Nedávno vyšel váš výbor z kritiky a esejistiky Arnošta Procházky. Patří tento autor podle vašeho názoru k těm, z nichž lze dobře citovat – a proč? A pokud ano, můžete z knihy vybrat několik citátů pro čtenáře Bubínku Revolveru?

L. M.: Citovat lze docela dobře, myslím, z každého autora, záleží spíš na tom, proč... Procházka je vnímán – pokud vůbec – hlavně v sepětí s časopisem Moderní revue a s dekadencí („svrchovaně svobodnou společností svrchovaně svobodných duchů“, jak psal). Celý rozměrný výbor z jeho prací je vlastně novou, reprezentativní „citací“... Připomíná jednu z klíčových osobností českého modernismu a zároveň celistvost jejího psaní a myšlení. Arnošt Procházka v zásadě neopouštěl svá modernistická východiska, od druhé poloviny devadesátých let po několik desetiletí trval na výlučnosti a nadřazenosti světa umění, odmítal jeho ovlivňování každodenní realitou či materialismem. I ve vztahu k národnímu společenství tak zdůrazňoval exkluzivní duchovní hodnoty, kritickou skepsi a jedinečnost vidění tvůrčího individua, pravidelně a vědomě menšinovou, stylizovaně výlučnou pozici. Umělecká mimořádnost a běžný život stojí u něj setrvale nesmiřitelně proti sobě, sen, imaginace a vize proti všednosti a průměrnosti, svrchovaná individualita vždy proti množství a davu, vždy proti vnějškové tendenčnosti a ideologičnosti jakéhokoli typu. Několik následujících, příznačně též polemicky vyostřených pasáží se vztahuje k jeho nutkavému a zásadnímu tématu – vztahu umění, jedince a společnosti. Mohou zaznít aktuálně, a odporují rovněž marginalizujícím floskulím o jakémsi autorově neživotném elitářském zpátečnictví, mohou být naopak dokladem osobitosti Procházkovy estetické a společenské koncepce, její vnitřní integrity v hledání souladné energie krásy, ducha a síly, a zároveň jeho prozřetelnosti...



Jsou pojmy, jež spojeny zoufale řvou. Neboť se vylučují navzájem. Je to spřežení protikladů, pokus o sdružení kontrárních sil. Tak i klademe-li vedle sebe umění a lid, tvoříme-li monstrum umění pro lid.
Lid nemá s uměním nic společného. Neexistuje umění pro lid. Vůbec a naprosto ne. Poněvadž lid umění nepostrádá, nepožaduje – nepotřebuje. Poněvadž lid jako takový, jako celek, jako masa, jako demokratické množství, jako vír a směs a hemžení utilitaristních, materialistických instinktů a chtíčů nemá pro umění zájmu, pochopení – smyslu. Nechce nikdy, jako nikdy nežádal požitků uměleckých. Vymáhá, po úkoji svých fyzických vitálních potřeb, jenom zábavy. Touží, aby zažívání jeho sytě naplněných vnitřností bylo zpříjemněno pestrou podívanou. Vzrušující, krkolomnou, divokou. Miluje kejklíře, provazolezce, herce. Komedii a divadlo.
[...] K umění nelze vychovati. Ani k jeho tvoření, ani k jeho chutnání, chápání, milování. [...]
Umění je samostatný svět, který má své zákony a požadavky, své normy a své podmínky, bez nichž do něho není vstupu, i pro ty, kdož jsou zde vládci, tvůrčí duchy, i pro ty, kdož jsou jejich povolnými a oddanými vazaly, zbožňovatele umění. Ježto umění nemá ani morálních, ani sociálních, ani národních, ani jakýchkoli účelů, cílů, úmyslů, nesejde při něm po tom, co líčí, co vytváří, co komponuje, ale jak to realizuje. [...]
Žádá-li se po umění, aby bylo demokratické, chci říci, aby sloužilo lidu, demokracii, davu kulturně nízkých a prostředních individuí, jimž schází všecky předpoklady pro ně, je to požadavkem krátkozraké, nechápavé, ve svém jádře stejně nekulturní, dokonale neumělecké demolatrie, která z většiny v komplexu celého svého snažení v sobě zakrývá choutky a hladovosti materiálních výhod a mocí, pro něž by se nelekala v posledních důsledcích ani ochlokracie. Chtíti po umění, aby bylo morální, v mezích určité dané morálky, nyní křesťanské, doporučovalo a vemlouvalo její předpisy a glorifikovalo štěstí existence na nich založené, to je postulátem maloduchých, do svých abstrakcí a pověrčivostí zarytých moralistů, kuklou, pod níž se skrývá tyranie a pokrytectví, ulpění na preceptech sterilního pobožnůstkářství, nenávist a odpor k volné expanzi, neokleštěnému vzrůstu a nahé nádheře života. Demokratičtí filantropové a moralistní horlitelé, obojí nivelizující egalizátoři, obojí úhlavní nepřátelé umění, obojí lid, jeho chtíče a pověry, myopní a intransigentní. Hrůzovláda, jejíž příští by znamenalo popravu všeho umění.
Avšak také umělcům nutno říci: nejste lidstvu nepostradatelní. Krutost všech krutostí. Ale není vyhnutí. Umění (a věda) je vrcholným květem kultury, nejvyšším temenem nejvyšší hory, na niž možno lidským bytostem vystoupiti, nejnádhernějším šperkem a nejskvělejší slávou bytí – – – nikoli však nevyhnutelnou podmínkou života. Je luxem, není nezbytným pokrmem pro většinu, zdrcující majoritu. Miliony lidí byly od nepamětna, byly a jsou bez umění. Jest jim cizí, jsou mu cizí.

