská úvaha, ale vezmeme-li v potaz i odhad (3), totiž že cenzura žádný promyšlený postup neměla a operovala hystericky, pak by neměly být ze hry vylučovány ani idiotské úvahy.
Od roku 1953, kdy se změnil nakladatel řady (namísto zakázané Společnosti F. X. Šaldy a Melantricha nastoupil Ústav pro českou literaturu ČSAV a nakladatelství Československý spisovatel), museli editoři na úvod důkladných literárněhistorických komentářů, které nám byly vzorem, sepsat vstupní pasáž, v níž byly Šaldovy literárněkritické soudy a politické postoje odsuzovány dle ideologických norem padesátých let 20. století, tedy jazykem kádrových hodnocení nebo estébáckých udání – což byla v zásadě praxe, která provázela publikaci autorů, kteří byli nepohodlní, ale těžko je šlo nevydávat, nebo těch, jež knižní redakce do edičních plánů nakladatelství různými cestami, přes všechna protivenství prosadily. O Šaldovi to byly nenapodobitelné formulace typu: nepostřehl nejhlubší příčinu dobové krize, přecenil význam některých cizích básníků a naopak hrubě nepochopil jiné domácí spisovatele, na tíseň doby reagoval spíše jen instinktivně, nedovedl dospět k skutečně vědecké analýze příčin krize, měl sklon přenášet problém do oblasti jedince, při vší jasnosti pohledu nemohl nalézt správnou cestu k nápravě, nedovedl se opřít o ideologii dělnické třídy atd.
Chvilku jsme se zabývali tím, že v komentáři toto vstupní hanobící nastavení vůči Šaldovi zachováme, aby kompatibilita knižní řady se stísňujícím ovzduším padesátých a počátku šedesátých let zůstala zachována se vším všudy. Ale samozřejmě jsme s přípravou svazku měli tolik práce, že na realizaci legrace nakonec nebylo ani pomyšlení, a hlavně jsme si uvědomili: Co když by si toho v dnešní době nepozorných nebo lhostejných čtenářů nikdo nevšiml, nebo nás za to dokonce někdo pochválil?