Nedávno vyšla v nakladatelství Triáda kniha Vašich překladů básní J. W. Goetha, A. J. Kernera, F. Rückerta, H. Hofmannsthala, R. M. Rilka, G. Trakla a H. Hesseho. V ediční poznámce se čtenář kromě jiného dozví, že některé tyto překlady vznikly na vnější, redakční výzvu, další z jiného, osobnějšího důvodu. Můžete k tomu říct něco víc? 

J. Z.: Je to hrozně dávno, co jsem ty krásné, ano, milované básně coby bezpříkladný amatér překládal. Hofmannsthala jistě kvůli té jeho větě, jež mě obloudila: „Nezbytně potřebuju k životu topoly“, a kvůli Richardu Straussovi, který na jeho verše komponoval. Goetha kvůli Mendelssohnovi, jehož skladbu „Klid moře a šťastná plavba“ odedávna beru místo elixíru, neb odezpíváno je v ní to nejzazší, jak v přírodě, tak u člověka, nekonečná prázdnota a úlevný jásot. Rilka jsem jistěže jen zkusil, to abych okusil, jaké je to být v blízkosti nesrovnatelného mistra. Hermanna Hesseho mám rád od mládí, to mi přítel půjčil Knulpa, a rovnou výtisk, v němž si podtrhával, a ta podtržení byla něco jako pokyny nynějších guruů... A což teprv když jsem poprvé slyšel Straussovy Čtyři poslední písně! (První tři jsou na Hesseho básně.) Do Rückerta jsem jen opatrně ťuknul, ach ten Mahler a jeho Kindertotenlieder, to nešlo, tolik hudby lze unést jen na perutích německých slov, abych parafrázoval Yeatse… Teď si z té knížky, již Robert Krumphanzl vydal a s Jonášem Hájkem připravil, nejraděj otevřu báseň Velký pátek a všechny o stromech a ptácích a o loučení. Je v ní i jedna báseň, kterou jsem při překládání podřídil svým obzorům; jen co jsem ji totiž prvně přečetl, cítil jsem, že všechno se v ní jako v životě sbíhá a odvíjí od úběžníku, jímž je smrt, a proto jsem se do ní pustil. A teď považte: mládenci při redigování zjistili, že ono klíčové slovíčko, jež mě k básni přitáhlo, není sterben, nýbrž streben… Nu, a tak teď místo umírat tam je namáhat se a vsadím se, že ten chlapík, který si kdysi tuhle básničku přípíchnul na dveře nového domu, by si ji tam nyní už určitě nedal.

Hermann Hesse
Beim Einzug in ein neues Haus

Aus Mutterleib gekommen,
Bestimmt im Boden zu modern,
Steht verwundert der Mensch;
Göttererinnerung streift noch seinen Morgentraum.

Dann wendet er sich, gottab, der Erde zu,
Werkt und strebt. In Scham und Furcht
Vor Herkunft und Ziel seines ruhlosen Lebens

Baut er und schmückt sein Haus,
Malt seine Wände, füllt seine Schränke,
Feiert Feste mit Freunden und pflanzt
Holde lachende Blumen vors Tor.

Při příchodu do nového domu

Z matčina těla vzešlý,
k zetlení v hlíně určený,
naplněn údivem je člověk.
Vzpomínka na bohy prochází jeho ranním snem.

A pak už, od božího odvrácen, věnuje se zemi,
pracuje a namáhá se. V ostychu a z bázně
před původem a cílem svého nejistého žití

staví a zdobí svůj dům,
bílí jeho světnice, plní své skříně,
s přáteli slaví svátky a před vchodem
pěstuje mírné usmívající se květy.

Připravila Terezie Pokorná.