Umění a lid (Moderní revue 8. 2. 1903)


Arnošt Procházka (1899)


Průměrnost je čas, přítomná chvíle, den ze dne, malost, nevýraznost a planá všednost, tisíckrát a tisíckrát se opakující – umění věčnost, zázračná výjimka a božský osud. Umění je samo pro sebe, prostředkem i cílem zároveň. Nezná a nezamýšlí nic mimo sebe. Jeho hodnota je v jeho tvůrčí intenzitě vize a senzibility. Proto je vždy individuálním. Proto není hromadného umění.
Hlasatelé prostřednosti (Moderní revue 8. 11. 1905)

Demokracie – jaké příslibné a jaké výhrůžné slovo! Je-li projevem neotřesné a čisté vůle, by nejlepší ze všech, ať vznešeného, ať nejprostšího původu, ať zahrnuti bohatstvím, nebo skrčeni chudobou, – by ze všech nejlepší svými schopnostmi a charaktery stáli na nejpřednějších a svých místech, nemůže býti ničeho, co by přinášelo šťastnější a touženější blahověst nad tuto. Zle a ukrutně však, chce-li přinésti jedině vládu množství, která se proměňuje snadno v násilí nejubožejších a nejbídnějších, – v tyranii ochlokracie. My ovšem doufáme, věříme v příští oné spásné a šlechetné demokracie [...].
Věčná iluze (Moderní revue 8. 6. 1918)


František Kobliha, portrét Arnošta Procházky (VIII. aukce. Knihovna A. P., 1926)


Skepticismus je vždy dobrá věc, především pokouší-li se o člověka a svádí-li ho tolik příslibných a blažených nadějí jako teď, – skepticismus je zde – jako i jindy vždy – nejmoudřejší postoj vůči hře životních jevů. Nenechá se klamati povrchem, nepodléhá svůdné šalbě líbezných iluzí, vyvolaných vlastními touhami, nevěří v absolutnosti dobra nebo zla, [...] má svou víru ve věčnou obnovu bytí jako trvání celkového a podstatně neměnného, střídajícího svůj vzhled a projev časový, co jeho vnitřní vitální zdroje a hybné moci zůstávají si věrnými a neproměnlivými ve svém bytostném jádře, – je proto také schopen jednati a pracovati, jest i činorodý. [...]
Lidství je všady stejné – ušlechtilé i bídné zároveň. Jenom hra, kterou provozuje, se liší zevně: tam je krvavou hrůzou, co onde je nádechu dobromyslné frašky. [...]
Zeyer viděl ohromnou věc v očistci: jaká nekonečná možnost vývojová mezi nebem a peklem! Můj milý skepticismus, jenž se obejde i bez nebe, i bez pekla (a jak rád!), nepotřebuje ani očistce, aby uznával nekonečné evoluční možnosti lidské co do forem vnějších projevů. Jako však po očistci přišlo neodvratně nebe nebo peklo (ač tohle není ortodoxně katolické, tuším), tak za všech rozvojů zůstává jadérko lidské totožné. Aspiruje člověk vznosněji v nadoblačnost, tíhne červem či vepřem k hroudě, – vždy týž ničemný a obětavý, vilný a produševnělý člověk, tvor z žáru a bláta, koruna i vyvrhel všeho tvorstva: král, velekněz, otrok, tvůrce, tělesný poddaný, námezdný dělník, aristokrat, dobyvatel, filantrop, otrokář, demokrat, monarchista, církevník, republikán, – vždy týž člověk, nic než člověk ve všech proměnách a maskách. Jaká smutná i útěšná jistota (– skorem! –) pro toho, kdo ví, že odejde vbrzku z oblastí pozemských, a dychtí znáti aspoň stín z jejich příštích obměn a zvratů... [...]
Nezapadnouti v malost a sobeckost zní příkaz. Zbaviti se – jak možno nejvíce – malicherného a zištného člověka, jenž v každém vězí větší menší měrou, nepachtiti se za hmotou, ale býti poslušen duchových příkazů, – neztratiti se v egoistních a špinavých vedlejších možnostech svého všedního dne, nýbrž míti vždy a stále na mysli a v srdci výlučně velikou a hlavní, vlastně jedinou možnost a žádoucnost opravdového Života: žíti ve velikosti a kráse, – žíti podle bytostné pravdy ducha i těla svého. [...]
Divagace o republice, umění a jiných pěkných věcech (Třetí ročenka Ludvíka Bradáče bibliofila 1919)


Svatopluk Klír, portrét Arnošta Procházky (1919, Knihomol 1925)


Dnes není v lidu nijaké nadvteřinové, nadpozemní, nadosobní, nadsmyslné ideje. Je smutně a psovsky u země, hryže jako prokletý plaz v ráji prach všedních cest, – nemá křídel a rozletu, nemá vnitřní síly a nesobeckosti, je třídní a omezený, je „chudý duchem“ bez touhy po vykoupení právě z této bídy všech běd. Co se dere do popředí hulákavě a roztahuje se nestoudně na prvých místech v masovém hnutí, co vzpírá do výše svůdnické a nesvědomé i nesvědomité vůdce davů, říká si lid, ale je to vpravdě lůza, především po stránce duševní a citové. [...] Kompaktní většina neznalých, nevzdělaných a nuzných chce určovati osudy národa i státu – u nás i v cizině [...].
Hmota a její mnohost nabývá stále širšího panství, – nedbá se jakosti, duch je vypuzen za posměchu do vyhnanství: a přece, pokud se nevrátí zase duch a neovládne této materie bez duše a citu, této ohromné kvantity, bude zle a hrozně, bude pláč a nářek a skřípání zubů v tomto slzavém údolí pozemském.
Divagace o dvojím lidu (Kalendář paní a dívek českých 1920)


Arnošt Procházka (Švanda dudák 1902)